Červen 2014

Anděl v Renaultu

21. června 2014 v 23:23 | Milllhause |  Bulharské dny
V květnu za mnou do Sofie přijel jeden kamarád z Moravy a nenapadlo nás nic lepšího, než si zajet do Kopřivnice. V české Kopřivnici jsem nikdy nebyl, i když jsem tam vlastně vystupoval v kině ze záznamu. Mají tam totiž filmový klub a tak je a mě napadlo, že by bylo bezva, kdybychom divákům před filmy pouštěli mně, jak o tom či onom filmu vedu řeči, které jsem na kameru namluvil v jednom ze sofijských parků.
Namluvil jsem pár minutovou předmluvu k Sedmikráskám od Chytilové. Nakonec to prý pustili, ale pak už mi nikdy nezavolali.

Nicméně v bulharské Kopřivnici, potažmo Koprivštici, kino nemají. Měli tam ale ohromnou bouřku, kterých je momentálně v Bulharsku hodně. Když jsme tam nocovali, tak tam jeden blesk přes noc rozčísnul jednu statnou borovici v půl. Stala se z ní Pine two face.
Koprivštica je tak stará vesnice, že ještě pamatuje vojnu s turkem a na spoustě těch domů to jde vidět. Celá vesnice je tvořena vlastně jen hotely a hospodami. Daleko zajímavější byla cesta do Koprivštice, protože i cesta někdy může být cíl, zvláště když jsem špatně odbočil hned za Sofií a padesát kilometrů naší poutě si to mířil k Rumunsku.
Hlas v hlavě, který mi kdysi poradil natočit sám sebe a poslat to do kina, mi řekl, abych jel na Varnu; ne na Burgas. Pak se mne posměvně pořád ptal, jestli myslím, že jsem zvolil dobře. Za každou zatáčkou, za každým mostem, až jsme v jednom kopci doputovali na polozapomenutou benzínku. To už mi ten červ řádně vrtal v hlavě. Marně jsem se ale dožadoval mapy, kterou tam neměli. Naštěstí tam ale zrovna tankoval svůj oprýskaný renault jeden anděl.
"Kopřivnice," řekl jsem.
"Tam zrovna jedu!" řekl on. Postavil se před nás a jako Vincent Wolf v Pulp Fiction začal vysvětlovat způsob, jakým pojedeme.
"Je úterý dopoledne, není kam spěchat. Pojedeme pomalu a v klidu, ok pánové?" zeptal se a my přikývli. Než jsme došli do auta, nasedli a nastartovali, byl pryč.
"Myslím, že projel tudy," ukázal kolega z Moravy na žalostnou uličku vedoucí nad benzínku někam do lesa. Tak tak jsme se na ni vyhnuli džípu a zahlédli zadek andělova renaulta mezi stromy. Hlas v hlavě, který si se mnou hraje celý život potměšilé hry (snad, abych se nenudil) mi dal vědět, že tohle je to stéblo, které bych neměl pustit.

A tak začala pouť přes dvě hory, přes rozbité cesty s třiceticentimetrovými krátery a přes křižovatky, kde nikdy nikdy nebyla označena cesta. Anděl ale ukázal svoji velikost, a i když to řezal jako Fittipaldi, vždycky na nás počkal.
Plni dojmu jsme se s ním rozloučili u cesty, u první označené křižovatky za posledních 50 kilometrů.
"Pořád rovně, kluci, a kilometr za vodopádem to stočte do údolí. Máte kde spát nebo mám někomu zavolat?" postaral se a my s díky odmítli. Usmíval jsem se, protože jsem zvítězil nad hlasem v hlavě; někteří mu říkají Instinkt.

Já mu tak neříkám, protože Instinkt je něco, na co bych vždycky dal. Ten můj hlas ale se mnou rád vypéká a voře a může se potrhat smíchy pokaždé, když špatně odbočím, když do polévky přidám hrst soli, nebo když stojíce před pouličními rozzuřenými psisky uvěřím rčení pes, který štěká, nekouše.