Únor 2014

Ukecaný Petr z parku

11. února 2014 v 10:40 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsem žil v Brně, chodil jsem na oběd na menýčka. A jednou na den veteránů jsem jedl v takové zaplivané putyce, kde u vedlejšího stolu seděla parta asi deseti dědků, co vzpomínali na staré a někdy i dobré časy. Oni mluvili, já jedl a tajně poslouchal. Když jsem byl zrovna tak v polovině smažáku, vstali a začali si oblékat kabáty. Jeden z nich stál u mého stolu a nepokrytě mě pozoroval.
Najednou se ke mně nahnul, odsunul talíř od polévky na stranu stolu, podepřel se rukou o stůl a pohledem do očí mi řekl:"Z toho, co jste tady slyšel, věřte tak polovině, mladý muži," mrknul na mě a odešel. Podobně zakřivené vzpomínky mám taky, kdy hobluju hrany paměti tak, abych ji dokázal skousnout. Ale teď a tady, v Sofii, jsem potkal dalšího chlápka, u kterého si nejsem jistý, jak dalece mám jeho vyprávění věřit; které jeho vzpomínky vydělit dvěma a které rovnou odmocnit.

Naše malá Magi chodí už víc než rok na balet. Baletí vždy v úterý a čtvrtek, od čtyř do pěti. A to je právě doba, kdy při čekání chodím s psékem Arjou do nedalekého parku Reduta. Okolo parku je místo, kde se srocují bydliště majetných - dají se tam potkat slavní herci, nebo slavní zpěváci. Protože ale bulharské celebrity neznám, nevím, na kolik z nich jsem narazil. Zato jsem ale narazil na pejskaře Petra.
Petr je už v důchodu. Od kamaráda dostal malého huskyeho, Harryho kanaďana, kterého tam chodí venčit, jako já naši Arju. Když jsme se zakecali, vyšlo najevo, že má pět dcer, válčil (neznámo proti komu) ve francouzské legii a třikrát objel svět (jednou na kole, jednou v autě a jednou na lodi). Žije/žil ale v Kanadě v horách, kousek od Vancouveru, kde má dřevěný srub. Právě tam jej jeden jeho kamarád obdaroval šedým psem Harrym.
Když kdysi Petr z legie odcházel, položili před něj tři vaky plné peněz. Řekli mu, že kolik unese, tolik si může odnést.
"Já ale byl skromný, přece vím co a jak. Vzal jsem jen jeden a žil z toho dvacet let," dovětil.
"Tak proč jsi v Bulharsku?" ptám se. Řekl, že kvůli matce, které táhne na osmdesát a tak pro ni přijel. Řekl, že chce, aby umřela v Kanadě, na čerstvém vzduchu pod horami a v klidu, kterého v Bulharsku není k dostání.
Potkával jsem ho docela pravidelně a začalo mi vrtat hlavou, kdy teda do té Kanady už odjede; přece řekl, že přijel jen pro matku. Potom mi řekl, jak
"..mě před rokem okradli. Cikáni - vzali mi všechny zbraně z francouzské legie." Začal jsem myslet na to, že mi možná neříká pravdu, že je možná trochu ukecaný. Tak zrovna přijel z Kanady, a nebo ho před rokem vykradli? Žije tady teda už léta, nebo co? A tak jsem se zeptal, kdy vlastně
"...plánuješ odjet zpátky do Kanady?"
"Matce se tam nechce. Řekla, že se jí líbí na Kostarice. Tak pojedeme tam," odpověděl pevně. Doteď neodjeli. Zato přijel z Ameriky jeho bratr. Vlastním letadlem.

Když historky plodím sám, sem tam si přidám, ale jde o jednotky - nečekal jsem tři dny, ale jen dva. Činka neměla dvacet kilo, ale patnáct. Vypil jsem osm piv, ne dvanáct. Nevím, proč to dělám. Ale jak to tak vypadá, jsem na nejlepší cestě k těm válečným hrdinům, chrabrým cestovatelům a boháčům z prvních dvou odstavců.