Květen 2013

Záchodové čtení o květnu v Bulharsku

30. května 2013 v 17:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Jedna z hlavních zpráv dne, tedy v Česku, je, že si prezident koupil psa. Tady na jihu se zajímáme zase o jinčí věci. Jako co je to pořád za troubení v ulicích. Jedno auto za druhým troubí a dává vědět, že není pravda, že by Bulhaři neměli peníze. Na důkaz toho vyzdobí auto barevnými balónky, troubí a kříčí sborem jedna dvě tři čtyři pět šest sedm osm devět deset jedenáct dvanáct!
Když náhodou zastaví na červené, vyskočí z auta a tančí okolo něj. Bulhaři mají pro tohle chování pochopení, jen já s tím mám po několika týdnech už problém. Proč člověk, který vlastní humvee, nafoukne 20 balónků a s rukou na klaksonu projíždí Sofií?
Protože v Bulharsku končí školní rok (letní prázdniny zabírají tři měsíce, od půlky června do půlky září), a maturanti slaví. Jenže se tady slaví úplně jinak, než u nás. Maturantům tady říkají abiturenti. A taková abiturentská párty začíná ve skříni, ale té obchodní, protože na takovou akci je naprosto nemožné přijít ve starých hadrech.
Abiturenti neslaví mezi s sebou. Tedy, opijí se. Ale na abiturenstskou párty (na kterou rodiče šetří i léta, popřípadě ji léta splácí) se zvou jen nejlepší kamarádi, rodiče potažmo rodina, přátelé rodičů a známí. Tahle sešlost zabere celou hospodu, kde jsou stoly proloženy rakií a šopským salátem. To se na stůl dává, jen aby nebyl prázdný (pro začátek), protože v Bulharsku obecně platí, že stůl nesmí být prázdný nikdy. Další chody (zpravidla několik) přistávají na stolech během celé noci.
Taková už je bulharská povaha. Pokud má člověk hosty, a zapomněl nakoupit, dá na stůl vše z kuchyně, bez ohledu na to, že zítra nebude mít co jíst. Pokud má někdo narozeniny, svátek, radost z univerzitního diplomu nebo syna, který šel poprvé do školy, donese do práce čokolády, dorty, nebo řízky a pozve na ně kolegy.

Každopádně, potom, co s troubením osazenstvo dorazí na místo oslavy (ať už v humvee, nebo limuzíně, nebo docela obyčejném medvědovi), počítají během jízdy i zbytku večera opakovaně do tuctu. Bulhaři totiž počítají třídy na základce i střední od jedničky do dvanácti (mají oproti nám o jednu třídu méně a počítání po přechodu na střední nerestartují).
Taková slušná abiturentská párty stojí nějakých 3 000 leva. Mimochodem, Bulhaři stejně jako my, mají ve znaku lva, a dokonce po něm pojmenovali měnu. Takže pokud bych to měl přeložit přesně, tak jedna abiturentská párty stojí 3 000 lvů, zatímco třeba lístek na tramvaj přijde Bulhara jen na jednoho lva. Magi tuhle parádu zažije za nějakých čtrnáct let, což znamená, že bych měl vlastní lvy pomalu začít vychovávat.
Už se ale ozývají hlasy některých abiturentů, že ty peníze radši použijí na dva semestry na univerzitě, než na jeden večírek. Sám jim říkám, že v Česku je taková párty utopie. Už hlava rodiny Úžasňákových to říkala.
"Jak si mohl propásnout jeho promoci?"
"Nebyla to promoce! Jen přecházel ze třetí třídy do čtvrté, pořád se snaží najít nový způsob, jak oslavovat průměrnost!"
"Třeba už počítají s tím, že nic dalšího nepřijde," řekne škarohlíd, ale to by neznal balkán. Slaví se tady úplně všechno, a téměř s každým. Takovou zemi jsem si vybral.

Tolik se mi tady líbí, že pomalu ztrácím pojem o češtině. Podepisuje se to v běžném hovoru s Čechem, a nemusí to být přímo Petr. Kdysi jsem měl slova, ale zapomínal jsem myšlenky. Teď, když už nějakou myšlenku (např. viděl jsem nový film, ale nevím jaký) chytnu, nemám ta slova. Když už slova i myšlenku přetavím ve větu, vyspojuji ji špatnými předložkami.
Ztrácí se mi od huby mateřština, za řiti.

Deus ex shit machina

29. května 2013 v 15:19 | Milllhause |  Bulharské dny
Je to už rok, co se nám do života přiloudalo štěně. Znenadání začalo produkovat kvanta zasmrádlých hromádek na močovém základu, a úplně tomu štěněti bylo jedno, jestli se tak dělo v kuchyni, obýváku nebo přímo pod mýma nohama.
Ostatně to tak dělá dodnes, ale protože ví, že vše časem ztrácí na půvabu, fena Arya vnesla do hry i prvek nebezpečí. Tak třeba, když si otevřela dveře koupelny a začala pojídat jednotlivé láhve s šampóny, jedna z mála láhví, které vynechala, byl Domestos (s citronovým aroma). Vyzkoušené vzorky prostředků pro očistu těla jí nic moc neudělaly, ale v případě požití Domestosu (byť ochuceným citronem) už bych si tím tak jistý nebyl. Takže měla štěstí, které ji doposud neopustilo.
Předevčírem vešla do ložnice, byly zrovna tři ráno, a vyčůrala se přímo u mojí strany postele. Jiné dny, když zběsile čůrá jen v kuchyni u pračky, se událost přejde plácnutím po čumáku postaveným centimetr od příslušné pohromy (aniž by to kdy mělo efekt) a vyčištěním potřísněného místa.
Potom, co se ale vyčinila pod mým lůžkem, přičemž proud její moči stékal na parkety necelých dvacet čísel od zapnuté prodlužovačky, zachvátila mě nejen již povědomá nasranost, ale taky panika. Uškvařeného psa bych v bytě nechtěl.
"Já jsem nikdy psa nechtěl!" řekl jsem jenom a vyčistil to. Pes už oddychoval opodál a družka mě okřikla. Řekla ticho a klid, v tomhle pořadí.


Vždycky jsem si myslel, že budu žít poklidně, ale už jsem s tou naivitou přestal. Z omylu mě vyvedla právě ta naše malá továrna na lejna, která tyto dokáže produkovat v neměnném tempu, i když třeba polevíme ve stravě.
Moc jiných zážitků s naší čubou nemáme, krom roztomilého kousání čehokoliv, co neobdělala výplodem střev. Semtam se jí něco zdá, a kope přitom tlapama do vzduchu, a to je k popukání. Jindy k člověku samovolně přijde, a začne na něj mluvit, protože plemeno huskey jako jediné opravdu mluví. A když je někomu blbě, nehne se od něj, a strká mu čenich do ruky.
Než se Arya z mého života jednou za dlouhou dobu odloudá, uklídím asi 4400 výkalů (počítáno bez případných štěnat), na což spotřebuju cca 80 hektolitrů vody, čímž se budu moci rovnat i těm nejpracovitějším pokojským na zaoceánských parnících.

Pohádka nejen o Máše

28. května 2013 v 8:30 | Milllhause |  Bulharské dny
Magi se onehdá vytasila s pohádkou o jakési Máše. To byla taková holčička, která žila v domě bez rodičů a jednou ráno vstala a hned vletěla do kuchyně, kde začala připravovat kaši, jako každý jiný den. Protože měla Máša ráda zvířata, připravovala kaši přímo jim. I když ji kaše vypěnila, protože Máša neodhadla míru varu, nabrala ji na několik talířů a čekala na zvířecí hosty.
Jako první (a jediný) se dostavil medvěd. Ten kaši zblajznul natotata a navrhnul Máše, aby se spolu šli projít do lesa. Protože Máša měla ta zvířata opravdu ráda, neváhala a převlékla se, aby ji to slušelo. Procházeli se celé dopoledne, až došli k jezeru, kde Máša div nezakopla o rozdováděná medvíďata, která náhodou patřila medvědovi, který u Máši to ráno posnídal. Chvíli se s medvíďaty poveselila, ale v tu chvíli přišel zvrat v příběhu.

K jezeru se přitoulal naštvaný jelen, kterému byl v patách ještě naštvanější kůň. Jejich spor byl vedený o peníze, přesněji o jeden cent. Prali se a kopali, a scéna vypadala opravdu zle, až jelen rozčilením cent upustil, kůň cent zvednul a utekl s ním do lesa. Tím končí jelení a končí stopa v příběhu, který se začíná věnovat vlkovi.
Vlk přišel k jezeru a začal nahánět medvíďata. Vlk byl vyhládlý a samotářský. Potuloval se světem bez šance na změnu a s vírou masa v žaludku, když došel k jezeru, kde veselá medvíďata a Máša s nimi skákali v jednom roztančeném celku po pláži. Ani nemyslel na to, kdo mu první vletí do huby, a rozběhl se k nim. Tímto útokem a včasným úprkem medvíďat končí Mášina role v příběhu.
Vlk poté putoval lesem. Snad to bylo z hladu, snad to bylo tím, že žil v pohádce, ale potkal chleba, který si vykračoval pěšinou. Byl ještě teplý, čerstvě vytažený z pece místní babičky, která ho po upečení vypustila do světa a na Honzu za pecí si ani nevzpomněla.
Vlk chléb zmerčil a vydal se rozhodně k němu. "Kam si vykračuješ?" zeptal se vlk.
"Do světa, ta mě nejez. Jsem tu nový," odpověděl chléb, a vlk ten argument uznal. Přidal se ke chlebu, protože by nebyl jediným, kdo by si na teplý chleba dělal zálusk. Jak se ukázalo, měl pravdu.
Po chvíli cesty, kdy chléb ještě pořád hicoval teplem, potkali lišku. Liška byla samotářka, ale ne protože by chtěla. Nikdo jí nechtěl být po boku, protože se jí nedalo věřit. Chleba ji neměl rád už od pohledu, zatímco vlkovi věřil, když mu vlk slíbil, že ho nesežere. I když byl vlk šelma, co pojídal zvěřinu a cokoliv, co mu padlo pod nos, mohlo se mu věřit.
"Co to má znamenat," zeptala se liška přímo vlka, a chléb ignorovala.
"Zrovna mě upekli a vypustili do světa, tak mě nejez," odpověděl chléb a ignoroval, že ho ignonorovala liška. Liška se na chléb ani nepodívala, a jen udiveně sledovala vlka. "Slyšelas," řekl vlk. Liška se teda přidala k vlku a chlebu, a pokračovali v putování, jehož tempo udával chléb.

No a pak potkali mouchu, ale ta už historce z lesa nedala nic nového. Tím, že se sama pětiletá vypravěčka v příběhu ztratila a já musel odejít, nevím několik detailů. Co se třeba stalo s medvědy? Řekla, že nic, že šli domů. Někteří totiž našim životem jen proplujou.
Proč hlavní hrdinka pohádky zemřela hned na začátku? Takový život někdy je, a jde tedy o první pohádku v historii, kdy se hrdinka nedočkala konce.
Co se stalo s chlebem? Nevíme, je možné že uschnul, protože tak to bez vody chodí, a nebo ho liška stejně snědla. Co se stalo s vlkem? Pokud neumřel, bloudí světem dodnes, protože někdo se prostě nezmění. A co měl znamenat souboj jelena s vlkem? Vůbec nic.

Ideální stav, Miloši, ..

21. května 2013 v 10:17 | Milllhause |  Bulharské dny
..neexistuje. To mi říkali na střední, tak jsem tomu začal věřit a prohlašovat to na potkání.
"A máme to zdůvodněné," odpověděl mi na to strejda, zahodil motyku a nechal pařez v zemi. Vzdal se nápadu vylepšit si zahrádku, protože starý zatvrzelý pařez prostě nechtěl ven. Protože ideální stav je blbost a utopie, nechal ho tam, a návštěvám říká, že je na okrasu.
Nic moc jiného si nemůžou říkat ani Bulhaři, protože si zřejmě jako jediný národ v historii lidstva zvolili vládu, kterou teprve před třemi měsíci sami sesadili. Na okrasu se tato vláda nehodí, přesto v únoru sesazený GERB posbíral více než třicet procent hlasů, a je tak jednou ze čtyř stran v parlamentu (nezbytné čtyři procenta obdrželi ještě socialisti, turci a ATAKA).
Do centra Sofie se nejdříve nahrnuli lidi, ale nějak jim došla říkanka o ideálním stavu, a tak život pokračuje dál, politici lepí své fotky na billboardy i čokoládové tyčinky, a ČEZ zasílá poštou nehorázné pálky za elektřinu.

Ideální stav neexistuje nejen na Balkáně. Když se tady totiž volilo, a družka zjistila, že její kamarádka jde volit GERB, nepohádaly se a nenadávaly si do krav. Maximálně tak řekly mocné hmm. Když jsem v Ostravě řekl, že volím Karla, poslala mě kupa přátel do hajzlu a nadali mi do cipů, a někteří dokonce i do cypů. A když někdo v Brně řekl, že volí Zemana, zbytek stolu se vzpříčil v sedu a bez nadávek respondentovi naznačil, že je vůl potažmo piča.
Jakoby nebylo jedno, jestli se prezident na ceremonii ožere, nebo tam jen usne.

Utíkat

19. května 2013 v 20:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Když na svět přijde nový člověk, má jeho matka prvních šest týdnů hormonálně podroušenou mysl. Když ta doba uplyne, nehledě na to, jestli už matka je nebo není v pořádku, pořádá se oslava. Alespoň tady na Balkáně to tak funguje - ve čtyřicátý den po narození dítěte se pořádá takzvaná pogača. Dýchánek, kterého se můžou účastnit jen ženské.
Mluví se na něm o budoucnosti děcka, a novorodičce na této párty každý říká, jaká radost ji čeká. Jak se to škvrně za pouhé čtyři roky bude chtít sbalit a odejít, jak v sedmi docela samo rozkope dveře pokoje, protože se nebude chtít nechat týrat uklízením vlastního bordelu, a jak jí v šestnácti oznámí, že škola stojí za houby, a že tam chodit nebude, protože se beztak bude muset starat o bobtnající břich.

V jedné vesnici kousek od Ostravy kdysi utekl z domu šestiletý capart. Místo, aby se schoval v parku, nebo u kámoše na zahradě, sednul na autobus a jel až k hranicím z Polskem, kde chtěl emigrovat. Snad tě nelžu, když řeknu, že byla sedmdesátá léta. To ještě měli komunisté žně a nadšeně se líbali na přehlídkách. Toho všeho měl malý Pavel po krk, a chtěl utéct.
Chlapíci na hranicích, co splnili veškeré prověrky pro tohle poslání, mysleli, že jde o vtip. Ale když se Pavel ani neusmál a trval na tom, aby ho nechali projít (do neméně komunistického Polska), zavolali policii a emigranta posadili do kanclu. Když Pavel vyrostl, utekl ještě jednou a nadobro.
Když jsem léta páně 1988 utíkal já, zabalil jsem si kufr potištěný třešněmi (takový potisk Pavel určitě neměl), nechal se vyprovodit rodiči, kteří za mnou třískli dveřmi bytu a došel jsem až ke vchodovým dveřím baráku, kde jsem to vzdal. Byly mi čtyři, a nesouhlasil jsem se systémem, který doma rodiče nastavili. Nakonec jsem ale sklopil uši, zaklepal a požádal o vstup.
Magi chce zase utíkat k otci (pokud je u nás), popřípadě k nám (pokud je u otce), a myslí si, že na to ještě nikdo nepřišel. Tak už při podobných výlevech jdu pro baťůžek, do kterého vložím pyžamo a pastelky, a požádám ji, aby se obula, že za pět minut vyrazíme. Chvilku mě sleduje a dumá, proč to najednou neprošlo. Sice to ještě funguje, ale to nebude platit na vždy. Jednou totiž zjistí, že ani nevím, kde její otec bydlí.

Tyhle srandy ještě jednou zažiju, až mě futuristické vnoučata umístí do starobince, který bude u řeky, tedy v záplavové oblasti plné komárů, s tenisovým kurtem, na který nikdy nikoho nepustí a s horou, na kterou nikdy nikdo nebude schopen se vyšplhat. Budu se vztekat, a nebudu souhlasit s nastoleným systémem, a tak uteču, ale protože se nedostanu dál, jak na zastávku autobusu, kde si uvědomím, že v mém bytě už nemám co dělat, vrátím se a opět sklopím uši před zřízencem.
Budu se tam dívat na dětské pohádky, protože nic jiného už chápat nebudu. Budu kadit a čekat, že si nikdo nevšimne hnědých prostěradel. Budu šahat ošetřovatelce na prdel a říkat takových já už měl.
Nakonec si mě k sobě jedno z vnoučat vezme, ale pokud se poseru víc než jednou týdně, bude mi hrozit zabalení rance a odvoz zpátky ke zřízencům do starobince.
Nakonec budu brečet, aniž bych věděl proč, a během jednoho záchvatu to zabalím. To bude vůbec ten poslední útěk, který se mi taky jako jediný povede.

S Marií v lese

13. května 2013 v 17:44 | Milllhause |  Bulharské dny
Byl pátek večer roku 1944, nebo taky 2007, zrovna nasněžilo a mě a Frantu, jakožto nejslabší články skupiny, poslali na průzkum. Byla noc, stáli jsme na poli a mně před očima rostl černý les, který jsem viděl jen díky Měsíci, který mi skrz větve jedlí a modřínů o sobě dával vědět. Do lesa se mi nechtělo, ale rozkaz zněl jasně. 100 metrů napřed a bez keců.
Zbylá skupina šesti vojáků se tehdy přikrčila hned potom, co jsme vyrazili; to proto, že nad náma proletělo německé letadlo. Po dvaceti krocích jsem si poklekl, protože jsem stál na kraji lesa. Otočil jsem se v bláhové naději, že na mě velitel mávne, abychom se vrátili, ale protože jsem neviděl nic než tmu a tramvajovou zastávku v dálce (?), vydal jsem se do lesa.
Sníh mi chroupal pod nohama, Franta byl ode mne dva kroky nalevo, a řekl: "Jak to stihli?" Nevěděl jsem o čem mluví, ale hned jsem ho okřiknul, aby zavřel ten kafemlejnek. Nechtěl jsem zbrotit čerstvě padlý sníh jinou, než nacistickou krví. Nechtěl jsem, aby nás někdo slyšel. Šli jsme dál, a já při každém kroku málem ochluchnul, když mi sníh praskal pod botama.
"Už je to sto metrů, co myslíš?" syknul jsem k němu, ale Franta si mě nevšímal. "Frančesko!" křiknul jsem šeptem, a Franta se ke mně otočil, zatímco svíral samopal, co mohl být v jeho rukách klidně klackem. Hleděl na mě, jakoby mě v životě neviděl.
"Jak to stihli?" začal natahovat moldánky, a podíval se zpátky do korun stromů. Pomyslel jsem, jestli by bylo pořád vlastizradou, zabít takového imbecila. Nechal jsem ho na kraji pěšiny, a vrátil se pro skupinu. Společně jsme pak procházeli hodiny lesem, a nenašli jedinou stopu. Jakoby tu poslední nácek prošel v minulém století.
Náš unikátní oddíl (šest generálů, dva vojíni) v obdobném armádním režimu dál putoval širým lesem, až jsme nakonec narazili na malý domek, jehož zahrádku hlídal železný plot. I když nebyl esteticky nijak zvlášť vyvedený, nám se líbil. Frančesko dostal rozkaz skočit přes plot a prozkoumat terén. Krom ovčáka ale na dvorku nic německého nebylo, a tak jsme se za křiku Frančeska vydali zase na cestu.

Před půlnocí jsem měl kalhoty dole; když na to tak myslím, měl je dole celý oddíl. Odložili jsme válečnou misi a na malém palouku jsme ukazovali letadlům a případným ufonům prdele, zatímco jsme kouřili cigarety, které Frančesko donesl. Ten dopadnul vůbec nejhůř; místo jehličnanů viděl samé listnáče, a nedokázal pochopit, kdo by mohl za odpoledne přesadit celý les.
"Jak to stihli?" otravoval, ale já měl plnou práci s ukazováním zadku a vystresovaným běháním po poli, protože se mi kalašnikov změnil v kus dřeva. Z války jsme se pak vrátili domů tramvají číslo sedm, která proťala tu vlčí mlhu a ukončila jeden povedený večírek.
Kdyby nebylo té zelené a voňavé Marie, nevím, jestli bych se do minulého století kdy podíval.

Zápisek chudého cestovatele

13. května 2013 v 9:21 | Milllhause |  Bulharské dny
Cheesburger v McDonaldu stojí všude na světě stejně peněz. Díky tomuhle marketingovému tahu jsem nikdy neměl hlad. V Mnichově bylo první jídlo, co jsem jedl, palačinka s jablkovou přesnídavkou. Od té doby jinak palačinky nejím. Myslel jsem si, že kdo dá na palačinku něco jiného než marmeládu, nakrájený banán a šlehačku zalitou horkou čokoládou, tak to nemá v hlavě v pořádku. Dokonce jsem viděl i lidi, kteří do palačinky nacpali mrkev.
V tom Mnichově jsem jedl i obrovské preclíky a pil tuplák piva v centru města za 6,70 Eur. O den později jsem viděl tu slavnou Olympijskou vesnici, kde kdysi teroristé zavraždili sportovce z Izraele, a pil jsem tuplák piva za 7,20, i když jsem byl dále od centra a pivo ani nebylo tak dobré.
Pak jsem byl v Bratislavě, kde jsem dorazil v noci, a do odjezdu vlaku mi zbývalo pár hodin. Chtěli jsme se tedy napít piva, ale v okolí bratislavského nádraží je vcelku nemožné najít slušně vyhlížející hospodu s jídlem. Takovou, kde bych se nemusel strachovat o některé orgány. Pravidelně sleduji filmy americké produkce a neunikl mi ani Hostel, proto ta paranoia.
Po procházce spíše delší než kratší jsme potkali chlapa, který venčil psa, jak to teď dělám já sám. Řekl, že teda neví, ale že je tady jedna picérka s českým pivem, když půjdeme dál rovně. Šli jsme dál rovně, našli hospodu a pili jsme Staropramen. Fuck me nice and slowly, řekl jsem si. Člověk vyjede do světa, ale nakonec mu nezbude než smočit rty ve Staropramenu, kterému jsem se doma vždy vyhýbal.
Myslím, že ve světě je právě Staropramen nejoblíbenější české pivo. Nevím proč. Marně v Sofii vysvětluji, aby ho nepili. Ale pijou, protože na Pilsner nemají peníze - půllitr stojí tolik, co dva litry chutného bulharského piva. Zato Staropramen si může dovolit i půměrný bulharský ožrala, nebo já.
Pokud jsem někde byl, a nedal si tam pivo, tak jsem tam snad ani nebyl. To je důvod, proč všude to pivo piju.

Co v průvodcích není, je, že v Brašově a Sofii je hromada potulných psů, a centrum Sevilly smrdí po hovnech, ačkoliv tam žádní psi nejsou. V Seville není moc vody a tak ve sprchách teče čůrkem. Městem teče řeka jejíž název jsem nebyl schopný správně vyslovit ani po vícerém zopakování (Guadalquivir) a dokonce tam mají metro. Sestoupili jsme do něj, ale hned mezi druhou a třetí zástavkou došlo k poruše a my jsme byli uvnitř uvízlí jako sardinky v konzervě.
V Seville jsem šetřil (jako všude jinde), a proto mi právě pomohla pobočka McDonaldu, která byla hned vedle řeky. Koupil jsem si pár cheeseburgerů v ceně 1 Eur. Vyzkoušel jsem tam i Burger Kinga, ale tam stál jeden sendvič tolik, co v McDonaldu celé Menu. Proto jsem tak spokojený v Bulharsku. V KFC jsou nabídky dvakrát levnější, než v Česku. Proto se nedokážu ubránit a vracím se tam. A protože je tady levnější i to pivo, líbí se mi tu.

Volby po balkánsku

12. května 2013 v 12:49 | Milllhause |  Bulharské dny
Po březnovém padnutí vlády přišel čas voleb té nové. A jak by to vypadalo, kdyby všechno proběhlo podle představ naivního Evropana. Dopadlo to samozřejmě podle představ balkánského skeptika - včera okolo poledne totiž přišlo echo z tiskárny, která měla objednávku na vytisknutí cca 8 miliónů hlasovacích lístků. Ty měly být rozvezeny po Bulharsku do pátku 8.května a tiskárna tak měla být v sobotu už prázdná.
Co čert nechtěl, reportéři, kteří přijeli na místo, našli 350 000 dalších lístků, připravených na vyplnění. Co čert nechtěl, tiskárna patří politikovi ze strany GERB, která v březnu padla. Co reportér nechtěl, policie mu hned po objevu rozbila ústa.
Celá žurnalistická skupina patří k sedmému kanálu, na který byla ihned během dne podána žaloba (žádná státní televize o problému během dne ani nepípla); GERB žaluje i reportéra Barekova, který včera na živo a plný emocí mluvil v televizi, že mu je vyhrožováno, a že pokud ho v pondělí náhodně sejme auto, můžeme všichni tušit, odkud vítr vane.
"Nedramatizuji!" dodal a nechal studio přepojit na schůzi komunistů, kteří debatovali o tom, co může znamenat 350 000 lístků, které by už nikdo vlastně neměl potřebovat. Obyčejní občané a ctihodní čtenáři tohoto blogu mají ovšem v paměti, že při minulých volbách (například na starostu Sofie) se po zavření truhel s hlasy (a před jejich sečtením) odnesly pytle plné platných hlasovacích lístků, naložily se do autobusu a odvezly neznámo kam. Ty předepsané a objednané pak putovaly ke sčítací komisi.

Abych teda taky nedramatizoval, tak existuje i druhý pohled na věc - jiný než ten, že si GERB objednal zfalšování voleb a nechce se mu od koryta. Mimochodem i tentokrát se hlasy docela běžně kupují, kdy cikánská rodina za padesát leva na hlavu hlasuje pro číslo tři.
"Pro koho budete hlasovat?" ptala se reportérka.
"Pro číslo tři," odpověděl cikán.
"Jaká je to strana?"
"Číslo tři," doplnil.
Jaké strany můžou Bulhaři volit? Mají na výběr mezi GERBem, turkama (kteří doopravdy nikdy neodešli), komunistama a ultrapravicovou stranou ATAKA, kteoru by ve většině Evropy pozavírali.
Majitel tiskárny pak prohlásil, že: "..nalezené hlasovací lístky byly brak, nebo zkušební výtisky. Nějaké 4% celkových výtisků."
Otázkou tak zůstává, jestli na sobě měly lístky razítka (jak tvrdí sedmý kanál a opozice), nebo neměly (jak tvrdí GERB a tiskárna). Hlasovací lístky jsou teď v držení prokuratory a policie to vyšetřuje.

Volby probíhají po celou neděli 12. května. Pokud vyhraje strana GERB, asi jim demonstranti zapálí barák; někteří kreténi v ulicích už včera mluvili o kamenech a ohni (několik hodin po odvysílané reportáži a proslovu Barekova, se před sídlem strany GERB sešly stovky lidí). To by pomalu vedlo k Občanské válce (nedramatizuji), o které píšou i některé servery; spousta lidí totiž jde GERB s přesvědčením volit.

Ostrakizace

10. května 2013 v 19:50 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou přišel do redakce chlap kolem čtyřiceti a chtěl si podat plošný inzerát - to znamená ten s obrázkem. Zeptal jsem se ho, co prodává, ale řekl mi, že nic.
"Mohl bych tam jen něco napsat?" zeptal se, ale nevěděl jsem, co na to říct. Nevěděl, jsem, že na něj někdo právě použil antický nástroj pro vyčlenění z kolektivu.
Dělal jsem tam zrovna jen dva týdny, a poprvé mi došly fráze, které mě naučili během školení. Kupte si větší plochu. Kupte si více vydání. Takhle nic neprodáte. Nakonec napsal něco ve smyslu, že je mu všechno líto a že ho někdo sleduje. Tak jsem to dal redakci, ať se s tím kluci poperou, ale můj první klient se další den vrátil, a chtěl to přepsat. Tak jsme ho zavřeli do místnosti, kde jsme jinak pořádali schůze (celkem tři, a nikdy se na nich nic nevyřešilo). Aura z prostředí sáhla i na klienta, protože tam seděl téměř hodinu, a nedokázal ze sebe vypotit konečnou verzi.
Nakonec jsme mu uveřejnili dva inzeráty (procenta z nich mi zaplatily nájem), jenomže žádná věta neměla souvislost s tou předešlou. Text neměl žádný smysl, a pokud přeci jen smysl měl, tak byl poskládán jako film od Davida Lynche; člověk na něj potřeboval návod.
Řekl, že byl sledován a vykraden. Že jej kdysi někdo přitiskl ke zdi. Řekl, že mu nezbylo nic, protože odmítl spolupráci a nechtěl už jezdit do Švýcarska, načež byl ostrakizován. Protože jsem viděl celou trilogii Jasona Bourna, hned mě napadlo, jestli to není nějaký vysloužilec z tajných služeb, kterému se rozběhala kolečka v hlavě, a žádná mu už nezbyla. Pod ustavičným tlakem, kdy musel popírat sám sebe, se mu vpříčila vlastní mechanika v hlavě, a přestal fungovat.

Tu ostrakizaci vymysleli v Athénách. Někdy v lednu si vždycky sedli a řekli si, jestli udělají hlasování. Pokud se dohodli, že by město mělo být vyčištěno od lidí, kteří škodí, tak byli občané pobídnuti, aby na hlíněné střepy (na což se tehdy psalo) zmínili jedno jméno. Šťastlivec, který dostal nejvíce hlasů, musel na deset let Athény opustit.
Ostrakizace ale funguje pořád, a nejlépe ve školce, kde zlé děti odepíšou Lojzu, protože je to tlusťoch, a nebo v práci, kde kolegové odepíšou Mirka, protože je to debil. Jenom tomu nikdo neříká ostrakizace, ale docela jednoduše šikana; Lojza si postěžuje na Karla, co se s ním přestal bavit, a Mirek doma řekne to byl zase den.
Proto si to doteď pamatuju - že ten člověk asi obyčejný blázen nebyl, když použil takové slovo. Každopádně už to vzal čas, stalo se to před čtyřmi roky a kde ten člověk je, jestli furt v Brně nebo třeba v tom Švýcarsku, ví jen on.

Světová galérka: Deštníkový atentátník Picadilly

6. května 2013 v 16:33 | Milllhause |  Seriály
Malý, s knírkem a rychle mluvil. Tak popisovali Picadillyho lidé, kteří se s ním potkali, a věděli o tom. Pamatovali si na něj matně; přece jen se vyšetřování naplno rozjelo až po pádu železné opony, a důvod, proč byla po Picadillym sháňka, byl atentát provedený v roce 78. Naposledy byl viděn v roce 1993, když jej ve spojitosti s atentátem vyšetřovali Britové a Dánové. Pro nedostatek důkazů jej pustili a údajně dodnes cestuje Evropou bez povšimnutí (svědci jej prý viděli v Dánsku, Bulharsku nebo v České republice).

Středobodem všeho zde byla nevraživost bulharského spisovatele Georgi Markova k tehdejšímu socialistickému státu. V době, kdy byl Georgi Markov už proslavený a obdivovaný spisovatel, vládnul tehdejšímu Bulharsku Todor Živkov. Tento dobrý Stalinův kamarád vládl Bulharům dost tvrdou rukou, a Markova - kterého tehdejší komunisté po dlouhých debatách nezakázali, měl rád čím dál méně. O to víc mu vadila Markovova sílící kritika režimu a jeho bohémský život, který byl na hony vzdálený životu socialistického dělníka, který měl být šťastný jedině z dobře vykonané práce.
Jak se v šedesátých letech začala smyčka kolem Markova stahovat, rozhodnul se opustit zemi. Nejdříve přejel do italské Bologni, kde se schovával u bratra. "Počkám, než se to přežene," vysvětloval, ale brzy mu došlo, že se to jen tak nestane. Začaly k němu prosakovat informace o spojení bulharské státní bezpečnosti s KGB. Markov se tak rozhodnul utéct do Londýna, kde začal vysílat v rádiu Svobodná Evropa. Ve svém pořadu nenechal na bulharských poměrech nit suchou, což nezůstalo bez následků - v následujících letech byl na něj dvakrát neúspěšně spáchán atentát.
V Bulharsku už byly jeho knihy staženy z knihkupectví, jeho jméno bylo vymazáno z filmových titulků a byl vydán zákaz jakkoli zmínit jméno Georgi Markov v rozhlase, novinách či televizi - to platilo až do roku 89.

Georgi Markov ale nebyl jediný nepřítel státu. Jiný bulharský disident Vladimír Kostov pobýval v té době ve Francii. V pondělí, 28. Srpna 1978, vycházel Kostov po schodech metra u Vítězného oblouku v centru Paříže, když ucítil, jak jej něco bodlo. Do večera pocítil horečky a tak vyhledal lékaře. Po dvou dnech bolesti a teploty pominuly a Kostov si pomyslel, že šlo jen o nějaký virus, který se mu povedlo rychle vyléčit.
Jenomže o 10 dní později, ve čtvrtek 7. září, stál po ránu v Londýně Georgi Markov na zástávce autobusu o mostu Waterloo, kde čekal na spoj do práce. Stál, čekal a najednou pocítil bodnutí na noze. Reflexivně se otočil a uviděl muže, který právě zdvihal ze země deštník, omlouval se silným přízvukem, a okamžitě přešel ulici, kde nastoupil do auta a odjel.
Markov odjel do práce, ale bylo mu čím dál hůř - motolice, teploty a bolest v noze neustupovaly. V nemocnici nikdo nebral ohled na povídačky o KGB a anonymních výhrůžkách (které Markov léta přijímal), a Markova brali v potaz jako každého dalšího, kdo si ten den na něco stěžoval. O tři dny později Markov na rozdíl od Kostova umírá. Jakmile se o incidentu Kostov dozvěděl, dal o sobě vědět a zavolal přímo na Scotland Yard.
25. září byl Kostov podroben lékařskému vyšetření. Díky detailním rozborům se došlo k závěru, že na oba disidenty byl použit ricin, který byl do těl vpravený injekcí - tedy vbodnutím. Proč ale Kostov přežil? Lékaři se domnívali, že část jedu nepronikla do těla a zůstala na Kostovově oděvu, což mu zachránilo život.

Zbývala otázka, kdo atentát vykonal. Nikdo nepochyboval, že vše zosnovala bulharská státní bezpečnost, ale díky britské špionáži se vědělo, že na takovou akci nebyli Bulhaři technicky vybavení, což přivedlo vyšetřovací tým ke KGB.
Po pádu železné opony se Britové i Bulhaři začali o případ znovu zajímat. Všechny stopy v archivech a na základě vyšetřování vedly k jedinému muži. Ten se jmenoval Francesco Galino, který s bulharskou bezpečností podepsal spolupráci v roce 1971 výměnou za beztrestnost (Galino pašoval auta z Řecka do Bulharska, kde je rozprodával na díly). Obdržel krycí jméno Picadilly.
V roce 77 Picadilly podstoupil trénink a byl přemístěn do Londýna, kde začal sledovat Georgi Markova. Tam jej na jeho pravidelné cestě do práce zasáhl deštníkem, který byl upravený na zařízení, které vpustilo do Markova jed. Stalo se tak v den, kdy bulharský prezident Živkov slavil 65. narozeniny.

Protože od vraždy v roce 2008 uplynulo 30 let, nemohl by proběhnout žádný soud, ani kdyby se Picadilly, neboli Galino, přišel sám udat. Dle zdejších zákonů je případ promlčený.
Kostov beztoho pronesl, že ho vůbec nezajímá, kdo to udělal. "Jednalo se o politický čin, a nezáleží na tom, kdo byl vykonavatelem toho činu. Smysl má jen omluva od bulharské vlády, které jsme se dodnes nedočkali."

Bulharský samoubijec

5. května 2013 v 19:24 | Milllhause |  Bulharské dny
Jen naivku by překvapilo, že ze státu "živých pochodní" napíšu o další sebevraždě. Vždyť už to ani nikdo nepočítá. Vždyť už se ani neví, kdo se zabil kvůli neprávu v ulicích a šikaně na úřadech, a kdo z vlastních pohnutek. Kdo se naštval, kdo špatně vyspal, a kdo nevymyslel jiné řešení.
Bulhaři tráví většinu víkendového času v obchoďácích ne jen proto, že tam je klimatizace a ne 35 stupňů ve stínu, ale protože je tam zpravidla hodně obchodů. Po takové druhé odpolední už se člověk v obchoďáku ani nepohne, aniž by do někoho nevrazil; většinou do mladého hulibrka, který mi dává pocítit, že nákupní centrum, do kterého vlezl, kdysi osvobodil.
Dneska, tedy v nedělní svátek velikonoční, kdy většina lidí jen jí vejce, jehněčí a chlastá, vešel asi čtyřicetiletý muž do obchoďáku na bulváru Tsarigradsko Šosé, ale neměl u sebe peníze. Vlastně si ho nikdo moc nevšímal. Chlap přejel výtahem do třetího (nejvyššího) podlaží, kde je kino, kupa restaurací, a dětský koutek. Muž tedy došel před dětský koutek a postavil se k zábradlí. Kolem stejného místa jsem za hodinu a půl procházel do práce. Sebevrah se tam postavil, protože to je jediné místo, odkud se dá nerušeně skočit až dolů - nedělal to kvůli dětem.
Děti si vevnitř vcelku nerušeně hrály, jejich rodiče je sledovali, a chlap přelezl zábradlí a skočil dolů. Nahoru neletěl, ale to určitě nečekal. Během pár vteřin se objevil v podlaží mínus dva, kde chodím obědvat do restaurace k-expess (dělají tam české řízky), a rozplácnul se o zem. Byl na místě mrtvý, což taky konstatoval doktor, který se k místu činu přiřítil asi do třiceti minut (což je slušný čas na velikonoční Balkán).
Ještě tři hodiny po pádu tam ten chlap ležel. To už se začal nafukovat a vůbec bobtnat, takže ho dokonce museli nadzvihnout, aby se mu dostali do zadní kapsy, kde měl doklady. Ani jeden ze zprávařských serverů nepsal nic o dopisu na rozloučenou, nebo motivech. Těžko tedy říct, jestli patří k lidem, kteří se v Bulharsku v minulých měsících upálili (jejich počet se zatím zastavil na šesti) a k muži, který se zastřelil asi před třemi týdny před zahradní brankou vlastního domu.
I takhle ponuré může být dnešní Bulharsko.