Červenec 2013

Reklama

27. července 2013 v 14:40 | Milllhause |  Film
Potřebuju tři minuty, než najdu křížek. Kliknu, když v tom křížek uhne a mně vyskočí nové okno, kde se objeví nabídka na tvrdší penis. Zavírám okno (zapamatuju si telefonní číslo) a opětovně čekám na vteřinu, kdy křížek v banneru stane na jednom místě - v tom udeřím, klikám, křížek smutkem (a hrozbou) zčervená a banner mizí z mého života do chvíle, než kliknu na další stránku. Pod bannerem se ale objeví další reklama, na které je animace postupně hnijícího banánu (z bílé na černou) a u toho popisek 5 věcí, které byste neměli jíst. Vypnout to nejde, protože admin stránek zvolil, že mě to nebude rušit.
První reklama, co se mnou zamávala, byla ta, ve které jsem sám sebe viděl. Bylo mi míň než šest a ten plakát visel v lékárně, kousek od nemocnice ve Vítkovících. Na plakátu byl kluk s hokejovou helmou, a já jsem si byl jistý, že jsem to já, jenom jsem si nedokázal vzpomenout na ten den, kdy se to fotilo. Byl jsem si jistý, že to bylo někdy, když mi bylo ještě míň, rodiče za to shrábli odměny a mě to zatajili.
Stejně zmaten jsem strnule seděl o dvacet let později, když jsem otevřel e-mail kamaráda, který se mi v něm pochlubil, jak upravil fotku z hollywoodského filmu. Místo tváří herců dosadil tváře přátel. Místo Jaye Baruchela (bylo to z filmu Tropická bouře) jsem ale viděl sám sebe a to dokonce v brýlích. Ne že bych je nenosil, akorát se v nich nefotím. Až potom mi musel sdělit, že vůbec nejde o mě, že to je jeho kolega.
Můj mimořádně zvláštní pysk si lidé ztotožňovali už s Timberlakem i lidma, co vypadali jako mrtví a dvakrát snězení. Proč bych teda sebe taky někde nedosadil, uklidnil jsem se.
Brzy se stane, že se lidé vrátí ke knihám, protože nebude možné na webu nic v klidu přečíst (a už vůbec tomu nebudeme moci věřit). I teď, když jsem povypínal horizontální a vertikální smrady, tu na mě civí reklamy na Tyrolsko, legální manželství a dámské pletené boty (růžové, slevněné o 54%).
Noční film v televizi, kdy se člověk přemůže, aby ho viděl do konce (protože kreténi zodpovědní za vysílání musí v osm nasadit kreténskou reality show a po ní ještě kreténštější telenovelu, než pustí biják v deset večer), je napěchovaný reklamními bloky trvajícími i dvacet minut, protože tamní obchodní ředitel viděl naskakovat prachy za třicetivteřinové okna, až se najednou podivil, že během jednoho filmu musí pustit 250 reklam a přitom skončit do jedné v noci, protože by ho ušlapali muži 30+, kterým v té době začíná test pilulek pro tvrdší penis.

A tak na televizi doma kašlem, protože nás nebaví se dívat na jeden díl přátel dvě a půl hodiny. Jenomže pak musím vyplácnout čtyřicet leva za jeden večer pro dva, když chci vidět blockbuster v pořádném kině. A hrozně mě mrzí, když před filmem ještě třicet minut sleduju reklamy a ukázky na film, za kterých bych čtyřicet leva nikdy nedal. Přežiju to, protože vím, že ten film jednou začne, a že v něm reklamy nebudou. Jsem si celkem jistý, že to tak nebude navždy, protože vše jde krok po kroku. Product placement, kdy si Jason Bourne hledá nepřátele na Googlu, superhrdinové pijí Colu a jezdí v Lamborghini (ne že bych si mohl jedno koupit) je jen začátek. Vůbec mě nepřekvapí, až se jednou charakter ve filmu bude pozastavovat na různých místech ve svém smyšleném světě, kde bude sledovat reklamy, které jsou ale určené výhradně pro mě.
Proč toho není svět filmu ušetřen, a nemůžu si spočnout v těch pohodlných křeslech, co do kin nainstalovali, od reklam, které uvidím znovu, jakmile přijdu domů? Biograf by mělo být místo, co nemá pojítko s místem, kde žiju a mělo by být oproštěno od všech zasmrádlých bannerů a reklam na zubní pasty, protože takhle nebude trvat dlouho, než se Brad Pitt v dramatu o veteránovi z korejské války bude v zajateckém táboře denně mydlit a zuby si čistit výhradně pastou Signal, což ho zachrání před blázincem.
Řešení už je přece vymyšlené dávno. Tarantino vymyslel vlastní cigarety Red Apple, Homer pije vlastní pivo Duff. A jak je vůbec možné, že v Americe, kde žije nějakých 300 miliónů lidí, mají všechna telefonní čísla jen osm cifer a všechny navíc začínají s trojčíslím 555? Protože to jsou telefony jen pro ty filmy. Kdysi sice opravdové telefony používali, ale upustili od toho, co si lidé vlastní telefony koupili a začali volat třeba Supermanovi. Tož pojďme touto cestou a pojďme vymyslet vlastní filmové značky aut, internetových vyhledávačů nebo pilulek pro tvrdší penisy.

Aranžér 3/5

27. července 2013 v 8:10 | Milllhause |  Seriály
Yoplait získal dobrý důvod přehodnotit vše, čemu do té chvíle na přechodu věřil. Přestal se starat o spolčování světa a prostestovat proti tomu. Nelíbilo se mu měnění zavedených pořádků, ale místo aby pokračoval v demonstracích, ustoupil a přestal ztrácet čas.
Protože má všechno souvislost se vším, a vždy tomu tak bylo, po roce putování se ocitnul v místě, odkud kdysi Aranžér utekl. Protože se mu od chvíle, kdy jej jakási ruka přemístila z pod kol dodávky do bezpečí, otevřela v hlavě jakási brána, nebál se přijmout slova člověka v džungli, který mu prozradil, že jeho příchod přivolal. Stařec Yoplaita nadopoval tak, že se Yoplait těžko orientoval mezi sny a realitou. Fakt, že by mohl být vyvolený, se Yoplaitovo myšlení po nějakém čase v džungli nezdráhalo přijmout.
Když se po několika měsících vracel do civilizace a do rodného města, kde si jeden pomatenec hrál na Boha a zachraňoval lidi, ovládal hrátky s časem tak, jako jeho nový nepřítel Aranžér.
"Nezastavit se před ničím, za jakoukoli cenu zastavit podvodníka, který se vydává za Boha," tak zněl jeho úkol.

Visatec žuchnul na zem a Aranžér uslyšel dutou ránu. Nebo ji spíš vycítil? Sám nevěděl, kolik zvuků už si musel domyslet, protože téměř neslyšel. Promýšlel, že by sešel o ulici níž, kde visatcova mrtvola dopadla, ale rozmyslel si to. Věděl, co by na těle naleznul. Věděl, že by si přečetl vzkaz od kočky, která ho po městě naháněla jako svou myš.
Zatímco ale myš lidem pomáhala, tahle kočka je připravovala pro smrt. Aranžéra nejednou napadlo, kolik dalších lidí by mohlo mít jeho schopnost zastavit čas. Zvláštní bylo, že odpověď se dostavila v podobě tohoto hříčkaře, a ani to dlouho netrvalo. Až se musel na sebe naštvat, že na to vůbec začal myslet.
Člověk, který se podepisoval jako Stín, Aranžéra provokoval a vyčkával, kolikrát se podaří Aranžérovi zachránit lidi, které Stín postavil do léčky, ze které nešlo utéct. Vždy se jednalo o pády z výšek, protože v rámci rozvoje světa město zahltily mrakodrapy; metoda pádu na beton z výšky padesát metrů zpravidla neselhávala.
Aranžér nakonec sešel ulicí a vetřel se do hloučku lidí, kteří ohlíželi visatcovu mrtvolu. Viděl na prsou přišpendlený vzkaz - na papíru od krve. Ani nemusel zaostřit a snažit se rozlišit písmena, aby věděl, co na něm stojí. Kde jsi byl? Tři slova, která se objevila na každé těle. Aranžér se podíval na lidi okolo a snažil se nalézt alespoň jednu tvář, kterou už kdysi viděl. Jakmile by ji zahlédl, pověsil by se tomu člověku na krk a snažil se zjistit, jetli tohle není ten Stín, který se mu vysmívá vzkazy na tělech mrtvol. Byl si jistý, že Stín se pohybuje okolo, protože ten vzkaz připnul na visatce až potom, co se tělo rozbilo o dlažební kostky.
Do Aranžéra strčil strážník a poslal jej spolu s ostatními čumily pryč: "Už jste se podívali, tak si běžte po svém," rozehnal je a držel při tom v ruce pendrek. Aranžér se rozešel spolu s davem. Vždy v davu. Nevěděl, jestli Stín ví, kdo je a jak vypadá. Alespoň Aranžér neměl nejmenší ponětí, kdo ten Stín, který vraždil lidi po celém městě poslední týdny (nebo to byly roky?), byl.
Jako vždy ale Aranžér nemohl zařadit do paměti jediného člověka. Pamatoval si jen Jelzina, protože tomu starému chudákovi hodili sebevrahy na hlavu. Nikdo další s nimi nechtěl mít nic společného - Aranžér se proto prošel za Jelzinovými zády do budovy Strážní policie. Jakmile vešel Jelzin do budovy, zastavil Aranžér čas, našel v domě Jelzinovu kancelář a dal se do hledání.
Prohledal jeho složky. Snažil se vyčíst, jestli Jelzin alespoň tuší, který člověk to dělá. K jeho překvapení našel osm záznámů o osmi mrtvých; Aranžér přitom věděl o pěti. Pokaždé byl na těle připevněn vzkaz - Kde jsi byl? a pokaždé šlo o pád z věžáku. Případ Skokan, tak byla nadepsána složka, kterou měl Jelzin ve stolku.

Koncerty a protesty

26. července 2013 v 13:45 | Milllhause |  Bulharské dny
Dneska se obyvatelé Sofie probudili do dalšího parného dne. Některé z nich čeká návštěva rockového festivalu. Ten trvá jeden den a vezme místo na národním stadionu Vasila Levského - večer jako zlatý hřeb vystoupí šest německých chlapců z NDR, co si říkají Rammstein.
Zatímco budou kluci a holky celý den na stadionu pít, jíst a pařit, bude zbytek nepracujících postávat 500 metrů od stadionu, tedy před parlamentem a házet po budově vejce, potažmo šutry. Všiml jsem si, že na pár českých serverech proběhla informace o tom, jak lidé nechtěli pustit poslance domů z práce a obklíčili vládní autobus, který zasypali vším, co jim přišlo do ruky.
Nikde, ani v Bulharsku ne, se ale nepíše o tom, jak policajti opět vzali do rukou obušky a rozmlátili hlavu mladé holce, která byla v davu, protože už se dávno nejedná o záležitost chlapů; v davu jsou všichni - ženy, muži, teenageři i důchodci. A všichni dostávají po držce, a všichni se denně vrací, protože jim vládnou lidi, kteří prohlásili, že jim je putna, co říkají ti venku, my ten mandát, co jsme si sami přidělili, nesložíme.
Policajti berou obuškama i zpravodajské kamery, aby se do světa nedostalo, jak dávají demonstrantům na frak. Do zpráv se nedostalo ani to, že se prezident (podle zpráv na straně protestujících) drží v koutě a je ticho. Ani to, jak se po centru procházelo pár mladíků s pivama v rukou, když kolem jelo policejní auto, ze kterého vystoupil policajt a ještě než auto zastavilo, rozbil jim hlavy bez toho, že by vůbec byl v okruhu několika bloků náznak nepokoje.

Zrovna se blíží srpen. To znamená, že ze Sofie je půlka lidí pryč. Kdoví, co vypukne v září, až se lidi vrátí z dovolených a zjistí, že sliby o zlevnění elektřiny vzaly za své. V únoru totiž eskalovalo tiché třiadvacetileté napětí v lidu tím, že se projevilo zdražení elektřiny o 13 procent.
V posledních měsících se žilo slibem, že elektřina půjde dolů o pět procent, ale pak se někdo začal šťourat v tom, jak to bylo řečeno. Slib totiž zněl zlevnění až do pěti procent (v praxi tak 1,5 procenta). A v bulharské praxi to znamená, že byl podán návrh na zdražení o 30%, a proč vlastně ne už od září.
Takhle to tady chodí.

Anorexie mozku

24. července 2013 v 16:36 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdyby Wonko Příčetný přišel na naše firemní záchody, zaplakal by. Svět totiž od sedmdesátých let udělal krok dozadu, a už se dávno nespokojil s návodem, jak použít párátko. Tehdy totiž existovali lidi, kteří si s ním nevěděli rady. Wonko se tehdy u břehu Pacifiku zavřel do domu a radši nevylézal, protože s takovým světem nechtěl mít nic společného.
Nevím, jestli ještě žije, ale vzpomněl jsem si na něj, když jsem na záchodě v práci našel podrobný návod, jak si umýt ruce. Celý návod se jmenuje Jak si umýt ruce. Hned pod tím je dodatek, že celá procedura by měla zabrat 40 až 60 vteřin.
Lidem, kteří tenhle návod skutečně potřebují, protože dodnes přesně nevěděli, jak by to vlastně měli provést, ale měli zdůraznit, že 60 vteřin je jedna celá minuta. Jinak je to matoucí.
Jedná se o celých 12 kroků, ale ten první krok je označený jako krok nula. Snad protože by jej nikdo nevynechal. Tento krok mi napověděl, že si mám pustit vodu a pod vodou si ruce opláchnout. Dále si mám (to je další krok, krok jedna) do dlaní napustit tekuté mýdlo. Tak, aby to stačilo, říká návod.
Dalších šest skoro až erotických kroků mě nabádá ruce navzájem omývat, osahávat dopředu a dozadu, různě za ně tahat a krouživými pohyby dovést k dokonalé čistotě. Hned potom si mám ruce znovu opláchnout vodou a potom si je otřít do ručníku. V bodu deset je obrázek, jak mám rukou v ručníku zavřít kohoutek a v posledním dvanáctém bodu jedenáct je obrázek čistých rukou, a pod tím uklidňující dodatek, že mé ruce jsou teď v bezpečí.
Anorexie není nic zábavného, ale když někdo, kdo trpí zjevnou anorexií mozku, má potřebu vydat podobnou brožuru, a přilepit mi ji k umyvadlu, smíchu by se jeden nedořezal. Jan Kraus jednou řekl, že v České televizi navrhnul, že pro ně natočí dokument o poště. Jak odeslat dopis, jak ho otevřít, jak čekat ve frontě, a že to má předběžně rozplánované na sto dílů. Myslím, že narážel na podobnou stupiditu. Hodlám tedy vytisknout a připravit kolegům vlastní poradenský cyklus návodů.

Lekce Nula: Jak se vypořádat s funkcí záchodové štětky

1. Jakmile důvod Vašeho příchodu na mísu pomine, vstaňte.
2. Zvedněte sedátko.
3. Připravte si levou ruku na splachovadle a pravou rukou uchopte rukojeť štětky. Nespouštějte splachování, dokud nebudete mít v ruce připravenou štětku. Vemte na vědomí, že časování je kritické!
4. Spláchněte a štětkou pečlivě očistěte vnitřek potřísněného záchodu. Nebojte se přitlačit, pokud se výsledek nedostaví okamžitě.
5. Spláchněte ještě jednou a proceduru opakujte.
6. Opakujte proceduru, dokud nebude mísa čistá a připravená k dalšímu použití.
7. Vraťte štětku do držáku a položte sedátko.
8. Odejděte

Aranžér 2/5

22. července 2013 v 17:54 | Milllhause |  Seriály

Člověka, kterého si Aranžér pojmenoval jako Yoplait, už poté nikdy neviděl. Šlo o obrýleného chlápka, který držel v rukou jogurt, a který s děsem hleděl na to, jak lidé z mětského věžáku strhávají vlajky a volně je spouštějí na zem. Zatímco vlajky volně klouzaly vzduchem k zemi, stál Yoplait od smrti několik vteřin daleko. Snad by ji i viděl, kdyby se díval správným směrem.
Aranžér, který celou situaci sledoval z přechodu, pocítil horečku, hněv, strach a před očima se mu promítly večery, kdy sedával u ohně s přáteli a sledoval šamana, tančícího okolo. Nasával do sebe ten jejich tabák a svět se mu měnil do obrazců, které se prolínaly bez toho, že by se Aranžéra ptaly. Snažil se vyznat v tom, co viděl, snažil se obrazce na malou chvíli pozastavit a utřídit si myšlení, ale nedokázal se ani hnout.
"Ne!" slyšel teď hrom. Nastala vteřina, kdy se vše, co viděl, zastavilo. To dokonalé ticho, zbavené rámusu motorů, mluvy, zpěvu ptáků či šumu větru, bylo přehlušeno nesnesitelným pískotem v uších, které sesunulo Aranžéra na kolena. Odsunul pak Yoplaita z cesty a to stejné dělal následující tři léta; odstraňoval lidi z pozic, které zaváněly nebezpečím a kazil tak Smrti práci.
Uplynuly tři roky od incidentu s Yoplaitem, aniž si to Aranžér, který tak začal sám sebe nazývat, uvědomil. Jakmile odklidil lidi z cesty autu, padajícímu klavíru nebo facce, nechával jim pak v kapse lístek s nápisem - Rádo se stalo! Váš Aranžér.
Našel jej i řidič zásobovací dodávky, který před autem viděl v jednu chvíli chlapa, a v další chvíli jej viděl udělat tři metry dlouhý krok. Civěl na Yoplaita, který na chodníku samým překvapením upadnul na zem a napálil to do sloupu veřejného osvětlení.
Ten den, kdy Aranžér rozpohyboval svět a ukončil tak tři roky ticha, potkal v zapadlé ulici kamaráda z dětství, který byl, jako všichni ostatní, zmražen v pohybu. V Aranžérovi se docela obyčejně hnula chuť si s někým promluvit. Chtěl praštit do zeměkoule, přičemž se vrátil k ohni a zpěvu šamana. Pocítil zvýšenou teplotu a nával pískotu v uších, který už nebyl tak silný, jak si jej pamatoval z minula, přesto jej ale ta bolest opět poslala k zemi.
Když se probral, ležel na nemocničním lůžku. Poprvé od dětství se probral na jiném místě, než na kterém usnul. Viděl svět opět v pohybu. Cítil se skvěle, a užíval si celkový rozruch z Aranžérova konání, o kterém se začalo psát i v novinách. Sedával na snídaních v kavárně, mlčel a poslouchal nadšené hovory přísedících, kteří diskutovali o městském superhrdinovi.
Novináři se dohadovali, jak to vůbec mohl někdo dokázat, a snažili se racionálně vysvětlit něco, co vysvětlit nešlo. Vysvětlit, jak mohl někdo v jedné vteřině zachránit desítky lidí a všem ještě nechat vzkaz v kapse. Doufali v reklamní kampaň třeba prodejce telefonů, ale protože se Aranžér k vlastní tvorbě nikdy osobně nepřihlásil, k ničemu se nedostali. Přemýšlel, jak by jim to měl dokázat, kdyby do novin přišel a řekl to na sebe. Co by od nich slyšel, kdyby jim řekl, že pro něj ta půlvteřina trvala tři roky a měl proto spoustu času ty lístky do kapes lidí nastrkat.
Pocit Aranžérova štěstí byl tak brzy přebit zvědavostí, jestli by opravdu dokázal zastavit čas znovu a pak jej zase uvést do pohybu. Snažil se tomu pocitu bránit, ale nemohl si pomoci.
V době, kdy se visatec rozplácnul na ulici (a Jelzinovi tak zkazil ráno), zasahoval už Aranžér do toku času bez větších problémů. Jeho potíže spočívaly v muži, který shazoval lidi ze střech a počínající hluchotě, která byla způsobená častým záchvatem pískaní v uchu. Pískot sice polevil, ale nikdy neustal.
Chuť měnit neměnitelné na tom byla stejně.

Točené pivo

17. července 2013 v 16:35 | Milllhause |  Bulharské dny
Dobré točené pivo aby člověk v Sofii pohledal. Je to určitě jedna z těch významných obětí, které jsem svým přesídlením podstoupil.
Minulý rok jsem se šel projít k místnímu jezeru, a po dlouhé (na můj vkus) procházce jsem pocítil určitou chuť na jakékoli točené pivo. Ztracen v zalesněné pustině jsem pokračoval v cestě a říkal si, že být v o tisíc kilometrů jinde, určitě bych už na pár pivnic narazil. Ne tolik v Bulharsku. Z rozjímání mě vytrhnula skála, ze které se tyčil betonový skelet, ještě zapomený komunisty. S heslem Piju dobře, piju rád jsem vystoupal po kamenitých schodech na terasu, a objevil malou zahrádku s několika stoly.
Posadil jsem se k okraji, abych měl fajnový výhled a pod balkónem jsem spatřil rozprostřené panorama jezera, od jehož druhého břehu se začala vzdouvat Vitoša; naše místní dvoutisícovka, která nás brání před nájezdy.
Otevřel jsem jídelní lístek, přeskočil ho a otevřel seznam piv. Jako točené měli Kamenici, jedno z té užší špičky; jedno z těch, co se nebojím doporučit Čechům, kteří přijedou. A tak jsem vešel do vnitra hospody, která byla hned vedle terasy a došel k barovému pultu. Řekl jsem té mladé a nezkušené holce, že chci, aby mi připravila točené pivo, a plácnul jsem peníze na bar. Dívka, kterou jsem znatelným akcentem zasypal bulharskými slovími, poznala, že nejsem v žádném případě odtud a odstoupila krok dozadu. Zkoumajíc můj pohled mi ukázala pípu. Tu jsem viděl, ještě než jsem jí o to pivo řekl.
"Jedno," potvrdil jsem a usmál se, protože jsem byl blízko. Ona se nato začala shánět po půllitru, což mi na důvěře v očekávanou kapku chlastu nepřidalo. Skutečně, a nedramatizuju, jej za tři čtyři minuty našla. Bez toho, že bych hádal, kdy se tady někdo naposledy točeného napil, jsem převzal to pivko a vrátil se k výhledu na terasu, kde si k mému batohu mezitím přisedl nějaký pár frantíků, co mi pokynuli dobrý den. Napil jsem se, a bylo fakt dobré. Vypil jsem čtyři, než jsem dostal odvahu odtama odejít.

Ve čtvrti, kde bydlím (jmenuje se Slatina), je jedna klasická bulharská hospoda. Kamenné podlahy, staré rekvizity, klasické keramické nádobí, bulharská hudba a fakt dobrá kuchyně. A točené pivo, což byl hlavní důvod, proč jsem tam vešel.
Jenže i když je prostředí v této dostupnější hospodě diametrálně jiné, než ten komoušský hnus u jezera, objednat si tady pivo chce kuráž. To první postrádalo pěnu, a stalo se tak zrovna při přítomnosti milovníka piva z Moravy. Další pivo, které jsem si tam dal před týdnem, jsem ani nedopil. Jiří Sovák jednou tento typ chmele označil jako Samoser. A to teda můžu potvrdit.
Pro zakázané ovoce je potřeba riskovat, pro dobré pivo je třeba jít dlouho pěšky. V Sofii určitě.

Aranžér 1/5

16. července 2013 v 10:02 | Milllhause |  Seriály
Říkejme mu Аranžér. Když Aranžér viděl viset visatce padesát metrů nad sebou, napadlo ho, že má ten zavěšený člověk problém. Visatec, který se držel rukama železné tyče, která trčela ze zdi pod okny ve dvacátém patře, byl ještě naživu a nejspíš si i všimnul Aranžérova zájmu o něj - byl ovšem natolik střízlivé povahy, že neočekával jeho pomoc a pustil se; po několika chvílích se rozplácnul jak dlouhý, tak široký, na ulici Legií, hned vedle Hlavní třídy a nebyl to hezký pohled. Tělo se doslova roztříštilo o zem. Ne jako sklo, ale jako hrudka másla. Aranžér celý let pozoroval bez mrknutí oka, a věru se mu nechtělo jít se na mozaiku těla po dopadu podívat.
Komisař - říkejme mu Jelzin - se na místě nehody nevzrušoval. Proč by taky měl. Co se ve městě v posledních týdnech odehrávalo, nebylo dobré brát si příliš k tělu. Hroší kůže, která mu vyrašila zhruba před měsícem, ho držela v bezpečí před vlnou sebevrahů, kteří jeden po druhém skákali z výšin, aniž by zanechali smysluplný vzkaz. Nepojil je věk, vyznání, vztahy. Jelzin tak pouze fungoval jako sběratel mrtvol a zapisovatel.
"Odkud přiletěl?" zeptal se.
"Odtama…" ukázal mu strážník a Jelzin se podíval po směru jeho ukazováku až nahoru na dům - k místu, kde těsně pod střechou ze zdi trčela železná tyč. Její funkce spočívala v tom, že se do ní při svátcích kdysi zabodávaly státní vlajky. Ještě v době, kdy každý žvanil jinou hatmatilkou a chtěl mít svoji vlastní vlajku.
"Co se divím," odfrknul si. "Proč se v šest ráno a jenom v trenkách na té tyči houpal asi nevíte, co?"
"Ne, pane. Ale na té tyči je nějaký sajrajt. Za chvíli bude dole," doplnil strážník a odběhnul rozehnat lidi, kteří se u mrtvoly visatce zastavili cestou do práce. Jelzin skupinku sledoval a nerozuměl jí. Sám by si s radostí pohled na mrtvolu odepřel.
Ten sajrajt byla smíšenina lepidla a masa z visatcových dlaní. Jakoby v tom měl někdo prsty, napadlo Jelzina.
Posledních několik let byl Aranžér nejšťastnější člověk na světě. Neměl problémy a byl pánem času. Jenomže to tak zvané štěstí, respektive bezstarostnost, ho pomalu rozežírala zevnitř. Poslední kapkou bylo dnešní ráno v ulici Legií.
Aranžérovi bylo úředně třiadvacet, ve skutečnosti mu ovšem táhlo na dvaatřicet. Vyrostl v obyčejné rodině, kde bylo všechno tak perfektní a v pořádku, že z toho samým štěstím málem zvracel. Ve dvaceti zmizel a už o sobě nedal vědět ani řádku.
Dva roky se potloukal v kmenech tak zaostalých a místech tak opuštěných a zapomenutých, že mu připadalo, jakoby jedna z těch dvou částí jeho života byl nějaký film, na který ne a ne zapomenout. Když se pak vrátil do civilizace, zjistil, že na něj nečekala a změnila se k nepoznání. Támhle byl namísto deseti států jediný, támhle zase byly místo měst pláže a oceán. Všechno se zrychlilo a Aranžérovi došlo, že zaspal. Nepatřil nikam. Odvrhnul rodinu, našel si jinou - tu opustil taky. Byl proklet.
Že byl teď jiný, neznamenalo jenom to, že promeškal rozvoj a rozkvět světa, ale mohla za to i ta maličkost, že jak se zrychlil svět kolem něj - tak si ho sám dokázal zpomalit. Došlo mu to v den, kdy potkal chlápka jménem Yoplait, kterému zachránil život. Yoplait se zapomněl na hlavní třídě a zatímco vzhlížel k nebi (kam se měl za několik okamžíků vypravit), mířila na něj dodávka.
Muž v dodávce byl obyčejný chlap, který koukal, aby už byl v garážích a mohl mašírovat domů. Nechtěl nikoho přejet; chtěl si jen se svou ženou vyříkat hádku z minulé noci. Při promýšlení argumentů by v opravdovém světě ucítil pod koly náraz a namísto k ženě by jej poslali do vězení.
Yoplait šel zrovna po přechodu pro chodce. Aranžér z chodníku sledoval, jak se na něj řítí dodávka a dvě vteřiny před srážkou zařval hromové Ne! Všechno ztichlo a jednomu člověku na planetě naskočila husí kůže, kterou závidět by mohla samotná husa.
Všichni jakoby teď čekali na to, co Aranžér udělá; až dá pokyn k dalšímu pohybu. Prošel cestou na druhou stranu silnice, načež Yoplaita odtáhnul na chodník. Další tři roky nedělal nic jiného, než že sledoval obličeje, zamrznuté v půli pohybu a pokud bylo třeba, odtahoval je stranou od problémů.

Opilci

15. července 2013 v 10:22 | Milllhause |  Bulharské dny
V Bulharsku se dá v posledních týdnech lehce začít rozhovor o tom, jak špatně se tady žije, ale jak by měl být jeden vděčný, že žít může. Jde to jednoduššeji než s počasím. Ve vládě se děje něco podobného, jako v Česku pod Zemanem, který má vládu kamarádů. Zdejší bulharská vláda ale připomíná už rovnou rodinnou firmu, kdy spolu několik ministrů chodilo na houby.
Rozdíl je v tom, jak se k tomu lidi staví. Zatímco v Česku se kroutí hlavou a z rukávů sypou bonmoty, v Bulharsku je to dnes už dvaatřicátý den v kuse, kdy se protestuje před parlamentem. I když sami protestující nevěří ve změnu, denně se tam vrací, střídají se a lidí se zpravidla počítají na tisíce. Domnívají se, že dokud nepoteče krev, nic se nestane (ostatně jako vždy). Říkají tomu Kafe u parlamentu, protože se tam postavili stánky s kafem a banicí. Bulhaři ví, jak na to.

Stejně ale každý den zvoní budík, Bulhar se vzbudí a jde do práce, kde pije vlastní kafe, kyselé mléko, tváří se kysele a stěžuje si, čímž si ztěžuje život a možnost mít dobrou náladu. Před pár týdny se v centru Sofie konala výstava, která se jmenovala Tváře imigrantů. Byli tam vyfocení cizinci, co žijí v Bulharsku a pod každou fotkou bylo napsáno, co má dotyčný (ne)rad.
Téměř všichni cizinci, od Vietnamu, přes Etiopii až po Američany se shodli, že si Bulhaři až moc stěžují. Pár set kilometrů od nich bují války, nebo chudoba, ale stěžujeme si, že máme ve vládě zloděje, jako ostatně každá země.
A pak šla jedna pětadvacetiletá holka do kina v obchoďáku. Po filmu čekala okolo osmé večer na zastávce autobusu, na bulváru Tsarigradsko Schosse, když se přiřítil rychlostí 140 kilometrů v hodině taxík, který řídil ožralý taxikář. Z celého dlouhého bulváru mu bouchla guma přímo u zaplněné zastávky, do které v plné rychlosti najel. Z deseti lidí převezených do nemocnice zemřela další den právě ta holka. Zastávka je obsypána květinami a betonovými sloupky, aby další kreténi nemohli ztropit neštěstí.
Jiný ožrala se válel na jiné zastávce (tentokrát tramvaje) tři týdny zpátky. Byla sobota podvečer, pár výrostků čekalo na tramvaj do stanice Družba, a ten chlap tam ležel jak dlouhý tak široký, a čekal až si jej něco vezme k sobě, přivine ho a oznámí mu, že nic není jeho chyba.
Zatímco jsem viděl, jak výrostek kope do nohy muže, aby se přesvědčil, že tělo ještě není bez duše, byl jsem radši za to, že když už se někdo opije, chce se o to podělit se světem tak, že si lehne na zem mezi lidi a nechá do sebe kopat, aby cítil v blízkosti zhmotněné opovržení, než aby si sedl za volant a roztřískal se na zastávce 80 minut potom, co jsem na ní sám stál.

To ruka chtivá protestu

7. července 2013 v 18:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Byl první den nového století, lidé se ještě nevzpamatovali z oslav, kdy čekali na příchod nového a lepšího věku, kdy všichni budou mít teplou vodu, zdravotní péči a létající balón. Vyšli do města a poprvé v životě viděli tramvaj. Ty v Sofii začaly jezdit 1. ledna 1901.
Jinak to v Sofii ale opět vře. Nikoho tramvaje nezajímají, snad jen ty, co jedou k parlamentu, protože se tam už pětadvacátým dnem Bulhaři schází, celé dny postávají a jen tak toho nenechají. Čekají, až odstoupí vláda, kterou si sami zvolili měsíc zpátky.
V únoru po čtyřech letech sesadili stranu GERB. V červnu si ji ale zase zvolili. Gerb se do parlamentu dostal s 30% hlasů - spolu s ním se tam protlačili Turci, Komunisti a Ataka (bulharská Dělnická strana). Kvůli uzavření koalice s turky a komunisty, ale lidé Gerb sesadili znovu a teď by byli vůbec nejradši, kdyby odtama všichni odešli, a už se nevraceli. Byli by nejradši za bílého rytíře s lidskou tváří. Ale nikdo takový se zatím nenachází.
A tak kdo může se každý den vrací před parlament, pije kafe a debatuje a skanduje a čeká. V horku nebo dešti je centrum města každý večer neprůjezdné a lidi objíždí centrum, aby se dostali domů, ale nikomu to nevadí. Více jim vadí komunista v čele vlády.

Lidi by nejradši všechny politiky dostali do rukou, a bez rozdílu vyznání je profackovali, potažmo fyzicky vzdělali. Protože ačkoliv politici dostávají takřka denně palbu rajčat a vajíček z příhlížejícího davu, ani to s nimi nehne. Přesto se protesty na rozdíl od února zatím obešly bez krve a obušků. Až na lítající zeleninu a skandování a prověřování totožnosti je vše ok.
Jen se jeden musí zamyslet, co se stane, až vláda odstoupí a budou nové volby. Najde se zase 300 000 falešných hlasovacích lístků? Zvolí si lidi zase tu stejnou vládu, kterou budou chtít po pár týdnech odvolat? Vzhledem ke zkušenostem vše napovídá, že ano. Že se to jako na kolovrátku bude opakovat pořád dokola.