Rezervace člověka

18. prosince 2014 v 8:01 | Milllhause |  Bulharské dny
Nedávno jsem si zarezervoval člověka. Jenomže může se to vůbec? A je to vůbec morální se s někým zasnoubit? Není to prostě nakonec jen rezervace toho druhého? Navlíknout prsten a říct Teď si moje, slíbila si to!
Jaromír Dušek říká, že Toltéci říkali, že když někdo někomu řekne Jsi má největší láska, slunce mého života a budu s tebou do konce života, tak tihle Toltéci vlastně jen slyší Jsem kámen na tvém krku a už nikdy se mě nezbavíš.

Předtím, tedy kdysi, jsem si nedokázal představit, že budu žít dohromady s ženou. Ještě předtím jsem si nedokázal ani představit ženu. A potom, i když jsem už s ženou žil, jsem doopravdy neviděl sám sebe jako otce, a potom jsem sám sebe neviděl jako muže a už vůbec ne manžela. Ale je to tady. Děje se to a připadá mi to naprosto přirozené. Snažím se na sebe podívat z výšky, kde krom narůstající lysiny uvidím i toho kluka, který se zasnoubil a bude otcem a snad i mužem.

Jenomže tam to nekončí. Pokračuje to další rezervací, když napíšu nejlepšímu příteli, aby mi odsvědčil, že jsem si mou snoubenku vzal, že se to stalo. A tak se ho zeptám, jestli by byl svědkem této události a potom všech ostatních událostí v mém životě, protože když si byl svědkem na mé svatbě, jen tak už se mě nezbavíš. A ještě předtím než se zeptám, očekávám vlastně jen jednu odpověď.

Vztahy najednou člověku připadají takové majetnické. Jenže jiné zatím nemáme.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama