Historky z pod..dětství

30. listopadu 2014 v 20:09 | Milllhause |  Bulharské dny
Nedávno se mi zdálo, že měl můj švagr uřiznutý penis, a tak si moje sestra (asi aby ho nemusela opustit) v tom snu pořídila jeho dvojníka, a šťastně spolu všichni dál pochodovali životem, jakoby se nechumelilo. Akorát ten dvojník mluvil česky s takovým ameurikaunským přízvukem a zněl, jako když někdo začne žvýkat hranolek a najednou mu dojde, že hranolek je horký.

Takové a jiné historky se na nás včera valily, když elektrická síť přestala sdílet mou potřebu všechno v bytě zapnout, a padla. Dozvěděl jsem se tak, že švagrová jedla vlastnímu psovi kosti, ještě když byla ve třetí třídě. V té době taky omotávala elektrické kabely okolo nohou jejich jezevčice a spouštěla ji z okna. Samozřejmě čistě z vědeckých pohnutek; aby věděla, co se stane.
O tři historky dál jsme se dozvěděli, že stejná fenka jim doma neustále lehala na gauč a tam pravidelně uchcávala. Tahle fenka se jmenuje Lora a pořád žije; nedávno oslavila sedmnácté narozeniny. Co tě nezabije..
"A teď já.."

Družka si hned na to vzpomněla, jak se kdysi skamarádila s jednou krávou Rózou. Tahle Róza patřila k rodině její lidské kamarádky a jedno léto k sobě moje družka a ta kráva našly cestu. Potom léto skončilo, Róza otěhotněla a neposlouchala, dostala bičem po prdeli, potratila a začala nesnášet všechno a všechny. Tohle všechno zapomněli říct družce, která při další návštěvě musela ve svých desíti oběhnout celé pole, aby si zachránila život.

Život si nezachránil kohout v Beskydech, který skočil na mou sestru, které byla tehdy asi tak na pěti letech. Svalil ji na zem a skákal po ní, zatímco jsem vše sledoval metr od nich, sedíc na lavičce. Na kohouta jsem si netrouf, a tak musel přiběhnout majitel statku. Následuje dramatická věta: Kohout tak od té doby viděl už jen špalek a lesknoucí se ostří sekery.

"Hned potom řeknu historku já.."
Jednou, ale potom už nikdy, jsem prověřoval funkci houpačky. Měli jsme ji na dvorku u našeho činžáku pod vítkovickou továrnou na kouř. Postavil jsem za ní, jako bych chtěl houpat někoho jiného. V té chvíli ale na houpačce nikdo neseděl - přesto jsem se do ní opřel a čekal, až se vrátí zpátky. Ránu jsem dostal nad oči a svalil jsem se k zemi jak hruška. Postavil jsem se, zamračeně houpačku poměřoval pohledem a znovu se do ní opřel a znovu čekal, až se přiřítí zpátky. Zase jsem dostal ránu nad oči a zase šel k zemi. Dva nula. Byly mi čtyři a tehdy jsem se ještě nevzdával tak lehce. Znovu jsem se postavil a ve třetím pokusu ji opravdu silně rozhoupnul a ona mě o tři vteřiny později opravdu silně už potřetí poslala k zemi.
Pokud jsem zopakoval šestkrát se stejným výsledkem.

"Tak ji řekni."
"Michal se jednou ztratil a našli ho až v psí boudě se štěnaty. Dál nevím, dopověz to.."
Můj strejda (já jsem měl strejdu) měl rotvajlera a ovčáka - dvě feny, které mě jednou v asi šesti letech po našem činžovním dvorku naháněly se slinami u hub, protože jsem držel v rukou klacky. Než abych klacky odhodil, upřednostnil jsem po dvorku běhat a křičet strachem, než na mě rozdováděné feny skočily a kousek od prokleté houpačky mě (po sedmé) svalily k zemi.
"A našli ho v boudě!"
Jo, jednou rotvajlerka porodila spoustu štěňat a já - jakožto malé škvrně - byl jediný, komu rotvajlerka povolila ke štěňatům volný přístup. Jedno odpoledne mě nemohli nikde najít, až mě našli v boudě, kde jsem ležel v řadě na mlíko.

"A teď já.."
"..Magi, posloucháš naše historky, nebo jen čekáš, až na tebe zase přijde řada?"
"Čekám, až na mě přijde řada." Upřímnost dítěte nezná mezí. Vzduch projasnila natolik, že mě napadlo nahodit pojistky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama