Srpen 2014

Co nám odkázal John Cazale

30. srpna 2014 v 11:02 | Milllhause |  Film
Jednou Leviathan Marnotratný řekl nějakému potulnému muzikantovi, že mu pomůže s kariérou. Zeptal se ho ale, jak by si to tehdy ještě neznámý kytarista představoval; chtěl by mít dlouhatánskou kariéru bez opravdu silného alba, a nebo jedno album, které by se ovšem vepsalo do dějin? A kytarista najednou nevěděl, jestli ho více zajímá prostá hudba, nebo možnost být nesmrtelný.
Jestli Leviathan mluvil s Johnem Cazalem, nevíme, ale pokud ano, zřejmě si John vybral druhou možnost.

Takže John Cazale se narodil v roce 1935 a zemřel o 42 let později na rakovinu plic. Jeho celoživotní láskou bylo hlavně divadlo, možná i proto natočil jen pět filmů. Během natáčení posledního filmu už byl tak zesláblý, že režisér Michael Cimino překopal natáčecí plán a první scény natočil právě s Cazalem. Atmosféra byl tehdy dusná i proto, že se studio pokusilo Cazala vyhodit; v případě smrti by je stálo přeobsazení a znovunatočení Cazalových scén spoustu peněz.
Když se o tom ale dozvěděl štáb, stalo se tohle: Cimino prohlásil, že v takovém případě odstupuje od projektu, záhy se k němu přidala Meryl Streep, která ve filmu hrála a hlavně byla s Johnem Cazalem zasnoubená, a zbytek osazenstva podepsal petici, kde se zřekl jakýchkoli finančních nároků, pokud v důsledku smrti nebude natáčení dokončeno. Meryl Streep taky dodnes podezřívá Roberta de Nira, že pojištění za Cazala sám zaplatil. De Niro to nepopřel, ale taky to na přímou otázku nerozmazával. ""Chtěl jsem ho mít ve filmu," řekl.
Film se jmenoval Lovec jelenů a Cazale jej nikdy neviděl; umřel krátce před dotočením.

Každý film, ve kterém Cazale hrál, byl nejen nominován na Oscara za nejlepší film (tři filmy nominaci proměnily), ale každý jeden z nich je taky uveden v Národním kongresovém filmovém archivu jako kulturně, historicky a esteticky významný.
Ten vůbec první mu dohodil kamarád Al Pacino, se kterým ještě jako teenegaři pracovali pro firmu Standard Oil (což byl mírný náznak budoucnosti). Jednoho dne Cazalovi totiž Velký Al zavolal, aby přišel na konkurz na vedlejší roli do filmu Kmotr, filmu o rodině, které se mimořádně dařilo v obchodování právě s olivovým olejem. Fred Roos, což byl člověk odpovědný za obsazení tohoto filmu, se přijel na pozvání Richarda Dreyfusse (pozdější mořský biolog v Čelistech) podívat na hru Line. Roose ale nejvíce zaujal právě John Cazale, který ve hře účinkoval spolu s Dreyfussem. Cazale tak vcelku bez větších problémů dostal roli Freda a natolik v ní režiséra Coppolu zaujal, že pro druhý díl dokonce obdržel významnější dějovou linku.
Mezitím jej Coppola obsadil do dalšího svého filmu Rozhovor, kde sekundoval Gene Hackmanovi. Z Cazala se začala stávat hvězda, ale on měl vždy blíž k divadlu, kde mezi natáčením filmu trávil veškerý čas. Přece jen ale ještě jednou vytočil jeho číslo Al Pacino; tentokrát Al přesvědčil Sidney Lumeta, aby zvážil obsadit Cazala do Psího odpoledne. Film byl o dvojici lupičů, kteří se pokusili vyloupit banku v Bronxu. Tento film byl podle skutečné události a Sidney Lumet ho chtěl zachytit naprosto věrně (scénář se skutečně oproti událostem upravoval jen minimálně). Lupič Salvatore, kterého nakonec Cazale opravdu hrál, měl v době loupeže 18 let, zatímco Cazale v době natáčení 40. Cazale ale nakonec zloděje, který se uvězněn v bance během noci postupně mění v psychopata, zvládnul na výbornou a tahle role je dost možná jeho nejvýznamnější.
Po natočení Psího odpoledne se Cazale vrhnul zpět na divadlo, kde ve hře Něco za něco potkal Meryl Streep, o které Pacinovi poté řekl: "Právě jsem potkal nejlepší herečku všech dob." Oba se do sebe zamilovali a nakonec při sobě stáli až do posledních Cazalových dní. Sám Al Pacino zmínil, že Meryl Streep si on sám nepamatuje pro záplavu ztvárněných rolí, ale pro její tehdejší pobyt ve špitále, kde trávila dny shrbená na Cazalovým lůžkem.

Cazale v těch několika málo filmech hrál povětšinou tragické, až groteskní postavy. Ne hrdiny, ale slabochy.
"Když si čtete Kmotra, každý mladý herec sní o tom, že bude hrát Sonnyho, nebo Michaela. Nikdo si nepředstavuje, že by hrál Freda," říká třeba Sam Rockwell. Cazale ale hrával výhradně tyhle outsidery. A to tak dobře a specificky, že každou jeho postavu si dodnes většina lidí s přehledem vybaví. Ať už je to Fredo, nebo ten maniak z Psího odpoledne, nebo Stan, kterému v Lovci jelenů nechtěl De Niro půjčit boty. "This is this.. No one ever knows what the hell you're talkin' about!"
Nakonec to dopadlo tak, že i když bude svým způsobem nesmrtelný, málokdo si dokáže vybavit jeho jméno.

Tři roky

24. srpna 2014 v 21:48 | Milllhause |  Bulharské dny
Tři roky na Balkáně pivo pil, tři roky v kanclu hnil.
Tři roky bulharsky se učil, tři roky si hlavu mučil.
Tři roky české jídlo vařil, tři roky květáky Bulharům smažil.
Tři roky točenou Plzeň hledal, tři roky na fotbale s kolegy, co hrajem vždycky v pondělí, góla nedal.
Tři roky co letadlem připlachtil, tři roky co české léto nespatřil.
Tři roky Sofii poznával, tři roky vždycky, když se znovu ztratil, nadával.
Tři roky na kole neseděl, tři roky z autobusu ven hleděl.

Dva roky psí hovna uklízel, dva roky psí chcanky vytíral.
Dva roky ke vkladům gamblery pobízel, dva roky pupek si nechat vyrůst odmítal.
Dva roky bulharskému jídlu hodoval, dva roky v kuchyni bulharskou zvěřinu krájel a porcoval.
A smažil a pekl, a vždy po něm vlastní pes, ta mrcha Arya, štěkl.

Jeden rok dítě plánoval a kuchtil, jeden rok koule si škrtil.
Jeden rok na požehnání čekali, jeden rok a skoro toho nechali.
Jeden rok seriály jako blbec pořád sledoval, jeden rok tužce a papíru zbla času nevěnoval.
Před měsícem můza laskavá ho ojela, před měsícem žena jeho mezi několika nemocnicemi pár kilometrů projela.
Pod žaludkem fazole, v březnu jednohlavé batole.
Před měsícem jim tohle řekli doktoři, že se jim život brzy znetvoří.
Čech v Bulharsku je teď šťastný velice, za takovou novinu by i kytku ženě natrhal.
A dárek přikoupil.
Bulharka v těle má hormonů směsice, proč jí ten Čech radši prdel nesřezal.
Víte, jenže to by prohloupil.

Tři roky na Balkáně vlastně jen psa venčil, děti hlídal, vyráběl a pivo pil,
ale těžko, ale opravdu těžko, by si něco lepšího jen ztěží představil.

Jedenáct tisíc

22. srpna 2014 v 13:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Dnes je velký den. Vůbec nic se nestane, ale že lidi rádi oslavují průměrnost - i já jsem podlehnul tomu trendu. Nejen že lidi slaví celý život to, že se narodili, slavit začali i to, že se nějak jmenují a v tom taky pokračují celý život. Pokud to některým nadšencům nestačí, slaví i to, že se narodili i jiní lidé, které v životě potkali a taky samozřejmě to, že se ti lidé nějak jmenují.
Jenomže ani to někdy nestačí a tak pořádají oslavu každý rok od doby, co se přestali učit, neboli opakovat učitelova slova. A jsou i tací, kteří klidně ještě po čtyřiceti letech rádi oslavují, že ta škola skončila. Tady v Bulharsku slaví i to, že školu ukončilo dítě; ať už jejich, nebo docela jiné v té čtvrti. A slaví narozeniny dítěte a koupi auta a dokončení fasády a početí a těhotenství a narození dítěte a odchod z porodnice a první kroky dítěte a první slova dítěte a jméno dítěte a 40 dní od narození dítěte a třeba první vyléčení nemocného dítěte.
Jiné lidé, kteří takové příležitosti nemají, slaví třeba pátek, nebo sobotu a úplně největší optimisti by slavili každé ráno. Pořád je tak co slavit. Bulhar říká:"I to, že není co slavit, je dobrá příležitost takový moment náležitě oslavit." Konec citátu.
Lidé slaví i svatby a to nejen svoje. A slaví i rozvody. A potom slaví, když se s někým dají zase dohromady a představí partnera přátelům a rodině. A všichni spolu oslaví ještě jednu svatbu, ale další rozvod už tolik ne. Lidé slaví i pohřby. Pohřbí, či rozsypou nebožtíky (umrlé stářím, nikoli nehodou) a společně se u vzpomínek dojmou.
"To oni v té hospodě budou brečet, tati?"
"Ale ne. Řeknou si už umřel, už mu nepomůžeme, tak se v té hospodě aspoň poveselíme."

Nedávno jsem měl třicet a jako protest proti všemu tomu bláznění jsem to neslavil; dokonce jsem Bulharům zakázal mě byť jen obdarovat. A dneska mám přesně 11 000 dní na planetě Zemi. Přesně se tak stane za deset šest večer SELČ. A slavím to? Neslavím.
Budu slavit až každý den po osmdesátce. To se rozšoupnu. Opiju se každý den, kdy nebudu mít po ránu mokrou postel. Ošetřovatelky ve futuristických starobincích budu děsit tím, že budu předstírat mrtvého a pak na ně jako pošahaný dědek vybafnu. Ony mi za to budou dávat staré jídlo, načež se poseru a tak se jim ode mne každá pomsta vrátí jako smrdutý bumerang.
A poslední žert bude, až opravdu umřu, čemuž už nebudou věnovat pozornost.

Deníky

21. srpna 2014 v 14:16 | Milllhause |  Povídky
Znal jsem jednoho muže, který prožil celý život a umřel stářím. Jak byl jeho život kvalitní, tak byl zároveň obyčejný, což je smutný paradox.
A tak vystudoval, trochu cestoval, našel si ženu, vybudoval kariéru, vychoval děti, ztratil (a naleznul) kamarády, pochoval rodiče, slavil výročí, vzpomínal, rekapituloval, pronášel miluju tě a vůbec se snažil šťastně žít.
Když umřel, přišel po pohřbu jeho syn do sklepení rodinného domu a hledal uhlí na gril, protože smuteční hosté začali dostávat hlad. Zaujala jej ale zeď v rohu a v té zdi cihla, která oproti jiným nepatrně vyčnívala. Vykloubil ji a z tajné otcovy skrýše vytáhnul čtyři zažloutlé deníky. Zběžně je prolistoval, ale krom dvou cyklicky se opakujících slov nenašel jediné datum, nebo poznatek, nebo podpis. Jedinou proměnu zanechávala různá barva tuhy, se kterou byla slova napsána. Milionkrát, beze změny.
Nemiluji ji.

Syn najednou zjistil, že nic není pravda a jeho otec je cizí člověk, o kterém nic neví. Zmateně si sednul, shodou náhod právě na to uhlí, co hledal, a svíral ohmatané deníky v ruce. Snažil se celou věc pevně uchopit a najít osvětlující vysvětlení; jakože deníky nebyly otcovy.
To ale bohužel musel zamítnout. Písmo znal více než dobře, protože si s otcem pravidelně psali. Tak se to tedy netýká matky!, svitla mu naděje. Jenomže koho potom. Koho otec nemiloval? Kvůli komu musel popsat čtyři deníky, na osm set stran. Ke komu ho mohl vázat tak silný cit, když ne k vlastní ženě.
Nebo jde o tajný kód a deník obsahuje šifru.. To už se vzpamatoval a probral se z vlastních fantazií. Seděl tady už třicet minut a zničil si kalhoty. Rozhodnul se, že deníky mezitím vloží zpět a vrátí se k nim jindy. Nabral do kýble uhlí a vrátil se mezi truchlící. Jenomže už neměl klid. Každou ženu si teď měřil jiným metrem a zvažoval, jestli ona je ta, kvůli které jsou ty deníky schované ve sklepní zdi.
V noci skoro nespal. V pět ráno se zvednul z postele, sešel do kuchyně a postavil si na kafe. Ze skříně vytáhnul rodinné album a pozornost směřoval výhradně k fotkám, kde byl otec s matkou. Miláčci pohromadě. Se skrytými démony v srdci.

Kriminální zpráva o Leontýnce z Brtníku

15. srpna 2014 v 22:01 | Milllhause |  Film
Co se stalo Leontýnce před jedenáctými narozeninami? Něco strašného. K desátým dostala od prince Maliny závoj a ani ne rok na to už byla duchem.

Mohl rytíř Vilém Brtník z Brtníku, otec Leontýnky, někoho (Malinu) urazit tak, že by je to oba stálo život? Vilém byl totiž vzpupné povahy a dost divné jsou i okolnosti kolem jeho ženy, která mu zemřela někdy po narození Leontýnky, což on zpravidla suše komentoval slovy: "Žena mi pošla." Tím to haslo.
Dalo by se taky pochybovat o míře jeho vděčnosti. Totiž poté, co mu skřítci postavili střechu, pronesl památné věty:
"Díky. A abyste na nás nezapomněli, alá gibs." A ze skřítků byly sochy. Osudy této rodiny se nakonec nejeví až tolik překvapivé.

Není divu, že Leontýnka skočila po první kytce, kterou jí kdo kdy podal. Vzala ji, aniž by zvážila pro a proti. Teplá krev v těle je samozřejmě fajn, ale sociální zabezpečení pro sirotka, se stovky let starými záznamy, už tolik ne.
Poměry se za čtyři sta let rozhodně změnily a byrokratů spíše přibylo. Navíc, jak řekl Janek, ten původ už se bere jinak, a tak nezáleží na modré krvi, ale spíš na mámě v JZD. Co tedy bude s Leontýnkou po její proměně? Kdo se jí ujme?
Jenže když je člověk u zdi a musí se rychle rozhodnout, jde do toho jako Leontýnka někdy po hlavě; 400 let čekala, tak proč by zrovna teď měla couvnout? Vždyť i stará Brtníková z toho byla celá chorá. A než riskovat, že Janka už neuvidí, vybrala si vlastně docela rozumně.

Každopádně se neví, co se to tehdy na hradě semlelo. Jeden den tam skotačila veselá rodina v brnění, další den bylo po všem. A po rytíři Malinovi se slehla zem.
Takže tahle zpráva nic nevyřešila. Ale aspoň jste si ji přečetli.

Léta páně 1812

14. srpna 2014 v 10:36 | Milllhause |  Povídky
V pubertě jsem začal psát rozsáhlý filosofický román o napoleónských válkách. Nedostal jsem se dál, než za úvodní stránku. Tu jsem po čtrnácti letech našel.

Masivní pláň, ještě trochu skrytá mlhou. Vlhko a studený vánek. A potom silný tlukot pod brněním, způsobený strachem.
Třísetčlenná jízda valící se proti pěšákům a střet, který rozlámal vazy vojáků a nohy koní. Každy bere, co má po ruce, aby mohl dorazit každého, který by ho chtěl zabít. A najednou chybí ruka a něco studeného proniká pod brnění a způsobuje to neskutečnou bolest. A záblesk světla a kulka a tlak odhazující až pod kopyta rozběsněných koní.
Pohasínající vnímání, skrz polozavřené oči sledování morbidního rozsekávání dalších vojáků a kamarádů.
Umírání a strach z toho, co přijde potom. Nebe? Tma? Možná jednom spánek a to by bylo asi nejlepší. Nebo nebylo? Do tmy nechci. A co můžu čekat od nebe? Chtěli by mě tam vůbec? Nejspíš ne.. No tak si teda vybírám ten spánek. Chci usnout a probudit se až za hodně dlouho, až bude po všem a já budu někde jinde. Až tyhle války skončí. Až skončí ty nesmyslné války způsobené tím nesnesitelným prckem Napoleonem.
Až bude klid..

Jak se zbavit předka

10. srpna 2014 v 8:02 | Milllhause |  Bulharské dny
Tři kluci se baví o tom, jak starý byl jejich děda. První říká:"Náš děda byl tak starý, že pamatoval obě světové války." Druhý říká: "Náš děda byl tak starý, že pamatoval i Napoleona." A třetí říká: "Náš děda byl tak starý, že jsme ho museli zastřelit."

Na tenhle kousek jsem si vzpomněl, když jsem se na pivu dozvěděl, jak se to dneska dělá, když staroch doma prudí a peníze na starobinec chybí v rodinné kase. V Bulharsku už na to totiž přišli, i když Bulhaři určitě nebudou jediní, kdo to takhle elegantně umí vyřešit.

Přítel matky mé družky, potažmo budoucí tchán, pracuje na letišti a jen během léta už tam měli dva případy, kdy rodina naložila do letadla dědu, který se v letadle usadil, přežil let a třeba v Salzburku z letadla vystoupil. Jenomže tím to končí. Žádná zpáteční letenka v dědově kapse, žádné kontaky v Německu; jen děda, který neumí slovo německy a nechápe, co se stalo. To už je rodina doma, ale bez senilního dědy. Kšeft za 150 leva.
Jsou rodiny, které rovnou spoléhají na to, že senior nepřežije let, takže navíc dostanou jako takový bonus peníze z pojistky, které dostanou, pokud smrt nastane po dobu letu.

Každým rokem se cítím čím dál míň tupý, a když vzpomínám na to, co jsem někdy v minulosti prohlásil nebo udělal, křivím obličej v bolesti a uvědomuju si, jak tupé to bylo. Jediná světlá věc je, že si každým rokem připadám jako stále menší blbec.
Horší to bude, až si u pozdních narozenin budu nad dortem rekapitulovat životní eskapády a tu se dovtípím, že takový vůl, jako jsem teď, jsem ještě nikdy nebyl. Té chvíle se bojím a snažím se na ni připravit, protože takový moment jednou určitě nastane.
Bojím se pohledů vnuků a vnuček a jejich druhů a družek, když budou už po třetí stejný týden čistit mé posrané prostěradlo a jakmile jim přijde můj důchod, povzdychnou si, že to za ty prachy snad ani nestojí, že by se s tím mělo něco dělat.
Jakákoli cesta okolo letiště mě potom znervózní, a to mám cestování docela v oblibě.

Taťka pupkáč číslo dvě

2. srpna 2014 v 21:03 | Milllhause |  Bulharské dny
Narostl mi pupek, který jsme vždycky chtěl a všem pivařům záviděl. Malá Magi mě po něm plácá a dokonce jej ukazuje kamarádkám, plochým šestiletým baletkám. Onehdá před vystoupením jednu kámošku dotáhla za ruce až ke mně, začala třást sulcem schovaným pod košilí, a spokojeně mrkla:"To je, co?"
Kdysi mě učila bulharštinu, ale tu dětskou, což mi neřekla. Nebo možná řekla, ale já ji nerozuměl; byly jí tři. A tak, když jsem šel s klukama na pivo, vstával jsem od stolu s tím, že už se musím vylulat. A machroval jsem, jaké jsem si koupil fajné kalhotky.
Když jí byly tři, teprve jsem do Bulharska přijel a to mi říkala Kdo jsi, Odejdi, Kdy odejdeš a Sprav mi postýlku. A teď, když je jí šest, tak mi říká Tlusťochu, Vem mě do Ostravy, Neříkej tyvole a Dneska jsi bez piva.
"Pořád se mě ptají, kdo jsi. Učitelka ve školce, trenérka na baletu - Magi, kdo je ten Michal? Co jim mám pořád vykládat? Jsi můj taťka, strejda.." dumá. A tak jsme se dohodli na tom, že jsem prostě Michal, s podtitulem taťka číslo dvě.

V naší rodině jsme se sestrou podědili několik charakterových rysů, které nám vadí, ale zkrátka nám kolují v žilách. Potom, co jsme si je uvědomili, se jim snažíme vzdorovat, ale (tedy v mém případě) moc se to nedaří.
Hlavně jde o profesorsko-filosofický přístup ke všemu, co má to štěstí, že se na to podíváme a rozpálíme u toho mozkové závity. A ta radost z poučování a různých zamýšlení, které doopravdy zajímají jenom mě, už se zdá se jeví malé Magi jako otravná.
A tak, když se někdy nadechnu k přednášce, jako když se ptala, proč se všechny zápasy z Brazílie hrajou v noci a já jsem celý šťastný chtěl malému dítěti odkrýt mystérium časových zón, zarazila mě hned ze startu:"Dobře Čechu, jako bych nic neřekla." Říká mi Makile, Mišo, Čechu, Tlusťochu a Cheesburgerte.
Magi taky nejde potrestat. Pokud jsem jako malý nadějný fracek frfňal, že tohle jíst nebudu, byl jsem o chlebu. Jenomže nejoblíbenější strava Magdaleny je právě suchý chleba a voda. Je teda pravda, že jak roste, tak si na chleba už občas něco dá, třeba čubricu nebo paštiku (Hamé bejby). A zakazovat ji tak musíme něco jiného, třeba Baby TV, potom Cartoon Network, za chvíli to bude Disney Channel a nakonec třeba Animal planet (jen abychom něco našli). Kanálů máme opravdu přehršel.
Magi se se mnou čas od času dívá na fotbal, na zápasy Liverpoolu. Sedne si ke mně, zeptá se:"Dneska fandíme kterým?", já řeknu červeným a ona se po chvíli začne divit, proč radši nefandím modrým, když nakonec hrají lépe a na rozdíl od červených střílí góly. A pak se naštvaně zvedne a začne skandovat mod-ří a už jen chodí kontrolovat stav a spiklenecky na mě mrkat, zatímco pláču nad promrhaným titulem.

Vždycky jsem se bál, co si ze mě bude moci vzít malé dítě, když jím sám jsem. Ale jde to přirozeně a asi jako v každé rodině se všichni vychováváme navzájem. Bylo třeba Magi odnaučit, že kolem ní bude svět skákat jen podle výrazu ve tváři, a já se toho musel naučit mnohem víc. Kontrolovat se, najít význam slova odpovědnost a dát se na poslední místo. A pořád se učím.
Nejvíce jsem se ale stresoval týden před definitivním odjezdem na Balkán, ale ne protože by mi začínal nový život. Věděl jsem totiž, že hned první sobotu v Sofii budu doma sám s Magi, které jsem v té době rozuměl jen zkomoleninu mého jména a kterou jsem měl hlídat.
"Makil! Emi daj snežanka. Makil!" křičela na mě v cyklicky se opakujících větách celé dopoledne. Na pokraji nervového zhroucení (protože jsem nevěděl, jestli chce najíst, nebo má třeba mezi žebry zaražené sklo) jsem zavolal družce do práce a zažádal o radu přítele na telefonu. Vyšlo na světlo, že Snežanka je takový salát (Aha!) dělaný z jogurtu, salátové okurky a různých koření a v překladu to znamená Sněhurka a právě tu chtěla Magi pustit na počítači. A protože sám jsem velkým fanouškem filmů o ženách žijícími se sedmi muži, podívali jsme se na to hned několikrát.
I když se doma občas rafnem a všichni jsme si museli urvat kus sebe, aby to zafungovalo a mohli jsme si tak udělat doma pěkné doma, doteď jsme velkými fanoušky všech možných pohádek, ať už je pouštíme, nebo si je vyprávíme, nebo je rovnou žijeme.