Jak zemřu

4. března 2013 v 13:17 | Milllhause |  Bulharské dny
Zemřu cestou pro mlíko, a najednou budu vědět. Budu chytrý jako rádio a vědět, že kdybych nevstal a nevyčerpal poslední zbytky energie na nazouvání pantoflí, žil bych o pět minut déle. A to, jak jsem se včera díval na klasickou komedii z roku 2019, že byl vlastně takový dárek, že jsem se aspoň ještě jednou zasmál.
V jedné z úvodních scén hlavní hrdina běžel deštěm pro kytku. Vzpomněl bych si přitom, jak jsem se o žádnou z kytek nikdy nebyl schopný postarat, protože chcíply, ještě než jsem stihnul najít jejich jméno ve slovníku. A tím, jak jsem se (ne)staral o kytky, jsem se staral i o lidi. Proto jsem si taky musel pro mlíko zajít sám; neměl jsem na koho zavolat.
Nevím, co je smutnější - že jsem na to zůstal sám, nebo že všichni umřeli. S třema klukama, které jsem znal už z devadesátých let, jsem chodil hrát Srdce (lovit černou mrchu) do hospody ještě před pár lety, ale pak všichni během pár měsíců odešli. Tehdy jsem si myslel, že to na mě přijde každým dnem. Dokonce jsme si Honzou povídali po druhém pohřbu během jednoho měsíce, kdo z nás je na řadě; nakonec to měl za sebou o tři týdny později a ani jsme se nerozloučili.
No, přijde to na mě cestou pro mlíko, metr před ledničkou, když mě bodne na prsou. Padnu na zem, a v úhlu pohledu uvidím na plný dřez nádobí. Uvidím taky na žertovné hodiny, které mi kdysi podarovali přátelé od karet. Tyhle však neukazovaly čas, ale život; běžely do 84 let. Zrovna teď byl ručička těsně před sedmdesátkou, kterou už neoslavím. Ironie bude, že ty hodiny přemístím z ložnice právě do kuchyně, aby mě při usínání nedeprimovaly.
V těch chvílích posledních výdechů budu vzpomínat, jak jsem si před třicítkou myslel, že smrt je žvást. Samozřejmě jsem věděl, že existuje, ale snad jsem ji bral jako finále ve filmu. Nemyslel jsem na povalené tělo na podlaze a chuť na mlíko. Na poslední doušek mléka. Po padesátce jsem se smířil s tím, že tomu neuteču a teď mi už Smrtka podrazila nohy.
Vážně budu poctěn přítomností konce. Vážně umřu. Vážně budu vědět, že se už nezvednu. A vážně si to budu užívat. Budu vědět, že ten nápis nelhal. Ve čtyřiceti totiž posbírám veškeré úspory a odjedu do Ameriky, do Kalifornie. Putovat budu sám a taky se tak budu cítit.
V Los Angeles jsem v jedné zapadlé ulici, plné odpadků a bezdomovců, objevil zeď, na které byl vybledlý nápis, který tam čněl už osmdesát let. V šedesátých letech minulého století tady jedno květinové dítě popadlo sprej, a napsalo Smrt je ze všeho to nejlepší. Proto si ji každý nechává až konec.
Že bych z toho ale měl mít deprese? To určitě ne..
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama