Listopad 2013

Na rande jedině letadlem

5. listopadu 2013 v 11:18 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsem šel na první rande s mojí nynější družkou, už jsme spolu tři měsíce žili. Nikdy jsem neměl rád zavedené pořádky (v takových chvílích, kdy dělám něco podle šablony, se cítím jako ovce, nebo tramvaják) a tak jsem v tomto případě přehodil pořadí. Světe div se, ale pořád jsme spolu; tento měsíc už pětkrát překonám rekord v rámci délky vztahu a to znamená, že občas to chce přehodit pořadí. To je první rada v tomto textu.
No, čekal jsem na na ní tehdy v centru Sofie, na schodech univerzity. Tyto budovy mě vůbec přitahují už studentských let, protože mě odtama celkem sedmkrát vyrazili, než jsem pochopil, že já jsem předurčen makat, a ne se učit. Ta sofijská univerzita je pak nejlepší na Balkáně, ale to říkám jen proto, abyste si udělali obrázek o atmosféře toho dne. Byl to podzim, se mnou na širokých schodech seděl půltucet studentů a všichni jsme si četli.
Družka si mě vyzvedla zrovna, když jsem byl v polovině kapitoly o tom, že paměť je mýtus. Četl jsem to, protože se u čtení podobných knih cítím chytřejší, než doopravdy jsem a taky jsem chtěl udělat dojem na schodech univerzity. Družka mne zavedla do parku a tam jsme si (už po setmění a procházce) sedli na zahrádku. Objednala mi bulharské pivo Shumensko, které bych přirovnal ke žluté vodě, a povídali jsme si, než mi zamrzla prdel.
Pak jsem se šli podívat na sousoší ruských hrdinů, co kdysi bulhary osvobodili od nadvlády Turecka a potom i Německa. Nepovídali jsme si tak o politice, protože Rusové jsou tady bezva kámoši, kteří Bulharům dopřáli léta uzavřené pohody. Skáčou mi do řeči takovými argumenty, jako čtrnáctidenní dovolená u moře zdarma, plné obchody pomerančů a dostatek peněz. Na vše odpovídám, jako Mel Gibson ve Statečném srdci:"Svoboda!"

Ale na naše vůbec první setkání a dost neobvyklou čtyřdenní poznávací schůzku, kdy jsme se setkali poprvé, jsem se dopravil Airbusem - bílým, protože romantiky není v tomhle světě nikdy dost. Vyzvedla mě na letišti, odvezla mě k ní na byt a šla do práce. Já jsem tak zůstal v bulharském bytě, s bulharskými salámy a bulharskými vejci od bulharských slepic, sám. Přišla až večer, přivezl ji její kolega z práce (nějaký Boris), aby mě prověřil a za čtyři dny prapodivného randete jsem zase odplachtil s myšlenkou, že v takovém městě nebudu žít ani za zlaté sele.
Zlaté sele jsem doteď neobdržel a za dva týdny to bude už 27 měsíců, co mi jedno rande změnilo život.