Březen 2014

Vše, co jste chtěli vědět o cestování časem, ale báli se vám to říct

30. března 2014 v 8:09 | Milllhause |  Bulharské dny
Elisabeth Clark byla stařena, která kvůli sněti přišla po čtyřicátém roku života o jednu nohu. I když by se mohlo zdát, že jedna taková tragédie by na jeden život mohla stačit, v případě Elisabeth u jedné nohy nezůstalo. V roce 1645 byla totiž upálena jako vůbec první oběť čarodějnických procesů, které v Anglii rozpoutal Matthew Hopkins; samozvaný generál v honu na na čarodějnice, což byl titul, který nikdy nebyl uznán parlamentem, ani lidmi.
Co se neví, je, že tehdy za Lisou přišel chlápek, co si napříč věky nechal říkat Leviathan. A tenhle člověk jí řekl Podívej Lízo. Přišla si o nohu, ale tím ta sranda teprve začne. Co kdybys žila jindy? Za takových tři sta let skončí zrovna jedna válka, po které bude pár let dobře. Že bych tě přenesl v čase a tys mohla učarována pokrokem v technice, nikoli v mezilidských vztazích, dožít v klidu.
Lisa na to kývla a dodneška nevíme, kdo ta první upálená chuděra vlastně byla. Spousta lidí ale ví, kdo byla Lisbeth Clerk, která žila v jednom bloku na Frederik Close, kousek od HydeParku v Londýně; lidi ji tam vídali ve druhé půlce čtyřicátých let a rádi s ní sedávali a poslouchali ji. Tehdy měla spousta lidí spoustu neuvěřitelných historek a proto byla ta její, tedy že si nic nepamatuje, ale ví všechno o životě za vlády Tudorovců, docela klidně přijata.

Lisbeth už pak Leviathana nikdy neviděla. Potkal ho ale někdy kolem roku 3000 jistý Leon Vincenzo, který žil poblíž pláže někde ve středu Itálie. Byl velkým fanouškem vědy. Živil se jako potápěčský průvodce zatopenými částmi Itálie a celý život trpěl mindráky, protože to, co se vymyslet dalo, už se vymyslelo. Velký splín na něj dolehl zrovna, když se slavilo 200 let od posledního lidského vynálezu. Byl to jakýsi omyvatelný toaletní papír spletený z lesterenových vláken (lesteron byl objeven v roce 2345 kousek od Brna).
Leviathan s Leonem jednoho večera dlouho mluvil a řekl mu něco v tom smyslu že Hele, stejně se tady jenom trápíš. Že bych tě přenesl pár tisíc let zpátky, třeba do půlky patnáctého století. Tam si můžeš nových objevů užít dosyta, pokud to teda udržíš v mezích - taky by tě mohli upálit a to já už ti podruhé pomáhat nebudu.
A Leon na to kývnul, přejmenoval se na Leonarda da Vinci, protože tak se shodou náhod jmenovala jeho oblíbená multikulturní skupina, a vymyslel toho tolik, že najednou změnil středověk. Dokonce se musel krotit a některé vynálezy zakopal na jedné zahradě jednoho domu, kousek od města Foggie. Tedy kousek od města, které vídal jako zatopené o patnáct stovek let později. Zápisky se nikdy nenašly.

Jenže tak moc měnit dějiny se Leviathanovi zajídalo a od té doby chodil jen za obyčejnými lidmi, až blbci. Mluvili jsme spolu nedávno dlouho do noci a když si teda ověřil, že neumím na nic hrát a notový zápis jsem považoval za nudnou hru, kývnul mi na ten rok 1961 a Liverpool. Budu tak chodit chlastat s Johnem a Ringem, Stounům jako jediný budu věštit velkou budoucnost a o mobilech ani nepípnu.
Jo, proč zrovna o mobilech?

Totiž dodneška existuje jedno nešťastné video. Jedna z Leviathanových vyvolených byla i Shannona Foxovičová, dívka s šílenou rodinnou historií. Milovala filmy, ale protože každý natočený film od roku 2021 stál za prd, požádala Leviathana, aby mohla být u magického zrodu filmu. Leviathan byl tehdy už starý a unavený. Byla to jeho poslední štace, byl v roce 4058 a Shannonu našel v jednom filmovém archivu, jednom z mála na světě, protože tehdy už lidem přišlo směšné, jak se ve dvacátem, respektive jednadvacátem století lidé dokázali zabavit vlastně jen filmováním nebo vražděním.
A tak ji Leviathan pomohl a přenesl do doku 1920. Žila pod Hollywoodským kopcem a semtam se objevovala v komparsu. V roce 1928 se ale prošla v Chaplinově Cirkusu s něčím, co se v našem věku nazývá telefon, ačkoli ten její fungoval na jiné bázi a dalo se s ním volat i napříč časem. To právě dělala, když ji zrovna zabírala kamera a na přelomu tisíciletí se okolo toho zdvihla spousta pozdvižení.

A kde se ten Leviathan vzal? Ve kterém věku se narodil, kdo mu dal tu moc a proč to všechno vlastně dělal? Tak to mi neřekl.

Bulharské dny

21. března 2014 v 7:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Met Dejmon a Džordž Klůny Bulharům nedělají problémy. V Bulharsku se na originální znění jmen nehraje. Jak se tady slyší, tak se taky píše.
"To i u nás," řekne si Čech. Jenže u nás se v novinách nenapíše "Do konce en ejdž el zbývá posledních pět kol. Uspěje Jágr a Njů Džersí?" Jágr se tady řekne Žágr, protože J se čte jako ž. Odnesl to Žak Nikolsn i čeští Žanové a Žitky.

Taky se tady nejde daleko pro ránu nebo pomstu. Už jsem jednou psal, že nám někdo pomazal dveře hovnem. Tam, kde chodíme venčit psy, se asi před měsícem pohádaly dvě ženské. Vjely si do vlasů, protože se nedokázaly shodnout na tom, čí děti se o ně postarají; jestli syn Krasimíry se postará o Krasimíru, nebo dcery Zlatky o Zlatku. A tak Zlatka chytla Krasimíru pod límcem, a Krasi ji na to vpálila pěstí.
Další den ráno odpověděly na otázku Zlatčiny dcery, které vběhly na dvorek a vrazily dva políčky Krasimíře. Krasi se pak uchýlila k pomstě.
Dvorek patří k jedné škole. Psi do něj skáčou a my do něj vcházíme škvírou v železném plotě. Jedna tyčka totiž chybí a tak se dokážeme do mezery mezi železnými šprušlemi vtěsnat (slovo šprušle jsem právě použil vůbec poprvé). Krasi k téhle škvíře přišla s parafínem a pečlivě jím tyčky natřela.

A není pravda, že se v Bulharsku netřídí odpad. Akorát že na to nemáme popelnice, nebo stroje - máme na to přímo lidi. Den co den, jeden za druhým z popelnic vybírají plasty, nebo skla, nebo cokoli jiného a odvážejí je na legální skládky, kde za příspěvky dostávájí kousky lvů, neboli centy, neboli stotinky, neboli peníze.
No a nakonec probíhá fotbalová liga, která se nehraje systémem, jako u nás, nebo vlastně všude, ale po skončení základní části se hraje play-off. Tabulka se rozdělí na dvě poloviny - první půlka hraje o titul, spodní polovina o udržení, ve které spadnou hned čtyři týmy (zatím to vypadá blbě pro Lyubimets, Gotse Delchev a hned dva týmy z Burgasu).
K titulu je naopak nejblíže Litex Loveč, Ludogorets a CSKA Sofia.

V Bulharsku už pučí květy lípy, lidé chodí nalehko v tričku a každý den svítí slunce.

Vyčůraní taxikáři

18. března 2014 v 23:30 | Milllhause |  Bulharské dny
Když Magi baletí, sedím zatím na parkovišti za halou v autě a čtu si, nebo docela obyčejně čučím do blba.
Včera jsem zase čučel a všiml si taxikářů. Během asi hodiny kolem parkoviště zastavily čtyři vozy. Taxikáři nezastavili na straně parkoviště, ale na druhé straně cesty, u parku. Vždycky vystoupili, přešli pohodovým krokem ke křoví a pomočili ho. Za chvíli se zase vrátili do auta a odjeli.

Proč to píšu? Nevím. Ale přišlo mi divné, že tam nikdo jiný než taxík nezastavil a navíc všichni čtyři taxikáři zastavili na naprosto stejném místě. Jakoby šlo o nějakou slavnou taxikářskou chcací zastávku ve dni plném shonu.
"Už si dneska byl u parku?" ptají se třeba. Třeba mají takových zastávek po celé Sofii víc. Třeba si tak značkují území, takže ještě než taxikář Boris začne kropit, pochopí, že už tady dneska byl minimálně taky Sergej a dokonce i Plamen, přitom ten druhý tady nemá co dělat, když má rajón na druhé straně města..
Takže stejně jako provádím dlouhodobý výzkum zpráv na Seznamu, kteří týden co týden přijdou s něčím, co lidi může zabít (jako dlouhá sprcha nebo třeba požití nadměrného množství kapusty), tak se zaměřím i na tyhle kluky z taxíků.

Na fotbale

14. března 2014 v 22:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Nedám si říct a pořád fandím, i když je vědecky dokázáno, že komu fandím, ten si ani nemusí nazouvat kopačky; má to totiž předem prohrané.
My doma krom Baníku fandíme Liverpoolu, protože Beatles a Gerrard jsou bezva. Několi sezón jsem ale neměl dovoleno jejich zápasy sledovat, protože bych řekl, že s tak 70% pravděpodobností prohráli, pokud jsem se na zápas díval.
Podle posledních výsledků se tohle prokletí rozšířilo na celý fotbalový orgasnimus. Zřejmě jsem si to měl nějak šamansky léčit, ale to mě nenapadlo. A proto jakýkoli tým, kterému přeji, obdrží tři branky do vlastní sítě po chybách, které normálně nedělá.
Včera jsem zainvestoval deset lvů do fotbalové kultury a zašel si na Evropskou ligu. Co vám mám povídat. Pětačtyřicet tisíců Bulharů, ale pivo s buřtem nikde. Zato všichni jedli taková ta semínka, co se loupou zubama (kolega řekl, že v Rumunsku jsou semínka na stadionech zakázána), takže za chvíli nebyl vidět beton, ale jen slupky, co mi chroupaly pod botama a izolovaly mi nohy od zimy.
Hrál se mač Ludogorets versus Valencia. Valencia provedla tři útoky a dala z toho tři branky. Ludogorets, neboli Bulgari Junaci, byli takových 70 minut zaparkováni před brankou Valencie a nedali nic. Ani penaltu ne. Připomnělo mi to vlastní fotbalové roky (nekopal jsem závodně, jen zábavně), kdy jsem z dvaceti šancí dal jeden gól a to ještě do vlastní branky.
Po zápase jsem se dostal domů akorát na druhou půlku Plzně s Lyonem - co čert nechtěl, jen co jsem se uvelebil v gauči, nasázel tam Lyon tři banány. Radši jsem to vypnul (Lyon pak už gól nedal). Náhoda?

Homer Simpson kdysi sázel proti vlastnímu přesvědčení, protože nevěřil, že Lisa vyhraje hláskovací soutěž; vsadil proti ní a ona se naštvala.
Kdybych ale já sázel proti vlastnímu přesvědčení a vsadil na výhru třeba Chelsea, a ne Liverpoolu, nikdo by se mi vlastně nemohl divit, protože bych tak Liverpool jen podpořil a pomohl jim k vítězství. Nejvíce bych Liverpoolu (nebo Baníku) pomohl tím, že bych jim ze samé lásky přestal fandit úplně. Kdybych v sobě vzal tu sílu, určitě by se jim konečně začalo pořádně dařit, jako za starých časů.
Jestli tomu nevěříte, tak tomu klidně věřte.

Názor na hru, kterou jste neviděli

13. března 2014 v 7:52 | Milllhause |  Film
Já tady ode všeho uteču.
Prosímtě, utéct od rodiny, jako nějakej syčák. A ke komu?
K někomu, kdo od ní utekl taky - alespoň tak se tvářila ta hra, co jsme na ní se družkou byli. My totiž byli v divadle a nestačili jsme se divit. Jmenovalo se to What is the night for, Za kakvo e noshta.

V hotelovém pokoji se sešli dva milenci, co se jednou sčukli už před jedenácti lety. Od té doby se neviděli, a aniž by si o tom kdy řekli, na sebe pořád mysleli. Ona se mezitím stala psychicky labilní matka a manželka, jemu je naopak všechno jedno.
Když zrovna měli konferenci ve stejném městě, zavolala mu, aby skočili na jedno a potom na sebe, ale on si v hlavě přehrával plán, jak by ji mohl získat pro sebe nafurt. Postupem noci se tak otevírají rány a křivdy, výbuchy vzteky střídají fóry ("ráda tě krmím; tys vložil něco do mě a já teď můžu vkládat něco do tebe.") a vše postupně spěje do pointy.
"Můj syn mě má za dobrého otce, manželka za dobrého manžela, mí obchodní partneři za rodinný typ - k čemu mi to je, když mě ani jedno z toho netěší? Když vím, že to jediné co chci, je být s tebou. Proč mám naplňovat představy jiných a nevykročit po vlastní cestě a být šťastný bez ohledu na pravidla, co nastavila společnost?" ptá se on jí.

Hra tak nebyla úplně o odpovědnosti. Protože když si nějakou ženu vezmu, a udělám si dítě, tak přece nemůžu kdákat byť o deset let později (když už jsem trochu jiný člověk), že když se mi to nelíbí, tak se na to jednoduše vykašlu a nikdo mi to ani nemůže mít za zlé, když jsem byl přece nešťastný.
Podobně slabý argument pronesla postava bývalého manžela ve Vratných láhvích.
"Proč aspoň nezajdeš za synem, pořád se ptá po tátovi," říká mu bývalý tchán.
"Protože by mi to utrhlo srdce," říká otec. Jenomže co je komu po jeho srdci?

Jednou jsem vzal řešení, tak se ho budu držet a nebudu z ostatních dělat pitomce, když vlastní volbu několikrát přehodnotím. Prostě ponesu následky.
Připadá mi, že se na to hraje čím dál tím míň. Kdysi demokracii pochopili lidi blbě; totiž mysleli si, že si můžou dělat cokoliv si zamanou. Teď se k tomu ještě vytráci odpovědnost za vlastní činy. A píšou se o tom i hry s dobrým koncem, protože ti dva milenci spolu s úsměvem opravdu práskli do bot.