Září 2014

Pohodlně usazen v pomalejší realitě

9. září 2014 v 22:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi mě strašně štvalo, že musím čekat celá léta na něco - třeba na to, jak mi dopadne vztah (tam jsem se výsledku mnohdy dočkal i za týden), nebo na další mistrovství světa, nebo na film, který ani nezačali točit. Proto jsem mezi šestnácti až dejme tomu dvaceti vymyslel dvě stovky lidí, kteří se na papíře pohybovali o mnoho rychleji, než lidi, co jsem znal z okolí. Rychle vyrostli a taky rychle zmizeli, když mě přestali bavit.

No. A před pár dny se mi zdálo o nějakém oceánském vědci, který na něco přišel. Měl tam tým asi pěti lidí, kteří mu s tím výzkumem pomohli, a když se jednoho dne sbalili a odjeli domů, tak on si sednul v tom výzkumném ústavu do nějakého kanclu, sedl si tedy ke stolu a začal ten výzkum popisovat. A strašně se podivil, když měl zničehonic hotovou hned první stránku.
Řekl si, asi sem nějaké unavené, že sem si nevšim, že sem toho už tolika napsal, a pokračoval v psaní. Jenže potom se to stalo zase - mrknul a najednou už těch stránek bylo třicet. Otočil hlavou směrem ke žraločím hodinám na stěně, a viděl, že se za pár vteřin posunuly o dvě hodiny a dvacet minut k půlnoci. Zděsil se, protože takové skoky v čase dopředu měly něco společného s tím něčím, co našel v oceánu.
"Do prdele," pomyslel si vědec. A ještě než to dořekl a promnul si bradu, jak to s oblibou dělával, když něčemu nerozuměl, ucítil mezi prsty vousy, ačkoli se ráno hladce oholil. I jeho oblečení se změnilo a práce byla už hotová; dopsaná a sešněrovaná na stole. Při pohledu z okna si pak všimnul i nových domů vedle parku, které tam ráno nestály.
Najednou byl starý. I jeho kolegové zestárli a prošedivěli a nějak se v tom budoucnu, do kterého mocně skočil během jednoho večera, dozvěděl, že jeho práce bude mít zásadní vliv - jenomže ne dobrý. Musel se tak rozmyslet, jestli teda bude radši slavný, i když ho proslaví něco smrtonosného, nebo bude řadový, ale v tom případě bude svět alespoň v pořádku a nestane se tragédie. A než se rozmyslel, tak mi pes olíznul obličej a já se vrátil do Sofie, kde čas teče úplně normálně a někdy mám dokonce pocit, že ho protíká trochu i dozadu.

Co se stalo s těmi pár stovkami lidí? No, rozčtvrtil jsem je. Nějak mi došlo, že jsem magor a tak jsem vzal těch bezmála dvacet sešitů s čísly, v jejichž řeči byly napsány životní linie, rozstříhal je a vyhodil. V jedné chvíli jsem malinko prozřel, i když musím přiznat, že mi ta banda někdy chybí. Smyšlený svět, kde víceméně vše fungovalo stejně, jako v tom opravdovém, ale aspoň rychleji. Jenže když mi najednou řekli, že už je mi třicet, a ne patnáct, vybral jsem si realitu, kde vše plyne pozvolna.

Bulhaři a fotbal

7. září 2014 v 9:00 | Milllhause |  Bulharské dny
V Sofii chčije a chčije, ale to nikoho neodrazuje vyjít z domu, nechat se pokapat a dojít do práce. Pršet zpravidla začíná, jen co vyjdu z domu. Jakmile v kanceláři konečně uschnu, pršet přestane. Skoro už začínám mít podezření, jestli si ze mě někdo nedělá srandu. Opakuje se to totiž každý den.

Celá Sofie mluví o losu Ligy mistrů. Přijedou si sem zakopat totiž Liverpool a Real Madrid. Nicméně většina lidí spíš mluví o tom, jak debilně se budou prodávat lístky, protože si budeme muset koupit lístek na všechny tři zápasy a až potom odděleně na každý zápas zvlášť (pokud zbudou lístky).
Ale ony zbudou, protože obyvatelé Bulharska krom systému prodeje nadávají i na cenu. Zatímco totiž byla loni na osmifinále Evropské ligy cena 15 leva, teď je nejlevnější lístek za 50 a pěkná místa dokonce za 90 lvů. Marně jim vysvětluju, že v Česku potřebují fotbaloví fanoušci na lístky na podobné zápasy ne 50 lvů, ale celou Zoo. Marně jsem je varoval, že ten prodej udělají takhle, a ne odděleně na každý zápas.
Bulhar říká: "Co mě co zajímá Liverpool? Já chci vidět Real. A na Basilej bych se nedíval, ani kdyby mi hráli na dvorku!"

Pejskař Slavi, který po večerech venčí dvě Huskey fenky, přihodil veselou historku k dobru, kterak jako jedenáctiletý přelezl plot stadionu a zahrál si na sametovém trávníku s kamarády fotbal, než je nachytal hlídač. "Vždyť tady nemůže trénovat ani nároďák, vypadněte!" Mladí fotbalisti tehdy dostali od hlídače přes držku, a tak se v noci vrátili a ukradli všechny tréninkové balóny. O míče tehdy ve čtvrti Slatina nebyla nějakou chvíli nouze.

Ať už se národní stadion Vasil Levski zaplní jakkoli (protože se do Sofie na ty zápasy podle všeho sleze půlka Evropy), sektor A bude alespoň pro utkání s Realem prázdný. UEFA totiž potrestala (bulharsky nakazala) Ludogorets za to, že při utkání se Steauou Bukurešť dělali fanoušci hu hu hu na hráče tmavé pleti. Že těmi fanoušky byli CSKA fans, kteří prostě jen chtěli Ludogorets potopit, je jedno. Dokonce i trenér CSKA řekl, že bude samozřejmě fandit Liverpoolu, čert vem koeficient. Takhle to tady vedou. Když jsem jim řekl, že dva české týmy si podělili letadlo na cestu do Rumunska a zpravidla si v mezinárodních zápasech (právě kvůli koeficientu) dost fandí, jen zakroutili hlavou.

Jo a Ludogorets. To jméno. Tak ludo znamená šílené (angličani by řekli krejzy). Gora je les (Bulhaři mají ve slovníku i to naše slovo les, ale to tady používají jen básníci a já). Takže to je něco jako pomatená hora. To je konečně jméno pro klub.