Říjen 2014

Dobrák s tváří mizery

26. října 2014 v 18:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem na škole sháněl spolubydlícího, abych ušetřil na podnájmu. A jak jsem mapoval situaci a stahoval smyčku kolem party uchazečů (což čítalo dva lidi), bylo čím dál jasnější, že budu pokoj po večerech sdílet s tím borcem, co se tvářil, jako by právě vyvraždil celý klub přátel UFO, protože na UFO sám nevěřil.
Chtě nechtě jsem si s ním plácnul, protože mi peníze byly dražší než život. Nakonec se ukázalo, že do té doby ještě nikoho nejenže nezabil, ale dokonce mu to nepřišlo ani jako konstruktivní řešení (zabíjet lidi). A i když to byl nihilista a pesimista a jednu dobu chtěl odjet na Nový Zéland píchat ovce, byl to opravdový dobrák. Tím svým kukučem si tak hlavně držel blbé lidi od těla.

Takoví to mají nejlepší, protože celý život můžou lidi okolo příjemně překvapovat. "Ty vlastně nejsi takový debil."
A protože spousta lidí (myslím, že čím dál tím víc) rádi hodnotí brožury podle názvu, aniž by je otevřela, a k těm nabručeným, nasraným zjevům se radši ani nepřibližují, dá se takhle bez práce snížit riziko nárazu s blbcem. Na druhou stranu, když někdo vypadá jako anděl, ale vydupe se mnou při první příležitosti, nemám se jak bránit. Leda právě chodit po světě s kukučem sériového vraha, nebo to udělat tak, že si nikoho nepustím k tělu.
"Koně chval teprve po měsíci, ženu po roce."
Nakonec to dopadlo tak, že s ostatními lidmi, kteří měli tu kliku, že jsem jim spadnul do života, na pivo zajdeme až měsíce, nebo roky od chvíle, co na sebe poprvé narazíme.

A aby to nekončilo tak smutně, tak Vám napíšu něco o vesmíru. Pokud Vám nenastartuje auto, mělo Vás jiné auto sestřelit na první křižovatce, takže Vás vesmír ochránil. Pokud šlápnete do hovna a hovno na své botě pozorujete, jste ušetřeni pohledu na něco docela jiného. A pokud se Vám během jednoho dne rozbije pračka, utopí telefon a pes vám nablije do bot, má to tak prostě být a nic s tím nenaděláte. Tudíž se tím nemusíte trápit.

Podzimní sníh

25. října 2014 v 10:27 | Milllhause |  Bulharské dny
V Sofii přes noc napadnul první sníh, což je nemilé, protože ještě předevčírem jsem chodil po světě s kraťasy za dvaceti stupňů celsiových a vesele si hvízdal. Protože žiju v chudé zemi a ta hledá všemožné možnosti, jak si přivydělat, zvětšily se pokuty za různé malicherné věci na autech, jako jsou letní gumy v zimě, zimní gumy s nedostatečnou drážkou, kvalitu kaučuku a brzd a nakonec za to, jak nově vypadají stěrače.
Už jsme přišli na to, proč jsou v Sofii jedni z nejhorších řidičů vůbec. Nedává se tady totiž přednost chodcům, auta kličkují i mezi lidmi na přechodu, jen aby ušetřili pár vteřin, vytlačují se ze silnic a troubí i za to, že jsem na zelenou neodjel už před desetinou vteřiny. Krom toho, že si rádi řidičáky kupují u známých, mají bodů ne dvanáct (jako u nás), ale rovnou šestatřicet. Za to, že třeba na ledu jezdí se zimní gumou, ztratí podle nových přísnějších pravidel čtyři bodíky. To se to pak jezdí.

Ale abych jen nepyskoval, tak je v Sofii všude bahno a protože tady neumí nikdo řídit, budou všude zácpy, které vznikají už po pětiminutovém dešti (teď nedramatizuju, ona fakt jednou vznikla zácpa po několikaminutové přeháňce) a budou do sebe různě šťouchat a pak si nad pomačkanými karoseriemi rozbíjet držky.
Já mám dnes volno, budu doma leštit podlahu kartáčkem, protože ta věc na vytírání (teď jsem zapomněl, jak se tomu říká) je celá nasmrádlý a nedá se použít. Já ho ráno použil a teď to tu smrdí, jako bych to nevydržel a pustil to v každém z pokojů.
Moje těhotná družka, jejíž nos stává se s narůstajícím břichem čím dál citlivější - je náchylná i na moje deodoranty (Old Spice - Smell like your Grandpa) - tak dokonce špatně nese i byt nasmrádlý močí.

V Sofii se jinak ale nežije špatně. Bojíme se jen, aby bylo přes zimu v bytech teplo, neboť ruský malčik je jedinným zásobovatelem plynu. Krom toho venku zmzrzlí pséci stávají se trochu agresivnějšími. Včera po mně jeden skákal celých sto metrů, než jsem došel domů od zastávky. Asi mu můj odér březí feny připomněl něco z mládí a chtěl si se mnou společně zavzpomínat. Naše fena je totiž nadržená jako rus, když vidí nestřeženou hranici, a různě nám po bytu kape krví. Nestrannému pozorovateli by se kvůli krvavých skvrn na podlaze mohlo zdát, že trpíme domácím násílím, což se u nás ale (zatím) nepěstuje. Někdy teda ujedeme, a to mě družka kopne třeba do prdele, ale jinak to odnáší jen stoly, medy ve sklenicích na nich, dveře (dvoje) a nebo třeba oděvy, které běsnící trháme na kousky. A jednou jsem družce hnul žlučí takovou měrou, že mrskla zrovna uvařenou polévkou o zem. Nevím, jestli jste někdy viděli někoho hodit polévkou o zem, ale asi ne, a tak věřte, že když zvolíte dobrý úhel a švih, můžete si nudlovou polévkou ozdobit celou kuchyň.

Nemám rád lidi, co pořád na něčem něco vidí. Co se vlastně stalo s počasím? Třeba léto tady trvalo asi tři týdny, a aniž by skromného škrabalovi tohoto blogu zteplaly kosti, léto zmizelo a objevil se podzim, který trvajíc sedm dní včera odešel a nechal se zasněžit.
Hlavně ale, že je dobře na světě a nikdo mi nebombarduje dům, nebo neříká, ke komu se modlit. Zatím to jde.

Cikánské léto

15. října 2014 v 18:20 | Milllhause |  Bulharské dny
Ne proto, že by nám ho ukradli (ono totiž nebylo), ale tak v Bulharsku říkají Babímu létu. Babí léto totiž nastalo a je tady takové teplo, jako v tom památném letním týdnu, kdy bylo zrovna hezky a roztomile nám pod balkónem tál asfalt.
V Bulharsku, stejně jako v Česku, byly volby. A protože lidi mohli volit buď Boika "příčinu loňských demonstrací" Borisova, Ataku (radikály), Turky nebo třeba Komunisty, pořádně někteří lidé nevěděli, komu dát hlas. Co napadlo mě, bylo se zdržet zcela. No a to taky většina lidí udělala, protože účast u prvního kola dosáhla 36%. Těžko říct, co je příčina (v Bulharsku se tradičně volí v neděli); jestli opravdu chudý výběr (do parlamentu se nakonec dostalo 8 stran, které spolu musí tvořit napříč koalice, jinak se nikdy nic neodhlasuje), nebo fakt, že nikdo už nevěří ve změnu. Loni se stávkovalo půl roku v kuse a efekt byl nula.

Jinak nám se doma kulatí břichy a už má prý smysl k jednomu z nich mluvit, protože nový člověk uvnitř začal vnímat hlasy z vnějšího světa. Zatím ale má chudák batole plnou hlavu řečí o lepení tapet, praní prádla a ještě teď mu píská v uších, jak jsme ho letadlem vzali se podívat na Moravu. V letadle se totiž při letu na sever cosi stalo, a najednou vám (ale mně) na ruce vybuchly hodinky a v ruksaku nám zase bouchly balíky s kroasány.
"Před bouřkou, když klesne tlak.."

A potom jsem slyšel vtip, jak jdou pan Prdel a pan Hovno do sklepa, kde není světlo. Prdel řekne Vidím hovno, a Hovno řekne To jsme v prdeli. Kolegům cizincům jsem to řekl v pohodě (akorát jsem Prdel zaměnil za Fuck), ale Bulhaři byli o tento skvost ochuzeni. Nemají totiž slovo, které by se dalo požít na obojí. Škoda.

Práce, jé, práce

7. října 2014 v 19:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Teď trochu z vážnější jamky. Ve čtvrtek minulý týden vybouchla kousek od bulharské Montany továrna, přesněji v Horním Lomu. Zařvalo tam 15 lidí, kteří měli tu smůlu, že byli právě v práci, pokud se tomu pracovnímu poměru dalo říkat práce.
Pokud si chce člověk v Bulharsku dobře a pokojně žít, musí pracovat u mezinárodní firmy, protože v bulharských firmách s lidmi rádi vořou. Člověk většinou nemá možnost práce nechat a hledat si další, protože má doma děti a účty a na výplatě 600 Leva, což stačí tak na nájem a elektřinu.
Továrna, která slehla ze zemí radius 3 kilometrů, byla zbrojní a miny byly podle poslední inspekce skladovány i v kotelně (počet min ve skladištích navíc dost přesahoval normy, bylo jich tam až 800 000). Plat v továrně se pohyboval od 250 do 400 Leva měsíčně (podle toho, kdo kolik min rozmontoval; norma byla údajně až 100 min na hlavu).
Jediný, kdo neštěstí přežil, byl manželský pár ve středních letech, kterému zde právě skončila směna. Jakmile uslyšeli první výbuch, skočili do dvoumetrové rokliny a jako zázrakem se jim nic nestalo. Na místě továrny totiž zbylo jen roztavený kov; vše ostatní se vypařilo, včetně patnácti zaměstnanců. O to hůř se nese jeden z posledních závěrů vyšetřovací komise, která si je téměř jistá, že závod byl vznícen záměrně.

Podmínky nebyly špatné jen v rámci platu. Když bylo v závodu přítomné vedení, nedostali se zaměstnanci ani na záchod, natož na svačinu. Osm hodin v kuse odstraňovali ze světa nechtěné nášlapné miny, aby management viděl, kolik jich je jeden člověk schopen za jednu směnu zvládnout.
Teď jsou z těchto podmínek a katastrofy všichni v šoku, jenže je skoro jisté, že jakmile pomine první vlna zděšení (jak je tohle vůbec možné), pozapomene se na to a v pracovních podmínkách se nezmění nic. V posledních letech v Bulharsku totiž vybuchly už dvě zbrojní továrny. V prvním případě to vyhodilo okna v celé čtvrti Sucha reka, která leží na kraji Sofie.
Družka tehdy byla u babičky ve čtvrti Gevgeliskij a obdržela jen otčímův telefon, aby rychle zatáhla závěsy a schovala se daleko od oken. Tehdy vybuchla jen část celé fabriky, a to bylo údajně štěstí pro celé město. I tehdy byli obyvatelé Sofie v šoku, jenže se nic nezměnilo. A jak je možné, že takové továrny existují a mohou fungovat? Jeden z vyšetřovatelů jen říká:"Zřejmě je někdo důležitý podporuje.."

A tak vzdělaní a kvalifikovaní Bulhaři dál dřou kůži i šest dnů v týdnu v bulharských firmách za směšných podmínek a za směšné peníze, které neuživí je samotné, natož rodinu. Přesto znám dva lidi, kteří si tuhle zemi vybrali ne kvůli ženě, ale kvůli možnostem.