Duben 2013

Klíče

29. dubna 2013 v 18:21 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou mě napadlo, co lidé vlastně vidí na piercingu, na probodnutí kůže ostrým železem. A když teda mají potřebu tu jehlu do masa vbodnout, třeba do bradavky, proč tam aspoň nevpíchnou něco, co by mělo praktický užitek. Třeba zrovna ty klíče.
Já bych si do levé bradavky nechal nainstalovat klíče od auta, a do pravé klíče od baráku. Oboje klíče jsem totiž v posledních třech dnech ztratil; v sobotu jedny, dneska ráno druhé. Alespoň by mi ty bradavky konečně k něčemu byly, když na ně nic nenaladím.
V šestnácti se mi dostala na jednom večírku do ruky knížka o propichování kůže. Seděl jsem na gauči v rohu místnosti, poprvé v životě se fakt nalíval, a poslepu jsem nalistoval a narazil na kapitolu, které dominovala fotografie černošského penisu, který měl v sobě více děr, než pravý holandský ementál. Myslím, že ten, kdo si takhle nechá prošpicovat zdroj kulturního dědictví, musí sám mentálem být.
Na feróvku řeknu, že mentál musí být i člověk, který ztratí veškeré klíče ke všemu, co vlastní, za pouhých 52 hodin. Jenom Wikipedie rozlišuje asi osmnáct druhů klíčů, jejichž historie je dlouhá už 2300 let. Na Karlštejnu, nebo snad Karlštejně, mají truhlu, na které je zámek, který pořád ještě funguje, a to hlavně proto, že ty klíče nikdo neztratil.
Historie piercingu je ještě delší, než chuť něco zamknout. Prý až pět tisíc let. Kdyby teda pár chytrých hlav vymyslelo náhradu klíčů piercingem, třeba nějaké malé destičky do předloktí, myslím, že bych do toho šel, protože by to vyřešilo hodně problémů. Ruku bych i já ztratil velice těžko.

Světová galérka: John Hinckley, Jr.

27. dubna 2013 v 15:16 | Milllhause |  Seriály
"Pro koho jste pracoval?"
"Pro Reagana."
"Reagan to dostal!"
"Měl jsem volno."

Ronalda Reagana se jakýsi mladík, John Hinckley, snažil odstranit 30. března 1981 před hotelem Hilton ve Washingtonu; to byl Reagan prezidentem teprve 69 dní. Počkal si, až s ochrankou vyjde z hotelu a vystřelil na něj ze vzdálenosti asi dou metrů šest ran z revolveru. Trefil přitom čtyři lidi včetně Reagana (všichni přežili), ale málo se ví, že Reagan svou kulku obdržel až potom, co jej jeho bodyguard strčil do auta a zalehl jej. Až v té chvíli si kulka našla k Reaganovi cestu a trefila jej někde pod levou paži.
"Zlomil jste mi žebro," ohradil se v té chvíli Reagan směrem k agentovi, protože mu tělo zahltila příšerná bolest. V té chvíli už byla prezidentská limuzína na cestě k nemocnici George Washingtona.

Johnu Hinckleymu bude za měsíc 58 a, jako každý rok, oslaví narozeniny v Alžbětině nemocnici, kde je od doby rozhodnutí soudu vedený jako pacient. Přitom to měl nalinkované vcelku slušně - pocházel z úspěšné americké rodiny; otec zastával funkci předsedy v několika organizacích a v roce 1980 finančně podporoval George Bushe, když se ucházel o prezidentské křeslo právě proti Reaganovi.
Sám John byl bezproblémový absolvent univerzity a dokonce jej zvolili předsedou třídy (hned dvakrát, Američani tomu říkají class president). Hrál fotbal, hokej, basseball, basketbal a uměl i na piano.
Ve druhé polovině sedmdesátých let viděl film Taxikář, ve kterém postava válečného veterána řídí taxík, snaží se ochránit nezletilou prostituku a plánuje atentát na senátora. Hinckley film viděl asi patnáctkrát, a pomalu se začal ztotožňovat s mužem, který prostituku chránil. Hinckley chtěl pomoci na výsluní herečce, která prostituku hrála, a která se jmenovala Jodie Foster. Chtěl za to jen její pozornost a lásku.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let si Hinckley začal pořizovat zbraně a cvičit s nimi. Spolu se střílením měl na práci jen pronásledování, psaní dopisů a telefonování Jodie, která to nijak neoceňovala. Taky pronásledoval Jimmyho Cartera, který v té době pracoval jako prezident. Hinckley, který se inspiroval Lee Harvey Oswaldem a jeho atentátem na Kennedyho, chtěl na Cartera spáchat atentát.
Protože ho ale mezitím zavřeli za nedovolené držení zbraně, Cartera zabít nestihnul. Fakt, že se ale k prezidentovi dalo dostat bez větších problémů opravdu blízko, nevzdal se odhodlání zabít někoho jiného.

Reagan se svou ženou navštívil devět dní před atentátem Fordovo divadlo. V něm před 116 lety (na rok přesně) John Wilkes Booth zavraždil Lincolna (divadlo bylo tehdy otevřeno teprve pět let a Booth byla jedna z hereckých hvězd tamního souboru). I když to vypadá jako v blbém americkém filmu, Reagan pohlédl na lóže, ve kterém tehdy Lincoln seděl, a řekl: "Člověk, který by prezidenta chtěl opravdu zabít, by se zřejmě i přes dnešní špičkovou ochranku dokázal dostat na krok blízko a vystřelit."
O tom, že Hinckley Reagana zabije, se definitvně rozhodnul, když snídal v McDonaldu a přečetl si ve Washington Star prezidentův program; letitou příručku všech atentátníků.
V pozdějších letech Reagan Hinckleymu odpustil. Zvážil fakt, že Hinckley byl nemocný a posedlý jedině tím, aby na sebe konečně strhnul pozornost Jodie Foster. Potom, co dojedl hamburger, a předtím, než se vydal k hotelu Hilton, napsal dopis, který neodeslal. Zněl asi tato:

V posledních sedmi měsících jsem Vám poslal tucet básní, dopisů a láskyplných vzkazů v naději, že bych tím mohl vzbudit Váš zájem o mne. Nikdy jsem neměl odvahu k Vám prostě přijít a představit se. Důvod proč chci tohle udělat, je, že už nemůžu déle čekat, abych na Vás udělal dojem.
Stejně jako Mark Chapman, který popravil Lennona, žádá pravidelně o propuštění, ale soudy jsou snad i kvůli veřejnému mínění na jejich prosby hluché.

Magi, škola a Číňani

25. dubna 2013 v 17:34 | Milllhause |  Bulharské dny
"Magi, ty jsi krasavice.."
"Nejsem," odpověděla a slezla z prolízačky.
"A co jsi?"
"Zpocená."
Onehdá Magi řekla, že už nemůže říkat kraviny. "Jakmile řeknu blbost, začne mě bolet hlava, vzpříčí se mi krk, a nemůžu pohnout hlavou na pravou stranu."
Já jsem jako děcko moc bystrý nebyl a dodneška jsem se z toho nevyléčil. Magi svým nebojácným rozumem před dvěma týdny vymyslela novou válku, která se povede mezi Číňany, Bulhary a asi miliardou býků. Ty na ně totiž Bulhaři pošlou.
"Potřebuju vidět číňana," řekla mi před týdnem.
"Proč?"
"Chci je vidět, ne? Zaveď mě aspoň do jejich bytu."
"Magi, co tam asi uvidíš?"
"Přece Číňany!"
Kamarád syna přítele matky mé družky, který z Číny pochází, a je tedy Číňanem, před lety přijel do Bulharska na návštěvu. Nebyl to komunista, ale stal se rudým Číňanem na jednu noc, protože Sergei, tedy přítel matky mé družky, jinak nedal a nalel do něj tolik Rakie, až Číňan změnil barvu z žluté na červenou a svalil se k zemi.
Magi se s ním nepotkala, a tak s ním nemohla spodělit, jak na Čínu za několik let vyšle mimořádně početnou smečku býků, kteří obyvatelstvo zadupou do země, čímž si je podmaníme a Bulharsko tak pro jednou vyhraje válku, kterou pomohlo vyvolat. Neví, že k tomu třeba postačí několik litrů domácí pálenky.

Oslí můstek: O počtu býků, které bude potřebovat, se Magi dozví až v dějepise.

Školství v Bulharsku se dost liší od systému, co znám z Česka. Tak hlavně tady nemají nudných pět známek, ale hned šest, přičemž je šestka to nejlepší, co tu můžeš dostat. Pokud dítě dostane trojku, jsou všichni pořád šťastní.
Další velký rozdíl je, že se do školy chodí na směny. Proč? Třeba zdejší mládež už předem připravují na šedý život (i když žijí ve slunném státě) a putování městským autobusem v pět ráno, zatímco je Boris, nebo Ivan smění ve dvě odpoledne. První směna začíná v osm ráno a druhá kolem jedné odpoledne; druhá směna trvá i do sedmi večer.
Už jsem tady jednu školu navštívil, když jsem vyzvedával sestru mojí družky. Chlápek na vrátnici, kterému táhlo na šedesát, a vypadal, jako že sám minimálně jednu válku vyhrál, si mě změřil tvrdým pohledem, zeptal se, co tu chci, a pak se věnoval mladým matkám.
V příjimací chodbě, která sousedila s vrátnicí a kde jsme všichni čekali, byla jedna lavice a za ní dvě židle. Opřel jsem se o lavici prdelí. Kousek po mně přišla vyzvednout vnučku nějaká stará kulhající paní, která si sedla na jednu z židlí, takže jsem k ní stál zády. Školník či vrátný (cedulku na sobě neměl) ke mně přišel, chytnul mě za pravou paži a jako malého jardu mě posunul, abych k té staré paní nestál otočený zády. V tu chvíli mě naštval a připomněl, že se mi po škole a hlavně pochybných autoritách pranic nestýská.
Přesto budu Magi v dalších letech lhát a tvrdit, že bych se do školy hned vrátil a že jde o nejlepší léta života. Vzpomínám si, jak jsem tomu sám kdysi věřil.

Takový je život, Nicolasi Coppolo

21. dubna 2013 v 18:39 | Milllhause |  Film
Nicolase Cage postihla řadu let zpátky stejná situace, jako v minulém století Theodora Pištěka - spadly mu na hlavu dluhy. Oba to vyřešily kývnutím na každou nabídku, co jim přistála na stole.
Cage patřil v devadesátých letech k největším hvězdám, co v Americe točily filmy. Získal si respekt v dramatech, a taky tím, že nikomu neřekl, kdo je jeho strejda (Francis Ford Coppola), aby mu to neusnadnilo cestu. Nakonec ho začali obsazovat i do akčních filmů, a když se bez problému prosadil i tam, ležel mu Hollywood u nohou.
Jenomže pak začal kupovat zámky, opustila ho dcera samotného Elvise, byl obviněný z domácího násilí a nakonec se mu ozvali z IRS - úřadu, který se v Americe stará o daně. Takový je někdy život.
Tohle motto si určitě několikrát v životě Theodor Pištěk zopakoval. Kvůli produkování filmu, co se takhle jmenoval, přišel na buben. Aby splatil dluhy (půl milionu v tehdejší měně), které film Takový je život nadělal, hrál v průběhu třicátých let asi ve 350 filmech. Ani Martin Dejdar, ani Nicolas Cage se z toho nepoučili.

Nicolas Cage se narodil v roce 64 a odmala byl velkým fandou komiksů. Díky nim taky našel jméno pro svůj pseudonym. Luke Cage byl jeden z prvních černých superhrdinů a dal se najmout stejně jako detektiv, jen s tím rozdílem, že Luke Cage za odvedenou práci odmítal peníze, pokud mu je vůbec nabídli.
Nicolas Coppola se stal Nicolasem Cagem, protože jeho strýc Francis měl v té době na kontě dva díly Kmotra, nebo Apokalypsu. Aby z toho netěžil, přejmenoval se a upozornil na sebe rolí mafiánka v Cotton Clubu, nebo nápadníka (v té době 32leté Kathleen Turner) v Peggy Sue se vdává - oba filmy natočil Coppola.
Potom už ale začal mít štěstí na scénáře, a natočil filmy jako Birdy nebo Zběsilost v srdci. Akademie jeho výkony pominula, ale režiséři si ho zamilovali, a tak ještě než mu bylo třicet, pracoval s Davidem Lynchem, Alanem Parkerem, Normanem Jewisonem, nebo bratry Coeny.
Potom přišel rok 95, a zatímco se svět třásl na další roli Toma Hankse a na to, jestli potřetí v řadě dostane Oscara, Nicolas Cage obdržel nabídku na hlavní roli v Leaving Las Vegas. Byl to příběh o scénaristovi, který je zmítaný v maniodepresivních chvilkách a rozhodne se za veškeré úspory prostě přejet do Las Vegas, a tam se uchlastat.
Zatímco Elisabeth Shue, která ve filmu hrála prostituku, kvůli přípravě role vyzpovídala několik štětek z Las Vegaského Stripu, Nicolas Cage odjel do Skotska s kamerou v ruce, a tam se dva týdny opíjel a natáčel, aby věděl, co takový opilý člověk vlastně dělá.
Cage za roli dostal nejen Oscara spolu s hromadou cen a respekt, ale i jeho výplatní částka se zvětšila o pár cifer.
Už rok po Leaving Las Vegas totiž napadlo pár chytrých hlav, že by Nicolas Cage mohl být akčním hrdinou. Jako první ho ulovil Michael Bay a dal mu roli chemika, který spolu s jedním dědkem přemůže skvadru profesionálních vojáků. Jmenovalo se to Skála, Cage zahrál přerod laboratorní krysy v chlapa se samopalem bez problémů a přesvědčil tak váhající producenty, jestli je z akčního těsta. V dalších letech natočil Tváří v tvář, Con Air, 8 mm, nebo 60 sekund.
Moment. To je vlastně všechno. Cage pak pokračoval v romantických komediích nebo dramatech, kde hrál složité charaktery (Adaptace, Obchodník se smrtí), nebo postavy bez oscarového potencionálu (Otec rodiny, Švindlíři).
Mezitím taky natočil svou režijní prvotinu Sonny, ve které ještě mladý a neznámý James Franco hrál gigola, kterého pase vlastní matka a on se k tomu coby válečný veterán nechce vracet. Film uspěl a pro Nicolase Cage všechno vypadalo dobře.

Jenomže potom Martin Dejdar produkoval Panství a pár let na to Nicolas Cage špatně investoval, koupil několik zámků a dozvěděl se, že dluží na daních.
"Za svou kariéru jsem na daních zaplatil 70 miliónů dollarů. Bohužel, vzhledem k nedávné právní situaci, dlužím ještě 14 miliónů. Nicméně provedl jsem kroky k tomu, aby daně byly řádně splaceny," řekl Cage v roce 2010.
Nicolas Cage ty kroky opravdu udělal. Od té doby totiž natočil 13 filmů, a jen za Ghost Ridera, Vendetu a Čarodějova učně obdržel celkem přes třicet miliónů dollarů. Brutto.
Na závěr by se tak hodilo říct, že se sice spousta lidí Cageovi za jeho výkony v posledních filmech směje (Včely ne!), ale že nepatří mezi ty, kteří by se byrokratama a škarohlídy nechali zlomit, a to se cení.

Dvě květnaté kachny

16. dubna 2013 v 17:56 | Milllhause |  Bulharské dny
Na Antarktidě se objevil tančící mimozemšťan. Antarktida je tida jižní polokoule, a podobu mimozemšťanova těla tam tvoří hory; hlava je od těla oddělená, jako se to stalo kanadským postavám v seriálu Southpark.
Kdysi už jednu hlavu mimozemšťana objevili; byla vidět z vesmíru, ale nebylo to na naší planetě. Mimozemšťan na planetě Zemi má (na rozdíl od pokleslého obličeje na Marsu) dobrou náladu a je zachycený v pohybu, s vychýlenými boky a levicí zdvihnutou do vzduchu. Vlastně dost připomíná Johna Travoltu, který tak v sedmdesátých letech tančil.
O tomhle nálezu, který neunikl jen mě a NASA, se nemluví. Nevěřili byste, jak těžké je se na Antarktidu dostat, proto se tým složený ze zcela vzdělaných vědců v poklidu a bez turistů za zády rýpe v hlíně pod tunami sněhu, a snaží se najít tunel, který žížalí dírou (což je zcela nový pojem) spojuje nás s lebkou na Marsu.
Dostat se na Mars je ještě těžší, než na Antarktidu a proto nikdo zatím nezjistil, jestli jsou pod Marsovskou lebkou nějaké dveře a uvnitř něco, třeba jako kancelář, existuje. Vozítko, které tam NASA poslala, je od hlavy dost daleko.
Stejně se před námi zamlčuje existence Rozvracečů. Toto pokolení se objevilo na světě před několika lety; pár měsíců po tom, co na malajskou vesnici Sungai Ruan dopadl satelit, ke kterému se potom nikdo nehlásil. Rusové mlčeli, Američané mlčeli a Číňané překvapivě mlčeli taky. Satelit přesto ležel rozpláclý na domku staré ženy, která ani slovo satelit neuměla vyslovit, a nikdo se k němu neměl.
Pamatuju si o tom krátký článek, co jsem viděl na internetu.
Dnes dopoledne jsem seděl v kanceláři v pátém podlaží a srkal mokačíno. Vzpomněl jsem si na příhodu se satelitem, kterou vláda zakopala pod zem tak, že o ní prostě zakázala psát. Pokud se na ni někdo zeptal, nikdo otázku neslyšel.
Na malajský satelit jsem si vzpomněl, protože jsem přes okno viděl kráčet chlapa v červené bundě, který procházel parkem. Už léta si v každém filmu všímám postav, které na sobě něco červeného mají. Skoro vždycky ta postava v dalších scénách obrátí děj vzhůru nohama. Hned jak jsem ho viděl mířit k bance, kterou mám pod zadkem, pomyslel jsem si, co chce rozvrátit tenhle Bulhar.
Nevím jistě, jestli přímo on Rozvracečem byl, ale vím, že dneska někdo za plného provozu vybílil banku v obchodním centru, a nikdo to neviděl. Policie dělala velký zátah, ale nenašla ani jednoho svědka. Zloději už se začalo říkat Bulharský Houdini.
První Rozvraceč se objevil ve vietnamském měste Bén Tre, kde si nikdo z baru nepamatoval jedinou ránu z pistole, ale přesto bylo najednou všude plno krve a mrtvol. Byl to první případ, který média Rozvracečům přiřkla, a dodnes je i nejbrutálnější. Každý Rozvraceč si většinou chtěl jen přijít na peníze a chodil do bank.
Další tři případy se staly po celé Asii, a pokaždé někdo během vteřiny vykradnul banku. Průchod Rozvraceče světem se podobá průjezdu člunu po moři. Rozvíří hladinu a nedotknutelně jde svou cestou; než se hladina semkne zase do původního stavu a bankéřka za přepážkou postřehne ztrátu miliónu, zabere to nějakou dobu.
Nikdo s nimi ovšem nikdy nemluvil. Nikdo neví, kolik lidí tehdy bylo v okolí epicentra dopadu satelitu, ani jaké překvapení s sebou satelit nesl. Protože s Rozvracečem není možné vést rozhovor, a vláda je stále skoupá na slovo, asi to ani nezjistíme.

Nedočkavost hyeny

11. dubna 2013 v 18:53 | Milllhause |  Bulharské dny
Do kin jde nějaký film Šmejdi, který bude o předváděcích akcích a o tom, jak brutální prodejci, pachtící se po smlouvě, dřou z důchodců už tak dost sjetou kůži. K tomu mám výjimečně co říct, protože jsem patřil k nim, tedy k táboru hyen. Takže tu příležitost nevynechám.
Pracovali jsme od pondělí do pátku a lidi pro nás představovali jen klacek, který musíme zlomit. Tipoval jsem je na chytráky, na ty, co by mi mohli rozbít hubu a pak na flegmatiky, které jsem měl nejradši, protože jim nevadilo podepsat smlouvu po pětiminutém přednesu, kdy stejně neměli šanci pobrat vše, co jsem měl na srdci. O srdci bych ale moc nemluvil - bylo mi jedno, jestli nakonec ten produkt použije, nebo jestli tomu opravdu rozumí.
"Kluci, do toho nendem," říkali mi v Brně.
"Nechte mě bejt," odpovídali v Praze.
"Co chceš?" nebáli se v Ostravě.

Takhle jsme se ale my obchoďáci, co jsme snídali zásadně ve fast foodech, chovali i k sobě navzájem. S nabytými zkušenostmi jsem nevěřil ani slovo kterémukoliv člověku, který mi popřál dobré ráno. Stačilo se jen usmát na stejného potencionálního klienta, který měl to štěstí, že se mezi námi vyskytnul, a už mě nenáviděli, a dobré ráno mi přáli velice neradi.

Loni jsem ztratil práci. Hledal jsem alternativy a dostal jsem se poprvé v životě na skutečnou předváděcí akci. Myslím, že mě tam vpustili jen proto, že jsem byl v doprovodu mé pětasedmdesátileté kámošky.
Ta mě posadila do přední linie a mě se naskytnul skvělý výhled na akci. Když chce někdo udělat najednou sto kliků nebo státní převrat, můj otec často říká, že by si na to koupil lístek do první řady. A já jsem tam konečně seděl - s perfektním výhledem na dva borce, kteří potřebovali prodat německé matrace za cenu třetiny důchodu, který většina ze sedících pobírala.
Z přátel, kteří chápali problémy se zády, na což s povděkem obecenstvo reagovalo, se pomalu stávali ti, kteří opovrhují každým, kdo vlastní problémy se zády řešit nechce.
"Pane, vy jste mi potvrdil, že Vám tahle matrace pomohla, ano?" otočil se menší prodejce k muži, který ještě před několika minutami potvrdil, že to jsou fakt dobré matrace. Teď už se mu mluvit nechtělo, protože na něj civělo několik ženských a čekalo na odpověď.
"Tak co?" čekaly. Vyšší prodejce mezitím v pozadí bušil dlaněmi o sebe a snažil se vyburcovat nadšení v místnosti, kde všichni (a já s nimi) doopravdy mysleli na jednu věc - dostanu na konci tu sportovní tašku?

Je to legrační práce. Člověk se musí smát, i když by chtěl vraždit. Nenávidí lidi, co si nekoupili, ale doopravdy nesnáší jen sami sebe, že si nenašli jinou práci, teda většina. Že nechali někoho, aby s nima zametal. Nedočkavě celý den čekají na to, až s tím večer šéfovi praští. Jenže se to nestane, protože mezitím nedočkavě čekají na odpověď seniora a třesou smlouvou. Ví, že nesmí tlačit na pilu, ale nesmí ani couvnout; jsou pořád jako sprinter na startu, vteřinu před ranou z pistole.
Protože si pár odvážných matraci koupí, není nakonec tak špatně. Proto si prodejce řekne, že to ještě nějakou dobu zkusí, a bude zase zítra od začátku budovat atmosféru, a lovit ovce.

První dubnový

8. dubna 2013 v 16:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Skutečně bych vás (i sebe) rád potěšil pravým balkánským čtením. Jenomže na Balkáně se toho zrovna moc neděje, až na to, že lidé nemají rádi ČEZ, který nehájím, nýbrž s davem spoluplivu na korporaci, která ze mě dere dvojnásobek, než co bych měl platit. Ceny za elektřinu vehnaly elektřinu do těl Bulharů a ti před několika týdny vyšli do ulic. Demonstrace proti cenám za elektřinu přerostly v protesty vůči všemu, co se tady děje.
Přes sliby a brzké odstoupení hlavních státních zlodějů, se dohromady nic nestalo. Upálilo se dohromady šest lidí v rámci protestů a minulý týden se jeden člověk zastřelil před svým domem.

V Británii skončil o víkendu super velký (snad vůbec nejvíc největší) dostih Grand National, a já z toho neviděl ani koně. Festival trval tři dny a každý den se cválalo tak šestkrát na různých tratích, a všemu tomu dění věnovalo pozornost asi jedenáct miliónů lidí. První den jsem vsadil na favorita, který doběhnul předposlední a dál jsem už nepokoušel štěstí. Ve hře ho teda nemám. Když vsadím stovku na černou, a sleduju se blížit červenou, padne zelená.
Jako malá myš musím premýšlet, jestli by někdo vrazil miliardu do kasina, aniž by si byl jistý, že mu to bude vynášet. Opravdu by se při takové investici spolehnul na jakýsi generátor "náhodných čísel", jehož algoritmus znají dva lidi na planetě? Nebo dopředu ví, že mu to určitě vynese.

Na prvního apríla mě nikdo nenapálil. Jenom já jsem to napálil do bílé Toyoty, která se najednou vyskytla na parkovišti, když jsem couval. Vyskočil jsem z auta a mluvil česky to, co mi tady stejně nikdo nerozumí. Moc jsem ho neodřel, ale muž z Toyoty řekl, že mu to vůbec nevadí, protože je to firemní auto. Řekl, že se nezlobí a s úsměvem mi podal ruku. Nevěděl, co jsem o něm před pár vteřinama řekl. Věděl by, kdyby mě slyšel, protože jedno z těch slov je mezinárodní, pokud jde o nás slovany a prdeláče. To slovo je ku..a. Rozumí mu v Česku, Polsku, Bulharsku a na Slovensku tiež.

Díky jedné reklamní ceduli v centru Sofie jsem pochopil, co to znamená Botox. Netušil jsem, že to je zkratka. Bylo to napsáno na vitríně kosmetického salonu. BOTOX znamená BOrn TOXic.

Pravý Bulhar jedenadvacátého století se nestará o to, co přijde zítra. Nestresuje se odpadky v ulicích, nebo rozpadajícími se domy. Má v rukou cigaretu, právě dopil druhé kafe a v kapse mu zvoní telefon. Pravý bulhar téměř nepíše zprávy a připadá mu v pořádku, že zavolá stejné osobě několikrát během odpoledne, protože si prostě neumí zapamatovat, co všechno chtěl říct.
Bulhaři se smějí víc, než většina národů, i když k tomu mají nejméně důvodů.

Letos to skoro vypadá jako rok nostalgie, asi jako se to dělo v roce 2007; v kinech byl tehdy čtvrtý díl Smrtonosné pasti, šestý díl Rockyho a Ozzy vyjel na šňůru. Letos pak vychází každý týden album nějakého páprdy; vrátili se David Bowie, Depeche Mode, Eric Clapton, Nick Cave, Rod Stewart, Miloš Zeman, Bon Jovi, Iggy, nové album píše i Paul McCartney. a v kinech je pátý díl Smrtonosné pasti.

Poslední dva měsíce v Sofii prší a cesty se mění v bláto. Ve dnech, kdy neprší, padá sníh.