Leden 2015

Bulhaři a Führer

28. ledna 2015 v 12:42 | Milllhause |  Bulharské dny
Máme doma už třetím rokem psa, kterého chodíme venčit. Tím se dostáváme do interaktivních setkání se spoustou jiných pejskařů, ať už na ně křičíme, nebo se s nimi smějeme. Naši fenu je lépe držet na uzdě, protože člověk nikdy neví, kdy ji jebne v palici a začne se vztekle sápat třeba i na dlouholetého parťáka.
Nedávno jsme byli takhle z večera venku, cupitali jsme po všudypřítomném ledu, až jsme došli ke škole, kde jsem Aryu prostě pustil na školní dvorek a nechal si zaběhat s Jerrym, což je pes Huskey, přítulnější než kdejaká kočka. Dal jsem se do řeči s Jerryho majitelem a během pětiminutové konverzace jsme probrali led, počasí a Ostravu.

"Já jsem fanoušek führera," řekl najednou a pozoroval mě. Přikývl jsem na znamení, že jsem pochopil, co mi chce říct. Řekl mi to totiž v den, kdy byli vyvraždeni novináři z Charlie Hebdo. "Ty asi fanoušek nejsi, že?" zeptal se.
Řekl jsem mu, že tedy zrovna ne, když vezmu v potaz, že zrovna čechy chtěl vyhladit hned po židech. V Bulharsku ale není zas takový problém najít na stěně nakreslený klikyhák, nebo tržiště s přilbami a noži a čajovými lžičkami, do kterých je vyrytý hakenkreuz.
Než jsem do Bulharska připlachtil, neměl jsem o bulharech zrovna valné mínění, co se týče národního cítění pro mír. V obou světových válkách stáli po boku Německa a v roce 68 k nám dokonce poslali tanky. Naštěstí se stále učím, že svět není černobílý. Takže jak to v té druhé světové válce bylo?
Byl tu car Boris III., který Bulharsku tehdy vládnul. Nyní má na kraji Sofie, ve směru na Plovdiv, obrovské zahrady, kde se můžete za pět leva projít. Uprostřed zahrad je jeho palác a kousek od něj jeho hrob. Do hrobu jej poslal údajně sám Adolf Hitler. Nebo britská tajná služba. Nebo to byl tehdy opravdu jen infarkt.

Vypadá to, že se bulhaři připojili k ose řím-berlín-tokio jen proto, aby si mohli k zemi navrátit území, o které přišli v rámci smluv po prohrané 1.světové válce. A toho se jim taky dostalo; od té chvíle se tak začalo Borisovi přezdívat Car Osvoboditel.
Jenomže potom chtěl Hitler něco nazpátek, a tak nutil Borise posílat židy do Polska a aktivněji se bít s Bolševikem. Boris ale nepovoloval bulharským dobrovolníkům na fronty odjet a židy místo do Polska posílal do Palestiny. V srpnu roku 43 tak přijel k Hitlerovi na kobereček. Zemřel krátce po návratu a posmrtně obdržel řády v USA, Británii, Rusku, a několika dalších evropských zemí, ať už za záchranu padesáti tisíc židů, nebo osvobození Makedonie.

Svatba

24. ledna 2015 v 20:38 | Milllhause |  Bulharské dny
"A víte proč?"
"No protože my s ním v Ústí zatočíme."
"Správně, ale víte proč? Protože my inkasujeme ihned! Dělá to dva tisíce třista pět."
"Správně… to je dost ne?"
"No, syn se žení dvakrát třikrát za život, ne?"

Budu se ženit, což logicky dává mé družce možnost se vdát, a oba to hodláme trefit hned na poprvé. Za pár až několik let se té poznámce třeba sami u rozvodového soudu zasmějeme, ale kdo to kdy nechtěl trefit?
"Budu se ženit," řekl mi jednou jeden kamarád, zrovna když mu bylo osmnáct a ještě jsme měli před sebou víc než rok na střední.
"Ty jsi debil," říkali mu okolo. Teď je ženatý už podruhé, protože prostě neztratil víru v tuhle instituci. Jeden můj strejda má bratra a ten byl ženatý dokonce asi šestkrát a stejně to netrefil ani jednou.
A jak naše veselka bude vlastně vypadat? Divně a vskutku mezinárodně. Na Balkánu totiž lpí na tradicích, které bych si měl pomalu začít študovat. Tak třeba svatbu by měli zcela zařídit svědci (v tomhle pravda takový rozdíl není). Každopádně jsme tady hned najeli na mělčinu, protože svědkyně žije v Německu a svědek ve Švýcarsku; svědek se navíc musí naučit i bulharsky, protože proč dělat věci jednoduše, když je můžeme dělat složitě.
Potom tady hrozně rádi hrají národní písně na takzvané gaidy, česky dudy. Tak nějak bylo zvoleno, že nám na ně během obřadu budou hrát, ale pod jednou podmínkou - naučí se hrát You'll never walk alone, což je skladba vlastně dokonale stvořena pro příchod k oltáři a tak jsem neústupně zvolil zrovna ji. Jen ať se s ní popasují, dudáci.

No a ženitba proběhne v horách, jako v dobách pětisetletého temna, kdy bulhar začal kroutit hlavou naopak, aby zmátl turka, který si podmanil Balkán. Bulhaři tehdá žili v horách a předávali si tradice ústně, z generace na generaci, protože knihy byly spáleny. Ženili se tehdy na horských lukách, sedě v trávě uspořádáni do takové podkovy, zatímco jídlo a pití bylo naskladáno před nimi. Protože my samozřejmě nejsme až tolik avantgardní, ale naopak hrozně moderní (čekají druhé dítě a už plánují svatbu), pomůžeme si židlemi a někde i stoly.
Nevěstu si pak musí ženich koupit (ani nevím, jestli to zní romanticky). Pár dobrých lidí ji zamkne v bytě, nebo v pokoji a já ji budu muset vykoupit, tedy vysypat na stůl nějaké leva. Teď si uvědomuju, že ani nevím, komu ti lvi vlastně půjdou do kapsy.

Rozhodli jsme se, že po nutném DA-DA a odkroucení nezbytných tradic to bude docela příjemný večírek v horách. A protože se v Bulharsku nic neděje tak, jak si to člověk naplánuje.. proběhne svatba nakonec na úřadu, který jakoby vypadnul ze socialistické fotky, kde se před obřadem budeme muset zapsat na vrátnici. Oddávat nás bude zpola líznatý úředník, který ale bude znát zpaměti hymnu Liverpoolu a dojatě nám ji zapěje, aniž bychom ho požádali. Prostě mu to přijde jako dobrý nápad. Celý obřad bude pro něj, stejně jako pro nás, nejen premiéra, ale i derniéra zároveň.

Mluvit o vlastní děloze

20. ledna 2015 v 8:33 | Milllhause |  Bulharské dny
Uspokoj me, řekl mi kolega v telefonu. Pracovali jsme v logistické firmě a tak mi jeho nelogický návrh zježil chlupy na rukou a na zátylku; pomyslel jsem si Žádné takové, frajere. On byl ten den nemocný a jen volal do práce, aby zjistil, co že to vyvádí ten kamion někde v Gruzii. A když jsem mu řekl, že kamion pustili přes hranice, řekl mi Uspokoj me, což v bulharštině znamená Uklidinil si mě.

Takových přešlapů mě čeká víc, protože oba malé piškoty budeme doma učit dva jazyky, tedy mluvit bulharsky i česky. Ostří sekery narazí na kámen vždycky, když se dostaneme ke slovu, které třeba zní stejně, ale znamená pravý opak. Zvláště z jednoho slova mám strach, protože malé děti ho (nevím proč) používají dost často.
To slovo je matka; tak to tedy říkáme česky. Bulharsky výraz matka znamená děloha. Už docela zřetelně slyším malou Emu volat Mám hlad, děloho, nebo ještě pravděpodobnější Mám ráda svou dělohu. Nebo v češtině používáme taky mamka. Výraz mamka se tady používá jen jako mamka mu a znamená to nasrat.
Doma to bude jistě znamenat spoustu bžundy, ale je třeba věci promýšlet do důsledků - v době, kdy malá Ema začne blekotat a používat v bulharštině české výrazy, bude už Magi ve druhé třídě a určitě dá ráda ve škole k dobru historky o malé sestře a děloze a o tom, jak doma rádi kecáme (bulharský slang pro šukáme).
A protože žijeme v příšerně předramatizované době, kdy se každý potřebuje hned ozvat a každou maličkost veledůležitě řešit, už tuším, že několikrát do roka budu docházet na schůzky do ředitelny a poslouchat výlevy rozvášněných děloh.

Úžas, říká vždycky moje teta, když se jí něco líbí a Úžas říká vždycky moje družka, když je nečím zhnusena. Je to další slovo, které zní stejně a které znamená pravý opak, a na které se těším, až ho bude malá, zatím nenarozená, plést. Jednou se totiž chceme přestěhovat zpátky na Moravu (výhledově); budeme tak zažívat všechno ještě jednou a naruby.
"Mrdej, píč," bude říkat Ema na školní chodbě na kamarády. Znamená to Uhni kámo, ale to už nikoho v ředitelně zajímat nebude.
To by bylo asi tak všechno, co jsem k tomu chtěl napsat.

Baterie

17. ledna 2015 v 16:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Stane se člověku, že nemá co říct. A tak musí k něčemu dojít a něco výjimečného by se mu mělo přihodit. Jako mně tento týden, kdy jsem chtěl poukázat družce, že má doma chlapa, který se dokáže o všechno postarat. V kuchyni nám tak trochu odhnila baterie, která to právě ve středu vzdala a rozpadla se nám před očima.
Šel jsem koupit novou a i když všichni víme, že moje ruce jsou nejen levé, ale s úplně vadným softwarem, protože už léta igonorují příkazy z mozku, dal jsem se do výměny.

Odšrouboval jsem starou baterii, která už mi nedělala problémy a jen se těšila z toho, že ji skončila desetiletá šichta. Vzal jsem do ruk novou a poměřil ji k trubkám. Tak copak to tady máme.., promluvil mi v hlavě hlas Josefa Abrháma ze Svatební cesty do Jiljí. Nová baterie nepasovala, byla o dost užší, než ta stará. To nic, uklidnil jsem se. Vezmu klíč a trochu pošolíchám trubkama, aby to pasovalo.
Šáhnul jsem pro svůj zrezivělý francouzák a levou trubku natočil doprava. Poměřil jsem baterii. Pořád málo, ale to nevadí, věděl jsem. Klíč jsem nasadil na pravou trubku, napnul jsem bicák a nic se nestalo. Zapřel jsem se ještě jednou, zarval a strhnul závit. Trubka se nicméně nehnula. Sáhnul jsem tedy k radikálnímu řešení a zavolal tchánovi do práce. Tchán po práci přijel a podíval se na zarputilou trubku, kterou bylo pohnuto naposledy, když dostavovali poslední patro domu. Tedy za komunismu.

Tak co pak to tady máme, řekl si tchán, vzal do ruky klíč, zarval a poručil mi koupit coca colu. Když nějaká trubka nejde povolit, musíš koupit coca colu, řekl mi. Tak jsem mu ji donesl, on colou postříkal trubku, deset minut ji zarputile pozoroval, potom se živou váhou 120 kli do té malé trubky zapřel a udělal z ní elipsu. Žel, trubka se nepohnula.
"Seru na to," pronesl a s omluvou odešel. Zavolal jsem teda vodohospodáře. Měl jsem kliku, protože měl čas ještě to stejné odpoledne. Přijel velký muž malým autem a jen podle jeho pohledu jsem poznal, co si o mně myslí. Střevo, co neumí ani vyměnit baterii.

"Povol svině!" křičel o sedm minut později na trubku, která odporovala zákonům fyziky a nehnula se ani o píď. Vrátil se do auta a donesl plynovou bombu, ze které vyžehnul plamen, kterým trubku rozžhavil a za prokletí matek montérů, kteří ji sem před lety strčili, ji konečně dostal ven. Baterie tak byla po šesti hodinách vyměněna. A tak je to tady se vším. Pokud se do toho pustím já.

Být šoférem v Sofii

14. ledna 2015 v 9:07 | Milllhause |  Bulharské dny
Je to pořád to samé dokola. Člověk nemůže jinak, než se stát neurotikem (to je můj případ), nebo naopak flegmatikem, se kterým už nikdy nic nepohne - až takové důsledky může mít projížďka motorovým vozidlem po Sofii. Pamatuju, že v Ostravě se vždycky říkalo, že nejhorší šoféři jsou z Karviné, kterou jsem myslím nikdy neprojížděl, a tak to nedokážu srovnat, ale co jsem zažil v Sofii by už pomalu vydalo na článek. A tak ho napíšu, ne?

Tak třeba minulý týden. To jsem v neděli ráno jel do práce. Bylo kolem jedenácté dopoledne, klídek, ulice poloprázdné; pomalu jsem se v menší koloně přibližoval k semaforu, když v tom land rover přede mnou změnil názor na trasu své cesty a stočil to doleva - tam, kde nebyla cesta, ale jen travnaté políčko, které rozdělovalo bulvár pro oba směry. Land rover přeskákal pole (pro to byl konec konců vyroben) a jel dál.
Pár měsíců potom, co jsem na Balkán přijel, jsem jel do práce maršrotkou (vzpomínáte?, rozbité malé mikrobusy, které zběsile brázdí město) a tahle maršrotka taky jednou ráno stála v klasické zácpě. Stáli jsme v pravém pruhu a čekali na zelenou až jako xté vozidlo v pořadí. Řidiči ruply nervy a tak tou plnou maršrotkou najel na chodník, potom sjel na tramvajové koleje, potom zase skočil na ten travnatý oddělovací chodníček mezi cestou a kolejemi a potom jsme pokračovali v cestě. Byl jsem v šoku, ale nejvíc mě zarazilo, že ani jeden člověk v maršrotce nehnul ani brvou.

Blinkry se tady téměř nepoužívají, ale zato klaksonem jsou bulhaři až posedlí. Jsou jako Mr. Bean, když objevil kouzlo zvonečku na přivolání recepčního v hotelové recepci. Klakson se rozezní hned, jakmile nevyjedu už na oranžovou. Pokud se rozjedu až jakmile blikne zelená, stihne mě trest. Sofiané totiž spěchají, ačkoli tady normální život začíná fungovat teprve až v deset ráno.
A teď trochu adrenalinu. Jednou jsem jel po hlavní a jeden děda mi tam začal vjíždět z vedlejší cesty. Samozřejmě jsem ho nepustil, ukázal mu jedno gesto s prsty na pravé ruce, které jsem se kdysi pro tyto případy naučil, a hezky si v autě zakřičel to prase! Děda udělal to samé, rychle prokličkoval mezi auty, předjel mě a dupnul na brzdy. Hned jsem si tehdy vzpomněl, že tenhle sport byl jednu dobu hodně populární na českých dálnících, a tak mě zahřálo, jak se Balkán přiblížil Evropě.
Jenomže to všechno se dá pochopit, když to dělají normální řidiči osobních aut (postihy minimální, 39 bodů namísto našich dvanácti, kupování řidičáků), ale člověka až zamrazí, že tak jezdí i šoféři hromadné dopravy. U maršrotek se tomu nedivím, ti se skoro pyšní tím, že jezdí jako blázni. Ale když mě z cesty vytlačí autobus, zatímco si řiditel autobusu pokuřuje cigárko, nebo taxikář svou jízdou donutí družku téměř porodit, aniž by měla před termínem, to je na pováženou. Škoda, že o tom nikdo neuvažuje.

Rodina 7/7; Dagmar

12. ledna 2015 v 19:47 | Milllhause |  Seriály
"K čemu ti je koník?" ptal se Milan matky zrovna, když se Jana objevila na dohled. Milan si Jany ale nevšimnul.
"Ten je pro Radka, může ho někde prodat," slyšel odpověď matky a zavřel dveře domu. Chtěl ji ještě doběhnout předtím, než vleze do bytu a uvidí Radkův rozbitý nos, ale byla už v předsíni. Protože byt byl zařízen tak, že hned po příchodu člověk viděl levý roh pohovky, byl si Milan jistý, že už matka, Dagmarka, ví, co se doma stalo.
Zastavil se na moment, zavřel oči a poslouchal pootevřenými dveřmi bytu její reakci. Chvíli se nic neozývalo a Milan si tak představoval matčin šok. Vešel dovnitř a uviděl jak matka nehybně stojí a sleduje Radka, který ji něco tiše vyprávěl. Nevypadala ale na to, že by moc vnímala, co ji chce sdělit. Zaslechla Milana a otočila se k němu. Radkovi se ještě pořád hýbala pusa.
"To jsi mu udělal ty?" zeptala se. Radek se na něj podíval se zdviženým obočím. Milan odhodil koníka na zem, zavřel dveře a ztratil nervy.
-----

Byl jednou jeden Radek, kterému nebyly rozdány nejlepší karty. Nikdy si na to nestěžoval, ale když už se zdálo, že je opravdu ztracený případ, sehrál roli v příběhu jiné rodiny, jejížto karty byly v pořádku.
Všichni se setkali jednoho dne v obývacím pokoji s oknem vedoucím do zahrady, kde na parapetu čnělo několik nedopalků a otisk Radkovy boty. Radek o otisku i nedopalcích věděl, ale nevěnoval jim momentálně pozornost. Všechno jeho myšlení směřoval k lidem, kteří mu křížili cestu. Stáli venku, jeden vedle druhého, a chystali se mu vyčíst existenci.
Radek si právě sednul na koberec ke gauči a pod zadkem si schoval nůž, který nehodlal použít. Chtěl jej však pro psychologický efekt - chtěl poukázat, kam až může člověka dovést lidská slepota nad člověkem, který v té první chvíli chtěl jenom někomu pomoci.
Protože prostě nezáleží na velkých věcech, ale na titěrných a přitom obrovských detailech. Nezáleží, jestli jsem v životě uspěl, ale jak jsem se přitom choval. Nezáleží na tom, že nemám práci ani peníze, ale na tom, že jsem schopný se zastat člověka, kterého jsem předtím nikdy neviděl, opakoval si, jako by si chystal řeč. Pokud by k ní došlo, nechtěl ztratit nit.
To byl důvod, proč se Radek svým osudem nijak hlouběji nezabýval. Byl člověk, který si i přes klacky omlácených o kolena zachoval tvář. Neklel. Nekradl. Nelhal.
Zaslechnul z chodby Milanovo "očkej!" Věděl, že ta chvíle pravdy přišla. Vrátil se do reality a do obývacího pokoje a zhluboka se nadechnul. Přemýšlel, jestli by měl vstanout, nebo zůstat schoulený u pohovky. Vzpomněl si na nůž, a tak neudělal nic, jen si trochu přesednul. Po rozhovoru, který přijde, se vrátím domů, rozhodnul se a narýsoval si tak pěknou chvilku, ve které nezáleželo na tom, jak příšerné to před ní bude.
Dveře do bytu se otevřely a vešla Dagmar, která ihned zaregistrovala Radka a jeho zakrvácený nos. Dagmar nevěděla, jestli ji Milan opravdu chtěl ochránit, nebo praštěním Radka podvědomě udeřil obraz sebe sama. Udělala pár kroků dovnitř a Radkovi mírně pokývla na pozdrav. Nebo to bylo pokývnutí pohoršením?, Radek nevěděl. Sledoval ji a snažil se tvářit neutrálně; neublíženě. Za zády Dagmarky spatřil Milana s koníkem na šňůrce v ruce. Zašeptal Dagmarce, aby nevyšilovala. Že všechno je urovnáno, nebo se tak brzy stane, ale ta jej nevnímala a neslyšela. Otočila se na Milana: "Tos mu udělal ty?" zeptala se tónem, kdy už znala odpověď. Ani nechtěla, aby Milan něco říkal. Bylo jí zle. Ještě před dvaceti minutami věděla, jak situaci zvládne a jednomu po druhém vysvětlí, jak to teď bude dál. Ty si najdeš práci, ty se svěříš ženě. A nikdo mi do baráku nebude skákat oknem. Zdálo se jí to teď směšné. Připadala si jako dětská hračka v bance.
Trhlo ji v oku, to když Milan pustil koně na zem a poukázal tak na vlastní nasranost a nespokojenost. Doopravdy tak naštvaný ale nebyl; chtěl, aby se celá ta maškaráda a absurdita dobrala svého konce. Toužil být stejně vážený jako ostatní lidé v místnosti. Hleděl do očí vlastní matce a viděl, jak jej nerespektuje, protože nemá za co. Viděl to v její tváři napsáno neonovými písmy. A měl pravdu. Dagmar sledovala Milana, Radek sledoval ji a všichni věděli, že se Milan umí akorát vztekat a odjíždět.
"Tak na rovinu. Víš, že tě chce obrat o padesát litrů?" zeptal se. Radek stále jen mlčel a uvědomoval si přítomnost nože pod zadkem. Přestal se tolik ošívat. Dagmar se podívala na Radka jako na ztracenou ovci.
"Samozřejmě. Sama jsem mu je nabídla," odpověděla a podívala se zpátky na Milana. "Tak jako jsem tebe vzala zpátky domů. Ani z jednoho nemám vůbec nic," řekla jasně. Pronesla to tak, že jedině vůl by mohl něco namítat.
"Ani to potěšení už ne," dodala a dívala se opět na Radka, který se zadíval do země. Pohled mu sklouznul samovolně a hned si za to v duchu vynadal. Já v tomhle cirkusu hrát druhé housle nebudu, snažil se zmátořit. Pokusil se o nápravu.
"Půjčila mi už devět tisíc," promluvil k Milanovi.
"Deset," odpověděla mu Dagmar. Byla skoro vděčná, že to Radek řekl. Vrátilo ji to seběvědomí, která našla v obchodě mezi regály. Bude po jejím, a pokud se jim to nebude líbit, ať už táhnou k čertu.
"Můžete mi říct, kolik mi je?" zeptala se.
"Třiapadesát," odpověděl Milan. Chtěl to říct rychleji než Radek. Ten se k tomu ani neměl; ženským neříkal jejich věk ani na přímou otázku. Když už, tak to obkecal, ale tím by si teď moc nepomohl. Tady velí Dagmar. Poprvé ji viděl na konci sil, což platilo i pro Milana.
"Já už se nehodlám o nikoho starat," téměř zasyčela, aniž by se na ně podívala.

Jana stála za dveřmi. Čekala na svou chvíli, poslouchala každé slovo a milovala svou matku, které si vážila víc, než kdykoli v životě. Slyšela něco o penězích, ale i když se tomu nechce věřit, nikdy se na tohle matky nezeptala; téměř se bála zajímat, co mezi nimi opravdu je. Radka si ze života vyškrtla se vším všudy. Váhala jestli vejít, protože nechtěla pokazit matčinu velkou chvíli. Opravdu to vypadalo, že se s oběma vypořádá jednou provždy.
Radek věděl, že s penězi je útrum. K čemu by mu pomohl nůž, na kterém seděl? Jedině do kriminálu, kde by sice dostal najíst a utekl by od těch, co po něm chtěli splátky, ale už teď se nemohl zbavit dojmu, že to není fér jak k Marii, tak i ke všem ostatním.
Že by se zkrátka zachoval jako dobytek, který se nesvědomitě přežírá na pastvě a potom, co na ní není odveden, nakopne prvního, kdo se namane. Jako úředníček v nadnárodní firmě, který může zadarmo pít každý den kapučíno na účet podniku, ale jakmile jej jeden den nedostane, podá stížnost.
Milan tušil, že právě prožívá nový začátek. Cítil možnost vyrůst, pokud by teď začal jednat. Jenomže po každém novém začátku vždy ztratil kus sebe. Jedno své já ztratil v Bulharsku, další v pokoji plovdivské holky, jiné zase, když nevystoupil v Budapešti z autobusu. Všechna jeho já pokračovala v cestě, na kterou se on neodvážil. Teď už mu na tom nezáleželo a odhodlal se riskovat se vším všudy.
Viděl jak Radek vstává a zvedá nůž schovaný pod zadkem. Celou dobu na něm seděl a Milan zauvažoval, jak blízko byl bodnutí ve chvíli, kdy Radka praštil. Změnil postoj tak, aby byl u Radka co nejrychleji, kdyby jej náhodou napadlo jim vyhrožovat. Měl už toho tak po krk, že mu bylo jedno, jestli se zraní.
"To nemyslíš vážně," zaslechla Jana matčin hlas zpoza dveří. Cítila v něm strach a překvapení. Snad i lítost. Jen nevěděla, jestli to říkala Radkovi nebo Milanovi.
"Polož to!" slyšela hned na to Milana a pochopila. Přestala stát na místě a pohnula se kupředu. Otevřela dveře bytu a vtrhla dovnitř, kde viděla, jak Radek mává nožem. Podle Jany vypadal překvapeně, jakoby mu nůž do ruky někdo před vteřinou teleportoval. Radek se na Janu podíval a chtěl odtud navěky zmizet. Nechtěl je nikdy potkat. Nechtěl být tím kdo bere, ale kdo dává a má právo se naštvat.
"Myslíte si snad, že bych ho použil?" zeptal se všech. Nevědí o mě vůbec nic, pomyslel si. Díval se přitom na Dagmarku, které bylo jasné, koho se doopravdy ptal. Ta ani nestačila odpovědět. Už za ni jednaly děti. Dospělí přátelé.
"Proč ho teda držíš v ruce?" zeptala se Jana.
"Hodlal jsem poukázat," nadechl se, ale druhá polovina věty neexistovala. Otočil se k Janě a nůž odhodil rezignovaně k nohám. "Chtěl jsem Vás postrašit, ale byla to blbost," dodal. Kopnul do nože, který přistál pod oknem.
Dagmarka přešla místnost k oknu, sedla si do křesla a zklamaně Radka sledovala. Připadala si čím dál hloupější, když viděla, kam až se celá situace s Radkem vyvinula. Milan stál vedle ní a rovněž Radka pozoroval. Jeho názor na Radka se tento den několikrát proměnil. Od prachsprostého vyžírky, přes nešťastného chudáka, který prohrál co mohl, až k chlapovi, který přikrčený v koutě umí vzít do ruky nůž.
"Vypadá to, že je na čase odejít Radku," řekl mu. Prostě to řekl, nesnažil se vyznít jako přítel. Radek už jen pokývl hlavou. Byl unavený a sám se chtěl odtud ztratit. Říkal si, že alespoň dal možnost jednomu člověku dospět. Nemyslel na to, jak splatí dluh. Jako vždy nepanikařil a tušil, že mu osud něco vmete do cesty.
Jana mu odchodem z předsíně demonstrativně nechala volnou cestu. Ať už povede kamkoli, prolétlo ji hlavou. Aniž si to v této chvíli uvědomovala, Radek jí pomohl přimknout se k rodině. Už se nikdy nebude tvářit tak, že se jí to netýká. A Dagmarka, i přes postupující tvrdost, bude svoje děti milovat. Slovo přátelé v souvislosti s nimi už nikdy nepoužije.
Sledovala Milana a jeho snahu. Viděla Janu v pokoji (téměř si nevšimla, kdy se v něm Jana ocitla), a byla ráda, že má i ji. Oči poté nasměrovala k Radkovi, který s červeným strupem u nosu opouštěl byt a celou rodinu.
"Ty peníze, které jsi mi.."
"Ber je jako dar," pronesla Dagmar tónem, který mu nedal možnost něco namítat.
"V tom případě abych vám popřál pěkný zbytek dne a pěkný život. Chci jen říct, že nikdy bych nikoho nožem nenapadnul. Jsem ten, kdo by chránil a ne jinak. Na to si Dagmarko určitě pamatuješ," pronesl k ní. Ani on ale nechtěl slyšet odpověď.
"Velice mě těšilo," dodal a odešel. Potom, co za sebou zabouchl dveře, zůstala tahle rodina sama.
A nevedlo se jim špatně; pokud stáli při sobě, jako jednoho pátečního odpoledne.

Rodina 6/7; Jana

11. ledna 2015 v 9:19 | Milllhause |  Seriály
Jana se odplížila z bytu přítele a vyšla si do světa. Nebavilo ji trávit zrovna moc času v cizích bytech. Byla spjatá s domovem a nechtělo se jí věci měnit. Měla svou práci, a tu taky nechtěla měnit. Byla spokojená s tím, jak to bylo. Jana měla ráda svobodu. Jana měla ráda pořádek. Chodila do školy a dokončila ji, i když ji už dávno nebavila. Tolik si vžila tento životní cyklus, že ji nebavilo ani trávit čas s lidmi, kteří časem mrhali, nebo se nezodpovědně životem protloukali. Mohl za to Milan, nebo by to na mě přišlo i tak?, zamyslela se nejednou.
Její role v Milanově životě byla minimální. Jana to věděla, a protože v dětství se hlavně řešily problémy s otcem, nebo právě s Milanem, a na její názor se tehdy nikdo neptal, naučila se soustředit hlavně na sebe. Možná to pro ni bylo tvrdé, ale nikdo ji neodpáře, že jí to pomohlo stát se samostatnou; samostatnější než byl Milan. Dokonce samostatnější, než byl Radek.
Radka potkala poprvé v okenním průlezu do obýváku, kdy ona lezla ven a on dovnitř. Před nosem měla jeho potetované rameno, ze kterého na ni vzhlížela pirátí lebka a nápis, je po mně a je mi fajn.
"Kam to sakra lezeš?" zeptala se okamžitě, ale Radek se na podobnou situaci připravil. Od Dagmarky věděl, že tady ještě žije její dcera. Dvacítka.
"Jdu si pro mámu," mrknul na ni, zachechtal se a vlezl do bytu. Jana se na parapetu otočila na podpatku a vpadla do bytu za Radkem. Ten se na ni nepřestal usmívat. Natáhnul k ní ruku. "Radek!" představil se, ale Jana jeho ruku nepřijala. Přemýšlela, že by mu ji spíš zlomila.
"Co že tu chceš? Jsi magor?" zeptala se, protože se na ni Radek nepřestal usmívat. A slzák nikde, naštvala se na sebe.
"To nejsem schopen posoudit sám, Janičko, ale co tu hledám vím naprosto přesně," mluvil a vydal se k ledničce. Tu otevřel a Jana na něj jen zírala. "Jsem nový kamarád Dagmarky, řekla mi, že tu mám na ni dneska počkat. Já opravdu nevěděl, že jsi doma."
"Takže nám tu oknem lezeš pravidelně?" vykřikla. "A neříkej mi Janičko a zavři sakra moji ledničku!" teď opravdu zařvala. Neměla vztek ani tak na něj, jako spíš na matku. Sama ji radila, ať si nějaké přátelé najde, ale ve snu by ji nenapadlo, že si domů zatáhne prvního chlapa, který se jí pokusí obrat v podchodu.
"Neboj, nejsem násilník. Dagmarce jsem pomohl, a od té doby se stýkáme ve vší počestnosti. Mám ženu, Marii. Posuzuješ snad lidi podle obalu?" zeptal se, ale neútočil. Jen chtěl dostat informaci.
"Posuzuju je podle toho, jestli mi skáčou do bytu oknem a vyjídají ledničku," odpověděla. Radek ledničku zavřel a nechal Janu udělat další krok. Udělat první dojem se mu nikdy nedařilo; už vůbec ne potom, co se přestal zajímat o to, co si o něm lidi myslí. Tohle hodně lidí používá jako svůj postoj, ale doopravdy to tak nikdy není. Radkovi se to povedlo, i když to trvalo léta. Proto měl rád Marii, proto měl rád i Dagmar, protože si obě počkaly na to, co čeká uvnitř.
"Myslím, že moje omluva by byla na místě, takže se ti omlouvám," řekl. Jana ale pořádně nevěděla, jak reagovat. Chvilku jenom tak stála a sledovala ho. Zavolala matce, která ji vše vysvětlila a zasypala ji omluvami. Ne však už vysvětlením, jak může někomu dovolit k nim domů skákat oknem.
"Nebudu nikomu radit, s kým se má bavit, ale potkat už tě tady nechci," řekla mu. "Prostě si příště lépe zjisti, jestli tu jsem, než tu vlezeš oknem,"ujasnila a vyprovodila jej z bytu. Radek nic neřekl, jen ji popřál pěkné odpoledne, Janičko. Jana hned zavřela dveře a běžela k ledničce. Otevřela ji a pátrala po něčem závadném, co tam mohl hledat, nebo co si tam mohl schovat. Nenašla vůbec nic kromě jídla.
Jana teď procházela parkem a na tohle seznámení si zrovna ani nevzpomněla. Mířila domů a hlavou se jí prolínalo, co se teď bude dít s Milanem, a s celou rodinou. Jestli si všichni sednou a promluví si. V té samé chvíli se Milanova ruka střetla s Radkovým nosem a Dagmar omdlívala v obchodě při zjištění něčeho, co do té chvíle sama sobě skrývala.
---
Byla jednou jedna rodina. V horkém létě se sešli v jednom bytě a zpřeházeli si o sobě mínění. I když se jako příčina hádky mohl zdát Radek, nebylo to tak. Radek byla ta cesta, díky které si mezi sebou urovnali vztahy.
Dagmar stála s Milanem před domem a na první pohled s ním vedla klidný rozhovor. Jana se v té chvíli ocitla na ulici, kde vešla z parku, ale hned se zarazila, když viděla bratra s matkou u vchodových dveřích domu. Zůstala stát a pozorovala je schovaná za domem naproti přes ulici.
"Miluju tě mami, ale co je tohle vlastně za chlapa?" zeptal se Milan. "Jak tě vůbec napadlo, pomáhat cizímu chlapovi? Dokonce i Jana, která je chytřejší než já, jak jsem se dozvěděl, ho nemůže vystát."
"A co o něm víš?" zeptala se. Byla si jistá, že neví nic.
"Že má nějakou ženu, která nemá ani páru o tom, že leze lidem do bytu oknem, že se nechá živit jinými, a že smrdí jako špatně vypraný ručník. Tyhle věci," odpověděl. Pohledem sklouznul na malého jezdícího koně na provázku, který stál matce u nohou. Nechápavě na něj mrknul, ale pak už se věnoval jen jí.
"Proč se vůbec staráš?" zeptala se unaveně.
"Jak bych se mohl nestarat? Připadáš mi jak oblbnutá," rozhodil rukama.
"Co si to..," došel ji dech. Přijel si po pěti letech, po pěti! hřímalo ji v hlavě. "Drž už hubu, ty vole jeden," vydechla. Chtěla ho v té aktivitě zastavit, stejně jako se o to pokoušel Radek.

Ten si mezitím uvnitř udělal procházku do kuchyně, do příborníku. Věděl, že až všichni vejdou do bytu, nebude k nim nic než upřímný. Z příborníku vytáhnul nůž a zamířil zpátky k pohovce, kde si dřepnul do pozice, z jaké před chvíli vstal. Zhruba tak už věděl, co se tady semele. Viděl Janu načuhovat zpoza rohu garáží, a slyšel Milanovu hádku s matkou. A cítil instinktivní varovný signál v žaludku, který se málokdy pletl.

Jana zaklela a otočila se směrem do parku, kde si našla lavičku. Baví se venku, takže uvnitř je Radek, došlo jí. Trochu ji štvalo, že ráno odešla od přítele bez rozloučení; nemohla se tudíž jen tak vrátit. Jenomže utíkání od problémů byla v téhle rodině role spíše pro Milana, takže o čem tady vlastně přemýšlela? Na Radka měla alergii, ale to Milan taky, takže pokud tam vtrhne teď, mohlo by se klidně stát, že matce otevřou oči. Aby neviděla hrdinu, ale vyžírku.
Zvedla se z lavičky, jakoby ji něco kopnulo, a rychlým krokem se rozešla k domu, kde právě Milan zavíral dveře.

Rodina 5/7; Lehátko na vodě

9. ledna 2015 v 19:09 | Milllhause |  Seriály
Dagmar byla na cestě domů, když si vzpomněla, že by měla vzít ještě něco k večeři. Netušila pro kolik to bude lidí, a tak toho radši pobrala více. Nakupovala, ale na jídlo doopravdy nemyslela. Myslela na Radka, na peníze co mu slíbila, a které vlastně neměla, a na děti, které ji odrostly; děti, které nebyly zlé, ale i tak s nimi nevycházela, jak by chtěla. I když by si někdy chtěla namísto všech hrátek prostě s nima sednout a od srdce se zasmát, tak ji to nedovolil ten vnitřní pocit hrdosti. Byla přesvědčená, že tah je na jejich straně. Měli bychom být dospělí přátelé, opakovala si, ale doopravdy o někoho pečovat potřebovala, chybělo jí to. Potíž byla v tom, že Milan už si to nezasloužil, a Jana o to naopak nestála. Vybírala zeleninu a najednou se k ní obrátila jasná chvilka, ve které člověk vidí sám sebe ve vší nahotě, která trvá vteřinu a která Marii zalila horkým olovem jako vodou z konve. Zůstala stát nehnutě, jakoby někde zapomněla vlastní dítě.
Proto chtěla Radkovi pomáhat? Ne proto, že by to považovala za správné, ale protože v něm viděla další dítě, o které se bude moci postarat? Vyměnili si snad role z ochránce na toho, kdo ochránit potřeboval?
"Takže si tu jenom na něco hraju?" vyklouzlo ji z úst. Neuměla to udržet uvnitř, vyplivla to jako zkažené maso. Otočila se, jestli to někdo neslyšel, ale nikdo si jí nevšímal. Procházela obchodem jako bez smyslu, jako by ji někdo řekl, že všechno čemu věřila, byl vtip.
"Je vám něco?" zaslechla a sledovala zaujatý výraz mladé prodavačky. Dagmar měla nákup složený v tašce a zbývalo jen zaplatit.
"Nezlobte se," omluvila se a vytáhla peníze z kabelky. Usmála se na tu milou holku, sebrala si věci a opustila večerku. Měla to domů asi dvě stovky metrů, jen několik málo minut chůze. Nechtělo se jí tam ale přijít, než si to srovná v hlavě. Cítila se jako v kleštích. Nechtěla nikomu pomáhat jen proto, aby se mohla o někoho starat. Chtěla pomáhat příteli, ale byl Radek přítel? Jaký byl jeho přínos, krom milých řečí nad kávou? Tolik ji zaimponovala jeho pomoc s kapsářem, že se přestala soustředit přímo na jeho osobnost. A taky si vážila, že nelhal, což ji nějakým způsobem přesvědčovalo, že ty peníze nevkládá do kanálu. Ale na takovou charitu už byla odrostlá. Viděla by to tak i v případě, kdyby se Milan nevrátil? Najednou se na Milana dívala jako na nůž, který rozřízl zanícenou ránu.

Dobrý den, posral jsem všechno, co se dalo?
Haló.
Milana to zajímalo a potřeboval odpověď, protože došel na další křižovatku a vesmír mu řekl něco, co nechtěl slyšet - zřejmě tedy pravdu. Byl zpátky u problému První lekce, tak si to pojmenoval. V Bulharsku žil jako koza, jako průměrná obyčejná koza na poli, co zažívá den, kdy ji nepřijde ani kousek trávy takový, jaký by měl být. A tak přecházel po poli, jako by ho střelili do zadku a hledal lepší trávu, a zároveň i lepší místo na poli a na světě, protože nechtěl, aby jej pálelo slunce. I když ze začátku několik dalších koz putovalo s ním, jednu po druhé to přestalo bavit a smířily se s tím, co měly. Nakonec jim bylo dobře, což se nedá říct o hlavní to koze příběhu, o Milanovi.
Ve spánku jsem lehčí než lehátko na vodě, zpívá se. Po dlouhé době na vodě se člověku začne nepříjemně vrtět žaludek, až se pozvrací. To Milan dělal právě teď. Zvracel až se zalykal, v hlavě a v těle a v každé buňce mu dělali inventuru, až se v břiše konala recepce o výsledcích a hodnotách. Jestli bylo vše k dobru věci, nebo jsme se všichni spolu ocitli na parkovišti, odkud se zrovna nedá vyjet.
Haló, dobrý den, jsem sráč? Tedy někdo, kdo vše vzdá, než aby se protrápil do finále? Byl jsem tam někdy?, kříčel v sobě a stál přitom v tiché místnosti pozorujíc Radka a jeho rozbitý obličej.
"Byl jsi někdy ve finále?" zeptal se ho. Radek chvíli přemýšlel, co tím myslí, ale asi věděl. Byl tam párkrát. Ani si nevzpomínal, jaké šance míval; těmhle vzpomínkám hodně zahobloval hrany a neměly už žádnou výpovědní hodnotu. Snad tak hlava činí, abychom si nevystřelili mozky, napadlo jej.
"To už je hodně dávno," zakroutil hlavou. "Je docela možné, že jsem to někam mohl dotáhnout, ale v tom tvém finále jsem to pokálel, protože jsem tam vlastně ani nebyl. Asi jsem v těch chvílích koukal jinam," odpověděl. Asi jsme si fakt podobní, říkal si Milan, protože tomu, co Radek řekl, dokonale rozuměl. Koukat se jinam. Nedělám nic jiného, věděl. Drž se toho, co máš a neohlížej se. I kdyby to mělo znamenat, že mi něco dalšího uteče? Že něco minu? "Co bys dělal jinak?" zeptal se.
"Všechno," odpověděl Radek okamžitě.
"Například?" nenechal se Milan odbýt. Koukal na Radka a čekal na odpověď. Radek si promnul rozbitý nos, a zatoužil znovu po klíčích od bytu. V minulosti se opravdu nerad vrtal.
"Já ale hnípání v minulosti neholduji a vůbec se v ní nerad šťourám," řekl mu.
"No to asi my všichni, kdo se o sebe neumíme postarat," vzpomněl si Milan na tu plovdivskou noc s moravskou holkou, která o minulosti nechtěla ani pípnout. Přemýšlel o Radkovi, a došlo mu, že k němu už necítí nenávist. Najednou byla ta zloba pryč a zůstal po ní jen otisk na Radkově nose. I když se nerad, jako všichni sráči světa, vrtal v minulosti, dnešek si bude pamatovat do konce života, tohle Milan věděl jistě. Bude si jej pamatovat i Radek, ale ten o tom nepřemýšlel. To byl ten rozdíl mezi chlapcem a chlapem. Milan si vše ještě převracel v hlavě, zato Radek nechal život plout a čekal už jen, co přijde. Jakoby mu vlastní minulost ani nepatřila.
Najednou se ozval domovní zvonek. Milan se zarazil, protože nikoho nečekal. Pohledem na Radka zjistil, že ani ten si tady nikoho nepozval. Nahlédnul oknem do ulice, kde stála Milanova matka. Mávla na něj a rukou mu pokynula, aby jí šel s něčím pomoct.
"Jdu ji pomoct," řekl Radkovi. Pomalu došel ke dveřím, odemknul si a vyšel ven z bytu. Radek změnil pozici na zemi a zavrtěl hlavou. Význam tohoto dne mi uniká, zpíval si pro sebe. Rozhoupalo se mi lehátko na vodě.

Známý má známého a tomu se..

7. ledna 2015 v 10:46 | Milllhause |  Bulharské dny
Mnohdy mi bylo líto, že nejsem známý známého. Zrovna tihle tvorové žijí totiž až podezřele neobyčejný život, kdy den začínají skokem z vodopádu snímajíc docela první selfie, oběd si sami uloví v parku a večer se náhodou dostanou na večírek pořádaný tou vyhaslou hvězdou, která je ale vlastně strašně fajn a která pořádá sklepní večírek na střeše.
A nebo si otevřou zastavárnu. Jeden známý má totiž známého, který si otevřel zastavárnu naproti kasína. Teď mu patří téměř celá ulice, protože mu gambleři pořád nosili šperky a telefony a boty a auta, až si tenhle známý známého otevřel vedle zastavárny taky zlatnictví a krámek s telefony a autosalon. Chce to mít fištróna.

Jiný známý známého se dostal na Balkáně k obchodu s auty. Totiž bylo nebylo a lidi dostali chuť vyběhnout s pojišťovnou. A tak pár hlav napadlo požádat známého známého, aby jejich auto s papíry a vším jak se patří převezl do Ruska. Proč? Protože ve chvíli, kdy si rus dovezené auto kupoval za výhodný peníz, bulhar vkráčel do budovy pojišťovny a auto nahlásil jako kradené. Rus tak za výhodný rubl koupil auto, bulhar dostal leva od pojišťovny a známý známého dolary za to, že umožnil, aby všichni byli spokojeni.

I u nás v srdci Evropy máme takové známé, kteří řídí auta a jakmile se zkouří svým ubalený jointem, zastaví je policie. Nebo jeden známý známého strčil hlavu do popelnice a než mu ji hasiči vytáhli, vytáhnul náhodný kolemjdoucí císaře z kalhot a ukázal známému nepoznané obzory kocoviny.
Jeden známý známého pak dokonce svých patnáct minut slávy nepřežil, když jej našli se zlomeným vazem a v obleku batmana schouleného ve staré babiččině skříni, protože takto chtěl skočit na svou snoubenku, kterážto mezitím dehydrovaná a vůbec různě potřísněna vlastními exkrementy čekala svázaná na lůžku, když do bytu už pro velký zápach nahlášený sousedy vpadla policie.
Známý známého žije dost extravagantně a mluví se o něm; ačkoli ho většinou nikdo nikdy neviděl.

A teď něco pro zasmání. Jeden známý má známého a tomu se někde v Rakousku stalo, že jel domů z práce. Autem. A to v takové mlze, které šoféři říkají mlíko. Není vidět vůbec nic, jen zadní světla auta před nimi. A tak ten známý řídil toho večera v mlíku své auto, až najednou ten před ním zastavil někde na semaforu. Když ale čekání zabíralo už asi deset minut a vůbec se nepohnuli, došla známému trpělivost a vyskočil z auta.
"Co je, proč nejedeš?" zeptal se.
"Já už jsem doma," odpověděl člověk udiveně. Známý mrknul a zjistil, že stojí před cizí garáží.

Rodina 4/7; Radek

6. ledna 2015 v 8:44 | Milllhause |  Seriály
Milan už byl doma tři týdny. Vzal matku a Janu dvakrát na večeři a jednou do kina. Ani jednou se za tu dobu nepohádali, ani si nevyčetli staré rány. Bylo to opravdu fajn. Jenomže i v tom království, kde se všichni veselili a zpívali, se muselo jednou začít makat a Dagmar ten moment vyhlížela s čím dál větší netrpělivostí. Chtěla, aby se to dělo teď a na večeře si chodili sednout unavení z práce.
Jana byl druhý případ. Do háje, Jana přece byla pravý opak!, zarazila se. Pracovala, aniž ji někdo pobízel, ale o to, co se dělo doma, se zase tak moc nezajímala. Žila si pro sebe, s matkou jako se spolybydlící, kdy si navzájem jedly jídlo, protože si jedna z nich zapomněla nakoupit.
"Jen si vem, co najdeš," pronášely a další den ledničku doplnily, aniž si to připomínaly. Milanův odchod a společné vyřešení dluhů je stmelilo natolik, že se ani nemusely svěřovat silou, ale jen, když bylo některé těžko.
Žily si dobře, i když Jana Radka nepřijala. Distancovala se od něj a od řešení jeho života. Mluvila s ním pořádně jen jednou, kdy ho ze dveří vyrazila dřív, než hovor skončil. Radek to přijal, ale to neznamenalo, že by si i Jana několikrát nevyslechla chraplavý chechot z útrob potetovaného hrudníku, na kterém se skvěl nápis Žij a nech žít.

Radek potkal svou Marii v čekárně, kde si oba prohlíželi fotky umělcových výtvorů. V čekárně u tatéra Vlada, který se na Moravu dostal po revoluci svým žigulem, který odstavil v prvním bazaru a za peníze za auto, spolu s těmi dovezenými v kufru, si otevřel skromný tetovací salón. Radek byl jedním z prvních zákazníků a Marie mu byla Vladem představena před čtyřmi lety. Nebylo nad čím by se rozpakovali a dali se dohromady.
Radek hezky mluvil, ale moc už nedělal. Jenomže vše dokázal tak hezky říct a vysvětlit, a co bylo nejhorší - nikdy nelhal. Fakt jste mohli věřit, že říká pravdu. Protože říkat pravdu věci dost ulehčuje, tvrdil.
A tak Marie neměla tušení o narůstajících dluzích, ani o těch lidech, co je chtěli zpátky. Pochopila to ale Dagmar, která podobnou situaci u chlapa už zažila. Věděla, co se s mužským děje, když mu to začne přerůstat přes hlavu. Snad proto Radka nezavrhla, protože její první muž problém s dluhy vyřešil útěkem (což je vlastnost, kterou po něm podědil i jeho syn), a nechal ji to na hlavě. Radek to ale řešit chtěl, i když taky ne tím nejlepším způsobem.
"Ideální nejsme nikdo, Radku," řekla mu. "Pomůžu ti."
"Proč?" zeptal se.
"Chci ti pomoct," řekla a nabídla mu něco, co neodmítl. Něco, co ani odmítnout nemohl, protože by pak možná zůstal pyšný, ale taky na ulici.

Tohle všechno Milan netušil. Neměl přesnou představu, jak vůbec tenhle vztah mohl zafungovat, a co je vůbec dalo dohromady; jaký moment je mohl stmelit. Jenomže to vzal za špatný konec, a tak už ani ten důvod slyšet nechtěl. Chtěl jenom, aby Radek zmizel. Tutlala se v něm jakási pečovatelská chuť, jako malá myška běžící v malém kolečku pořád vpřed vyrábějíc tím elektřinu, která Milana dovedla k tomu, aby vstal z křesla, a zeptal se Radka přímo do očí, o co mu jde.
"Tomu bys neporozuměl," odpověděl mu Radek.
"Zkus mě," nevzdával se Milan. Byla to už druhá urážka, co na něj Radek plivnul a při třetí se bál, co udělá. Zkoušel si vybavit, jestli někdy někoho praštil.
"Obětoval ses někdy pro někoho?" zeptal se Radek vážně a chtěl slyšet odpověď. Věděl jaká bude, ale chtěl, aby to ze sebe Milan bolestně vytlačil. Pokud se zachová jako chlap, a nebude bruslit okolo, mohl by to říct, přemýšlel Radek.
Přemýšlel i Milan. Nechtěl, aby se mu Radek zase vysmál, ale nenapadalo ho nic, co by se dalo jako oběť označit, krom vzpomínek z dětských let, kdy byl ochoten celé třídě napsat informace pro rodiče do žákovek. Někdo mu vyseknul kompliment, že píše nejrychleji a zároveň pěkně, tak se toho Milan chopil; samozřejmě, dej to sem, napíšu to i tobě. A nedošlo mu, že z něj udělali vola. Došlo mu to dokonce až po letech.
"Nic si nevybavím," řekl konečně.
"Vida. Jak ti mám teda vysvětlit to, že se tvoje máma chce obětovat, aby mně pomohla?" podíval se něj nechápavě. Jako na kluka, který pořád nepochopil, že má zvednout prkýnko, když čůrá. Nebo že když zalže, tak dostane facku. Nemá mě co soudit, projelo Radkovi hlavou. "Choval jsem se k tobě dost slušně," ukázal na Milana prstem. Milan ho nepřerušoval, ale začal se cítit, jako by ho právě za sebou zanechal slon v pustině, a začaly se okolo něj slétávat mouchy.
"Nejsem ideální, ale taky jsem to o sobě nikdy netvrdil," řekl Radek. "Jenomže ty, ty jsi opustil rodinu, když..."
"..nikoho jsem neopustil.."
"Opustil! Nechal si je vyřešit dluhy a vzpamatovat se z odchodu toho hajzla. Nebyl jsi tu s nima. Myslíš, že to, že jsi jednou za týden zavolal, jim pomohlo obkecat v bance, že nemají prachy?" Milanovi začalo být horko. To, čeho se bál, právě přišlo. Najednou začal litovat, že se do Radka pustil, ale hned v další vteřině se v něm cosi vzchopilo, něco malého a to přestat nechtělo. Podíval se Radkovi do očí, ale nic neřekl. Poslouchal, a Radek si té pozměněné pózy všimnul. To už jej ale nevykolejilo. Chtěl Milana nadobro dorazit a zašlapat do země. Milan byl jako dítě, co nedokáže přestat otravovat, protože se prostě bojí, že kdyby přestalo, bude poníženo. A tak pokračuje v provokaci a čeká, kam se situace vyvine.
"Teď ses vrátil," pokračoval. "Ale co tady chceš vytvářet? Být hrdinou a ochránit holky od zlého feťáka, který je chce vyždímat?"
"Takže i fetuješ?"
"Nikdy v životě jsem nefetoval, ale v očích jsem ti to slovo zahlédnul, ještě než jsi mi podal ruku. Pletu-li se snad?" provokoval. Nepletl se, protože Milan odpověděl uhnutím pohledu.
"Kašlu na tebe," řekl Milanovi a vydal se ke dveřím. Jana nechtěla mít nic společného s ním, on nechtěl mít nic společného s Milanem. Milan ho ale zadržel a vstoupil mu do cesty.
"Oknem už to nepůjde?" zeptal. Díval se na Radka, jakoby od něj vůbec nic neslyšel. Pevně a rozhodně, protože už věděl, co udělá. Počká tu s ním na matku a nechá si to stejně vysvětlit i od ní. A pak jim dá pokoj. Radka ale nepustí, i kdyby ho měl opravdu praštit. Milan byl větší o hlavu, a to mu dávalo menší výhodu a hrst sebevědomí k tomu.
"Díky tvé přítomnosti rád využiju dveře," odpověděl Radek a chtěl ho obejít, ale Milan se mu opět postavil do cesty. "Co to děláš?" zeptal se.
"Jestli nespěcháš do práce, tak bych tu s tebou rád počkal na Dášu," odpověděl mu.
"Nepovídej," odstoupil. "Nerad se hodně vyptávám, ale proč tu s tebou mám na Dagmarku čekat?" propletl si ruce na prsou a hlavu naklonil k Milanovi.
"Protože bych všechno chtěl slyšet i od ní a před tebou," odpověděl prostě a šel ke dveřím, ty zamknul a klíče vytáhnul ze zámku.
"Teď je spolkneš?" usmál se Radek. "Dej mi ty klíče a pusť mě," řekl mu hned. A je to tady, projelo Milanovi hlavou.
"Nedám," řekl Milan ještě. Sám tomu nevěřil. Pomalu se vrátil od vchodových dveří zpátky do obývacího pokoje. Radek na něj hleděl a přemýšlel, jak mu klíče vzít, aniž by jej musel zabít. Promnul si oči a snažil se myslet vážně. Co se tady vlastně stalo, zvažoval. Syn nemá rád chlapa, co se stýká s jeho matkou. Nic moc nového. Navíc jsou v tom peníze, které mi jeho matka dává. Ehm, půjčuje. A jako vrchol všeho se tím chce revanšovat rodině za to, že tady nebyl.
Hraje to na mě, rozhodnul se. Stačí ho vyvést z míry, našel odpověď. Radek se zničehonic k Milanovi vydal s rukou nataženou a dlaní vzhůru. "Dej je sem," řekl jen.
"Nasrat," uslyšel, načež Radkovy ruce vystartovaly. Praštil Milana do prsou a ten udělal dva kroky nazpět. Kluk Milan si v té chvíli šel lehnout neznámo kam, protože se Milanova pravá ruka semkla v pěst a Radka praštila do ucha.
"Au, kurva!" zařval Radek, ale než se vzchopil na odpověď, praštil ho Milan ještě jednou stejnou rukou, tentokrát do nosu. Z něj se vyvalila vlna červeného koloru. Radek padnul k zemi a opřel se o sedačku. Sledoval Milana.
"Co blázníš, ty magore? Tys mě praštil?" zeptal se, ale jeho klid a nadhled byly tytam. Teď měl situaci pod kontrolou Milan, který byl možná syn na baterky, ale co se doma dělo, mu nikdy jedno nebylo. Neposílal peníze, nebyl na něj spoleh a utekl, když jej potřebovaly. Konečně to viděl jasně. Jenomže jak říkal, nikdy nebylo pozdě odrazit se ode dna. A neříkal to i Radek? Jasně, že jo. A nebude to za rok, nebo za týden, nebo od zítřka. Děje se to právě teď. Právě teď se vykašlal na bezstarostnost a sladkou nezodpovědnost.
"Radku, myslím, že umíš akorát tak hezky kecat," řekl mu. To shodou náhod slýchavala i Dagmar od Jany. Umí hezky kecat, to jo, ale.
"Nula posuzuje nulu," zavrtěl Radek hlavou.
"Kolik toho vůbec dlužíš?" zeptal se Milan. Neměl představu a skoro se modlil, aby to bylo hodně, protože tady nechtěl nakonec vyvádět kvůli pár stovkám. Jenomže kdyby to bylo pár stovek, tak by mu to vpálil Radek do tváře hned ze začátku. Nebo ne?
"Padesát tisíc," ozvalo se od sedačky.
"Z čeho to je?" chtěl Milan vědět. Hodil Radkovi kapesník a ten si jej přiložil k nosu. Měl ho zlomený už několikrát předtím, ale i tak to bolelo. Krev už mu tolik netekla a tak si kapesník k nosu přiložil spíše jen ze zvyku. Z čeho mám dluhy, zamyslel se.
"Tomu asi nebudeš věřit," nadechnul se. "Nejsou v tom ani drogy, ani chlast. Jen ztráta práce a půjčka z ne zrovna korektní firmy, pokud to tak mohu vyjádřit," pronesl už s navráceným klidem. Seděl opřený o gauč, mnul si opatrně nos a viděl, že Milan čekal trochu větší příběh. Ten ale Radek neměl. Radkovi zazvonil telefon, na jehož displeji se psalo Marie. "Dovolíš mi to zvednout?" zeptal se Milana, ale nečekal, že by mu to zakazoval.

Dcery

5. ledna 2015 v 9:02 | Milllhause |  Bulharské dny
Budu mít první dceru, kterou jsem sám pomohl upéci, ale dohromady už druhou. Věkový rozdíl bude značný (sedm let) a tak se bojím doby, která přijde o desetiletí později. Kdy jedna bude velice dospělá a s vlastními myšlenkami, a druhá nebude chápat, proč by i ona nemohla být taková a tak se budou většinu času docela nemít rády.
Dokonce jsou i tací, kteří mi navrhli vyrobit ještě jedno dítě (protože až od tří dětí začíná rodina) a risknout toho kluka jako buka. Protože se to ale týká mě a do vínku mi byla dána hlavně sranda, a protože v rodině družky potažmo snoubenky se padesát let rodí jen holky, nemám téměř pochyby o tom, jak by tenhle experiment dopadnul. Žensky.

Dneska ráno jsem se podíval do budoucnosti, což já čas od času dělávám, abych věděl, na co si připravit nervy, a viděl jsem, jak si jedna dcerka po druhé vodí domů čím dál větší pitomce, kterým nikdo nebude rozumět, jen ony. A jak ta první bude nenávidět svět a nihilisticky jej posuzovat, než se okolo dvaadvaceti zamiluje do učitele basketbalu a uklidní se, ačkoli on bude vyhozen z univerzity a bude mít vůbec spoustu problémů s rozvodem.
A jak druhá v pořadí bude kašlat na školu, a ukazovat prstem na své idoly, kteří školu taky nedokončili a nás to bude stát vlasy a nervy, abychom ji narovnali mysl (aspoň trochu) a donutili ji dokončit alespoň tu střední, aby měla papír, protože společnost stává se čím dál více byrokratickou až kafkovskou, a bez papíru nebude člověka.
A potom přijde ta třetí, která bude opovrhovat nezodpovědným stylem života svých sester a bude velice pilná a benjamínek a bude to naděje rodiny, protože ve škole bude prímus, doma bude hodná a vůbec to bude dítě doslova k pohledání, protože jakmile nastoupí na vysokou, změní se jí radikálně myšlení a na osm let zmizí všem a všemu z dohledu. Když se už pomalu před třicítkou a moji sedmdesátkou vrátí, bude mít minulost, o které nebude chtít nikdy mluvit a povede život jako bankéřka.

Ani jedna nebude kopat za Liverpool, natož Baník. Ani jedna mi nezaplatí tu unikátní léčbu nervů, kterou vymyslí odteď za třináct let a která bude ohromně populární a mimořádně drahá. Ani jedna neprožije doopravdy šťastný život, protože během toho jejich života proběhne další válka a lidi tak budou mít zaděláno na další stoletý mindrák.
Pokud ovšem... je nenaučíme, že odpověď je v nadhledu a srandě. Protože i Bukowski říkal, že svět patří těm, co se neposerou. A tak se budou Magi a Ema a Dišperanda bít jedna za druhou a každá bude umět něco a zaplatí mi nervovou kliniku a budou se navštěvovat i potom, co já už tady nebudu a co jejich děti budou tropit podobné hlouposti, jakými ony kdysi trápili nás. To je sice plné patosu a klišé, ale radši žít v tomhle, než v černočerné můře z prvních odstavců.

Rodina 3/7; Páteční odpoledne

3. ledna 2015 v 20:58 | Milllhause |  Seriály
Uběhly týdny a Milan si pomalu zvyknul na myšlenku, že vše proběhlo v pořádku. Zapomněl na strach, který cítil, než mu tady otevřeli dveře. A matka naopak čekala na jeho krok, kterým by ji měl dokázat, že se nepřijel nechat živit. Vše se mělo stmelit a vyřešit v jediném momentu. V jednom pátečním odpoledni.

Předcházela mu Milanova snídaně, kterou si vzal k oknu do zahrady. Po několika soustech někdo zaklepal na okno a Milan za ním uviděl Radka. Ten stál za oknem a smál se na Milana. Čekal na vpuštění.
Milan okno otevřel, ale vpustit ho nechtěl. Tenhle Radkův zvyk nesnášel skoro více, než samotného Radka. Dům byl posazen nízko a zahrada naopak vysoko, takže nebyl problém se do bytu skrz okno dostat. Pokaždé, když Radek zamířil na návštěvu, vykouřil si na zahradě cigárko, a oknem se pak spustil dovnitř. To Radek udělal i teď, aniž čekal na pokyn. Milan ho nabubřele pozoroval, ale Radek nezpanikařil a opět se usmál.
"Snídanička?" prohodil k talíři na stole a došel k ledničce.
"Máš ženu?" zeptal se hned Milan. Docela ho zajímalo, jaká existence tenhle Radek je.
"No," nadechl se Radek k odpovědi a ledničku otevřel.
"Nebo práci. Máš práci? A byt? Radku, kde jsi, když nejsi tady?" Najednou bylo jasné, že se neptá, ale útočí. Milan se cítil v ráži, protože viděl, že Radka překvapil.
Radek byl člověk, který mohl být Milanem před takovými dvaceti třiceti lety. A mohl mít kdysi i pochyby, jenomže na všechny zapomněl. Jakoby je zaspal. Člověk by mu nedokázal vysvětlit, že si zničil život, a že ho mohl zničit i několika dalším, kdyby ho nevykopli. Pořád si byl jistý, že se ještě může zadařit a ještě jednou může nakopnout vrtuli. Že mu odněkud z časoprostoru jakousi škvírou proteče do života štěstí.
"Ty se mnou máš jakýsi problém, nemýlím-li se," odvětil. Milanovi bylo v tu chvíli jasné, že Radek neuteče z bytu po jedné jeho poznámce a že tenhle hovor zabere delší čas. Navíc už si ani nebyl jistý, že v té konverzaci uspěje. Dostal strach, že si ji lépe nepromyslel, že je možná stejný jako Radek, a on to ví a brzy mu to vmete do tváře.
"No ne, já jen že by mě zajímalo, proč moje matka platí tvoje dluhy. Proč si je neplatíš sám?" zeptal se konečně.
"Protože nemám peníze, a Dáša je toliko dobrotivá persona, že mi je nabídla jako půjčku," odpověděl a byl velice klidný. Víceméně dobře odhadoval, o co tady jde. Milan se pasoval do role ochránce rodiny, na kterou pět let kašlal. Vykupuje se tady mně před očima, pomyslel si.
"Půjčku. Takže peníze mít je v plánu. Mohl bych jej slyšet?"
"Když se mnou začneš mluvit normálně, ano. Urážíš mě, aniž bys na to měl postavení. Nečekám, že by sis toho všimnul, ale ty jsi vlastně sráč, Milane," pronesl opět klidně a díval se Milanovi do očí. Ten zjevně vypadnul z role. Zíral na Radka v němém úžasu. Radek s ním mluvil jako s klukem.
"Ty mně říkáš sráč?" skoro se usmál.
"Ano. Vrátil ses tady, to je pěkné, ale žiješ na účet matky a to ti bude už třicet. Já si od ní nechávám platit dluhy, dobře, ale ve tvých letech to za mně nikdo dělat nemusel."
"To si ale bohužel nemůžu ověřit, že?" vyplivnul Milan. Hned toho zalitoval, protože to byla poznámka o ničem. Jen mu to chtěl nějak vrátit, ale neudělal to dobře. Radkovi jen potvrdil, že na koni je tady on. "Máš ženu?" zopakoval.
"Jo, jmenuje se Marie," odpověděl.
"Ví, že máš finanční problémy?"
"Jo," usmál se hořce a Milan už věděl, co řekne. "To neví. Tohle je hlavně moje starost. Starost pro chlapa."
"A pro naši matku," dodal Milan a vstanul z křesla. Do té chvíle jenom seděl.
"Jak dlouho jste spolu?"
"Něco pod tři roky," odpověděl Radek.
"A co je to za vztah, že ji aní nemůžeš říct o svých problémech a chodit k nám domů je řešit? Miluješ ji?"
"Do toho ti není ani to nic, Milane. Zastav ten výslech," pokusil se to ukončit. Mluvil klidně, ale hlas už měl napnutý. Říkal si, že to bude zábava dát mu lekci a vidět Milana sklopit uši, ale bohužel cítil, jak se začíná nasírat.
"Kdo je tady teda sráč? Že ty nezvládneš život v padesáti, nebo já ve třiceti? Že se v padesáti ani nedokážeš svěřit vlastní ženě? A musíš tahat prachy z matky dvou děcek?"
"Ale jdi do prdele, jakých děcek? Je vám snad dvanáct a ona na podpoře?" ztratil Radek nervy. Oba už pěnili, ale skončit hádku ani jeden nechtěl.

Milanova matka Dagmar a Radkova kamarádka Dáša se mezitím prodírala městem domů. Zvažovala pro a proti. Měla zpátky syna, ale to ji těšilo jen v případě, že se z něj stal dospělý chlap. Měl už z něj být spíše přítel, tak jako se přítelkyně stala z jeho sestry Jany. Děti už tedy neměla, a peníze, na které dřela, si chtěla utrácet podle toho, jak sama cítila, že by je utrácet měla. Už žádné oběti, žádné ústupky, říkala si.
Radka poznala v tramvaji, právě když jedna ruka, která ztratila cestu, šátrala u Dagmar v kabelce. Radek tu ruku zlomil, čímž zároveň prolomil ledy s Dagmar - nebo už vlastně s Dagmarkou - a seznámil se s ní. Padli si do oka; ona poznala člověka, co se nebojí se zastat, on ženskou, co dokáže ocenit pomoc, navzdory tomu, jak vypadal.
"A co tvoje žena?" ptala se.
"Neví o tobě, a ani nebude," odpověděl rozhodně. Možná, že to nebylo podvádění v pravém slova smyslu, protože spolu nikdy nespali, jenomže to je věc pohledu. Dagmar s tím problém měla, protože byla ženou, které muž kdysi utekl s kolegyní z práce. Taky to býval jen přátelský vztah, několikrát spolu dokonce byli všichni na víně. Jak to Dagmar chápala, Radek navázal vztah s dalším člověkem, kterému se svěřoval, a to by přece jeho žena vědět měla. Nebyl Marii nevěrný, ale prostě navázal druhý vztah.
"Jí bys to toleroval?" zajímalo ji. Opravdu zajímalo; netušila, co jí odpoví. Nějak si ale byla jistá, že ji řekne pravdu.
"To bych nemohl," nadechl se. "Protože by mi to přece ani neřekla. Jak bych Dagmarko mohl tolerovat něco, o čem nemám ponětí, že se děje?" usmál se na ni. Pro něj vše fungovalo jednodušše. Nerad si věci v hlavě komplikoval; to dělal i Milan, když byl ještě v pubertě, a když toho měl najednou hodně. Věci si zjednodušil, jak jenom to šlo, aby se mu dýchalo lépe. Jenomže mu nikdy nedošlo, že si je zjednodušuje pro sebe, a na ostatní zapomíná. Stejně jako s tím odjezdem do ciziny, kde odjel poznat sám sebe, což se pořád ještě nepotvrdilo, že se opravdu stalo.

Rodina 2/7; Ahoj mami

2. ledna 2015 v 12:34 | Milllhause |  Seriály
Milanova matka stála v hlavním pokoji a sledovala Radka, který si svíral rozbitý nos. Otočila se na Milana, který do bytu dotáhl koníka a zavíral dveře.
"Tos mu udělal ty, co?" zeptala se. Stála mezi Milanem a Radkem a myslela si, že situaci velí ona. Skutečnost ale byla mnohem horší; tady nevelel nikdo.
"Samozřejmě. Víš, že z tebe chce vytáhnout padesát litrů?" odpověděl a byl velice zvědavý na její reakci. Ta jeho totiž byla dost nečekaná i pro něj, člověka bez vůle; nikdy předtím nikoho neuhodil. Jenže prostředí, ve kterém člověk žije, toho člověka formuje a mění, to byl asi fakt. A tak si z Bulharska neodvezl jen sebepoznání, ale i horkou krev.
"Sama jsem mu je nabídla. Teď když už konečně nemusím živit vlastní děti, mám peněz nazbyt," pronesla klidně a zkontrolovala pohledem Radka, který seděl na zemi opřený o sedačku. Tomu se objevil na tváři lehký úsměv a podíval se na Milana.
"Dala mi už devět tisíc," řekl a omluvně se usmál. Byl na koni. Bylo vyhráno dříve, než čekal.
"Deset," opravila ho, aniž změnila tón hlasu. Byla nejrozumnější člověk v místnosti a strana, kterou si právě vybrala, byla jenom její.
-----------
Milan opouštěl Slovensko, vjížděl domů a pořád ještě nevymyslel, jakým způsobem se doma ohlásí. Nevěděl jestli poslat dopis, nebo zavolat. Tahle komunikace byla mezi ním a sestrou či matkou už hodně řídká. Když odjel, tak si volali párkrát do týdne, protože to potřebovali. Časem to vybledlo a zevšednělo.
Vystoupil z autobusu, skočil do vlaku a ty poslední tři hodiny před tím, než doma zaklepal na dveře, prospal. Poté si prošel rodné město, nadechnul se, otevřel oči a najednou hypnotizoval domovní zvonek. Proč to, co bychom chtěli oddálit, nám zničehonic zaklepe na rameno a řekne Tak jsem tady? Natáhnul ruku ke zvonku a ještě než jej stisknul se dveře otevřely a objevila se v nich sestřina hlava. Chvíli se na něj jen dívala a hledala slova. Nezapomněla jsem na něco?, ptala se sama sebe.
"Brácha?" vydechla.
"Už to tak bude, sestřičko," odpověděl a jal se jí obejmout. Obětí opětovala, ale Milan v tom cítil mírné zdráhání. Příčital to tomu, že jej nečekala. Kdybyste se zeptali jí, ani by nevěděla, jak odpovědět. "Vrátil jsem se," dovysvětlil a pohodil si brašnu na ramenou.
"Jak to? Co se stalo?" chtěla vědět. Nebyla si jistá, že s sebou neveze další porci problémů. Kdysi je v jedněch zanechal a teď se vrátil s další várkou, napadlo ji.
"Nic se nestalo, stýskalo se mi. Můžu dál?" usmál se.
"Můžeš," uvolnila mu cestu. Byla asi o deset let mladší, nikdy tak neměli šanci se moc poznat. Ani nevěděl, jestli s ní puberta ještě tříská, nebo už ji to pustilo. "Já domů nejdu, mám rande," řekla a zamávala mu na pozdrav. Když ji sledoval jak odchází, najednou to věděl; nepustilo ji nic. Otočil se a po chodbě vystoupal do prvního patra, kde v trámech vězely známé popraskané dveře. Pohladil je a zaklepal. Cítil, jak se zmenšuje.
Za chvíli uslyšel kroky, dveře se otevřely a Milanovi se rozříštil ten chabý plán, který dal dohromady cestou ulicí. Říct Ahoj mami, tolik jsem spěchal za tebou, že jsem zapomněl koupit i kytky. Co kdybych tě dnes vzal na večeři, mami? Budem zase veselí a šťastní a se vším ti pomůžu..
Koukal se do očí chlapovi, který měl ruce pokryté kresbami. Takže zase tak smutno jim beze mně nebylo, bodlo jej. A proč by mělo?, hádal se sám se sebou. Koukal se na toho chlapa a říkal si, jak moc se matce změnil vkus. A že mu ta malá potvora o tomhle překvapení neřekla ani slovo. Jak by ale reagoval? Nachystal si by si další stupidní úvod?
"Přejete si?" zeptal se člověk ve dveřích hlasem lokaje, který je v práci první týden a ještě ráno stál na koberečku. Hleděl na Milana bez agrese, bez pohrdání, bez úsměvu. Jako čistý list papíru. Ukaž se.
"Měla by tady bydlet moje matka. Dag.."
"Dáša?" zamračil se. Přestoupil z levé na pravou a dveře trochu pootevřel. "Ty jsi Milan?"
"Ano, vy mě znáte?" podivil se.
"No jo, z Rumunska, že jo?" dodal. Milan nevěděl, jestli si ho lokaj kontroluje, nebo mu prostě bylo jedno, kde je Dášin syn; na tohle nebyl připravený. Celou cestu domů si jen obhajoval příjezd a zapomněl na to, že tu nechal dvě samotné ženské, každou v nejlepším věku. Člověka ve dveřích za to neměl rád. Toho potetovaného chlapa ve dveřích bytu jeho matky. Najala si sluhu? V rámci programu na podporu kreténů?
"V Bulharsku," opravil ho. "Je doma?" zeptal se.
"Jo," usmál se. "To není, ale jen vejdi dál ztracený synu," pronesl a usmál se tím chraplavým hlasem, který si Milan pamatoval z dětsví, kdy jej děda brával do putyk, kde u stolu srkajíc oranžádu poslouchal nezpočet opilých hlav, kterým ani nebylo rozumět. Tolik nasál tu atmosféru a vůni dědovy kůže, že až po letech, kdy sám začal pít, mu došlo, že dědovo aroma cítí pokaždé, když otevře novou láhev piva a do nosu se mu vloudí vůně chmele.
Milan vešel a viděl, že v bytě se toho moc nezměnilo. Lokaj se k němu otočil a podal mu ruku. "Radek!" pronesl a ruku Milanovi tvrdě stisknul. Milan nehnul brvou, ale trochu jej to zabolelo.
"Milan," odpověděl, vešel do obýváku a batoh položil na pohovku. "Ty jsi přítel?" zeptal se Radka na rovinu. Ten se opět usmál. Milan už ho nemohl ani cítit. Byl naštvaný, ale nejvíc sám na sebe. Že nedal vědět předem. Mohl se teď objímat s matkou a vědět, že je čeká pěkný večer. Místo toho dřepěl v pokoji s chlapem, ke kterému by se radši ani neotáčel zády.
"Kdepak," zavrtěl hlavou. "Kamarád, pokud si to můžu dovolit říct. Ale budu muset běžet, máš štěstí, žes mě tady zastih," otočil se a našel si bundu. Milan se usmál a za chvíli už stál v bytě sám. V bytě, kde vyrostl. Jeho příjezd proběhl velmi rozdílně od jeho růžových představ z autobusu.
S matkou se potkal až večer a proběhlo to tak obyčejně, jak mohlo. Věděla, že je doma už od sestry a opravdu ji to udělalo radost. Stejně ale jako Jana měla trochu strach z té příčiny, která jej tady zavanula. Nevěřily, že by to bylo jen tak. Matka si byla téměř jistá, že syn vězí v dluzích a vše co si plánovala, je tak u konce. Protože tak to s mužskými v téhle rodině prostě chodilo.
"Ničemu není konec," řekla si ale okamžitě. Proč by mělo? Rozhodnutá, že se nic měnit nebude, syna přivítala.

Rodina 1/7; Návrat domů

1. ledna 2015 v 16:16 | Milllhause |  Seriály
"Drž už hubu, ty vole jeden," pronesla. Hleděla na něj a na to, jak před ní drží kliku jejího domu a snažila se vyznít tak tvrdě, jak to myslela. On se jí zatím zmateně díval do očí. Jeho matka s ním nechce mít nic společného, tak to je. Vždycky to tak ale nebylo, takže se změnil on, nebo ona? Nebo ta pravá příčina byl ten feťák, který seděl v bytě, čekal na ně a kterého měl chuť zabít, i když ona jej chránila - tak jako by měla chránit syna.
"V žádném případě mi není u prdele, jak tě využívá ta nula," odpověděl, ale cítil, že v tom není ten samý plamen, jaký cítil v matčině prohlášení. Ona opravdu chtěla někomu pomoct, ale on si tady možná jen hrál na syna, který chtěl projevit zájem. Nebo tady vůbec nešlo o to, že si jeho matka začala s feťákem; možná mu doopravdy bylo jedno, že využívá zrovna jeho matku. Když o tom tak přemýšlel, tak ho to sice děsilo, ale dávalo mu to smysl.
"Ale ano, je. Je ti u prdele, že využívá zrovna mě - štve tě, protože jste si to v životě úplně stejně podělali," řekla mu a minula ho směrem ke dveřím domu. "A vem toho koníka," odstrčila si ho z cesty a vložila klíče do zámku. Koník stál na zápraží, a vypadal jako čerstvě vytažená hračka z popelnice.
"Na co ti je jezdící koník?" nechápal.
"Je to pro něho, může to někde prodat," odpověděla a zmizela mu v domě; v malém červeném činžáku v centru města, které se spíše podobalo předměstí, na které architekti a radní zapomněli.
"Mami, počkej!" rozběhl se k ní říct ji, že na ni Radek čeká v obýváku, ale už to nestihnul.
-----------
Milanova rodina byla obyčejná až do odchodu otce, který neunesl tlak a tíhu dluhů, a s vědomím, že to sám sobě dluží, si odjel na doživotní dovolenou s jednou ze svých asistentek. Milan, jeho matka a mladší sestra Jana tak zůstali na všechno sami. Nejdřív se semkli, ale pak Milan dostal podobný nápad jako jeho otec. Odjel ze země, aby si našel dobře placenou práci, a peníze mohl zasílat domů, což se ale nikdy nestalo.
Matka ho doma nedržela, a sestře bylo v té době čtrnáct a moc toho nenamluvila; byla ve věku, kdy by ho nenáviděla, i kdyby zůstal doma. Odjel do Bulharska, do země příležitostí, jak mu hodně lidí opakovalo, protože jak tvrdili - těžko tam mohlo být hůř. To byla sice pravda, ale Milan ke zlepšení tamnější ekonomiky nepřispěl. Jeho pět bulharských let se podobalo skákaní kozy po poli, kdy nevydržel na jednom místě déle, než několik málo měsíců.
Vrátit se domů promýšlel Milan nezpočetněkrát. Z domu odjel přeci, aby uspěl a postavil se na nohy, a když se tak hned nestalo, měl by to alespoň nějakou dobu vydržet, dokud se mu to nepovede. Matně si vzpomínal, že takhle zněla jeho řeč, kterou pronášel rodině pár týdnů před odjezdem.
Zkoušel všelijaké funkce, všelijaká odvětví, všelijaká města - nic mu nepomohlo se vzchopit, nikde nevydržel, protože ten hlavní problém, který za jeho neúspěchem stál, si vezl s sebou. Vezl si sebe; přerostlé dítě, které si kariéru radši vysnilo v hlavě, než by na ni začalo pracovat.
Žil i v Plovdivu, kde pobýval něco přes rok. Z celé téhle štace mu pokaždé vytanula na mysl jen holka, které nemohlo být více než dvacet. Koukala se na něj v baru, seděli spolu u stolu a dělali to nejdřív na záchodě v hospodě a pak u ní doma; v takovém doupěti s rozbitými dveřmi a proleželou matrací. Zvedal se mu z toho místa žaludek, ale byl namol a ona ho chtěla; nakonec to překonal a zůstal přes noc. Mluvili spolu celou tu dobu bulharsky, takže až ráno zjistili, že jsou oba z Moravy.
"Co děláš tady?" zeptal se ráno, ale jí do řeči moc nebylo. Už na něj zapomněla, už ho nechtěla, protože jej odsunula do minula a minulost ji děsila. Opět udělala to, co si řekla, že neudělá už nikdy. "To se nemůžeš vrátit domů?"
"Znám tě deset hodin, proč myslíš, že se ti začnu svěřovat?" odbyla ho. Pro něj to ale bylo nepochopitelné. Copak člověk nemá právo neuspět?
"Protože jsem stejný případ," odpověděl. "Vždyť se něco nepovedlo spoustě lidem a ještě více než tobě, nebo mně. Aspoň jsi to zkusila, ne?" dořekl. Podívala se na něj takovým pevným pohledem, ve kterém se mísila lítost a dojetí. Ale z největší části tam bylo pohrdání. Semínko radilo stromu, jak vzdorovat větru.
"O co tady jde? Proč nepřijedeš domů?"
"Protože před sebou neutečeš, ty vole jeden," dodala a zavřela mu dveře před nosem. Co to byl za žvást, pomyslel si.
"Před tím, co dělám, nebo co jsem udělal, uteču kdykoliv," dodal přes dveře. Stačí místo, kde mě nikdo nezná, a je to, byl si jistý. Vždyť na to má důkaz - a zrovna sebe. Když něco pokazím, můžu začít znovu a třeba jinde a třeba i s tím, že od svého já, kterému se nedařilo, uteču. Říká se tomu nový začátek.
Říkal si to i v autobuse cestou domů, tentokrát na Moravu. Neúspěch nevadí. Ale proč se teda ta plovdivská holka nevrátila k rodině? Dělala z komára velblouda, a prožívala silně něco, co ani nestálo za řeč?

Bylo léto, on - hlavní postava - se vracel k rodině. Co v životě dodržoval, se naučil do dvanácti let, i když si to nechtěl přiznat. Potom už těch pouček bylo hodně a ztrácel se v tom, tak se podvědomě zaměřil na základy a ve zbytku improvizoval.
Už na škole měl nejradši první lekce nových látek. První dějství, kdy je látka nastíněna jednoduše, prostě a v základech. Chvíle, než se věci začaly komplikovat a samovolně tvořit výjimky, které rušily pravidla, kterým věřil a na které dost spoléhal. Kdy věděl, že jsou na světě muži a ženy, kteří spolu žijí, až vyrostou. A že neexistují jedinci, kteří jsou muži, ale byli ženami, nebo ženy, které bývaly muži. A že to ani potom neznamená, že žijí v promíchaném páru, ale vlastně si ani nejsou jistí, s kým by byli radši. To už jej z toho bolela hlava.
Hodněkrát si v těch chvílích nezdaru představoval, že by se rád vrátil do plen a vše zažil znovu, ale už s tím, co znal. Střední by tak nebyla peklo, první seznamování taky ne. Věděl by kdy a jak se chovat. S kým se nebavit, s kým ano. Ale Milanovi bylo devětadvacet, takže i když by ve svém novém životě zaválel, po devětadvacítce by se pomalu začal proměňovat v toho, kým opravdu byl. Protože, jak řekla jedna holka v Plovdivu, před sebou neuteče a může to obcházet, jak se mu zamane.

Zíral na srbská pole z okénka autobusu. Už pět hodin a beze změny. Stejně jako pět let a beze změny žil. Aniž mu to vadilo, aniž si jedinkrát řekl, že něco nehraje. Mířil domů k matce a sestře. Obě spolu žily v malém činžovním domku se zahradou a ve čtvrti, která stála na hranici luxusu a bídy.
Pokud byste se prošli od domu nalevo, narazili byste na koleje a podloubí, kterým byste se protáhli do čtvrti zmalovaných domů, vil a upravených zahrad. Pokud byste se vydali na opačnou stranu, objevili byste polorozpadlou továrnu, chátrající domy a lidi spolu s odpadky poházenými všude, jen ne v popelnicích. Takhle si to místo Milan pamatoval po celé tři roky od chvíle, kdy byl doma naposledy. To místo pro něj sloužilo jako metafora, ve které se člověk rozhoduje, jakou životní cestu si zvolí. Jestli vykročí správným směrem, a z okna se bude dívat na zelený trávník, nebo se splete a budou ho tak čekat bezesné noci v bytě, kde jsou okenní tabule roztříštěné.
Krátce po odjezdu se s rodinou vídal pravidelně, dokonce i s přáteli, ale každý z těch vztahů jeden po druhém odumřel. Očekával, že jej doma přivítají s otevřenou náručí, protože kdysi pochopili, že chce prožít život zrovna takhle, a nebránili mu - ačkoliv to znamenalo, že je má opustit. Milan byl přesvědčený, že v tomhle světě se lidi neopouštějí na velkých distancích, ale jen pokud se uzavřou sami v sobě, a můžou přitom žít o jeden vchod vedle.
"Opustil si je," říkala mu ta holka z Plovdivu. "Nemůžeš si jen tak přijít zpátky."
"Jasně, že můžu, protože jsem nikoho neopustil. I v téhle chvíli jsem více s nimi, než s tebou," opáčil. To už ho tím pesimismem štvala.
Nad autobusem se začalo stmívat, vjížděl pomalu do Maďarska a Milan se začal cítit čím dál více sklíčeněji, čím blíže byl domovu. Chtěl, aby všechno bylo v pořádku, aby všichni byli spolu zadobře. Znělo mu to jako projev novopečené Miss, ale opravdu to tak chtěl, protože konflikty mu vadily a nenesl je lehce.
Je možné, abych já byl jediný s pochybami o tom, kdo jsem? Proto jsem se neprosadil, protože cestou smíru se nestane nic. Protože o to ve smíru přece jde - aby se nic nestalo. Proč jsem se nenechal seřvat nebo si rozbít hubu? Proč nemám pevnější ruku, proč se nezvednu ze sedu do postoje a proč jsem to vzdal? Hlavou to Milanovi vířilo a dělalo se mu špatně. Všichni Milanovi přátelé stáli vždy pevně za svým, do háje a to už v šestnácti.

Viděl noční Budapešť a chtěl vědět, jestli by tady uspěl, pokud by teď vystoupil z autobusu. Jaký by byl první krok a jaký by byl ten druhý. Neumím v tom chodit, znělo mu hlavou. A taky, že neúspěch je v pořádku, vždycky můžu začít znovu a podobná sebeutěšování, kterými začal nudit sám sebe.