Červenec 2013

Reklama

27. července 2013 v 14:40 | Milllhause |  Film
Potřebuju tři minuty, než najdu křížek. Kliknu, když v tom křížek uhne a mně vyskočí nové okno, kde se objeví nabídka na tvrdší penis. Zavírám okno (zapamatuju si telefonní číslo) a opětovně čekám na vteřinu, kdy křížek v banneru stane na jednom místě - v tom udeřím, klikám, křížek smutkem (a hrozbou) zčervená a banner mizí z mého života do chvíle, než kliknu na další stránku. Pod bannerem se ale objeví další reklama, na které je animace postupně hnijícího banánu (z bílé na černou) a u toho popisek 5 věcí, které byste neměli jíst. Vypnout to nejde, protože admin stránek zvolil, že mě to nebude rušit.
První reklama, co se mnou zamávala, byla ta, ve které jsem sám sebe viděl. Bylo mi míň než šest a ten plakát visel v lékárně, kousek od nemocnice ve Vítkovících. Na plakátu byl kluk s hokejovou helmou, a já jsem si byl jistý, že jsem to já, jenom jsem si nedokázal vzpomenout na ten den, kdy se to fotilo. Byl jsem si jistý, že to bylo někdy, když mi bylo ještě míň, rodiče za to shrábli odměny a mě to zatajili.
Stejně zmaten jsem strnule seděl o dvacet let později, když jsem otevřel e-mail kamaráda, který se mi v něm pochlubil, jak upravil fotku z hollywoodského filmu. Místo tváří herců dosadil tváře přátel. Místo Jaye Baruchela (bylo to z filmu Tropická bouře) jsem ale viděl sám sebe a to dokonce v brýlích. Ne že bych je nenosil, akorát se v nich nefotím. Až potom mi musel sdělit, že vůbec nejde o mě, že to je jeho kolega.
Můj mimořádně zvláštní pysk si lidé ztotožňovali už s Timberlakem i lidma, co vypadali jako mrtví a dvakrát snězení. Proč bych teda sebe taky někde nedosadil, uklidnil jsem se.
Brzy se stane, že se lidé vrátí ke knihám, protože nebude možné na webu nic v klidu přečíst (a už vůbec tomu nebudeme moci věřit). I teď, když jsem povypínal horizontální a vertikální smrady, tu na mě civí reklamy na Tyrolsko, legální manželství a dámské pletené boty (růžové, slevněné o 54%).
Noční film v televizi, kdy se člověk přemůže, aby ho viděl do konce (protože kreténi zodpovědní za vysílání musí v osm nasadit kreténskou reality show a po ní ještě kreténštější telenovelu, než pustí biják v deset večer), je napěchovaný reklamními bloky trvajícími i dvacet minut, protože tamní obchodní ředitel viděl naskakovat prachy za třicetivteřinové okna, až se najednou podivil, že během jednoho filmu musí pustit 250 reklam a přitom skončit do jedné v noci, protože by ho ušlapali muži 30+, kterým v té době začíná test pilulek pro tvrdší penis.

A tak na televizi doma kašlem, protože nás nebaví se dívat na jeden díl přátel dvě a půl hodiny. Jenomže pak musím vyplácnout čtyřicet leva za jeden večer pro dva, když chci vidět blockbuster v pořádném kině. A hrozně mě mrzí, když před filmem ještě třicet minut sleduju reklamy a ukázky na film, za kterých bych čtyřicet leva nikdy nedal. Přežiju to, protože vím, že ten film jednou začne, a že v něm reklamy nebudou. Jsem si celkem jistý, že to tak nebude navždy, protože vše jde krok po kroku. Product placement, kdy si Jason Bourne hledá nepřátele na Googlu, superhrdinové pijí Colu a jezdí v Lamborghini (ne že bych si mohl jedno koupit) je jen začátek. Vůbec mě nepřekvapí, až se jednou charakter ve filmu bude pozastavovat na různých místech ve svém smyšleném světě, kde bude sledovat reklamy, které jsou ale určené výhradně pro mě.
Proč toho není svět filmu ušetřen, a nemůžu si spočnout v těch pohodlných křeslech, co do kin nainstalovali, od reklam, které uvidím znovu, jakmile přijdu domů? Biograf by mělo být místo, co nemá pojítko s místem, kde žiju a mělo by být oproštěno od všech zasmrádlých bannerů a reklam na zubní pasty, protože takhle nebude trvat dlouho, než se Brad Pitt v dramatu o veteránovi z korejské války bude v zajateckém táboře denně mydlit a zuby si čistit výhradně pastou Signal, což ho zachrání před blázincem.
Řešení už je přece vymyšlené dávno. Tarantino vymyslel vlastní cigarety Red Apple, Homer pije vlastní pivo Duff. A jak je vůbec možné, že v Americe, kde žije nějakých 300 miliónů lidí, mají všechna telefonní čísla jen osm cifer a všechny navíc začínají s trojčíslím 555? Protože to jsou telefony jen pro ty filmy. Kdysi sice opravdové telefony používali, ale upustili od toho, co si lidé vlastní telefony koupili a začali volat třeba Supermanovi. Tož pojďme touto cestou a pojďme vymyslet vlastní filmové značky aut, internetových vyhledávačů nebo pilulek pro tvrdší penisy.

Koncerty a protesty

26. července 2013 v 13:45 | Milllhause |  Bulharské dny
Dneska se obyvatelé Sofie probudili do dalšího parného dne. Některé z nich čeká návštěva rockového festivalu. Ten trvá jeden den a vezme místo na národním stadionu Vasila Levského - večer jako zlatý hřeb vystoupí šest německých chlapců z NDR, co si říkají Rammstein.
Zatímco budou kluci a holky celý den na stadionu pít, jíst a pařit, bude zbytek nepracujících postávat 500 metrů od stadionu, tedy před parlamentem a házet po budově vejce, potažmo šutry. Všiml jsem si, že na pár českých serverech proběhla informace o tom, jak lidé nechtěli pustit poslance domů z práce a obklíčili vládní autobus, který zasypali vším, co jim přišlo do ruky.
Nikde, ani v Bulharsku ne, se ale nepíše o tom, jak policajti opět vzali do rukou obušky a rozmlátili hlavu mladé holce, která byla v davu, protože už se dávno nejedná o záležitost chlapů; v davu jsou všichni - ženy, muži, teenageři i důchodci. A všichni dostávají po držce, a všichni se denně vrací, protože jim vládnou lidi, kteří prohlásili, že jim je putna, co říkají ti venku, my ten mandát, co jsme si sami přidělili, nesložíme.
Policajti berou obuškama i zpravodajské kamery, aby se do světa nedostalo, jak dávají demonstrantům na frak. Do zpráv se nedostalo ani to, že se prezident (podle zpráv na straně protestujících) drží v koutě a je ticho. Ani to, jak se po centru procházelo pár mladíků s pivama v rukou, když kolem jelo policejní auto, ze kterého vystoupil policajt a ještě než auto zastavilo, rozbil jim hlavy bez toho, že by vůbec byl v okruhu několika bloků náznak nepokoje.

Zrovna se blíží srpen. To znamená, že ze Sofie je půlka lidí pryč. Kdoví, co vypukne v září, až se lidi vrátí z dovolených a zjistí, že sliby o zlevnění elektřiny vzaly za své. V únoru totiž eskalovalo tiché třiadvacetileté napětí v lidu tím, že se projevilo zdražení elektřiny o 13 procent.
V posledních měsících se žilo slibem, že elektřina půjde dolů o pět procent, ale pak se někdo začal šťourat v tom, jak to bylo řečeno. Slib totiž zněl zlevnění až do pěti procent (v praxi tak 1,5 procenta). A v bulharské praxi to znamená, že byl podán návrh na zdražení o 30%, a proč vlastně ne už od září.
Takhle to tady chodí.

Anorexie mozku

24. července 2013 v 16:36 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdyby Wonko Příčetný přišel na naše firemní záchody, zaplakal by. Svět totiž od sedmdesátých let udělal krok dozadu, a už se dávno nespokojil s návodem, jak použít párátko. Tehdy totiž existovali lidi, kteří si s ním nevěděli rady. Wonko se tehdy u břehu Pacifiku zavřel do domu a radši nevylézal, protože s takovým světem nechtěl mít nic společného.
Nevím, jestli ještě žije, ale vzpomněl jsem si na něj, když jsem na záchodě v práci našel podrobný návod, jak si umýt ruce. Celý návod se jmenuje Jak si umýt ruce. Hned pod tím je dodatek, že celá procedura by měla zabrat 40 až 60 vteřin.
Lidem, kteří tenhle návod skutečně potřebují, protože dodnes přesně nevěděli, jak by to vlastně měli provést, ale měli zdůraznit, že 60 vteřin je jedna celá minuta. Jinak je to matoucí.
Jedná se o celých 12 kroků, ale ten první krok je označený jako krok nula. Snad protože by jej nikdo nevynechal. Tento krok mi napověděl, že si mám pustit vodu a pod vodou si ruce opláchnout. Dále si mám (to je další krok, krok jedna) do dlaní napustit tekuté mýdlo. Tak, aby to stačilo, říká návod.
Dalších šest skoro až erotických kroků mě nabádá ruce navzájem omývat, osahávat dopředu a dozadu, různě za ně tahat a krouživými pohyby dovést k dokonalé čistotě. Hned potom si mám ruce znovu opláchnout vodou a potom si je otřít do ručníku. V bodu deset je obrázek, jak mám rukou v ručníku zavřít kohoutek a v posledním dvanáctém bodu jedenáct je obrázek čistých rukou, a pod tím uklidňující dodatek, že mé ruce jsou teď v bezpečí.
Anorexie není nic zábavného, ale když někdo, kdo trpí zjevnou anorexií mozku, má potřebu vydat podobnou brožuru, a přilepit mi ji k umyvadlu, smíchu by se jeden nedořezal. Jan Kraus jednou řekl, že v České televizi navrhnul, že pro ně natočí dokument o poště. Jak odeslat dopis, jak ho otevřít, jak čekat ve frontě, a že to má předběžně rozplánované na sto dílů. Myslím, že narážel na podobnou stupiditu. Hodlám tedy vytisknout a připravit kolegům vlastní poradenský cyklus návodů.

Lekce Nula: Jak se vypořádat s funkcí záchodové štětky

1. Jakmile důvod Vašeho příchodu na mísu pomine, vstaňte.
2. Zvedněte sedátko.
3. Připravte si levou ruku na splachovadle a pravou rukou uchopte rukojeť štětky. Nespouštějte splachování, dokud nebudete mít v ruce připravenou štětku. Vemte na vědomí, že časování je kritické!
4. Spláchněte a štětkou pečlivě očistěte vnitřek potřísněného záchodu. Nebojte se přitlačit, pokud se výsledek nedostaví okamžitě.
5. Spláchněte ještě jednou a proceduru opakujte.
6. Opakujte proceduru, dokud nebude mísa čistá a připravená k dalšímu použití.
7. Vraťte štětku do držáku a položte sedátko.
8. Odejděte

Točené pivo

17. července 2013 v 16:35 | Milllhause |  Bulharské dny
Dobré točené pivo aby člověk v Sofii pohledal. Je to určitě jedna z těch významných obětí, které jsem svým přesídlením podstoupil.
Minulý rok jsem se šel projít k místnímu jezeru, a po dlouhé (na můj vkus) procházce jsem pocítil určitou chuť na jakékoli točené pivo. Ztracen v zalesněné pustině jsem pokračoval v cestě a říkal si, že být v o tisíc kilometrů jinde, určitě bych už na pár pivnic narazil. Ne tolik v Bulharsku. Z rozjímání mě vytrhnula skála, ze které se tyčil betonový skelet, ještě zapomený komunisty. S heslem Piju dobře, piju rád jsem vystoupal po kamenitých schodech na terasu, a objevil malou zahrádku s několika stoly.
Posadil jsem se k okraji, abych měl fajnový výhled a pod balkónem jsem spatřil rozprostřené panorama jezera, od jehož druhého břehu se začala vzdouvat Vitoša; naše místní dvoutisícovka, která nás brání před nájezdy.
Otevřel jsem jídelní lístek, přeskočil ho a otevřel seznam piv. Jako točené měli Kamenici, jedno z té užší špičky; jedno z těch, co se nebojím doporučit Čechům, kteří přijedou. A tak jsem vešel do vnitra hospody, která byla hned vedle terasy a došel k barovému pultu. Řekl jsem té mladé a nezkušené holce, že chci, aby mi připravila točené pivo, a plácnul jsem peníze na bar. Dívka, kterou jsem znatelným akcentem zasypal bulharskými slovími, poznala, že nejsem v žádném případě odtud a odstoupila krok dozadu. Zkoumajíc můj pohled mi ukázala pípu. Tu jsem viděl, ještě než jsem jí o to pivo řekl.
"Jedno," potvrdil jsem a usmál se, protože jsem byl blízko. Ona se nato začala shánět po půllitru, což mi na důvěře v očekávanou kapku chlastu nepřidalo. Skutečně, a nedramatizuju, jej za tři čtyři minuty našla. Bez toho, že bych hádal, kdy se tady někdo naposledy točeného napil, jsem převzal to pivko a vrátil se k výhledu na terasu, kde si k mému batohu mezitím přisedl nějaký pár frantíků, co mi pokynuli dobrý den. Napil jsem se, a bylo fakt dobré. Vypil jsem čtyři, než jsem dostal odvahu odtama odejít.

Ve čtvrti, kde bydlím (jmenuje se Slatina), je jedna klasická bulharská hospoda. Kamenné podlahy, staré rekvizity, klasické keramické nádobí, bulharská hudba a fakt dobrá kuchyně. A točené pivo, což byl hlavní důvod, proč jsem tam vešel.
Jenže i když je prostředí v této dostupnější hospodě diametrálně jiné, než ten komoušský hnus u jezera, objednat si tady pivo chce kuráž. To první postrádalo pěnu, a stalo se tak zrovna při přítomnosti milovníka piva z Moravy. Další pivo, které jsem si tam dal před týdnem, jsem ani nedopil. Jiří Sovák jednou tento typ chmele označil jako Samoser. A to teda můžu potvrdit.
Pro zakázané ovoce je potřeba riskovat, pro dobré pivo je třeba jít dlouho pěšky. V Sofii určitě.

Opilci

15. července 2013 v 10:22 | Milllhause |  Bulharské dny
V Bulharsku se dá v posledních týdnech lehce začít rozhovor o tom, jak špatně se tady žije, ale jak by měl být jeden vděčný, že žít může. Jde to jednoduššeji než s počasím. Ve vládě se děje něco podobného, jako v Česku pod Zemanem, který má vládu kamarádů. Zdejší bulharská vláda ale připomíná už rovnou rodinnou firmu, kdy spolu několik ministrů chodilo na houby.
Rozdíl je v tom, jak se k tomu lidi staví. Zatímco v Česku se kroutí hlavou a z rukávů sypou bonmoty, v Bulharsku je to dnes už dvaatřicátý den v kuse, kdy se protestuje před parlamentem. I když sami protestující nevěří ve změnu, denně se tam vrací, střídají se a lidí se zpravidla počítají na tisíce. Domnívají se, že dokud nepoteče krev, nic se nestane (ostatně jako vždy). Říkají tomu Kafe u parlamentu, protože se tam postavili stánky s kafem a banicí. Bulhaři ví, jak na to.

Stejně ale každý den zvoní budík, Bulhar se vzbudí a jde do práce, kde pije vlastní kafe, kyselé mléko, tváří se kysele a stěžuje si, čímž si ztěžuje život a možnost mít dobrou náladu. Před pár týdny se v centru Sofie konala výstava, která se jmenovala Tváře imigrantů. Byli tam vyfocení cizinci, co žijí v Bulharsku a pod každou fotkou bylo napsáno, co má dotyčný (ne)rad.
Téměř všichni cizinci, od Vietnamu, přes Etiopii až po Američany se shodli, že si Bulhaři až moc stěžují. Pár set kilometrů od nich bují války, nebo chudoba, ale stěžujeme si, že máme ve vládě zloděje, jako ostatně každá země.
A pak šla jedna pětadvacetiletá holka do kina v obchoďáku. Po filmu čekala okolo osmé večer na zastávce autobusu, na bulváru Tsarigradsko Schosse, když se přiřítil rychlostí 140 kilometrů v hodině taxík, který řídil ožralý taxikář. Z celého dlouhého bulváru mu bouchla guma přímo u zaplněné zastávky, do které v plné rychlosti najel. Z deseti lidí převezených do nemocnice zemřela další den právě ta holka. Zastávka je obsypána květinami a betonovými sloupky, aby další kreténi nemohli ztropit neštěstí.
Jiný ožrala se válel na jiné zastávce (tentokrát tramvaje) tři týdny zpátky. Byla sobota podvečer, pár výrostků čekalo na tramvaj do stanice Družba, a ten chlap tam ležel jak dlouhý tak široký, a čekal až si jej něco vezme k sobě, přivine ho a oznámí mu, že nic není jeho chyba.
Zatímco jsem viděl, jak výrostek kope do nohy muže, aby se přesvědčil, že tělo ještě není bez duše, byl jsem radši za to, že když už se někdo opije, chce se o to podělit se světem tak, že si lehne na zem mezi lidi a nechá do sebe kopat, aby cítil v blízkosti zhmotněné opovržení, než aby si sedl za volant a roztřískal se na zastávce 80 minut potom, co jsem na ní sám stál.

To ruka chtivá protestu

7. července 2013 v 18:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Byl první den nového století, lidé se ještě nevzpamatovali z oslav, kdy čekali na příchod nového a lepšího věku, kdy všichni budou mít teplou vodu, zdravotní péči a létající balón. Vyšli do města a poprvé v životě viděli tramvaj. Ty v Sofii začaly jezdit 1. ledna 1901.
Jinak to v Sofii ale opět vře. Nikoho tramvaje nezajímají, snad jen ty, co jedou k parlamentu, protože se tam už pětadvacátým dnem Bulhaři schází, celé dny postávají a jen tak toho nenechají. Čekají, až odstoupí vláda, kterou si sami zvolili měsíc zpátky.
V únoru po čtyřech letech sesadili stranu GERB. V červnu si ji ale zase zvolili. Gerb se do parlamentu dostal s 30% hlasů - spolu s ním se tam protlačili Turci, Komunisti a Ataka (bulharská Dělnická strana). Kvůli uzavření koalice s turky a komunisty, ale lidé Gerb sesadili znovu a teď by byli vůbec nejradši, kdyby odtama všichni odešli, a už se nevraceli. Byli by nejradši za bílého rytíře s lidskou tváří. Ale nikdo takový se zatím nenachází.
A tak kdo může se každý den vrací před parlament, pije kafe a debatuje a skanduje a čeká. V horku nebo dešti je centrum města každý večer neprůjezdné a lidi objíždí centrum, aby se dostali domů, ale nikomu to nevadí. Více jim vadí komunista v čele vlády.

Lidi by nejradši všechny politiky dostali do rukou, a bez rozdílu vyznání je profackovali, potažmo fyzicky vzdělali. Protože ačkoliv politici dostávají takřka denně palbu rajčat a vajíček z příhlížejícího davu, ani to s nimi nehne. Přesto se protesty na rozdíl od února zatím obešly bez krve a obušků. Až na lítající zeleninu a skandování a prověřování totožnosti je vše ok.
Jen se jeden musí zamyslet, co se stane, až vláda odstoupí a budou nové volby. Najde se zase 300 000 falešných hlasovacích lístků? Zvolí si lidi zase tu stejnou vládu, kterou budou chtít po pár týdnech odvolat? Vzhledem ke zkušenostem vše napovídá, že ano. Že se to jako na kolovrátku bude opakovat pořád dokola.