Dcery

5. ledna 2015 v 9:02 | Milllhause |  Bulharské dny
Budu mít první dceru, kterou jsem sám pomohl upéci, ale dohromady už druhou. Věkový rozdíl bude značný (sedm let) a tak se bojím doby, která přijde o desetiletí později. Kdy jedna bude velice dospělá a s vlastními myšlenkami, a druhá nebude chápat, proč by i ona nemohla být taková a tak se budou většinu času docela nemít rády.
Dokonce jsou i tací, kteří mi navrhli vyrobit ještě jedno dítě (protože až od tří dětí začíná rodina) a risknout toho kluka jako buka. Protože se to ale týká mě a do vínku mi byla dána hlavně sranda, a protože v rodině družky potažmo snoubenky se padesát let rodí jen holky, nemám téměř pochyby o tom, jak by tenhle experiment dopadnul. Žensky.

Dneska ráno jsem se podíval do budoucnosti, což já čas od času dělávám, abych věděl, na co si připravit nervy, a viděl jsem, jak si jedna dcerka po druhé vodí domů čím dál větší pitomce, kterým nikdo nebude rozumět, jen ony. A jak ta první bude nenávidět svět a nihilisticky jej posuzovat, než se okolo dvaadvaceti zamiluje do učitele basketbalu a uklidní se, ačkoli on bude vyhozen z univerzity a bude mít vůbec spoustu problémů s rozvodem.
A jak druhá v pořadí bude kašlat na školu, a ukazovat prstem na své idoly, kteří školu taky nedokončili a nás to bude stát vlasy a nervy, abychom ji narovnali mysl (aspoň trochu) a donutili ji dokončit alespoň tu střední, aby měla papír, protože společnost stává se čím dál více byrokratickou až kafkovskou, a bez papíru nebude člověka.
A potom přijde ta třetí, která bude opovrhovat nezodpovědným stylem života svých sester a bude velice pilná a benjamínek a bude to naděje rodiny, protože ve škole bude prímus, doma bude hodná a vůbec to bude dítě doslova k pohledání, protože jakmile nastoupí na vysokou, změní se jí radikálně myšlení a na osm let zmizí všem a všemu z dohledu. Když se už pomalu před třicítkou a moji sedmdesátkou vrátí, bude mít minulost, o které nebude chtít nikdy mluvit a povede život jako bankéřka.

Ani jedna nebude kopat za Liverpool, natož Baník. Ani jedna mi nezaplatí tu unikátní léčbu nervů, kterou vymyslí odteď za třináct let a která bude ohromně populární a mimořádně drahá. Ani jedna neprožije doopravdy šťastný život, protože během toho jejich života proběhne další válka a lidi tak budou mít zaděláno na další stoletý mindrák.
Pokud ovšem... je nenaučíme, že odpověď je v nadhledu a srandě. Protože i Bukowski říkal, že svět patří těm, co se neposerou. A tak se budou Magi a Ema a Dišperanda bít jedna za druhou a každá bude umět něco a zaplatí mi nervovou kliniku a budou se navštěvovat i potom, co já už tady nebudu a co jejich děti budou tropit podobné hlouposti, jakými ony kdysi trápili nás. To je sice plné patosu a klišé, ale radši žít v tomhle, než v černočerné můře z prvních odstavců.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama