Srpen 2013

Aranžér 5/5

21. srpna 2013 v 7:55 | Milllhause |  Seriály
Bylo odpoledne, Aranžér vypadal na čtyřicet, ačkoliv mu bylo o patnáct let méně. Opakované a nekonečné hry s tokem času mu zdeformovaly tělo a zcela ho připravily o sluch. Počítal, že stejná věc se přihodila i jeho Stínu.
Stál na vrcholku nejvyššího věžáku, co ve městě postavili. Sledoval centrum města, nad ním pozvolný soumrak a čekal. Čekal, až se do něj opře slunce, prodlouží jeho stín a jeho nepřítel se objeví. Připadalo mu to jako vystřižené ze čtvrťákového románu. Stával takhle na totožném místě každý den a věřil, že se ukáže Stín, který by mu konečně objasnil smysl celé věci.
Do kapes občanů si podal inzerát, ve kterém slíbil žádné hrátky s časem a přidal k tomu nabídku, která se neodmítá. Když na sto padesát lidí po celém městě v kapse nalezlo totožný lístek, noviny a televize na sebe nenechaly dlouho čekat. Aranžér se vrátil!, psali.
Jednoho dne probíhalo vše v nezměněném tempu, kdy opět postával na střeše a hleděl na město. Najednou se ale v Aranžérovi cosi hnulo. Stál poblíž římsy, pomalu ji obcházel po celém jejím obvodu a sledoval niterné lidské mravence žijící obyčejným životem. Pocítil nutkavý pocit, že už tady není sám. Od doby, kdy zcela ztratil sluch, mu nezbylo než se na podobné pocity spoléhat. Otočil se a podíval tak, jak mu instinkt radil.
Uviděl postavu, která stála u dveří vedoucí ke schodům. Muž u východu měl na sobě brýle a sportovní oblečení. Vlastně vypadal, jakoby přišel z tenisu, jenom raketu si nechal v autě. Věkem ho Aranžér tipoval na třicátníka, ale věděl, že stav těl hráčů s časem jejich věku neodpovídá.
Sledovali se a dodržovali zatím slib, který si nechali - čas nechají po dobu setkání plynout. Zajímalo ho, jak Stín naloží se druhou částí Aranžérova vzkazu, tedy se slovy Můžeš mě shodit. Nebylo pochyb, že Stín o té výzvě věděl; výzva Můžeš mě shodit zdobila titulní stránky většiny novin, kromě těch o vaření. Aranžérovi pak nezbylo než čekat.
Teď stáli proti sobě jako dva pistolníci ze západu, a čekali, kdo první pohne rukou, kterou má přilepenou na koltu. Kdo první zastaví čas, což Aranžérovi stále trvalo okolo minuty. Nevěděl, jak dlouho to může zabrat jeho Stínu, a tak se jal čas ohnout ihned poté, co v srdci ucítil ten prazvířecí signál. Ještě předtím, než se ke Stínu poprvé otočil. Jakmile ztuhlo vše, jako tolikrát předtím, vydal se Aranžér k té postavě, která vypadala, jako by si snad spletla místo.
Stín stál nehybně, stejně jako zbytek planety. Aranžér věděl, že porušil podmínku, kterou sám slíbil, ale bylo mu to jedno. Stín byl vrah. Prohlížel si ho a snažil se ho zařadit. Jenomže Stínovo tělo prošlo stejnou změnou, jako to Aranžérovo - bylo zdeformované. Vypadalo jako složené z několika částí, jejichž spojovací body se už časem opotřebovaly.
Pomalu a pečlivě svázal vlastní Stín od hlavy k patě jako mumii, aniž Aranžéra napadlo, že svazuje muže, kvůli kterému kdysi zakřičel Ne! uprostřed ulice a podkopnul tak nohy času. Svázal jej nejprve koženými pásy a poté přidal ještě svěrací kazajku. Aranžér počítal s tím, že to Stínu bude trvat padesát let, než to vzdá a po letu z výšky se roztříští o dlažbu, jako všichni chudáci, které k zemi poslal v minulých týdnech.
Pověsil ho vzhůru nohama ve výšce sto dvaceti metrů a nechal čas plynout. Viděl, jak se Stínu otevírají a zavírají ústa, ale už z toho nic neslyšel. Chtěl vědět, kdo to je, kolik je mu let, ale protože na jeho těle nenašel žádné tetování, a po kapsách žádné vzkazy, musel se spokojit s tím, že tomuto tajemství na kloub nepřijde. Bylo mu dostatečnou satisfakcí, že to takto skončí.
Ten večer to bylo naposledy, kdy Aranžér čas zastavil. Pustil Stín z kladky, načež Stínu trvalo několik desítek let, než dopadnul na zem. Zatímco Aranžér pouštěl k zemi svázaného mladíka, na chodníku objevil tělo starce. Zkoušel si představit takový život, kdy člověk tráví čas pouze přibližováním se zemi, kde vidí konec, kterému se nemůže vyhnout. Stín během pádu, který v životě Aranžéra trval několik desítek vteřin, vůbec nekřičel.

Jelzin seděl v kanceláři a doufal, že sousedka nezapomněla vyvenčit psa. Oči mu sklouzly na pracovní stůl, který měl zasypaný papíry a dokumenty. Ať myslel na cokoliv, myšlenky mu po vteřinách sklouzly zpět ke skokanům.
"Dokončíš to vůbec někdy?" poslouchal kolegy, když si dělal kafe.
"Rád si nechám poradit," odpovídal. Štvalo ho to, protože mohl do těch materiálů zírat celou noc, ale stejně by z nich nic nevyčetl.
Zkrátka se ze začátku jeden maniak rozhodnul skočit z okna. Náhoda tomu chtěla, že na druhé straně města o tom přemýšlel někdo další, a díky prvnímu skokanovi k sebevraždě dostal odvahu. Najednou se o tom začalo mluvit, protože noviny se toho chytly a vytáhly na světlo všechny skokanské sebevraždy, takže se lidi rozhodli skokem řešit všechny problémy.
A co ty vzkazy?, viděl před očima zakrvavené dopisy.
Výtvor vtipálka, odpověděl si.
Jak se k nim dostal?
Nemožné.. Ledaže by je sám shazoval. Takže někdo shazuje ze střech lidi, a předtím (nebo snad i potom) do nich zabodává vzkaz Kde jsi byl? Píše to někomu, nebo se to týká těch mrtvých?
Prošel do detailu život každé z obětí - byli mezi nimi boháči i chudáci, samotáři i otcové rodin, géniové i blbci. Prostě se v tom nevyznal. Začal zavírat složky, ale vyrušil ho telefon. Zvonek roztříštil ticho v kanceláři, kde už seděl sám.
"Jelzin?"
"Jo," přiznal.
"Máme dalšího skokana v centru," řekl mu strážník. Jelzin jen přivřel oči. K mrtvole nijak nespěchal. I přes bolest v koleni šel pěšky. Když docházel ke strážníkovi, očekával souhrn faktů, ale obdržel jen lokaci.
"Co máte s nohou?" poukázal strážník na berli.
"Nic."
"Další dva jsou vedle západního parku, pane," řekl mu strážník a tvářil se přitom omluvně. Za tu noc objel Jelzin deset míst a našel deset mrtvých s deseti vzkazy. Kde jsi byl?, bylo připnuté na devíti lidech, a Jelzin věděl, že spolu nebudou mít nic společného.
Na sedmém skokanovi v pořadí ale našli vzkaz Tvůj poslední, Jelzine. Byl připnutý na chlapovi, kterému muselo být okolo šedesáti. Byl svázáný tak pečlivě, že o sebevraždě tady mohl mluvit jen blázen. Vzkaz byl psaný jinou rukou; tou, která psala vzkazy Rádo se stalo!, Váš Aranžér.

Po letech, když už byl Jelzin v důchodu, a Aranžér se v hluchotě a koleny plnými artrózy potácel po pustinách, kde kdysi stávaly vesnice, skočil jeden mladík v jižní časti města z okna svého pokoje. Na místě našli dopis na rozloučenou. Vlna podivných letních sebevražd, které média přiřadily ke zmatku a stresu, které s sebou nesl začátek nového světa, se už neopakovala.

Ode zdi ke zdi

18. srpna 2013 v 17:17 | Milllhause |  Povídky
Narodil jsem se za neobvyklých okolností. Moje matka totiž šla původně na záchod, kde zatlačila, jako to obvykle dělala, ale do ložnice se namísto se slastným úsměvem vrátila se mnou. Můj otec (kterého jsem nikdy nepoznal, protože si šel pár hodin po mém porodu koupit cigarety a už se nevrátil) se domníval, že se jedná o vtip, ale já jsem vtip nebyl. Byl jsem tam doopravdy, narozený na záchodě.
Narodil jsem se mé matce, když jí bylo sedmnáct a stalo se tak o víkendu, když byli její rodiče na chatě. Protože byla moje matka od přírody protivná a arogantní, nikdo nepostřehnul nastupující výkyvy nálad. Protože ani nikdy neiklinovala ke sportu a já jsem coby mimino vážil jen osm set gramů, nikdo nepoznal, že si vykračuju do světa.
Zahrnula mě osobitou láskou, která mi dala do života jednu prastarou pravdu, a sice, že na nic nemám nárok. Coby neduživé dítě, které vlastní otec vyměnil za krabičku Marlborek, jsem ztěžka hledal respekt už mezi spolužáky ve školce a naposledy i mezi kolegy v práci.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi přemýšlel, co se stane, až vylezu ven, a jestli vůbec existuje život po životě. Nakonec jsem se ke světlu v tunelu vydal, aniž by se mě někdo ptal - zkrátka mě vytlačili, a bylo to pro mě takové překvápko, že jsem první měsíce jen brečel. V minulém životě jsem přitom nebrečel ani jednou. Neměl jsem důvod - všechno tam bylo zadarmo, vlastně jsem pořád jen ležel a dostával najíst.
V první chvílích života ve světle se sice snažili takový servis napodobit, ale většinou jsem je stejně musel odměnit brekem. Myslím, že jsem je po čase začal štvát, a tak mě odložili k dalším nespokojencům, co mi začali přezdívat Hovno, a co se pro radost navzájem kopali a kadili si do bot. Školku jsem nikdy rád neměl.
Ve škole se mi přestalo líbit potom, co se mě poprvé pokusili spláchnout. Byl jsem neobvykle malý a celkově vychrtlý, a tak se domnívali, že se jim to povede. Školu jsem přežil, protože jsem se důmyslným propletením nohou a rukou ubránil jakémukoli úderu do slabin, spláchnutí nebo vyhození z okna.

Našel jsem si práci, ale vzali mě jen kvůli nově přijatému zákonu, který říkal, že by každý měl dostat stejnou příležitost. Koupil jsem si psa, který mi utekl hned při první procházce v parku, a co mě kousal, když jsem ho chtěl pohladit. Zamiloval jsem do sousedky, ale myslím, že by si radši ukousla ruku, než aby se mnou zašla na večeři.
Před třemi roky jsem si našetřil a udělal si radost dovolenou v Las Vegas, kde jsem si na Stripu koupil štětku, která mě stála celé kapesné, co jsem si připravil na výlet k přehradě. Její pasák mi rozbil hubu, vzal mi zbytek peněz a protože mi žádné jiné peníze nezbyly (jen letenka domů), chodil jsem žebrat na ulici, kde mi pro změnu rozbili hubu bezdomovci, protože jsem jim lezl do zelí a tučných almužen.
Stejně si ale myslím, že mě jednou něco praští do hlavy tak, že se můj celý svět vyzvrací a vše se otočí k lepšímu. Stejně si myslím, že je život pěknej, i když stojí za hovno.

Aranžér 4/5

17. srpna 2013 v 10:24 | Milllhause |  Seriály
Jelzin žil jen se svým psem, jakožto jedinou vzpomínkou na svou ženu, která si vyprosila štěně tři týdny předtím, než dostala infarkt. Ještě ji nebylo šedesát, a z Jelzina to udělalo trosku. Zbylo mu jen venčení psa, sbírání hoven v parku a případ Skokan, kterému nedokázal přijít na kloub.
Potom, co ráno našel visatce, vrátil se Jelzin na stanici a případ zapsal. Vše bylo stejné jako u těch předchozích; žádné otisky, stejný vzkaz psaný stejnou rukou, a chlap v hloučku, kterého viděl už nejméně pětkrát, a který se vždy snaží tvářit jako náhodný kolemjdoucí. Dokonce se jím nechal sledovat, ale před komisařstvím se najednou vytratil.
V obálce, kterou měl schovanou v zamknutém šupleti, byl už nakreslený Aranžérův portrét. Zatímco si jej Jelzin prohlížel, sedě v křesle u svého stolu, objevil se mu Aranžér za zády, aniž by jej mohl kdokoliv zpozorovat; čas opět stál.
Sledoval svůj portrét v rukou detektiva, a musel si vynadat, jak naivní byl. Nebyla to ta naškrábaná vzdálená podobizna zlodějů z benzínových pump, které člověk mohl vidět ve večerních zprávách; na portrétu viděl sám sebe. Vyděsil se, že by si jej příště z hloučku zvědavců policajti sami vytáhli. Pomohlo by mu zastavit čas ve chvíli, když by seděl v zamknuté cele? Kdykoliv chtěl Aranžér tok času ohnout, zabralo mu to alespoň minutu nepřetržitého soustředění. Měl by tolik času? Od vůbec prvního okamžiku, kdy čas zastavil, měl čím dál větší problémy vše zopakovat. Přitom čekal, že to bude opačně.
Čekal taky na Jelzina, venku před služebnou, a sledoval jej až domů. Jelzin žil v jednom z věžáků, které obsypaly město; přišel domů, vyvenčil psa, a udělal si večeři, o kterou se se štěnětem podělil. Aranžér vniknul do bytu ve chvíli, kdy se Jelzin sprchoval. V chodbě našel vysavač, tak z něj odňal železnou tyč a vešel do koupelny, kde praštil do stínu, který stál za závěsem.
Aranžér najednou ucítil bolest v zátylku. Stál pod tekoucí vodou v rohu koupelny, kde jej držel nahý Jelzin. Ten žádnou ránu nedostal, naopak čekal, až se Aranžér rozmáchne. Připravoval se na to od chvíle, kdy vyšel z komisařství a pousmál se nad Aranžérovým amatérským sledováním. Nechal odemknuté dveře, a vysavač, o který sám zakopnul, nechal naschvál ležet v chodbě.
"Co jsi zač?" zeptal se a natáhl se pro ručník. Aranžér na nic nečekal a kopnul Jelzina nejdříve mezi nohy, a pak do kolena tak silně, že jej prohnul opačným směrem. Jelzin zařval a sesunul se na zem. Aranžér hned na to popadnul tyč od vysavače a praštil Jelzina do zad.
"Já s těma sebevrahama nemám nic společného," řekl a sledoval Jelzina, který ztěžka sípal.
"To se mi nechce věřit," vydechl Jelzin na podlaze a lehnul si na záda, takže mu voda ze sprchy smáčela obličej. Aranžér vodu zastavil. "Co tady potom chceš?" zeptal se.
"Chci vědět, co víte o tom, kdo to dělá a jak ho najdu," odpověděl.
"Víme kulové," řekl Jelzin. "Nevíme ani, jaktože se tam vždycky objevíš ty a proč si pořád dokola obhlížíš ty mrtvoly," podíval se na Aranžéra. Viděl ho jako v mlze. Člověka s kapucí na hlavě, co nad ním stál a vypadal, že by mu tu tyč nejradši vrazil do krku. Jelzin se nadechnul.
"Už vám nic neudělám. Myslel jsem," řekl, ale sám vlastně nevěděl, co si myslel. Že mu Jelzin řekne adresu, kde Stín najde? Odhodil tyč do rohu. "Zavolám vám záchranku," dodal a odešel ke dveřím.
"Nech mu vzkaz," zaslechnul se chechtat Jelzina z koupelny.

Rodinné problémy

5. srpna 2013 v 6:41 | Milllhause |  Bulharské dny
Znal jsem chlápka, co jednou skočil z třicátýho patra. A jak tak padal, tak si v každém poschodí říkal, zatím to jde. Zatím to jde.

Plovdiv je nejstarší město v Evropě (6000 let). Je to taky prý nejhezčí, nejlepší a nejpohodovější město v Bulharsku. Už je to rok, co se tam jeden člověk rozhodnul dvakrát během krátké doby razantně vyřešit své problémy. Protože měl jen jednu práci, ale zato hned čtyřčlennou rodinu, vybral si půjčku 12000 leva. Protože pracoval jako jediný v rodině, a práci měl jen jednu (která ani nebyla dobře placená), zjistil po čase, že na dluhy nebude stačit.
Tehdy se rozhodnul pro další razantní řešení a všechny členy rodiny zastřelil; nejdříve děti, poté manželku a nakonec sebe. Kdyby otočil pořadí, nikdo by mu to neměl zlé. Kdyby utekl, úřady by rodinu zašlapaly do země, nebo ji vyhodily ze dveří přímo na ulici.

Jiný případ je Nikyho rodina. Niky je místní cikán, který má deset let na krku a před sebou krušné roky, protože nepoznal školu ani disciplínu. Myslel jsem, že jeho rodiče sedí na zadku, a prarodiče je všechny živí, ačkoli počet pesů na jejich dvorku neubývá.
Jenomže Nikyho rodiče jsou ve skutečnosti jeho babička a děda. Otce nikdy nikdo nepoznal, a matka zdrhla z domu (už po čtvrté) měsíc zpátky. Okolo druhé v noci vstala, sebrala z poličky nad televizí Nikyho fotku a zatím ji nikdo neviděl. Celou rodinu už to začíná unavovat, protože k tomuhle řešení se Nikyho matka sklonila vždy, když častěji než často začala opakovat, že "Takhle už dál nemůžu."

Další rodina je ta, která mě po příjezdu přijala jako vlastního. Jsou taky originální. Dokonce myslím, že jsem takovou rodinu ještě nepotkal. Třeba jen ta příjmení:
Matka (moje tchýně) se jmenuje Georgieva. Má dvě dcery- moje družka se jmenuje Dimitrova, její sestra pak Zlatkova. Obě mají už vlastní dcery. Dcera družky se jmenuje Spirova, dcera švagrové se jmenuje Kuntevova. Protože na vdavky se ani jednou nedostalo, má každá ženská v rodině jiné jméno, a je jedno, jestli jí je šedesát let, nebo šest let, nebo šest měsíců.
Protože aji v obecenstvu možu sedět voli, matka i obě dcery pár volů potkaly. Zatím ani jedna neutekla, zatím ani jedna nevzala do rukou pistoli. Zatím to jde. Zatím to jde.