Červen 2013

Konec června

27. června 2013 v 17:27 | Milllhause |  Bulharské dny
U autobusové zastávky, kde vystupuju při putování z práce, se rozprostírá malý palouk. Asi tři týdny zpátky se tam na trávě objevila nasprejovaná červená linka, která jakoby vytyčila prostor pro stavbu. Červenou linku brzy následoval červený provázek, na kterém vlál papír s nápisem nevstupovat. Pár dnů na to tam stál jeřáb, který vyhloubil v mírném svahu díru. Pak následovaly tyče v zemi, oplocení a cedule na plotě.
Takhle to tam stálo asi týden. Pak najednou zmizelo to oplocení a já si řekl, že jsou ty zlodějské poměry přece jen všude stejné, když lidi kradou i celé ploty. Den na to jsem ale viděl podélnou rýhu, která dvacet centimetrů od neviditelného plotu obkreslovala pozemek. Špatně to vyměřili, pomyslel jsem si. Pár dnů na to ale zmizely i ty tyče ze země a naopak se objevila dávno odvezená půda, kterou tam úplně na začátku příběhu vyhloubil ten jeřáb.
Teď je palouk zpět a postupně zarůstá trávou. Asi si stejně jako já říká, co se to tady do prdele stalo. Zdálo se mi to? Nebo nějaký úředník poslal stavaře na špatnou louku?

Pak se v Bulharsku objevilo pitomé počasí, které nám zprostředkovávají pitomé mraky. Kdysi jsem hodně slýchával, jak je Bulharsko slunečné. A že když u nás prší, tady na Balkáně se lidi pečou. Podrobným sledováním oblohy jsem ale zjistil, že když začne pršet v Česku, v Bulharsku se ty chcance objeví do šestadvaceti hodin. Proto po týdnu pařáků máme průtrže, a já mohu opět vesele skákat mezi kalužemi, zatímco v levé ruce třímám pravici naší Magi a pravou rukou mi trhá vodítko s Aryou. Jako zvláštní neforemně propojená hmota se pohybujeme cestou do školky, během které překonáváme křižovatky, parky i blata.

Minulý týden pak přinesl tato zjištění: Číslo bestie je podle nových měření 616, a ne 666, což by znamenalo, že celá pop kultura je založená na špatné cifře. Je to jako by někdo řekl, že nešťastné číslo je 12, a ne 13. V Rusku dokonce v jednom městě zakázali číslo autobusové linky 666, aby se náhodou něco nestalo, i když se náhodou děje beztak všechno.
Návrh auta Volkswagen Brouk schválil samotný Hitler, a snad měl prsty i v tom projektování. Je to tak další zajímavost z cyklu zajímavostí o Hitlerovi. Jako že se narodil ve stejný den jako slavný opilec Barney Gumble, a měl jen jedno varle (oproti Barnymu, které měl v důsledku požití Duffu jen jednu ledvinu).
Údajně není více varlat potřeba; příroda mužům spolu s nefunkčními bradavkami nadělila dvě varlata čistě kvůli estetickým důvodům. Na základě jedné poznámky, co předevčírem Magi vypustila do světa (teto ty máš dvě prsa, stejně jako mamka), mě napadlo, jestli by v případě, že by ženy měly troje prsa, měli i muži tři ruce, odkaď by ta třetí vedla a jak by to změnilo architekturu, nebo některé sporty.
Je to zajímavé, ale pořád nic, co byste říkali holce na prvním rande.

Ty bulharské svátky

23. června 2013 v 15:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Herec Popjordanov šel o velikonoční neděli tohoto roku na hřbitov. V Bulharsku ale panují celkem silně dodržované pravidla, pokud jde o některé svátky. Jakože Velikonoce jsou svátky pro živé a na hřbitov by tak nikdo neměl ani páchnout. Čočo Popjordanov, věkem 48 let, podobných hlášení nedbal a na hřbitov si zašel.
Další den v 6 ráno, v nemocnici Pirogov, byl už prohlášen za mrtvého. Stalo se tak pár dní předtím, než měl dokončit byrokratický proces osvojení malé holky, protože sám svoje děti neměl (traduje se, že byl bezplodný). Spousta, a tím myslím většina, lidí nepochybuje, že jeho nahodilý pád ze dvou metrů je jasný Boží trest. Proto se tady v sobotu taky skoro nikdo nekoupal (až na mě).
V sobotu 22.6. byla totiž tak zvaná Čerešova zadušnica (Třešňové dušičky). Bulhaři se můžou každý rok těšit hned na troje Dušičky - Velké, Třešňové a Archandělské. Konají se vždy v sobotu a nikdy by jste v ten den neměli prát, uklízet nebo se teda koupat. Uctívají mrtvé tradicemi, které se tady dědí ještě od starých slovanů, prabulharů a Thráků.
Na dušičkové ráno jdou lidé do kostelů pronést pamětní modlitbu a berou si s sebou dokonce i oběd, který jim farář posvětí. Část jídla potom nechají na hrobu a část rozdají blízkým. Krom jídla se hrob taky poleje červeným vínem. Lidová víra totiž říká, že se tento den mrtví vracejí ke svým hrobům, proto to jídlo a víno. Nakonec se na hrobu zapálí svíce, aby duše nemusely bloudit v temnotě.
Dneska je svátek zvaný Letnice, a zítra poslední z velikonočních svátků, Den ducha svatého. Letnice se koná vždy 50 dnů od Velikonoc a připadá ji neděle. Spolu s dušičkami jsou označovány taky jako Svatá trojice (tak se jmenuje i jedna část města).

A pak už přichází Týden rusalek, který začíná na Den ducha svatého. Pro neznalce (mě) to vypadá skoro jako ochrana před zrádnými úskalími léta, jako je utopení. Bulhaří věří, že rusalky jsou tvořeny dušemi utonulých. Proto lidé jako ochranu před zlými duchy nosí pelyněk, nebo ořechové listy, které si připínají k oblečení, ale taky na dveře domů, nebo na podlahu; rusalky se těchto věcí štítí stejně jako upíři česneku.
Rusalky jsou nečisté, škodlivé síly, které ale mohou vyléčit člověka z těžké nemoci. Člověk tak nikdy neví, co od nich může čekat. Spíše na vesnicích se během celého týdne dodržují přísné zákazy o nemytí se, lidé nesmí spát pod širým nebem, a už vůbec nepřecházet přes pole, aby se nepostavili do cesty rusalkám. Kdo během toho týdne onemocní, ten potkal rusalku.
Rusalky se pak snaží vyhnat lidé oblečení do krojů (kalušari), kteří tancujou ozdravující tance dům od domu.

Bulharský cikán

15. června 2013 v 15:34 | Milllhause |  Bulharské dny
Pije, kouří, vlastní koně a v trávě sbírá šneky, které pak na tržišti prodává Řekům. Nějaký Řek řekl Bulharům, že šneky mají rádi pečené. Ještě před pár lety to byl celkem dobrý kšeft, protože za dobře propečeného šneka Řeci dobře platili.
V Sofii znám zatím jednoho cikána, který se jmenuje Niki, je mu deset a rád si hraje s našimi psy, které chodíme venčit na hřiště vedle cikánova příbytku. Žije v polorozpadlém domě u řeky s rodiči, kteří stále otálí s tím ho poslat do školy, a sám na dvorku tři vlastní psy má; ti ale na ulici nesmí, protože by to s lidmi, kteří by šli okolo, dopadlo špatně.
Nezná barvy, jen černou a bílou, a nedávno jsme ho naučili dva odstíny modré. Každý den donese nějakou novou hračku, má spoustu otázek (nebo málo, ale často je opakuje) a nerozumí slovu ne. Jeho děda je vcelku známá osobnost slatinského světa, což je nejmenší čtvrť Sofie, protože má v palcu všechny kontejnery, které se svým vozíkem objíždí, a sbírá papír, plast a taky železo, pokud je dobrý den; výnosem ze sběru papíru živí celou Nikiho rodinu.
Movitější cikáni objíždí kontejnery na dvouosém potahovém vozidlu, neboli koňském povozu. Na kozlíku sedí většinou dva lidi, zatímco vzadu nějaký třetí třídí nasbírané prostředky. Mezi cikány a koněm je pak plachta, na kterou si kůň ulevuje - je to jako sledovat výjevy z devatenáctiletého století.
Cikáni přišli do Bulharska někdy okolo 11. století, a samozřejmě tady už zůstali. Není ale pravda, že by jich tady bylo více, než jinde v Evropě (netvoří ani 5% populace). Alespoň v případě Sofie jsou cikáni k vidění hlavně v okrajových čtvrtích, kde cikánské děti stojí u cest, a když auta stojí na červenou, klepají na okno a říkají daj pari (dej peníze).
Nedávno mi jeden Bulhar říkal, že byl v Rumunsku a nestačil se divit. "Tam je více bílých než u nás," řekl a měl na mysli, že spousta Bulharů je snědých, ale nejsou to Romové. To, co si Češi myslí o Bulharsku (že se tady o cikány zakopává), si myslí i Bulhaři, ale o Rumunech. A ani jeden nemáme pravdu. Bulhaři mají obecně snědou pleť a tak se to lehce plete.
"Kurva, ten je fajně opálený," chtělo by se tak někdy říct, ale člověk nikdy neví.
Jinak přístup úředníků je tady stejný, jako v Česku. Vyšší přídavky a zdravotní péče bez poplatku pro kohokoliv, kdo je cikán. Komu se to nelíbí, je rasista. Policajt, který zastaví koňský povoz, je rasista. Doktor, který cikánovi nevyléčí rakovinu, je taky rasista.

Počasí kontra smrt

12. června 2013 v 19:50 | Milllhause |  Bulharské dny
Pokud se v životě nic moc neděje, vždy se může mluvit o počasí. To bulharské stojí mírně řečeno za prd. Pokud neprší, tak právě dopršelo a všude je bláto. A pokud je modré nebe a slunce a relativně teplo, můžeme si být všichni jistí, že to nevydrží ani do odpoledne, kdy začne z Vitoši foukat vítr a ten přivane kroupy bubnující na hlavu těm, co uvěřili předpovědi počasí. Ta totiž hlásala, že takové vedro jako letos, nebylo už šest set let. Všichni na něj netrpělivě čekáme.
Před pár dny se v okolí Plovdivu procházela po poli babička s dcerou a vnučkou. Všechny doplatily na proměnlivost počasí, protože bouřka je zahnala pod urostlou hrušku, do které bouřka následně poslala jeden z blesků. Babička zemřela spálená na uhel a matka s dcerou mají sežehnuté obličeje, které teď připomají více papír, než kůži.
Před necelými šedesáti lety pak jeden blesk uhodil do desetiletého vesnického chlapce. Ten přežil, ale nikdo si toho nevšimnul. Chlapce pohřbili do rodinné hrobky a pokračovali v životě, stejně tak i otec toho kluka, který pracoval na statku jako buvol, než ho sklátilo srdce. Otevřeli hrobku, kde k údivu a šoku našli tělo chlapce v jiné poloze, než do které ho před dvaceti lety uložili; kluk se před smrtí otočil na břicho. Kdyby to neudělal, asi by ani nikoho nenapadlo, že to tehdy zbabrali.

Bulhaři mají k smrti osobitý přístup, a nejen proto, že na ateistu na Balkáně skoro nenatrefíte. Po celé Sofii lepí lidé na stromy, výlohy obchodů nebo vchody domů různá parte. Jsou tady čtvrtě (jedna z nich se jmenuje Gevgeliskij), kde jsou stromy zprávami o úmrtí někoho obsypány. Když jsem do Bulharska přijel a viděl první desítky sloupů a stromů se smutečními prohlášeními, tak jsem si pomyslel, jestli tu neřádila nějaká epidemie, co vyhladila dva bloky lidí, kteří na fotkách ani za mák nevypadali staří.
Pak jsem se naučil číst, a dočetl jsem se, že se v drtivé většině jedná o lidi, co zemřeli třeba před dvaceti lety. V hlášeních se píše: Je to už 23 let, co nás opustil, nebo Dnes by se sedmdesáti let dožila. Vždy když je výročí smrti, nebo narození, lidé přepíší číslo z minulého roku, vytisknou parte a vylepí ho na strom poblíž domu, kde se dotyčná osoba narodila, žila nebo umřela.
Je to jako všudypřítomná připomínka smrti, abychom na ni nezapomněli. Komik Dylan Moran řekl, že se lidé snaží na smrt zapomenout třeba tím, že celý víkend v obchoďáku vybírají záchod, nebo se pohádají, jaké záclony by měli dát do kuchyně, a jaké do ložnice. Zachvátí nás pak pocit, že máme život pod kontrolou a smrt přestane být tak aktuální.
K těmto lidem jsem se přidal a koupil si nové zrcadlo do koupelny. Prošel jsem složitým výběrem, mezi plastovým a nějakým jiným a deset minut jsem zvažoval, zda mám koupit i doplňky, jako držáky na zubní kartáčky, ručník a toaletní papír. Nakonec jsem vše koupil a jak jinak než v dešti to odnesl domů, kde jsem to všechno přilepil ke zdi. Během odpoledne jsem pak několikrát vešel do koupelny, jakoby poprvé, a snažil se sám sebe mile překvapit tou nádherou. Fakt mi celý život připadal o trochu lepší. Jsem zvědavý, jakou extázi prožiju, až vyberu novou štětku na záchod.

Černohumorné tragédie

3. června 2013 v 16:33 | Milllhause |  Bulharské dny
V létě 97 jsem byl jako každý rok na naší chatě (co jsme měli) v Beskydech. Měl jsem zrovna po šesté třídě, a na hory jsem jel s nadějnými vyhlídkami. Jednou z večera se ale přihnal liják, já jsem vstal z postele, vyšel na balkón a sledoval jak nad Javorovým září blesky. Opřen o zábradlí a v pyžamu jsem měl vidění prázdnin v háji a pořádné bouřky. Nenapadlo mě, že jsem se díval na první záblesky povodně tisíciletí (alepoň tak se jí říkalo, tisíciletá voda).
První vtipy na sebe nenechaly dlouho čekat. Těm o utopených babičkách, co čekaly na pomoc Boha a proto několikrát odehnaly hasiče, jsem se nesmál. Spíše ve mně zatrnulo, z čeho se dá ještě dělat sranda. V Přívoze, což je jedna unikátní čtvrť v Ostravě, je kousek od hlavního nádraží podjezd. I tento podjezd je unikátní, protože je při každé byť jen trochu větší vodě, zatopený. Můj strejda (já mám strejdu) do něj v tom sedmadevadesátém vjel, protože věřil svému Favoritu, že to projede. Nakonec nechal auto autem a musel ze zatopeného Favoritu vyskočit a posadit se na střechu. Tehdy mi poprvé vytanul na tváři úsměv ve spojitosti s velkou vodou.
Tolik jedna mrazivá, a jedna veselá historka. I Cimrmani říkali, že když je člověk na něco krátkej, měl by si z toho umět udělat aspoň srandu, a to prý že platí o smrti, i o politice.
O Bulharech to ale neplatí. Když jsem se jim snažil vysvětlit, jak se v Česku dělají z tragédií sranda a vtipy, nevěřícně kroutili hlavou. Marně jsem vysvětloval recept na utopence a jeho různorodé spojitosti s krutou realitou (jiných lidí). Marně jsem vysvětloval, že na severu Čech je město Most, a že když se u města Studénka stala ta příšerná tragédie, kdy na jedoucí vlak jeden odfláknutý most spadnul, vyrojil se po několika hodinách vtip o nové rychlotrati (Studénka-Most sedm vteřin).
Samotnou Sofii je takřka nemožné vytopit. Starověcí géniové totiž město propletli důmyslnou sítí kanálů, které jsou i při obzvlášť velkých přílivech vody zaplněny do poloviny. Jinak bych objem vody ve zdejších kanálech neoznačil jinak než čůrky.
Bulharský smysl pro hrubější humor jsem kdysi otestoval už první večer ve městě, pár hodin po příletu, hned na uvítací párty. V rámci podpoření dobré nálady jsem vyhledal video, na kterémžto Ježíš v plínkách tančí ulicemi New Yorku na rytmus popové písničky. I když se Bulhaři smějí rádi a nahlas, pochopil jsem tehdy, že mají stanovené mnohem tvrdší hranice odsaď pocaď. Video s Ježíšem tehdy vypnuli po deseti vteřinách a vztekle se odvrátili. Rád to respektuji. Dodnes jsem jim neřekl, jak jsem byl tehdy taky rád, že neviděli konec videa, kdy Ježíše srazí autobus. Černý humor se na Balkáně zkrátka netěší největší oblibě.

Pogača

2. června 2013 v 17:33 | Milllhause |  Bulharské dny
"Proč to děláte?"
"My vlastně ani nevíme," odpověděli, a mluvili přitom o vlastní tradici. Včera jsem se zúčastnil dalšího dílu seriálu, který jsem pracovně nazval Bulharské tradice. Je jich totiž jako máku, a už v tom bylo potřeba udělat pořádek.
Pogača ve skutečnosti znamená kulatý bochník. Ten se peče při příležitosti čtyřiceti dnů od narození dítěte (ale taky o Vánocích, nebo Velikonocích, jako jsem slyšel říkat některé nadšence). Jde o velký bochník chleba, ve kterém je střed obtočen asi 20 kousky, které samy o sobě a zdálky připomínají tvar Honzíkových buchet.
Kdysi panovalo pravidlo, že se do čtyřicátého dne nesměl u novorodičky a dítěte nikdo ukázat, aby se tak zabránilo tomu, že by na ně někdo chrchnul, a matka s novorozencem se nakazily. Navíc se předpokládalo, že do čtyřicátého dne je matka nečistá, a přesně ve čtyřicátý den tak byla rodička vlastní tchýní zavedena do kostela na tzv. čistou modlitbu, po které byli matka i dítě očištěni.
V našich časech se do kostela vypraví matka s dítětem po ránu, ještě před příchodem prvních hostů, a vezmou s sebou kohokoliv; už dávno se nejedná o monopolní funkci pro tchýni. Když se vrátí, zasednou ke stolu, který je už tradičně v obležení jídla a chlastu. Na pogaču, tedy už upečený sladký chleba (aby měla matka sladké mléko a dítě prožilo co nejsladší život), se položí ubrousek. Na něj hosté jeden po druhém skládají peníze. Ty se pak do ubrousku sbalí, ale ubrousek nesmí být uvázáný moc těsně (aby dítě nebylo lakomé), ani moc volně (aby nebylo přehnaně štědré). Ať tak, nebo tak - bude to záležet až na tom dítěti, k čemuž by mu měl dopomoci důvtip. Důvtip by pak měly zaručit syrové ořechy (kterých jsem si včera na stole nevšiml).
Potom, co se ubrousek s penězi uváže, položí se na nejvyšší bod v místnosti, čím symbolicky přeje sdružení hostů dítěti dosažení vysokých met. Okolo sedící matky, která v náručí drží dítě, se sejdou netěhotné, avšak zcela nadějné budoucí matky, které nad hlavou matky rozlomí pogaču. Mezi lámající se pogačou a hlavami matky a mimina je držen šátek, do kterého padají kousky lámajícího se chleba (aby v životě nepřišlo nic nazmar). První kousky se rozdají matce a dítěti, a pak po jednom kusu obdrží každý z hostů (vzít si musí každý).
Celkem důležitá je na téhle slavnosti červená barva, která brání šťastnou rodinu před zlými silami. Umístí se na práh domu (jako třeba nit, aby jej nepřekročil zlý host), a pak taky na ruku otce. Než pak slavnost opustí ženské, musí každá z nich do postele dítěte položit kousek vlastního oblečení (to se včera nestalo), aby dítě mělo nerušené sny a nekřičelo do noci.
Když jsme se po splnění většiny peripetií usadili, zeptal jsem se, proč se co dělalo, ale nikdo mi nedokázal odpovědět. Jedna z nejstarších babiček v místnosti, které táhne k osmdesáti, navrhla, že bychom to měli prověřit na internetu. A potom? Pak už jsme jen jedli a pili. Všiml jsem si, že v tomhle je většina bulharských tradic podobných.