Utíkat

19. května 2013 v 20:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Když na svět přijde nový člověk, má jeho matka prvních šest týdnů hormonálně podroušenou mysl. Když ta doba uplyne, nehledě na to, jestli už matka je nebo není v pořádku, pořádá se oslava. Alespoň tady na Balkáně to tak funguje - ve čtyřicátý den po narození dítěte se pořádá takzvaná pogača. Dýchánek, kterého se můžou účastnit jen ženské.
Mluví se na něm o budoucnosti děcka, a novorodičce na této párty každý říká, jaká radost ji čeká. Jak se to škvrně za pouhé čtyři roky bude chtít sbalit a odejít, jak v sedmi docela samo rozkope dveře pokoje, protože se nebude chtít nechat týrat uklízením vlastního bordelu, a jak jí v šestnácti oznámí, že škola stojí za houby, a že tam chodit nebude, protože se beztak bude muset starat o bobtnající břich.

V jedné vesnici kousek od Ostravy kdysi utekl z domu šestiletý capart. Místo, aby se schoval v parku, nebo u kámoše na zahradě, sednul na autobus a jel až k hranicím z Polskem, kde chtěl emigrovat. Snad tě nelžu, když řeknu, že byla sedmdesátá léta. To ještě měli komunisté žně a nadšeně se líbali na přehlídkách. Toho všeho měl malý Pavel po krk, a chtěl utéct.
Chlapíci na hranicích, co splnili veškeré prověrky pro tohle poslání, mysleli, že jde o vtip. Ale když se Pavel ani neusmál a trval na tom, aby ho nechali projít (do neméně komunistického Polska), zavolali policii a emigranta posadili do kanclu. Když Pavel vyrostl, utekl ještě jednou a nadobro.
Když jsem léta páně 1988 utíkal já, zabalil jsem si kufr potištěný třešněmi (takový potisk Pavel určitě neměl), nechal se vyprovodit rodiči, kteří za mnou třískli dveřmi bytu a došel jsem až ke vchodovým dveřím baráku, kde jsem to vzdal. Byly mi čtyři, a nesouhlasil jsem se systémem, který doma rodiče nastavili. Nakonec jsem ale sklopil uši, zaklepal a požádal o vstup.
Magi chce zase utíkat k otci (pokud je u nás), popřípadě k nám (pokud je u otce), a myslí si, že na to ještě nikdo nepřišel. Tak už při podobných výlevech jdu pro baťůžek, do kterého vložím pyžamo a pastelky, a požádám ji, aby se obula, že za pět minut vyrazíme. Chvilku mě sleduje a dumá, proč to najednou neprošlo. Sice to ještě funguje, ale to nebude platit na vždy. Jednou totiž zjistí, že ani nevím, kde její otec bydlí.

Tyhle srandy ještě jednou zažiju, až mě futuristické vnoučata umístí do starobince, který bude u řeky, tedy v záplavové oblasti plné komárů, s tenisovým kurtem, na který nikdy nikoho nepustí a s horou, na kterou nikdy nikdo nebude schopen se vyšplhat. Budu se vztekat, a nebudu souhlasit s nastoleným systémem, a tak uteču, ale protože se nedostanu dál, jak na zastávku autobusu, kde si uvědomím, že v mém bytě už nemám co dělat, vrátím se a opět sklopím uši před zřízencem.
Budu se tam dívat na dětské pohádky, protože nic jiného už chápat nebudu. Budu kadit a čekat, že si nikdo nevšimne hnědých prostěradel. Budu šahat ošetřovatelce na prdel a říkat takových já už měl.
Nakonec si mě k sobě jedno z vnoučat vezme, ale pokud se poseru víc než jednou týdně, bude mi hrozit zabalení rance a odvoz zpátky ke zřízencům do starobince.
Nakonec budu brečet, aniž bych věděl proč, a během jednoho záchvatu to zabalím. To bude vůbec ten poslední útěk, který se mi taky jako jediný povede.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama