Leden 2015

Bulhaři a Führer

28. ledna 2015 v 12:42 | Milllhause |  Bulharské dny
Máme doma už třetím rokem psa, kterého chodíme venčit. Tím se dostáváme do interaktivních setkání se spoustou jiných pejskařů, ať už na ně křičíme, nebo se s nimi smějeme. Naši fenu je lépe držet na uzdě, protože člověk nikdy neví, kdy ji jebne v palici a začne se vztekle sápat třeba i na dlouholetého parťáka.
Nedávno jsme byli takhle z večera venku, cupitali jsme po všudypřítomném ledu, až jsme došli ke škole, kde jsem Aryu prostě pustil na školní dvorek a nechal si zaběhat s Jerrym, což je pes Huskey, přítulnější než kdejaká kočka. Dal jsem se do řeči s Jerryho majitelem a během pětiminutové konverzace jsme probrali led, počasí a Ostravu.

"Já jsem fanoušek führera," řekl najednou a pozoroval mě. Přikývl jsem na znamení, že jsem pochopil, co mi chce říct. Řekl mi to totiž v den, kdy byli vyvraždeni novináři z Charlie Hebdo. "Ty asi fanoušek nejsi, že?" zeptal se.
Řekl jsem mu, že tedy zrovna ne, když vezmu v potaz, že zrovna čechy chtěl vyhladit hned po židech. V Bulharsku ale není zas takový problém najít na stěně nakreslený klikyhák, nebo tržiště s přilbami a noži a čajovými lžičkami, do kterých je vyrytý hakenkreuz.
Než jsem do Bulharska připlachtil, neměl jsem o bulharech zrovna valné mínění, co se týče národního cítění pro mír. V obou světových válkách stáli po boku Německa a v roce 68 k nám dokonce poslali tanky. Naštěstí se stále učím, že svět není černobílý. Takže jak to v té druhé světové válce bylo?
Byl tu car Boris III., který Bulharsku tehdy vládnul. Nyní má na kraji Sofie, ve směru na Plovdiv, obrovské zahrady, kde se můžete za pět leva projít. Uprostřed zahrad je jeho palác a kousek od něj jeho hrob. Do hrobu jej poslal údajně sám Adolf Hitler. Nebo britská tajná služba. Nebo to byl tehdy opravdu jen infarkt.

Vypadá to, že se bulhaři připojili k ose řím-berlín-tokio jen proto, aby si mohli k zemi navrátit území, o které přišli v rámci smluv po prohrané 1.světové válce. A toho se jim taky dostalo; od té chvíle se tak začalo Borisovi přezdívat Car Osvoboditel.
Jenomže potom chtěl Hitler něco nazpátek, a tak nutil Borise posílat židy do Polska a aktivněji se bít s Bolševikem. Boris ale nepovoloval bulharským dobrovolníkům na fronty odjet a židy místo do Polska posílal do Palestiny. V srpnu roku 43 tak přijel k Hitlerovi na kobereček. Zemřel krátce po návratu a posmrtně obdržel řády v USA, Británii, Rusku, a několika dalších evropských zemí, ať už za záchranu padesáti tisíc židů, nebo osvobození Makedonie.

Svatba

24. ledna 2015 v 20:38 | Milllhause |  Bulharské dny
"A víte proč?"
"No protože my s ním v Ústí zatočíme."
"Správně, ale víte proč? Protože my inkasujeme ihned! Dělá to dva tisíce třista pět."
"Správně… to je dost ne?"
"No, syn se žení dvakrát třikrát za život, ne?"

Budu se ženit, což logicky dává mé družce možnost se vdát, a oba to hodláme trefit hned na poprvé. Za pár až několik let se té poznámce třeba sami u rozvodového soudu zasmějeme, ale kdo to kdy nechtěl trefit?
"Budu se ženit," řekl mi jednou jeden kamarád, zrovna když mu bylo osmnáct a ještě jsme měli před sebou víc než rok na střední.
"Ty jsi debil," říkali mu okolo. Teď je ženatý už podruhé, protože prostě neztratil víru v tuhle instituci. Jeden můj strejda má bratra a ten byl ženatý dokonce asi šestkrát a stejně to netrefil ani jednou.
A jak naše veselka bude vlastně vypadat? Divně a vskutku mezinárodně. Na Balkánu totiž lpí na tradicích, které bych si měl pomalu začít študovat. Tak třeba svatbu by měli zcela zařídit svědci (v tomhle pravda takový rozdíl není). Každopádně jsme tady hned najeli na mělčinu, protože svědkyně žije v Německu a svědek ve Švýcarsku; svědek se navíc musí naučit i bulharsky, protože proč dělat věci jednoduše, když je můžeme dělat složitě.
Potom tady hrozně rádi hrají národní písně na takzvané gaidy, česky dudy. Tak nějak bylo zvoleno, že nám na ně během obřadu budou hrát, ale pod jednou podmínkou - naučí se hrát You'll never walk alone, což je skladba vlastně dokonale stvořena pro příchod k oltáři a tak jsem neústupně zvolil zrovna ji. Jen ať se s ní popasují, dudáci.

No a ženitba proběhne v horách, jako v dobách pětisetletého temna, kdy bulhar začal kroutit hlavou naopak, aby zmátl turka, který si podmanil Balkán. Bulhaři tehdá žili v horách a předávali si tradice ústně, z generace na generaci, protože knihy byly spáleny. Ženili se tehdy na horských lukách, sedě v trávě uspořádáni do takové podkovy, zatímco jídlo a pití bylo naskladáno před nimi. Protože my samozřejmě nejsme až tolik avantgardní, ale naopak hrozně moderní (čekají druhé dítě a už plánují svatbu), pomůžeme si židlemi a někde i stoly.
Nevěstu si pak musí ženich koupit (ani nevím, jestli to zní romanticky). Pár dobrých lidí ji zamkne v bytě, nebo v pokoji a já ji budu muset vykoupit, tedy vysypat na stůl nějaké leva. Teď si uvědomuju, že ani nevím, komu ti lvi vlastně půjdou do kapsy.

Rozhodli jsme se, že po nutném DA-DA a odkroucení nezbytných tradic to bude docela příjemný večírek v horách. A protože se v Bulharsku nic neděje tak, jak si to člověk naplánuje.. proběhne svatba nakonec na úřadu, který jakoby vypadnul ze socialistické fotky, kde se před obřadem budeme muset zapsat na vrátnici. Oddávat nás bude zpola líznatý úředník, který ale bude znát zpaměti hymnu Liverpoolu a dojatě nám ji zapěje, aniž bychom ho požádali. Prostě mu to přijde jako dobrý nápad. Celý obřad bude pro něj, stejně jako pro nás, nejen premiéra, ale i derniéra zároveň.

Mluvit o vlastní děloze

20. ledna 2015 v 8:33 | Milllhause |  Bulharské dny
Uspokoj me, řekl mi kolega v telefonu. Pracovali jsme v logistické firmě a tak mi jeho nelogický návrh zježil chlupy na rukou a na zátylku; pomyslel jsem si Žádné takové, frajere. On byl ten den nemocný a jen volal do práce, aby zjistil, co že to vyvádí ten kamion někde v Gruzii. A když jsem mu řekl, že kamion pustili přes hranice, řekl mi Uspokoj me, což v bulharštině znamená Uklidinil si mě.

Takových přešlapů mě čeká víc, protože oba malé piškoty budeme doma učit dva jazyky, tedy mluvit bulharsky i česky. Ostří sekery narazí na kámen vždycky, když se dostaneme ke slovu, které třeba zní stejně, ale znamená pravý opak. Zvláště z jednoho slova mám strach, protože malé děti ho (nevím proč) používají dost často.
To slovo je matka; tak to tedy říkáme česky. Bulharsky výraz matka znamená děloha. Už docela zřetelně slyším malou Emu volat Mám hlad, děloho, nebo ještě pravděpodobnější Mám ráda svou dělohu. Nebo v češtině používáme taky mamka. Výraz mamka se tady používá jen jako mamka mu a znamená to nasrat.
Doma to bude jistě znamenat spoustu bžundy, ale je třeba věci promýšlet do důsledků - v době, kdy malá Ema začne blekotat a používat v bulharštině české výrazy, bude už Magi ve druhé třídě a určitě dá ráda ve škole k dobru historky o malé sestře a děloze a o tom, jak doma rádi kecáme (bulharský slang pro šukáme).
A protože žijeme v příšerně předramatizované době, kdy se každý potřebuje hned ozvat a každou maličkost veledůležitě řešit, už tuším, že několikrát do roka budu docházet na schůzky do ředitelny a poslouchat výlevy rozvášněných děloh.

Úžas, říká vždycky moje teta, když se jí něco líbí a Úžas říká vždycky moje družka, když je nečím zhnusena. Je to další slovo, které zní stejně a které znamená pravý opak, a na které se těším, až ho bude malá, zatím nenarozená, plést. Jednou se totiž chceme přestěhovat zpátky na Moravu (výhledově); budeme tak zažívat všechno ještě jednou a naruby.
"Mrdej, píč," bude říkat Ema na školní chodbě na kamarády. Znamená to Uhni kámo, ale to už nikoho v ředitelně zajímat nebude.
To by bylo asi tak všechno, co jsem k tomu chtěl napsat.

Baterie

17. ledna 2015 v 16:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Stane se člověku, že nemá co říct. A tak musí k něčemu dojít a něco výjimečného by se mu mělo přihodit. Jako mně tento týden, kdy jsem chtěl poukázat družce, že má doma chlapa, který se dokáže o všechno postarat. V kuchyni nám tak trochu odhnila baterie, která to právě ve středu vzdala a rozpadla se nám před očima.
Šel jsem koupit novou a i když všichni víme, že moje ruce jsou nejen levé, ale s úplně vadným softwarem, protože už léta igonorují příkazy z mozku, dal jsem se do výměny.

Odšrouboval jsem starou baterii, která už mi nedělala problémy a jen se těšila z toho, že ji skončila desetiletá šichta. Vzal jsem do ruk novou a poměřil ji k trubkám. Tak copak to tady máme.., promluvil mi v hlavě hlas Josefa Abrháma ze Svatební cesty do Jiljí. Nová baterie nepasovala, byla o dost užší, než ta stará. To nic, uklidnil jsem se. Vezmu klíč a trochu pošolíchám trubkama, aby to pasovalo.
Šáhnul jsem pro svůj zrezivělý francouzák a levou trubku natočil doprava. Poměřil jsem baterii. Pořád málo, ale to nevadí, věděl jsem. Klíč jsem nasadil na pravou trubku, napnul jsem bicák a nic se nestalo. Zapřel jsem se ještě jednou, zarval a strhnul závit. Trubka se nicméně nehnula. Sáhnul jsem tedy k radikálnímu řešení a zavolal tchánovi do práce. Tchán po práci přijel a podíval se na zarputilou trubku, kterou bylo pohnuto naposledy, když dostavovali poslední patro domu. Tedy za komunismu.

Tak co pak to tady máme, řekl si tchán, vzal do ruky klíč, zarval a poručil mi koupit coca colu. Když nějaká trubka nejde povolit, musíš koupit coca colu, řekl mi. Tak jsem mu ji donesl, on colou postříkal trubku, deset minut ji zarputile pozoroval, potom se živou váhou 120 kli do té malé trubky zapřel a udělal z ní elipsu. Žel, trubka se nepohnula.
"Seru na to," pronesl a s omluvou odešel. Zavolal jsem teda vodohospodáře. Měl jsem kliku, protože měl čas ještě to stejné odpoledne. Přijel velký muž malým autem a jen podle jeho pohledu jsem poznal, co si o mně myslí. Střevo, co neumí ani vyměnit baterii.

"Povol svině!" křičel o sedm minut později na trubku, která odporovala zákonům fyziky a nehnula se ani o píď. Vrátil se do auta a donesl plynovou bombu, ze které vyžehnul plamen, kterým trubku rozžhavil a za prokletí matek montérů, kteří ji sem před lety strčili, ji konečně dostal ven. Baterie tak byla po šesti hodinách vyměněna. A tak je to tady se vším. Pokud se do toho pustím já.

Být šoférem v Sofii

14. ledna 2015 v 9:07 | Milllhause |  Bulharské dny
Je to pořád to samé dokola. Člověk nemůže jinak, než se stát neurotikem (to je můj případ), nebo naopak flegmatikem, se kterým už nikdy nic nepohne - až takové důsledky může mít projížďka motorovým vozidlem po Sofii. Pamatuju, že v Ostravě se vždycky říkalo, že nejhorší šoféři jsou z Karviné, kterou jsem myslím nikdy neprojížděl, a tak to nedokážu srovnat, ale co jsem zažil v Sofii by už pomalu vydalo na článek. A tak ho napíšu, ne?

Tak třeba minulý týden. To jsem v neděli ráno jel do práce. Bylo kolem jedenácté dopoledne, klídek, ulice poloprázdné; pomalu jsem se v menší koloně přibližoval k semaforu, když v tom land rover přede mnou změnil názor na trasu své cesty a stočil to doleva - tam, kde nebyla cesta, ale jen travnaté políčko, které rozdělovalo bulvár pro oba směry. Land rover přeskákal pole (pro to byl konec konců vyroben) a jel dál.
Pár měsíců potom, co jsem na Balkán přijel, jsem jel do práce maršrotkou (vzpomínáte?, rozbité malé mikrobusy, které zběsile brázdí město) a tahle maršrotka taky jednou ráno stála v klasické zácpě. Stáli jsme v pravém pruhu a čekali na zelenou až jako xté vozidlo v pořadí. Řidiči ruply nervy a tak tou plnou maršrotkou najel na chodník, potom sjel na tramvajové koleje, potom zase skočil na ten travnatý oddělovací chodníček mezi cestou a kolejemi a potom jsme pokračovali v cestě. Byl jsem v šoku, ale nejvíc mě zarazilo, že ani jeden člověk v maršrotce nehnul ani brvou.

Blinkry se tady téměř nepoužívají, ale zato klaksonem jsou bulhaři až posedlí. Jsou jako Mr. Bean, když objevil kouzlo zvonečku na přivolání recepčního v hotelové recepci. Klakson se rozezní hned, jakmile nevyjedu už na oranžovou. Pokud se rozjedu až jakmile blikne zelená, stihne mě trest. Sofiané totiž spěchají, ačkoli tady normální život začíná fungovat teprve až v deset ráno.
A teď trochu adrenalinu. Jednou jsem jel po hlavní a jeden děda mi tam začal vjíždět z vedlejší cesty. Samozřejmě jsem ho nepustil, ukázal mu jedno gesto s prsty na pravé ruce, které jsem se kdysi pro tyto případy naučil, a hezky si v autě zakřičel to prase! Děda udělal to samé, rychle prokličkoval mezi auty, předjel mě a dupnul na brzdy. Hned jsem si tehdy vzpomněl, že tenhle sport byl jednu dobu hodně populární na českých dálnících, a tak mě zahřálo, jak se Balkán přiblížil Evropě.
Jenomže to všechno se dá pochopit, když to dělají normální řidiči osobních aut (postihy minimální, 39 bodů namísto našich dvanácti, kupování řidičáků), ale člověka až zamrazí, že tak jezdí i šoféři hromadné dopravy. U maršrotek se tomu nedivím, ti se skoro pyšní tím, že jezdí jako blázni. Ale když mě z cesty vytlačí autobus, zatímco si řiditel autobusu pokuřuje cigárko, nebo taxikář svou jízdou donutí družku téměř porodit, aniž by měla před termínem, to je na pováženou. Škoda, že o tom nikdo neuvažuje.

Známý má známého a tomu se..

7. ledna 2015 v 10:46 | Milllhause |  Bulharské dny
Mnohdy mi bylo líto, že nejsem známý známého. Zrovna tihle tvorové žijí totiž až podezřele neobyčejný život, kdy den začínají skokem z vodopádu snímajíc docela první selfie, oběd si sami uloví v parku a večer se náhodou dostanou na večírek pořádaný tou vyhaslou hvězdou, která je ale vlastně strašně fajn a která pořádá sklepní večírek na střeše.
A nebo si otevřou zastavárnu. Jeden známý má totiž známého, který si otevřel zastavárnu naproti kasína. Teď mu patří téměř celá ulice, protože mu gambleři pořád nosili šperky a telefony a boty a auta, až si tenhle známý známého otevřel vedle zastavárny taky zlatnictví a krámek s telefony a autosalon. Chce to mít fištróna.

Jiný známý známého se dostal na Balkáně k obchodu s auty. Totiž bylo nebylo a lidi dostali chuť vyběhnout s pojišťovnou. A tak pár hlav napadlo požádat známého známého, aby jejich auto s papíry a vším jak se patří převezl do Ruska. Proč? Protože ve chvíli, kdy si rus dovezené auto kupoval za výhodný peníz, bulhar vkráčel do budovy pojišťovny a auto nahlásil jako kradené. Rus tak za výhodný rubl koupil auto, bulhar dostal leva od pojišťovny a známý známého dolary za to, že umožnil, aby všichni byli spokojeni.

I u nás v srdci Evropy máme takové známé, kteří řídí auta a jakmile se zkouří svým ubalený jointem, zastaví je policie. Nebo jeden známý známého strčil hlavu do popelnice a než mu ji hasiči vytáhli, vytáhnul náhodný kolemjdoucí císaře z kalhot a ukázal známému nepoznané obzory kocoviny.
Jeden známý známého pak dokonce svých patnáct minut slávy nepřežil, když jej našli se zlomeným vazem a v obleku batmana schouleného ve staré babiččině skříni, protože takto chtěl skočit na svou snoubenku, kterážto mezitím dehydrovaná a vůbec různě potřísněna vlastními exkrementy čekala svázaná na lůžku, když do bytu už pro velký zápach nahlášený sousedy vpadla policie.
Známý známého žije dost extravagantně a mluví se o něm; ačkoli ho většinou nikdo nikdy neviděl.

A teď něco pro zasmání. Jeden známý má známého a tomu se někde v Rakousku stalo, že jel domů z práce. Autem. A to v takové mlze, které šoféři říkají mlíko. Není vidět vůbec nic, jen zadní světla auta před nimi. A tak ten známý řídil toho večera v mlíku své auto, až najednou ten před ním zastavil někde na semaforu. Když ale čekání zabíralo už asi deset minut a vůbec se nepohnuli, došla známému trpělivost a vyskočil z auta.
"Co je, proč nejedeš?" zeptal se.
"Já už jsem doma," odpověděl člověk udiveně. Známý mrknul a zjistil, že stojí před cizí garáží.

Dcery

5. ledna 2015 v 9:02 | Milllhause |  Bulharské dny
Budu mít první dceru, kterou jsem sám pomohl upéci, ale dohromady už druhou. Věkový rozdíl bude značný (sedm let) a tak se bojím doby, která přijde o desetiletí později. Kdy jedna bude velice dospělá a s vlastními myšlenkami, a druhá nebude chápat, proč by i ona nemohla být taková a tak se budou většinu času docela nemít rády.
Dokonce jsou i tací, kteří mi navrhli vyrobit ještě jedno dítě (protože až od tří dětí začíná rodina) a risknout toho kluka jako buka. Protože se to ale týká mě a do vínku mi byla dána hlavně sranda, a protože v rodině družky potažmo snoubenky se padesát let rodí jen holky, nemám téměř pochyby o tom, jak by tenhle experiment dopadnul. Žensky.

Dneska ráno jsem se podíval do budoucnosti, což já čas od času dělávám, abych věděl, na co si připravit nervy, a viděl jsem, jak si jedna dcerka po druhé vodí domů čím dál větší pitomce, kterým nikdo nebude rozumět, jen ony. A jak ta první bude nenávidět svět a nihilisticky jej posuzovat, než se okolo dvaadvaceti zamiluje do učitele basketbalu a uklidní se, ačkoli on bude vyhozen z univerzity a bude mít vůbec spoustu problémů s rozvodem.
A jak druhá v pořadí bude kašlat na školu, a ukazovat prstem na své idoly, kteří školu taky nedokončili a nás to bude stát vlasy a nervy, abychom ji narovnali mysl (aspoň trochu) a donutili ji dokončit alespoň tu střední, aby měla papír, protože společnost stává se čím dál více byrokratickou až kafkovskou, a bez papíru nebude člověka.
A potom přijde ta třetí, která bude opovrhovat nezodpovědným stylem života svých sester a bude velice pilná a benjamínek a bude to naděje rodiny, protože ve škole bude prímus, doma bude hodná a vůbec to bude dítě doslova k pohledání, protože jakmile nastoupí na vysokou, změní se jí radikálně myšlení a na osm let zmizí všem a všemu z dohledu. Když se už pomalu před třicítkou a moji sedmdesátkou vrátí, bude mít minulost, o které nebude chtít nikdy mluvit a povede život jako bankéřka.

Ani jedna nebude kopat za Liverpool, natož Baník. Ani jedna mi nezaplatí tu unikátní léčbu nervů, kterou vymyslí odteď za třináct let a která bude ohromně populární a mimořádně drahá. Ani jedna neprožije doopravdy šťastný život, protože během toho jejich života proběhne další válka a lidi tak budou mít zaděláno na další stoletý mindrák.
Pokud ovšem... je nenaučíme, že odpověď je v nadhledu a srandě. Protože i Bukowski říkal, že svět patří těm, co se neposerou. A tak se budou Magi a Ema a Dišperanda bít jedna za druhou a každá bude umět něco a zaplatí mi nervovou kliniku a budou se navštěvovat i potom, co já už tady nebudu a co jejich děti budou tropit podobné hlouposti, jakými ony kdysi trápili nás. To je sice plné patosu a klišé, ale radši žít v tomhle, než v černočerné můře z prvních odstavců.