Pohodlně usazen v pomalejší realitě

9. září 2014 v 22:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi mě strašně štvalo, že musím čekat celá léta na něco - třeba na to, jak mi dopadne vztah (tam jsem se výsledku mnohdy dočkal i za týden), nebo na další mistrovství světa, nebo na film, který ani nezačali točit. Proto jsem mezi šestnácti až dejme tomu dvaceti vymyslel dvě stovky lidí, kteří se na papíře pohybovali o mnoho rychleji, než lidi, co jsem znal z okolí. Rychle vyrostli a taky rychle zmizeli, když mě přestali bavit.

No. A před pár dny se mi zdálo o nějakém oceánském vědci, který na něco přišel. Měl tam tým asi pěti lidí, kteří mu s tím výzkumem pomohli, a když se jednoho dne sbalili a odjeli domů, tak on si sednul v tom výzkumném ústavu do nějakého kanclu, sedl si tedy ke stolu a začal ten výzkum popisovat. A strašně se podivil, když měl zničehonic hotovou hned první stránku.
Řekl si, asi sem nějaké unavené, že sem si nevšim, že sem toho už tolika napsal, a pokračoval v psaní. Jenže potom se to stalo zase - mrknul a najednou už těch stránek bylo třicet. Otočil hlavou směrem ke žraločím hodinám na stěně, a viděl, že se za pár vteřin posunuly o dvě hodiny a dvacet minut k půlnoci. Zděsil se, protože takové skoky v čase dopředu měly něco společného s tím něčím, co našel v oceánu.
"Do prdele," pomyslel si vědec. A ještě než to dořekl a promnul si bradu, jak to s oblibou dělával, když něčemu nerozuměl, ucítil mezi prsty vousy, ačkoli se ráno hladce oholil. I jeho oblečení se změnilo a práce byla už hotová; dopsaná a sešněrovaná na stole. Při pohledu z okna si pak všimnul i nových domů vedle parku, které tam ráno nestály.
Najednou byl starý. I jeho kolegové zestárli a prošedivěli a nějak se v tom budoucnu, do kterého mocně skočil během jednoho večera, dozvěděl, že jeho práce bude mít zásadní vliv - jenomže ne dobrý. Musel se tak rozmyslet, jestli teda bude radši slavný, i když ho proslaví něco smrtonosného, nebo bude řadový, ale v tom případě bude svět alespoň v pořádku a nestane se tragédie. A než se rozmyslel, tak mi pes olíznul obličej a já se vrátil do Sofie, kde čas teče úplně normálně a někdy mám dokonce pocit, že ho protíká trochu i dozadu.

Co se stalo s těmi pár stovkami lidí? No, rozčtvrtil jsem je. Nějak mi došlo, že jsem magor a tak jsem vzal těch bezmála dvacet sešitů s čísly, v jejichž řeči byly napsány životní linie, rozstříhal je a vyhodil. V jedné chvíli jsem malinko prozřel, i když musím přiznat, že mi ta banda někdy chybí. Smyšlený svět, kde víceméně vše fungovalo stejně, jako v tom opravdovém, ale aspoň rychleji. Jenže když mi najednou řekli, že už je mi třicet, a ne patnáct, vybral jsem si realitu, kde vše plyne pozvolna.
 


Komentáře

1 Antanie Antanie | Web | 11. září 2014 v 17:58 | Reagovat

Jak moc bych chtěla přestat čekat na svoje "něco".
Tenhle článek je úžasný!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama