Pogača

2. června 2013 v 17:33 | Milllhause |  Bulharské dny
"Proč to děláte?"
"My vlastně ani nevíme," odpověděli, a mluvili přitom o vlastní tradici. Včera jsem se zúčastnil dalšího dílu seriálu, který jsem pracovně nazval Bulharské tradice. Je jich totiž jako máku, a už v tom bylo potřeba udělat pořádek.
Pogača ve skutečnosti znamená kulatý bochník. Ten se peče při příležitosti čtyřiceti dnů od narození dítěte (ale taky o Vánocích, nebo Velikonocích, jako jsem slyšel říkat některé nadšence). Jde o velký bochník chleba, ve kterém je střed obtočen asi 20 kousky, které samy o sobě a zdálky připomínají tvar Honzíkových buchet.
Kdysi panovalo pravidlo, že se do čtyřicátého dne nesměl u novorodičky a dítěte nikdo ukázat, aby se tak zabránilo tomu, že by na ně někdo chrchnul, a matka s novorozencem se nakazily. Navíc se předpokládalo, že do čtyřicátého dne je matka nečistá, a přesně ve čtyřicátý den tak byla rodička vlastní tchýní zavedena do kostela na tzv. čistou modlitbu, po které byli matka i dítě očištěni.
V našich časech se do kostela vypraví matka s dítětem po ránu, ještě před příchodem prvních hostů, a vezmou s sebou kohokoliv; už dávno se nejedná o monopolní funkci pro tchýni. Když se vrátí, zasednou ke stolu, který je už tradičně v obležení jídla a chlastu. Na pogaču, tedy už upečený sladký chleba (aby měla matka sladké mléko a dítě prožilo co nejsladší život), se položí ubrousek. Na něj hosté jeden po druhém skládají peníze. Ty se pak do ubrousku sbalí, ale ubrousek nesmí být uvázáný moc těsně (aby dítě nebylo lakomé), ani moc volně (aby nebylo přehnaně štědré). Ať tak, nebo tak - bude to záležet až na tom dítěti, k čemuž by mu měl dopomoci důvtip. Důvtip by pak měly zaručit syrové ořechy (kterých jsem si včera na stole nevšiml).
Potom, co se ubrousek s penězi uváže, položí se na nejvyšší bod v místnosti, čím symbolicky přeje sdružení hostů dítěti dosažení vysokých met. Okolo sedící matky, která v náručí drží dítě, se sejdou netěhotné, avšak zcela nadějné budoucí matky, které nad hlavou matky rozlomí pogaču. Mezi lámající se pogačou a hlavami matky a mimina je držen šátek, do kterého padají kousky lámajícího se chleba (aby v životě nepřišlo nic nazmar). První kousky se rozdají matce a dítěti, a pak po jednom kusu obdrží každý z hostů (vzít si musí každý).
Celkem důležitá je na téhle slavnosti červená barva, která brání šťastnou rodinu před zlými silami. Umístí se na práh domu (jako třeba nit, aby jej nepřekročil zlý host), a pak taky na ruku otce. Než pak slavnost opustí ženské, musí každá z nich do postele dítěte položit kousek vlastního oblečení (to se včera nestalo), aby dítě mělo nerušené sny a nekřičelo do noci.
Když jsme se po splnění většiny peripetií usadili, zeptal jsem se, proč se co dělalo, ale nikdo mi nedokázal odpovědět. Jedna z nejstarších babiček v místnosti, které táhne k osmdesáti, navrhla, že bychom to měli prověřit na internetu. A potom? Pak už jsme jen jedli a pili. Všiml jsem si, že v tomhle je většina bulharských tradic podobných.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama