Prosinec 2014

Sirény a Žlutý kód

29. prosince 2014 v 20:31 | Milllhause |  Bulharské dny
I v Bulharsku používáme barevné kódy pro jednodušší uchopení reality. Zatímco ale v Americe používají svých pět barevných kódů pro souboj s terorismem, v Bulharsku je máme na počasí; o dost mocnějšího nepřítele.
Sníh nás zasypal během několika hodin. A ačkoli je náš pes (huskey) spolu s dětmi na pokraji extáze, ostatní jsou ve svých prohlášeních zdrženlivější. Žlutý kód, který je vyhlášen pro dnešek, totiž slibuje vánice a led. A taky že jsme tuhle nadílku dostali. Když tak naše fenka cupitala v noci nasněženým sněhem, bylo vidět jen jakoby plovoucí tělo po dunách sněhu - nohy byly ztraceny někde tam dole. Moje nohy byly taky ztraceny někde tam dole - krok do kterékoli strany znamenal potíže.
Ale co bych to rozmazával - prý nasněžilo i v Čechija, jak by řekl Bulhar.

Rok je skoro u konce a s tím spousta trablů, které se tiše přenesou do dalších let. Tak třeba žití v Bulharsku. To jsem ještě před lety považoval za plus, protože mi všechni přišli mnohem otevřenější a přátelštější.
Teď ale čím dál víc posuzuju Bulhary jako národ egomaniaků. Jako myšlenku, proti které odporoval už Jára Cimrman: "Existuji jen já, okolní svět je pouze mou představou." A podle toho se tady jedná. Na silnicích se nedává přednost, nepoužívají se blinkry a přechod pro chodce místní šoféři pochopili jako možnost pro slalom. A muži zde zřídkakdy podrží ženě dveře.

Nic z toho mě ale nemůže nasrat, protože jsem nikdy nebyl veselejší a šťastnější chlapík. A málo byste jich našli, kteří by se mi mohli rovnat. Nebo hodně, a tak by to bylo jen dobře. Protože tento rok byl famózní, až mi jakési sirény dávají vědět, že dříve nebo později se objeví něco, nebo někdo, kdo se pokusí to rozbít, aniž by o tom třeba věděl(o). Protože tak to v životě chodí. Lidi, kteří nemají vyvinutý smysl pro přítomnost, v noci objímají dcerku, nebo ženu, nebo obě, a třesou se strachem, protože jsou si (až moc) vědomi principu sinusoidy.
Namítli by, že to, že na smrt přestanu myslet samu smrt neoddálí, ale pokud by mě něco takového mohlo, nebo snad mělo potkat, logicky se tím nemusím trápit a mohu pokojně vést svůj život. Jsou totiž případy, kdy smrtka sekla kosou nad hlavou člověka, který se prošel po ulici a shodila mu na hlavu vývěsní štít, pod kterým prošlo ten den už čtyřista lidí. Nebo jednomu muži spadl do postele meteorit a spolu s tím mužem a postelí proletěl až několik metrů pod vykopané základy domu. Před takovým koncem není úniku, i když mě sirény můžou nakrásně varovat. Stejně jako mě žlutý kód pro počasí na další den nespasí před volem, který nedá blinkr a sestřelí mě na přechodu.

Takže i v dalším roce a dalších letech to chce prostě žít pro dnešek a v noci se mazlit beze strachu, že jednou nebude mazlit koho. No ni?

Magi vypráví o Sněhové královně

27. prosince 2014 v 11:44 | Milllhause |  Bulharské dny
Včera před spaním malá Magi otevřela jedno pohádkové pexeso, které dostala od pana Ježíška, neboli od bytosti, které ona říká ežišek. Jakmile spatřila nejroztodivnější obrázky poukazující na pomalu třicet různých pohádek, zakřičela Příběhy!
"Podívej, to se hraje tak.. Vezmeš si několik kartiček a teď musíš podle nich vyprávět pohádku," určila. Každý jsme tedy před sebou seřadili pět náhodných karet pexesa a soukali ze sebe zápletky. Jednoznačně nám to ale natřela sama stvořitelka hry, šestiletá Magdalena.

O Sněhové královně
Bylo nebylo, jedna stará vysloužilá sněhová královna se svou magickou hůlkou zabloudila před Vánoci do jedné vesnice. Uviděla osamocené děvčátko, dcerku místního rybáře, který měl plné ruce práce s nadcházejícími rybími trhy a tak se jí tolik nevěnoval. Sněhová královna musela svou moc někomu předat, a tak se z posledních sil přiblížila k děvčeti a dotkla se jí magickou hůlkou. Děvčátko se leklo, ale to trvalo jen chvíli; jakmile ucítila dotek hůlky, změnilo se ve sněhovou královnu. Královna s hůlkou se poté ztratila neznámo kam; už jsme o ní neslyšeli. Malé děvčátko, kterému se zatemněl rozum a zapomněla kdo je, čí je a kde je, poté putovalo široko daleko, a postupně rozkrývalo síly sněhové magie. Protože ale magii používala pouze k vlastnímu potešení, nikoli k pomoci druhým, stalo se, že ji jeden zlatý ptáček jednoho dne překřížil cestu.
"Až nastane Jaro, zestárneš, roztopíš se ve vodu a nezůstane z tebe ani jedna kapka," zazpíval ptáček. Děvčátko mu nevěřilo. Ve vlastní pýše si myslelo, že zlatý ptáček si z ní dělá legraci a dohromady nemá takovou moc. A tak si toho nevšímala a pokračovala svou cestou necestou.
Otec děvčátka, starý rybář, který ještě více zestárnul po ztrátě dcery, trávil čas jen lovením ryb a jejich prodejem na městském trhu. Prodejem ryb o vánocích si vydělal spoustu peněz, ale radost z nich žádnou neměl, protože nemohl najít dcerku; veškeré peníze tak vrážel potulným poutníkům, aby mu dcerku našli.
Takhle šel čas, až nastalo Jaro. Děvčátko se potulovalo, kam ji nohy nesly, ztracena ve světě bez cíle. Jakmile však o prvním jarním dnu míjela první jezero, udělalo se jí náhle nevolno, podlomily se jí nohy a spadla do vody. Neutopila se ale; naopak se sama ve vodu proměnila a sama se stala jezerem a po čase v tom jezeře jednou z tisíce ryb.
Rok minul a přišly další vánoce a další rybí trh. Otec vyšel k jezeru, kde se už nějakou dobu cítil lépe než doma. Sedával u něj pomalu každý večer, a lidi si mysleli, že se zbláznil, když tam mrzne, aniž by vytáhnul pruty a vlastně jen hledí do zledovatělé hladiny. Tentokrát si ale vzal i pilu na vyřezání díry v ledu, protože byl čas nachytat ryby.
Aniž by to kdy zjistil, tak sám svou dcerku našel, když ji s kilogramy dalších ryb ulovil a prodal.

Rezervace člověka

18. prosince 2014 v 8:01 | Milllhause |  Bulharské dny
Nedávno jsem si zarezervoval člověka. Jenomže může se to vůbec? A je to vůbec morální se s někým zasnoubit? Není to prostě nakonec jen rezervace toho druhého? Navlíknout prsten a říct Teď si moje, slíbila si to!
Jaromír Dušek říká, že Toltéci říkali, že když někdo někomu řekne Jsi má největší láska, slunce mého života a budu s tebou do konce života, tak tihle Toltéci vlastně jen slyší Jsem kámen na tvém krku a už nikdy se mě nezbavíš.

Předtím, tedy kdysi, jsem si nedokázal představit, že budu žít dohromady s ženou. Ještě předtím jsem si nedokázal ani představit ženu. A potom, i když jsem už s ženou žil, jsem doopravdy neviděl sám sebe jako otce, a potom jsem sám sebe neviděl jako muže a už vůbec ne manžela. Ale je to tady. Děje se to a připadá mi to naprosto přirozené. Snažím se na sebe podívat z výšky, kde krom narůstající lysiny uvidím i toho kluka, který se zasnoubil a bude otcem a snad i mužem.

Jenomže tam to nekončí. Pokračuje to další rezervací, když napíšu nejlepšímu příteli, aby mi odsvědčil, že jsem si mou snoubenku vzal, že se to stalo. A tak se ho zeptám, jestli by byl svědkem této události a potom všech ostatních událostí v mém životě, protože když si byl svědkem na mé svatbě, jen tak už se mě nezbavíš. A ještě předtím než se zeptám, očekávám vlastně jen jednu odpověď.

Vztahy najednou člověku připadají takové majetnické. Jenže jiné zatím nemáme.

Těhotní blbci

2. prosince 2014 v 9:08 | Milllhause |  Bulharské dny
Člověk je za maličkost zvanou těhotenství rád, ale jedno takové těhotenství člověka dost zblbne. Člověk tak začne být rád i za to málo, co se mu ještě povede napoprvé. Tak třeba je strašně skvělé, když jdu koupit mlíko a domů donesu mlíko. Kdysi jsem to pokládal za samozřejmost a logické vyústění celé akce, ale není tomu tak, přátelé. Stane se, že člověk jde koupit mlíko a brambory a chleba a speciální druh chipsů požadovaný mlsnou těhulí. To už je mise pro pokročilé. Kámen úrazu je samozřejmě u těch chipsů, protože pokud tady neuspěju, čeká mě hněv pekelný a kopanec do řiti. A tak se vystresuju na takovou úroveň, že myslím jen na ty chipsy. Pokud je najdu, a to si pište, že jinak to ani není možné, tak mi tělo zaplaví vlna endorfinu a vyplaví mi ze seznamu zbylé položky, pro které jsem původně sám chtěl jít, protože jsem měl třeba hlad.

Minulý týden si moje těhule udělala procházku do Kauflandu, nakoupila si pár věcí (zejména spousty druhů jídla) a u kasy si uvědomila, že si nevzala peníze. Tak se téměř rozplakala a prošla se zpátky domů. Během cesty si prohlížela prázdné nákupní tašky v rukou a dumala o možnostech jídla. Zavolala mi do práce a postěžovala si. Říkám ji:"Ty hormony ti dávají zabrat.."
Odpoledne po práci jsem ji naložil do auta a odvezl ji do Kauflandu, a s radostí pozoroval, jak nadšeně znovu kupuje všechno to jídlo. U kasy jsem otevřel peněženku a zjistil jsem to, co i amatérští stavbaři příběhů už tuší - peníze jsem tentokrát zapomněl doma já. Přišel jsem na to až ve chvíli, kdy bylo zboží propípáno a uloženo ve vozíku; kdy ke mně usměvavá prodavačka natahovala dlaň. A tak si od té doby hrozně vážím chvilek, kdy jdu nakoupit a při placení mám u sebe peníze.
"Co není v hlavě, to je v nohách."

Cítíme tak, že se z nás stali prostě dva blbci. Není den, abychom si neuvědomili, že jsme něco nezapomněli. Družka to našla někde na internetu - že těhotenství krade mozkovou kapacitu, ale nepsali tam nic o tom, že se to stane i mně.
Ačkoli, určitý zárodek tohohle postižení jsem už v minulosti zaznamenal. Jedno léto jsem během cesty tramvají z hospody rád usínal a probouzel se na hlavním ostravském nádraží. Jestli jsem byl to léto dvacetkrát v hospodě, tak jsem na nádraží skončil minimálně šestnáckrát. Pamatuji si na chvíle, kdy jsem neusnul a probudil se minutu před mou zastávkou. Tím jsem se dostal do takové extáze, že jsem domů skoro dotančil.