Listopad 2014

Historky z pod..dětství

30. listopadu 2014 v 20:09 | Milllhause |  Bulharské dny
Nedávno se mi zdálo, že měl můj švagr uřiznutý penis, a tak si moje sestra (asi aby ho nemusela opustit) v tom snu pořídila jeho dvojníka, a šťastně spolu všichni dál pochodovali životem, jakoby se nechumelilo. Akorát ten dvojník mluvil česky s takovým ameurikaunským přízvukem a zněl, jako když někdo začne žvýkat hranolek a najednou mu dojde, že hranolek je horký.

Takové a jiné historky se na nás včera valily, když elektrická síť přestala sdílet mou potřebu všechno v bytě zapnout, a padla. Dozvěděl jsem se tak, že švagrová jedla vlastnímu psovi kosti, ještě když byla ve třetí třídě. V té době taky omotávala elektrické kabely okolo nohou jejich jezevčice a spouštěla ji z okna. Samozřejmě čistě z vědeckých pohnutek; aby věděla, co se stane.
O tři historky dál jsme se dozvěděli, že stejná fenka jim doma neustále lehala na gauč a tam pravidelně uchcávala. Tahle fenka se jmenuje Lora a pořád žije; nedávno oslavila sedmnácté narozeniny. Co tě nezabije..
"A teď já.."

Družka si hned na to vzpomněla, jak se kdysi skamarádila s jednou krávou Rózou. Tahle Róza patřila k rodině její lidské kamarádky a jedno léto k sobě moje družka a ta kráva našly cestu. Potom léto skončilo, Róza otěhotněla a neposlouchala, dostala bičem po prdeli, potratila a začala nesnášet všechno a všechny. Tohle všechno zapomněli říct družce, která při další návštěvě musela ve svých desíti oběhnout celé pole, aby si zachránila život.

Život si nezachránil kohout v Beskydech, který skočil na mou sestru, které byla tehdy asi tak na pěti letech. Svalil ji na zem a skákal po ní, zatímco jsem vše sledoval metr od nich, sedíc na lavičce. Na kohouta jsem si netrouf, a tak musel přiběhnout majitel statku. Následuje dramatická věta: Kohout tak od té doby viděl už jen špalek a lesknoucí se ostří sekery.

"Hned potom řeknu historku já.."
Jednou, ale potom už nikdy, jsem prověřoval funkci houpačky. Měli jsme ji na dvorku u našeho činžáku pod vítkovickou továrnou na kouř. Postavil jsem za ní, jako bych chtěl houpat někoho jiného. V té chvíli ale na houpačce nikdo neseděl - přesto jsem se do ní opřel a čekal, až se vrátí zpátky. Ránu jsem dostal nad oči a svalil jsem se k zemi jak hruška. Postavil jsem se, zamračeně houpačku poměřoval pohledem a znovu se do ní opřel a znovu čekal, až se přiřítí zpátky. Zase jsem dostal ránu nad oči a zase šel k zemi. Dva nula. Byly mi čtyři a tehdy jsem se ještě nevzdával tak lehce. Znovu jsem se postavil a ve třetím pokusu ji opravdu silně rozhoupnul a ona mě o tři vteřiny později opravdu silně už potřetí poslala k zemi.
Pokud jsem zopakoval šestkrát se stejným výsledkem.

"Tak ji řekni."
"Michal se jednou ztratil a našli ho až v psí boudě se štěnaty. Dál nevím, dopověz to.."
Můj strejda (já jsem měl strejdu) měl rotvajlera a ovčáka - dvě feny, které mě jednou v asi šesti letech po našem činžovním dvorku naháněly se slinami u hub, protože jsem držel v rukou klacky. Než abych klacky odhodil, upřednostnil jsem po dvorku běhat a křičet strachem, než na mě rozdováděné feny skočily a kousek od prokleté houpačky mě (po sedmé) svalily k zemi.
"A našli ho v boudě!"
Jo, jednou rotvajlerka porodila spoustu štěňat a já - jakožto malé škvrně - byl jediný, komu rotvajlerka povolila ke štěňatům volný přístup. Jedno odpoledne mě nemohli nikde najít, až mě našli v boudě, kde jsem ležel v řadě na mlíko.

"A teď já.."
"..Magi, posloucháš naše historky, nebo jen čekáš, až na tebe zase přijde řada?"
"Čekám, až na mě přijde řada." Upřímnost dítěte nezná mezí. Vzduch projasnila natolik, že mě napadlo nahodit pojistky.

Odstíny chudoby, aneb Rádi mrdame

27. listopadu 2014 v 20:43 | Milllhause |  Bulharské dny
Ve školce mají teď v lekci latinských tanců novou choreografii na písnčku I like to move it, a protože move se v Bulharštině píše mrdat, neodolal jsem. Neodolal jsem to napsat jako název.
Magi se tak denně vrací ze školky a prozpěvuje si 20 let starý hit We laka můve můve, ju laka šeki šeki.

Potom jsem byl zase jednou v Kauflandu a koupil jsem si pár stovek gramů dušené šunky. Když jsem ji vložil do vozíku a zatočil na hlavní ulici, která končila až u pokladen, došlo mi, že by se tady dal docela dobře ochcat systém - jako vlézt do jedné z uliček a nenápadně sežrat půl kila salámu. Hned jsem to řekl družce a ta mi přitakala, že přesně tohle dělala jedna její chudá kamarádka, která neměla peníze na jídlo pro vlastní dítě, a tak chodila do Kauflandů a pojídala s malým synem šunku v kauflandovských uličkách.

Podobný trik použili ve filmu Procitnutí v Garden State, kde jeden maník vešel do Kauflandu (ameuricky Wallmart) a tam vzal z regálu balík nožů. Třísknul s nimi o zem. Potom krabicí zašejkoval jako s koktejlem. Pak s ní znovu praštil o zem. A pak s ní přišel k reklamacím, že není s tímto zbožím spokojený a ať mu vrátí peníze. Takhle si vydělával.

Člověk nikdy neví za čím je co. Dneska ráno mě na chodníku u přechodu pro chodce zastavil jeden maník, co byl mladší než já, nechyběla mu ani jedna končetina a nebyl nijak zohyzděný a požádal mě o peníze. A protože to udělal beze zbraně, žádné jsem mu nedal. Chudák určitě netušil, že jsem v té chvíli opravdu žádné neměl. A mě napadlo, jestli nakonec nebude nějak zohyzděný (zejména leností), protože už v mládí upřednostnil žebrání před prací.
Jenomže na Balkáně dělají třeba výkopové práce i lidi s univerzitou. V poštovní schránce se tak krčí složenky. Žena mladíkovi doma dělá virvál, protože to samé dělá jí to dítě na gauči hrající si polštářem. A protože výplata od poslední brigády ještě nepřišla a rodiče už roky neberou telefon, nebo jsou na pravdě boží, spolkne mladík hořkou pilulku a jde do ulic požádat o jednu leva, což stačí na pecen chleba. A potká někoho (mě), koho by ani nenapadlo mu něco přispět.

Z toho jsem měl vždycky vítr, skončit na ulici. Protože líný bych byl a z výplatou jsem nevystačil, ať už jsem dostal 81 korun, nebo desítku nebo čtyřikrát tolik. Nota bene z toho mám vítr teď, když jedno dítě roste a druhé za chvíli vyskočí do světa.
Ale jednou mi jeden nepříjemný chlap, se kterým jsem montoval altán, řekl Hlavní snad je, aby se najedly děcka, ne? Člověk nikdy neví za čím je co. A tak pro veselé zpívající dítě třeba i ukradne salám v obchodě, nebo pro něj půjde žebrat, když bude muset.
Vypadá to, že se pomalu z Bulharských dnů stávají dny Mudrcovy, i když měly být jen mile Otčí.

Novinář Milllhause

16. listopadu 2014 v 11:20 | Milllhause |  Bulharské dny
Zajímavost o Švédsku:

Ve Švédsku jsem taky nebyl, ale vyrostl tam kolega. A tenhle kolega spal v létě jen každou druhou noc, protože v létě se nad Švédskem snáší tma jen na tři hodiny denně. Lidi tak trpí nespavostí a některým to leze na mozek.
Horší je to v zimě, kdy jeho přátelé třeba čtyři měsíce nereagují na podněty jít na pivo. Lidi tak trpí depresemi a některým to leze na mozek. Proto se tam lidi tak rádi sebevraždí, proto tam lidé mají tak vyvinutý smysl pro dobrý černý humor.

Ale zpátky ke zprávám z domova:
Bulharsko bylo včera na nohou do pátého kola. Bulhar Kobrat Pulev vyzval Klička a dvakrát si sednul na zadek, ještě než dostal úder do oka, které oteklo tak hbitě, jako se Pulev sklátil definitivně k zemi.
Co se mi ale líbilo, že sjednotil na pár dní Bulhary - o zápase se mluvilo v práci, na zastávkách, v taxících a v neposlední řadě v televizi. Dokonce nad Sofií lítala cesna s praporkem Pulev ŠAMPION.
No, nedopadlo to.
Bulhaři se tak alespoň radují z úspěchu desetileté holčiny, která se jmenuje Krasia, protože se umístila na krásném druhém místě v Eurovizi. V té dětské.
A taky jde do finále VIP brother, kde nalezly bulharské celebrity a neustále se uvnitř hádají, kdo že to posral mísu a proč to někdo neuklidí.

Jinak je tady život tradičně obyčejný až na upálení se fotografky před prezidentským palácem, která tak chtěla zareagovat na útlak občanů vlastní vládou. Prezident neodstoupil, ale na zdi paláce nechal pověsit hasicí přístroje.
Není třeba žít ve Švědsku, aby bylo na světě temno.