S Marií v lese

13. května 2013 v 17:44 | Milllhause |  Bulharské dny
Byl pátek večer roku 1944, nebo taky 2007, zrovna nasněžilo a mě a Frantu, jakožto nejslabší články skupiny, poslali na průzkum. Byla noc, stáli jsme na poli a mně před očima rostl černý les, který jsem viděl jen díky Měsíci, který mi skrz větve jedlí a modřínů o sobě dával vědět. Do lesa se mi nechtělo, ale rozkaz zněl jasně. 100 metrů napřed a bez keců.
Zbylá skupina šesti vojáků se tehdy přikrčila hned potom, co jsme vyrazili; to proto, že nad náma proletělo německé letadlo. Po dvaceti krocích jsem si poklekl, protože jsem stál na kraji lesa. Otočil jsem se v bláhové naději, že na mě velitel mávne, abychom se vrátili, ale protože jsem neviděl nic než tmu a tramvajovou zastávku v dálce (?), vydal jsem se do lesa.
Sníh mi chroupal pod nohama, Franta byl ode mne dva kroky nalevo, a řekl: "Jak to stihli?" Nevěděl jsem o čem mluví, ale hned jsem ho okřiknul, aby zavřel ten kafemlejnek. Nechtěl jsem zbrotit čerstvě padlý sníh jinou, než nacistickou krví. Nechtěl jsem, aby nás někdo slyšel. Šli jsme dál, a já při každém kroku málem ochluchnul, když mi sníh praskal pod botama.
"Už je to sto metrů, co myslíš?" syknul jsem k němu, ale Franta si mě nevšímal. "Frančesko!" křiknul jsem šeptem, a Franta se ke mně otočil, zatímco svíral samopal, co mohl být v jeho rukách klidně klackem. Hleděl na mě, jakoby mě v životě neviděl.
"Jak to stihli?" začal natahovat moldánky, a podíval se zpátky do korun stromů. Pomyslel jsem, jestli by bylo pořád vlastizradou, zabít takového imbecila. Nechal jsem ho na kraji pěšiny, a vrátil se pro skupinu. Společně jsme pak procházeli hodiny lesem, a nenašli jedinou stopu. Jakoby tu poslední nácek prošel v minulém století.
Náš unikátní oddíl (šest generálů, dva vojíni) v obdobném armádním režimu dál putoval širým lesem, až jsme nakonec narazili na malý domek, jehož zahrádku hlídal železný plot. I když nebyl esteticky nijak zvlášť vyvedený, nám se líbil. Frančesko dostal rozkaz skočit přes plot a prozkoumat terén. Krom ovčáka ale na dvorku nic německého nebylo, a tak jsme se za křiku Frančeska vydali zase na cestu.

Před půlnocí jsem měl kalhoty dole; když na to tak myslím, měl je dole celý oddíl. Odložili jsme válečnou misi a na malém palouku jsme ukazovali letadlům a případným ufonům prdele, zatímco jsme kouřili cigarety, které Frančesko donesl. Ten dopadnul vůbec nejhůř; místo jehličnanů viděl samé listnáče, a nedokázal pochopit, kdo by mohl za odpoledne přesadit celý les.
"Jak to stihli?" otravoval, ale já měl plnou práci s ukazováním zadku a vystresovaným běháním po poli, protože se mi kalašnikov změnil v kus dřeva. Z války jsme se pak vrátili domů tramvají číslo sedm, která proťala tu vlčí mlhu a ukončila jeden povedený večírek.
Kdyby nebylo té zelené a voňavé Marie, nevím, jestli bych se do minulého století kdy podíval.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama