Jedenáct tisíc

22. srpna 2014 v 13:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Dnes je velký den. Vůbec nic se nestane, ale že lidi rádi oslavují průměrnost - i já jsem podlehnul tomu trendu. Nejen že lidi slaví celý život to, že se narodili, slavit začali i to, že se nějak jmenují a v tom taky pokračují celý život. Pokud to některým nadšencům nestačí, slaví i to, že se narodili i jiní lidé, které v životě potkali a taky samozřejmě to, že se ti lidé nějak jmenují.
Jenomže ani to někdy nestačí a tak pořádají oslavu každý rok od doby, co se přestali učit, neboli opakovat učitelova slova. A jsou i tací, kteří klidně ještě po čtyřiceti letech rádi oslavují, že ta škola skončila. Tady v Bulharsku slaví i to, že školu ukončilo dítě; ať už jejich, nebo docela jiné v té čtvrti. A slaví narozeniny dítěte a koupi auta a dokončení fasády a početí a těhotenství a narození dítěte a odchod z porodnice a první kroky dítěte a první slova dítěte a jméno dítěte a 40 dní od narození dítěte a třeba první vyléčení nemocného dítěte.
Jiné lidé, kteří takové příležitosti nemají, slaví třeba pátek, nebo sobotu a úplně největší optimisti by slavili každé ráno. Pořád je tak co slavit. Bulhar říká:"I to, že není co slavit, je dobrá příležitost takový moment náležitě oslavit." Konec citátu.
Lidé slaví i svatby a to nejen svoje. A slaví i rozvody. A potom slaví, když se s někým dají zase dohromady a představí partnera přátelům a rodině. A všichni spolu oslaví ještě jednu svatbu, ale další rozvod už tolik ne. Lidé slaví i pohřby. Pohřbí, či rozsypou nebožtíky (umrlé stářím, nikoli nehodou) a společně se u vzpomínek dojmou.
"To oni v té hospodě budou brečet, tati?"
"Ale ne. Řeknou si už umřel, už mu nepomůžeme, tak se v té hospodě aspoň poveselíme."

Nedávno jsem měl třicet a jako protest proti všemu tomu bláznění jsem to neslavil; dokonce jsem Bulharům zakázal mě byť jen obdarovat. A dneska mám přesně 11 000 dní na planetě Zemi. Přesně se tak stane za deset šest večer SELČ. A slavím to? Neslavím.
Budu slavit až každý den po osmdesátce. To se rozšoupnu. Opiju se každý den, kdy nebudu mít po ránu mokrou postel. Ošetřovatelky ve futuristických starobincích budu děsit tím, že budu předstírat mrtvého a pak na ně jako pošahaný dědek vybafnu. Ony mi za to budou dávat staré jídlo, načež se poseru a tak se jim ode mne každá pomsta vrátí jako smrdutý bumerang.
A poslední žert bude, až opravdu umřu, čemuž už nebudou věnovat pozornost.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama