Výstřední způsoby ubíjení psů

29. března 2013 v 18:44 | Milllhause |  Bulharské dny
V Bulharsku je momentálně populární psí eutanázie. Tato je prováděna babkami, které ve svých zatuchlých a neukojených kuchyních vyrábějí pomázanky, které jsou sice bohaté na nutriční hodnoty, ale po jejich požití vyvolený pes nepřežívá noc. Toulaví psi jsou letitým problémem Sofie, a protože řešení není v dohlednu (psů naopak přibývá), vzaly kořenářky boží práci do vlastních rukou.
Útulky v Bulharsku nefungují tak, jak to známe v Česku. Pokud je pes přece jen odchycen, stává se, že jeho další stanice je klec a injekce. Tolik trochu humánější konec tuláka, který beztak na ulici umírá hlady a šest měsíců v roce mrzne.
Naše čubka Arja je velice nenažraná existence, a i když se málokdy stane, že by měla prázdnou misku, je hledání pohozeného jídla v ulicích hlavním smyslem jejího života. Hned za tím je zničení bytu, což je projekt, který se jí velice daří, a až někde daleko vzadu je běhání.
Po ty čtyři hodiny, kdy je přes pracovní dny venku, se nezajímá o očichání ostatních psů, nebo o to se vyběhat. Chce žrát. Jako šelma v savaně, co už si ani nepamatuje chuť masa. Nejčastěji ji vodíme na takový velký dvorek, který patří ke škole pro postižené děti - je to sedmdesát let stará budova, postavená rok po začátku druhé světové války. Na dvorku se slézá místní kolorit majitelů Huskey, kterých je vcelku dost. Mluví se zde o politice, jídle a domlouvají se tady jednotlivá křížení čtyřnohých mazlů.
Okolo dvorku je postavený plot, kterým je třeba se prostrčit, aby se člověk dostal dovnitř. Lidé, kteří okolo plotu chodí denně na zástavku konečné autobusu, odhazují přes plot odpadky, a tak mi dělá velké problémy přešlapovat mezi psíma hovnama, zatímco se snažím zabránit Arje, aby nesežrala povalený salám. Nevím, jestli v něm není speciální ingredience, nebo jestli prostě nebyl dobrý a proto ho ten umělec vyhodil na školní dvorek.
Myslím, že někdy v listopadu jsem ráno vstanul do práce, a venku bylo nasněženo. Potom, co v noci dopadla poslední vločka sněhu, začalo mrznout, až praštit. Dvacet metrů před naším domem je řada popelnic, a u jedné z nich jsem toho rána našel mrtvého psa. Znal jsem ho. Vypadal jako míšenec ovčáka s retrívrem. Byl žluté barvy, a vždycky jsem jej vídal ve společnosti Jacka Sparrowa, což je další pes, který den co den hlídkuje u mateřské školky, kterou navštěvuje naše malá. Jack Sparrow je černé barvy, má potrhanou srst a okolo krku mu visí starý červený šátek. Za pravým uchem mu visí cancour chlupů spletených do dredu.
Myslel jsem si, že míšenec prostě umrznul, protože tu noc byla opravdu zima. Majitel chrta mi ale o týden později prozradil, že byl otrávený.
"Tihle psi jen tak neumrznou," znevážil mou domněnku. "Co já pamatuju, jde už o čtvrtého psa, kterého ty babky otrávily."
"Babky?"
"Ty staré mrchy z tohohle bloku," doplnil a ukázal na barák, který vidím z balkónu. Většinou přidají něco do pomazánky, kterou natřou na chleba a jeho kousky rozesejou po okolí, aby ubylo psů, kteří kolem nich skákají a vyjou, když si domů nesou nákup. Upřímně, být sedmdesátiletá babka, tak bych z takového doprovodu taky nadšený nebyl.

Problém je, že tyhle svinstva požírají i naši psi, tedy ti z nich, kterým je jedno, že jsou za to biti. Sám jsem Arju plesknul několikrát po čumáku, když jsem ji donutil vyplivnout jídlo, které našla na zemi. Je jí to jedno. Neví, že jedna pětiletá fena Petya, která je součástí klubu ze školního dvorku, má leukémii, protože sežrala jed proti myším. Chodí na transfůze a člověk tak může jen čekat, kdy to bude mít za sebou, protože veterinář se neodvažuje hádat roky, nebo měsíce.
Takhle tu žijem.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama