Únor 2015

Vlastní embéčko

27. února 2015 v 17:24 | Milllhause |  Bulharské dny
Nedá se to zastavit, bulharské dny se dnes nezastavitelně změnily a budou už jen tůze fotrovské. Na svět přišla Ema M.B. Přikutálela se se svými čtyřmi kily a dvaapadesáti centimetry a rozhodla se vše změnit. Co se teď vlastně stane, napadne prvootce. A neví to. Ale asi nás bude hodně dlouho malá Ema těšit. Potom nás zničehonic překvapí, když najednou poprvé sama vyleze z postýlky a začne na všechno sahat a legračně rozbíjet či polívat.
Jakmile pochopíme jak na ni, pochopí ona jak na nás. Potom vyroste. Vůbec si nebude pamatovat, že když se narodila, bylo v Sofii chladno, místy oblačno až slunečno, a v těch jasných chvílích na slunci teplo. Že se toho dne Arya nepochcala v kuchyni, ale hezky to vydržela a vůbec celý den poslouchala. Že když jsem domů přijel z nemocnice, kde ona spolu s drahou svou máti ležela, tak jsem šel vyvenčit Aryu a hned dva lidi mě cestou zastavili a ptali se na ni. A hned mi gratulovali a říkali, jaký to brambor.
Že jsem toho dne vypil sám se psem litr piva a povečeřel tu rybí pomazánku, kterou do ni budu cpát až do jejích osmnácti a mnohokrát při tom opakovat, že to je moje nejoblíbenější pomazánka, a ona bude jen přikyvovat, opatrně přežvykovat a útrpně sledovat máti, která jen pokrčí rameny.
Třeba se i pousměje, když jí řeknu, že dva týdny před jejím porodem se ke mně dostala knížka, kde se píše jak vážit slova a neříkat dítěti různé zmatené příkazy, které dohromady nedávají smysl (buď normální!), ale protože jsme je všichni v dětství slýchali, nějak jim pořád věříme. A bude se smát, protože i když budu vědět, co ji říkat a co ne (přesně jak se to psalo v té knížce), tak na to stejně hned zapomenu ve chvíli, co se mi jako jednoroční vyblije na mobil, nebo co se mi jako šestnáctiletá pro změnu vyblije na boty; třeba ve chvíli, kdy ji budu vyzvedávat v pět ráno z diskotéky, aniž by si to další den ráno pamatovala.
Bude chodit ke mně do pracovny, protože já bych hrozně rád měl jednoho dne pracovnu, kde začne všechno uklízet a čistit a ptát se, jak se mám. Já jen vyslovím slovo kolik a ona mi hned na to řekne sumu. Poučená starší sestrou (která mě v té době bude mít už deset let omotaného okolo prstu) mi dokonce sdělí důvod, který budu chtít slyšet, jako jít si koupit nové květinové šaty až po zem, nebo knížku, nebo třeba lístky na koncert symfonického orchestru.

Ale úplně nejlepší bude, až se vyblbne. Bude jí tolik, kolik je teď mně, bude veselá, přímá a bude se mnou chodit posedět na pivko.

Klub neanonymních vyděděnců - Emzák Emil

26. února 2015 v 10:24 | Milllhause |  Povídky
Ahoj, mé jméno je Emil. Nenarodil jsem se na Zemi, jsem tedy emzák, ačkoli by moje máti namítla: "Mimozemšťan, když už!" Moje máti docela zvláštně celý život lpěla na malých věcech, zatímco velké ideály bez potíží porušovala.

Když v půlce minulého století konečně dokončili loď pro meziplanetární pochody a úspěšně ji vyzkoušel hrdina Jeremy Levin, který se ze své jediné cesty nikdy nevrátil domů, začala horečná příprava pro osídlení Marsu a pokud možno vypěstování nové, lepší komunity; sám jsem vlastně nikdy nepochopil proč. Vypěstovat tam nic nejde ještě dnes, ať už z lidí, nebo ze země. Člověk se tam pak stává náchylnější k depresím, jako se to děje jen během švédské zimy. Lidé jezdí na Mars začít znovu, nebo najít spirituální cestu a všichni věří, že se snad během cesty vesmírným korábem změní. To se ale nikdy nestalo.
Jeremy Levin se narodil v sedmém měsíci na ruské kosmické základně americké astronautce a čínskému inženýrovi; byl tak předurčen pro kosmonautiku. Dnes mu spousta lidí nemůže přijít na jméno, protože po pár letech na Marsu přestal posílat data Zemi a celý program tak zpozdil o několik let. Kvůli Levinovi vyčítali celému programu Mars lidem, že v příjímacích řízeních pro podobné hokus pokusy je zřejmě něco špatně. Poté, co Levin přestal komunikovat se Zemi, se celá řada věcí v tomto programu změnila. Tehdy se do něj zapsala moje máti.
Jsem tak důkazem, že i přes nejdůmyslnější psychologický test může nevyzpytatelná osoba projít, napříč všem nařízením se nechat na Marsu oplodnit a během cesty domů porodit vesmírného chlapce, jak mi někdy říkali. V životě mi říkali vesmírný chlapec, emzáku, ufone a zelenej, jenom ne mimozemšťan.

Teď je mi padesát a jsem převaděč. Mám svou nablýskanou kosmickou loď, které říkám Levin, a vozím lidi napříč galaxií. Za značku Levin jsem hodně zaplatil, respektive ji budu splácet až do mé smrti. Splátky do konce života, toť jedno z dětí budoucnosti. Splátky se končí datem smrti a nemohou být přepsány na potomka; lidé tak dostali do ruk nový mocný nástroj, jak obejít dluhy bez toho, že by zatížili rodinu. Stačí se zastřelit.
Každopádně je to s cestami napříč galaxií trochu přehnané; lítám na tradiční lince mezi Zemí a Marsem. I když je tady dost přecpáno a přepravců je tady už sedm, já jsem jediný, kdo cestou nabízí kafe - to už totiž došlo (jen hrstka lidí má hrstku zásob). Moje máti mi kdysi řekla, že pokud chci uspět, musím dát to, co nikdo jiný nedává. Nabídka jednoho kafe na půlroční cestě stačí v mém století pro udržení klientely. Předtím jsem považoval za dostatečné být ufonem, ale tojsem se spletl.
Převážím tak spoustu vesmírných lidí, aniž by někdo z nich věděl, že já jsem byl vůbec první vesmírným člověkem. Někdy se cítím, jako bych objevil jízdu na kole a teď jen uklízel záchody během šampionátu, kde už každý umí jezdit líp než já, vynálezce. Říkali mi potom, že jsem toho ufona v sobě nikdy nedokázal prodat, protože jsem čekal, že to udělá každý za mě. Že nestačí mít zvláštní příběh; že člověk neprodá sebelepší trhák, pokud nemá osobnost.
Na to, kdo jsem, se snažím přijít tady. V kokpitu, dvakrát ročně míjící měsíc, nad kterým jsem se vyklubal. Sám a přitom ve středu tlupy lidí, jejichž obličeje se mění každého půl roku. Zapomněl jsem na každého, koho jsem kdy vezl, stejně jako všichni zapomněli na mě.

Když tehdy přiletěla na Mars druhá lidská posádka po Levinovi, zjistili, že Levinovi křivdili. Pochopili, že vlastně nemá smysl sem lidi vláčet a Mars osídlit. Protože když je člověk sám na místě, kde ještě dlouho nic nebude, probudí se v něm jakýsi démon, který každého pomalu uhlodá a okouše na dřeň, až je z člověka skořápka bez vůle cokoli dělat. Vracet peníze všem v programu a stáhnout ptáka mezi nohy se jim ale tehdy nechtělo. A tak ještě dnes davy lidí proudí na Mars, objevit své pravé já a to s tím riskem, že se jim to nebude líbit.
Já na Marsu strávil sedm měsíců, než jsem utekl. Sám v pustině si člověk uvědomí, že je nic, ačkoli mu všichni můžou říkat opak. Od narození se o mě všichni zajímali a můj obličej znal celý svět. Teď už se tomu ani nechce věřit. Do klubu neanonymních vydědenců patřím víc, než kdokoli jiný. Připadá mi, jakoby mi všichni lhali, protože mi dali pocítit, že slavný budu pořád. Neřekli mi, že se na mě zapomene dva dny po posledním článku s mým jménem. Že jednou bude vesmírných lidí plný orbit.

Ponožky

23. února 2015 v 11:50 | Milllhause |  Bulharské dny
Kde jsou ztracené ponožky? Myslím, že až všichni umřou, tak každý dostane to, co sám čekal. Ten kdo chtěl například do nebe, půjde do nebe, ať už to znamená cokoli. Ten, kdo čekal nic, dostane nic. A ten, kdo by chtěl slyšet odpovědi na trilión otázek, dostane odpovědi. Tam se řadím já.
Nejdříve a především budu chtít vidět všechny ty ponožky. Kde mizí? Za jakým účelem? Jak je možné, že ty ztracené ponožky do páru opravdu nikde nejsou? V Brně jsem našel jeden obchod, kde jsem si mohl koupit fusekle jedné barvy a kolik jsem jen chtěl. To bylo ideální řešení, protože i když jsem z šesti modrých ztratil jednu, nic se vlastně nestalo.
Nedávno jsem se dostal do stejné situace. Měl jsem na skladě tři hnědé ponožky; jeden celý pár a jednu ponožku z páru, kdy ta druhá bohužel byla plná děr (ale neztratila se). Řekl jsem si, že mám alespoň jednu ponožku jako rezervu. Co jsem nečekal, bylo, že jsem rovnou ztratil dvě z těch tří během pár týdnů. Rudý hněvem jsem prošacoval každého v bytě, detailně prozkoumal každé hovno, které Arya vyprodukovala a dokonce jsem se chystal rozmontovat pračku, ale po ponožkách ani vidu.

Po smrti tak budu nucen vznést dotaz Kde jsou?, ti oni jeden na druhého spiklenecky mrknou a zavedou mě do komory, kde všechny ty ponožky budou. Celé hromady ponožek, co neměly žádný důvod zmizet a být odejity; být prohlášené za padlé v boji s logikou. Jeden z nich mi potom během cesty do dalších pokojů, kde mi osvětlí zbylé záhady světa, pošeptá, že je to jeden z žertů, kterým se tady baví.
"Čím se tady má taky jeden zabavit," pokrčí smutně rameny. Celé dny se tak baví tím, jak nedokážeme vysvětlit pyramidy a křišťálové lebky a zmizelé ponožky a důvod vůbec všeho bytí, což mimochodem funguje jen pro ověření něčeho, zatímco jiné světy pak fungují pro ověření něčeho docela jiného, takže se pořád jakoby staráme sami o sebe pozorováním jiných světů a ani o tom nevíme, protože po příchodu do dalšího z těch jiných světů vždycky zapomeneme všechno, co jsme předtím tak náramně dobře dovedli.
Brečíme nad ztracenými ponožkami a vymýšlíme prodeje ponožek po tuctech, ačkoli bychom se taky mohli na chvíli zastavit a věnovat se detailům a učit se být pořádnějšími, protože když začneme u blbých ponožek a půjde nám to dobře, a nikdy žádnou neztratíme, tak to dotáhneme daleko. Já vím, že to nemusí dávat smysl, ale jednou třeba bude.

Cestou na svatbu

19. února 2015 v 17:16 | Milllhause |  Bulharské dny
Dneska jsem si přečetl, jak dostal ženich cestou na vlastní svatbu epileptický záchvat a místo na obřadu tak skončil ve špitále. Nevěstě se už ale celé to hromadné seskupení rušit nechtělo a tak si vzala jednoho ze svatebčanů. Ten člověk si určitě poslední dny a týdny před svatbou mapoval, co všechno se může pokazit; jestli se rozvedou jeho chybou, nebo její. Jestli někdo na svatbě vytáhne pravěk, nebo jestli třeba neobjednali málo jídla. Měl strach, ale úplně k ničemu.

Kolega se zamyslel a řekl, že to je jedna ze situací, kdy s tebou Bůh vyjebe hned dvakrát jedním jediným klackem pod nohama. Jenomže jsem se zamyslel i já, a napadlo mě, že jestli s tím měl Bůh co dělat, udělal to jen pro to, aby tomu chlapíkovi zachránil kůži; představa, že by se dal dohromady s ženskou, která si vezme někoho jiného jen proto, aby nemusela čekat, tak..

Víte, ono se to tak nakonec stejně asi nestalo. Vzala si beztak toho pravého a epileptický záchvat dostal svědek; překladatel to ale spletl, protože věděl, že svědek s nevěstou spolu kdysi něco měli. Nebo to opravdu byl ženich, kdo byl epileptik a opravdu dostal záchvat cestou na svatbu, ale z nemocnice se už nevrátil, takže po roce čekání si nevěsta vzala toho, kdo před rokem náhodou na té svatbě byl.
Kdyby to ale napsali takhle, tak by tu zprávu nikdo nekoupil, já bych neměl co seškrábat v pracovní době a ani vy byste si nemohli tak dobře počíst..

Denně v jednom bulharském domě

18. února 2015 v 13:59 | Milllhause |  Bulharské dny
Říkám to pořád a pořád to říkat budu (protože se rád opakuju) - domy v Bulharsku, nebo tedy v Sofii, vypadají, jako by je poskládalo z různě barevných stavebnic malé dítě. Než aby se totiž obyvatelé domu dohodli, jak bude dům vypadat, každý si to ve svém patře řeší po svém. Šedé nezateplené patro tak střídá zpola žluté patro, potom přijde třeba červené, potom jedno obalené do rzi a nakonec třeba jedno zase šedé, ale už zateplené a dokonce s plastovými okny.
"Neshodnou se, jakou barvu má hovno!"
Asi před dvěma lety byl sklep našeho domu zcela zatopen hovnama. Čekal jsem, že to budeme chtít všichni vyřešit a že sebereme peníze pro firmu, která to tam dole dá dohromady. Nakonec jsme se opravdu dohodli, ale nestalo se tak na první schůzi, ani na té desáté. Ještě déle pak probíhala debata o tom, jestli náš vchod najme uklízečku, která by dvakrát do týdne vysmejčila těch našich osm pater. Taková uklízečka přijde na 1,50 Leva měsíčně na hlavu. Ale nevěřili byste, jak se lidi zdráhali.

Hned dole v prvním patře, protože na přízemí se tady nehraje - tady je první okno rovnou první patro - tak v tom prvním patře teda žijí manželé se dvěma malými kluky. Ten starší šestiletý mě zdraví slovy Jak to jde, kámo a ten menší hodně křičí, a úplně nejvíc křičí jejich mamina; docela mladá a malá osoba, při jejímž řevu se třesou okennní tabule. Vedle nich bydlí buď jeho nebo její rodiče (to ještě nevím) a právě k těm se chodí pro klíče k jističům, když vypadnou.
Ve druhém patře netuším kdo žije, ale třetí patro je důležité pro budoucnost, protože tam žije Tony, neboli Antonio, neboli malý klučík, kterého si před lety Magi vybrala jako muže, se kterým absolvuje svatbu. Hned o patro výše jsme už my a taky byt zapečetěný jakoby policií. Nad náma vím že žije ještě člověk, který nám začátkem každého měsíce zaklepe na dveře a chce po nás peníze za vodu, potom taky jedna fúrie, která je právě tou zvolenou uklízečkou a která nám pečlivě sesbírané psí chlupy vkládá do zámku od dveří a lepí nám na dveře vzkazy, že nehodlá čistit po psovi. Jakoby si mohla vybírat, co je jí příjemné z chodby odklidit, a co ne. Jakoby netušila, že ji platí i ten pes, kterému pak 1,50 Leva strhávám na stravě.
A nakonec (kromě několika rodin s dětmi) až nahoře žije jedno ožralé prase, takový Klabouch, který rád zpívá na chodbě o mrzutém životě, který vede.

V domě máme výtah, do kterého se češi bojí vstoupit, špinavé zelené potetované zdi chodby, fascinující výhled na Vitoshu a nakonec poštovní schránky bez klíčů, protože když ty schránky udělali, tak klíče dali jen těm, co byli zrovna doma. Ostatní tak buď zámek vyměnili, nebo ho prostě vytloukli. Nemusí se tak klíčem dobývat pro poštu, kterou by beztak nikdo nekradl, když si někteří bulhaři ze strachu z nových účtů neodebírají ani tu svoji.

Klub neanonymních vyděděnců - Leopold, jeřábník

16. února 2015 v 20:36 | Milllhause |  Povídky
Nazdar. Jmenuju se Leopold a byl jsem jeřábník. Moje rada lidem zní - Nenechejte se do ničeho ukecat. Protože jsem na tom byl, tak jsem jsem byl, brával jsem po víkendech různé melouchy. Nejdřív kamarádšofty, ale potom už cokoli, protože tolik přátel, aby mě to uživilo, jsem neměl. Postupem času to bylo tak, že jsem už ty lidi vůbec neznal. Stačilo, aby se doslechli, že kývnu v podstatě na cokoliv. Stačilo, aby někdo něco někam od někde potřeboval přemístit mým jeřábem.
Na jeřáb jsem si vzal půjčku před sedmi lety, kdy jsem se udělal na sebe, čímž jsem sám sebe podělal. Moje druhá rada lidem zní - Ne každý je tu od toho, aby se dělal sám na sebe. Někteří lidi by prostě jen měli makat, stát v řadě a držet hubu a krok. Nechtěl jsem tehdy poslouchat šéfa, který mě beztak naháněl po městě jako nadmutou kozu, aniž by mi proplatil jedinný přesčas. Když už teda mám běhat, budu to dělat pro sebe, ne? Moji ženu jsem udělal dispečerkou, aniž by opustila svoje stávající zaměstnání, což bylo dispečerka.

No, jednu sobotu to vypadalo, že nikam nepojedu. Bylo už kolem jedenácté ráno a to se zřídka někdo ozve. Moje žena, jmenuje se Marie, mi najednou zavolala, abych sednul na jeřáb a vyjel do Budětína, takového prťavého městečka na jihu. Potřebovali tam přemístit nějakou boudu pro dělníky. Sednul jsem teda do auta, nastartoval a bodlo mě u srdce. Zapomněl jsem si doma papíry. Vylezl jsem z auta, vešel do baráku a vzal si papíry. Pak jsem se vrátil do auta, nastartoval a začal nadávat, protože jsem si zapomněl i brejle. Začal jsem přemýšlet, že bych to odpískal, protože to nebyl můj den. Když jsem pak už s brýlema na nose vyjíděl, už jsem na to nemyslel.
V Budětíně jsem ty chlapce, co zavolali Marii, našel hned. Ono v Budětíně se všechno najde hned. Tři kluci tak kolem třicítky mi dali peníze na ruku a řekli mi, abych nabral tu červenou plechovou boudu na jejich náklaďák. Bouda stála na dvorku.
"Hoši, to ste měli ženě říct, že jde o tohle. Mám na jeřábu limity, ty mě nepustěj. Tohle je třeba zvednou dvěma..."
"..tak ty limity vypněte, to jde ne?" opáčil mi ten zrzavej. Brunet zatím vytáhnul z kapsy další pětikilo a narval mi je do kapsy. Trochu jsem si je měřil a předstíral jsem, že o tom uvažuju, ale byl jsem rozhodnutý to zvednout už od začátku. Jasně, že jsem mohl limity vypnout.
Červenou bednu jsem naložil, i když s problémy. "Kam to chcete?" zeptal jsem se jich. Chtěli to na konec ulice, na jinou zahradu u jiné vily. Když jsme tam ten asi kilometr popojížděli, už se mi žaludek svíral, jako by ho někdo držel v kleštích. Ti kluci se totiž potili, aniž by měli proč. Snažil jsem se to v sobě potlačit a byl bych se třeba i otočil a jel pryč, ale už jsme byli v cíli.
Zrzek přišel ke mně, když jsem vylez z auta, a ukázal prstem na zahradu. Patřila k vile barvy nebeské modře. Tak ji popsala žalobkyně u soudu.
"Tady," řek. Vylezl jsem do velína a natočil mašinu k náklaďáku, aby k boudě připevnil lana ten třetí z nich, který se mi líbil ze všech nejmíň. Vůbec totiž nemluvil a k ničemu se neměl. Byl jako nejmladší brácha, který udělá, co se mu řekne. Byl jako jeden jeřábník bez peněz. Nabral jsem boudu a natočil ji nad zahradu, na kterou ukázal zrzek. V tu chvíli z nebesky modré vily vylezl ten inženýrek v košili s kravatou, ale zato jen v trenýrkách.
"Co je?" zařval na mě. Jen jsem pokrčil rameny a ukázal prstem na ty tři, které jsem už ale neviděl. Zdrhali. Mašina začala síkat, protože jí bylo jedno, že jsem vypnul limity. Svaly jí to nezvětšilo. Bouda začala pomalu padat k zemi, jenomže ten chlap na mě pořád řval, ať ji přesunu. To jsem nemoh ale. Už ne. Prostě jsem ji začal sesouvat na jeho trávník s tím, že jsem ji potom mohl taky zvednout, až bych přemístil mašinu.
Ten blbec ale vběhnul do baráku a hned na to z něj vyběhl s kočárkem, který položil pod tu boudu. Debil. Začal jsem na něj ukazovat, že nemůžu jinak, než jen tu boudu spustit; že nemůžu jinak, i kdybych chtěl. Samým vztekem jsem už ani nemyslel, ale věděl jsem, že radši strhnu jeřáb, než bych zabil děcko; sám mám tři. Ničeho v mašině jsem se tak nedotýkal a nechal ji čekat. Kdybych se dotknul jakékoli páky, prdlo by to. Nahlídl jsem z okna a zakřičel na něj, ať ten kočárek dá pryč, že se to urve.
"...mě nezajímá.. Dejte to pryč. Pryč!" křičel.

Najednou se na scéně objevil ten blonďák. Vběhnul na jeho zahradu pro ten kočárek a vyvezl ho z pod boudy ven. Začal jsem rychle boudu skládat dolů. Ten kravaťák mezitím přišel k blonďákovi a jednu mu vpálil. Blonďák ránu neustál a spadnul na místo, kde před chvíli stál kočárek a v tom se ta bouda utrhla. Vyběhnul jsem z velína a šel mu pomoct, ale ten kluk to měl za sebou. A když jsem se podíval na kočárek, nic v něm nebylo. Samozřejmě, pomyslel jsem si.
"Co jste to udělal, pane?!" křičel na mě kravaťák.
"Neudělal jsem nic, pane. Jeřáb se prostě urval. Celou dobu jsem na to toho pána v kravatě upozorňoval, že se ten jeřáb urve. Nemohl jsem dělat nic," říkal jsem pak u soudu.
Nešel za to nikdo sedět, rozdali nám podmínky. Nešťastně vyvedený žert, řekl obhájce. Byl to totiž žert, prosím. Jen mu tou boudou na novém anglickém trávníku chtěli zvednout mandle. Moje žena už mi tak dispečerku od té doby nedělá, protože moje služby si nikdo nepřeje. Nikdo se mnou nemluví. Moje poslední rada lidem zní - Když vám vnitřní strach řekne, abyste toho nechali, tak se mu poddejte a věřte mu.

Viděl, zatím neodešel

12. února 2015 v 21:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Moved on to another town,
Tried hard to settle down..

Většina cizinců, které jsem v Bulharsku potkal, do téhle země přijela kvůli někomu. Zamilovali se a balkánské poměry je nevystrašily natolik, aby se taxíkem vrátili na letiště a počkali tam na zpáteční let. Já se přiznám, že jsem si zjistil i odjezdy autobusů. Pokud by Vás to zajímalo, tak autobusy odjíždí každý den v deset ráno linkou přes Srbsko, Maďarsko, Slovensko až do Brna, a pak do Prahy.
Použil jsem ho jen jednou, když jsem tady přijel před čtyřmi lety na Velikonoce. S budoucí soukromou bulharkou jsem se rozloučil před autobusem, sednul jsem si dovnitř a najednou mi na okno zaklepala budoucí tchýně s tehdy ještě tříletou Magi, které se přišly rozloučit. Tehdy mě prvně napadlo, že bych to tady možná zvládnul.

Myslel jsem si, jak nejsem speciální, že jsem začal s někým žít, ačkoli jsem toho člověka předtím tváří v tvář vídal jen sedm (číslovkou 7) dní. Ale ukázalo se, že nejde o kdovíjakou podívanou. Kolegyně Magdalena žije s přítelem z Argentiny, kterého (stejně jako v mém případě) potkala na internetu. Zatímco já tak přejel pouhý ždibec zeměkoule (nic víc ta tisícovka kilometrů prostě není), tak tenhle Juan objel půl planety, aby začal nanovo, aniž by měl možnost se alespoň jednou do roka podívat domů.
Nebo jiná příhoda. V práci vedle mě sedí jeden švéd Rickard, který potkal svou vlastní bulharku ve Švédsku, když ji ve městě Malmö cestou autobusem pomohl s kufrem. Protože tam ale v rámci studijního pobytu přijela jen na šest měsíců, veselé dny a týdny se začaly pomalu měnit jen ve veselé hodiny a minuty před odjezdem, kdy bylo třeba rozseknout, co dál - je tohle románek, nebo začátek? Oba dva tehdy chytili příležitost rovnou za (jeho) kule, a teď se s nadšením hádají, jak velkou televizi si koupí.
Ty chvíle před odjezdem si pamatuju dobře. Malicherná hádka střídá smíření se s realitou, aby následovalo několik freudovských přeřeknutí pramenící z toho, že ani jeden neví, co přijde během dalších měsíců.

Všechno má souvislost se vším. Asi to tak opravdu funguje, ale asi jen pro toho, kdo to potřebuje. Tam se řadím já, Akafír se svým obyčejným příběhem. Akafír měl potřebu pořád měnit moravská města a zvykat si být tam sám. Když jsem se tady někdy sám cítil, už mi to tolik nevadilo.
Potom jsem bydlel v Brně více než dva roky s párem, který se uměl veselit i pěkně pohádat. Naskytli mi tak skvělou učebnici a průvodce do světa vztahů, o kterých jsem předtím nic nevěděl (tedy, ne že bych toho věděl o tolik více teď). Taky díky nim jsem nebyl v Sofijském apartmánu během prvního roku ztracený tolik, jako bych byl, kdybych sem vletěl bez přípravy.
Můžu klidně věřit, že právě proto pracuju pro kasino a bookmakera. Každý den v práci vidím žalostné případy lidí z celého světa, kteří se ze světa dospělých přesouvají zpět do dětských let a chodí denně prosit o cukrkandl potažmo bonus, přičemž argumentují čímkoli, co jim přijde pod ruku. Zítra skončím. Prosím o poslední bonus. Pomozte mi to zpátky vyhrát. Jsou to tak odstrašující případy, že mě to docela určitě chrání od udělání podobné chyby v budoucnu. Třeba můžu věřit tomu, že to byla jedna z cest, jedna ze slepých ulic Akafíra, na kterou se už nevydám.

Když nejde o život, jde o hovno a život je krátký a jednoho dne vážně skončí. Tak proč semtam bezpečně nezariskovat a neodjet na Balkán? Jednou v naší firmě začinala jedna švédka, která tady přijela kvůli chlapíkovi, kterého potkala na letní brigádě u moře. Začala dvoutýdenní trénink, ale ještě než trénink skončil, skončil i vztah s plážovým chlapíkem a švédka najednou letěla zpátky domů. Ale zkusila to a podruhé to třeba vyšlo, pokud nezanevřela na plážové chlapíky.
Vždyť člověk taky nemusí hned někam jet jenom kvůli někomu, ale taky kvůli něčemu. Jako dva rumuni, kteří snad jako jediní v celé historii balkánu přijeli do Bulharska kvůli penězům a těch tady opravdu moc není. Tedy těch peněz. Legálně vydělatelných.

Z čeho mít strach? Z toho, že se po šedesátce zahledím při poslechu dobré hudby dozadu a najednou omdlím, protože mi dojde, že jsem nikdy nic nezkusil a že teď už je pozdě. Snad za to může Únor, nebo blížící se porod prvního dítěte, že myslím o smyslu.
V Ostravě mi to vždycky připadalo jako v dětském pokojíku, v Praze se mi nikdy doopravdy nelíbilo a v Brně jsem po pár letech stál čelem ke zdi. Kdyby mi vesmír, který mi po zmíněné nenápadné přípravce dokonce přidělil vlastní bulharku a s ní cestu ven, nezaklepal na rameno a neukázal dveře, byl bych teď zřejmě ztracený v mlze. Takže všeho nechat a odjet pryč není hrdinství a není pro to potřeba odvahy. Stačí se jen nechat vést a nestydět se přijmout pomocnou ruku.

Noční můry

10. února 2015 v 8:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Myslím někdy zbytečně až hodně dopředu, to se o mě obecně ví. Že hodně myslím. A protože proč nevidět věci černě (na bílém), objevil jsem v sobě nový strach. Irving jednou popsal, jak se otec rodiny tak moc bojí o zdraví své rodiny, že ji začne všemožně chránit, ale samozřejmě to začne časem přehánět, až je to vlastně on, kdo svou rodinu terorizuje. Když na to tak myslím, tak něco podobného může klidně hrozit i nám.
Někdy, když mi bylo asi patnáct, šla moje drahá máti na jeden pokec s kamarádkami. Řekla, že se vrátí okolo deváté, jenomže okolo desáté porád nikde nikdo. Mobily tehdá ještě nebyly v takovém rozpuku a volat do hospody kontrolovat vlastní matku se mi taky nechtělo. Čekal jsem tedy u okna. Pamatuju, že když konečně dorazila domů, tak jsem na ni křičel, že tohle ať si víckrát nedovoluje. Podobně jsem to zkoušel i na sestru, když byla v pubertě, ale ta si z toho (naštěstí) nikdy nic nedělala.

Co se ale stane, až Magi chytne rapl, a dovede domů chlapce, který nikdy nemluví, nebo chlapce, který mluví zase hodně, ale o věcech, které nerad uslyším, jako je jet na šňůru kapely El Muerto Cerebro. Takový název se bude Magi hrozně líbit, jenomže já si ho přeložím a internetu a zjistím, že to znamená Mrtvý mozek. Jak budu v těch letech spát? Co když domů nejenže nepřivede chlapce, ale třeba ani nepřijde sama?
Proč jsem na to vlastně začal myslet. No protože mi tento týden Magi vysvětlila, jak to v současnosti chodí ve školce, kde má kluka. Pardon, dva. Nejdřív se totiž dala dohromady s Ivem, ale pak přišel Kaloyan, který..
"..mě sbalil na plavání," řekla Magi. Sbalil, řekla klidně. "A potom přišel Kalin, jestli chci být jeho holka, ale řekla jsem mu Čoveče to už asi ne, dyť už mám dva kluky.." Z pusy mi tak vyklouzla rada, které bych se ještě před deseti lety skoro příčil. Řekl jsem ji, že nemusí hned každému kývnout.
"Trochu je podus," radili jsme. "Řekni jim Něco mi přines a uvidíme.." Buď třeba mrcha, ale chraň se!

Když bude Magi v zaječích letech, bude Emě asi deset a bude ráda starší sestru kopírovat a chodit v jejích šlépějích. Nebo se o to bude snažit. To už se samýma nervama nevyspím vůbec.

Klub neanonymních vyděděnců - Mrtvý Frančesko

9. února 2015 v 20:36 | Milllhause |  Povídky
Jmenuji se František, přátelé mi říkají Frančesko, a přišel jsem Vám říct, že moje žena se mnou už nějakou dobu neprohodila slovo, protože jsem před necelým týdnem zaklepal bačkorama, jak by řekl můj děda. Nedal jsem si pozor na přechodu pro chodce, nic víc v tom nebylo. Podlehnul jsem dojmu, že přechod pro chodce je jakýsi bezpečnostní portál, na kterém se mi nikdy nic nemůže stát. Řidič Fiatu, laděného do veselých barev, to tak neviděl. Neviděl ani mě, a srazil mě, když jsem mu vběhnul do cesty pár vteřin předtím, než se zelený mužík změnil na červeného, protože jsem spěchal na tramvaj, i když další mi jela už za deset minut. Uf.

Na tomhle přechodu se teď každý den probouzím. Odtama si volím vždy pouť, na kterou mě nesou moje nohy, aniž bych se jich ptal. Včera mě dovedly ke mně domů, kde jsem se potkal s mou ženou Libuškou. Plakala u večeře, prostřené pro dva. Dojalo mě to, ale neměl jsem co vybrečet. Cítil jsem se, jako by mi někdo nežně hladil břicho, které jsem za života tedy měl, a když jsem viděl tu večeři, věděl jsem i proč. Na stole ležely přichystány dva talíře s usmaženými řízky a další dva talířky, na každém s porcí hranolek. A pivo. Tyto večeře jsem nikdy moc rád neměl, spíš jsem dával přednost špagetám a vínu.
Libuška jako by čekala na hádku a teď jí bylo líto, že se nemá s kým do ní pustit. Že ji těma hranolkama dneska neposypu hlavu. Spala na pohovce v obýváku a ne v ložnici, kde ještě na posteli leželo moje pyžamo, které jsem tam před týdnem odhodil já. Ničím v tom pokoji nepohnula, ani ho neuklidila. Nechala na živý obraz mé vzpomínky padat prach. Jakmile ji srdce trochu přebolí, zabalí v tom pokoji všechno do jednoho pytle a začne nanovo. Řekne si to je život a začne hledat novou výzvu.

A tehdy snad odtud vypadnu i já, protože ačkoli jsem zjistil, že existuje posmrtný život, nijak mě to netěší, protože tady prostě nemám co dělat. Mám vzpomínat? Hledat odpověď na otázku, kterou mi ani nikdo nepoložil? Nebo jen počkat, až to truchlení Libušku přejde, a každý půjdem svou cestou. Protože jinak se tenhle pobyt začne opravdu rovnat peklu. A já budu navěky trestaný za to, že jsem ji tady nechal nejpitomějším možným způsobem.

Bulharské ego

3. února 2015 v 21:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsem do Bulharska přijel, vypadalo to, že je tahle země přecpaná srdečnými lidmi, kteří s otevřenou náručí přivítají každého putulného cestujícího. Takového tuláka posadí k jídlem přecpanému stolu, nalijí mu rakii, pivo, solené mlíko a vodu, a celou dobu si s ním vypráví a dají mu pocítit, že on je nejdůležitějším člověkem v místnosti. Vlastně to tak pořád je, ale jak tak člověk tráví v Bulharsku dennodenní obyčejný život, dostane se časem trochu pod slupku místní nátury.
Nechce se tomu věřit, ale hodně (a tím myslím opravdu většina) bulharů má problém s egem. Bulharsko je národ egomaniaků. Nejvíce se to samozřejmě ukazuje právě na těch cestách (že se k tomu pořád vracím), kde se krásně vidí, jak bulhaři sami sebe považují za hlavního šoféra té silnice. Nedávno jsem se o tom bavil s kolegou rumunem a ten mi tenhle dojem potvrdil. Ze začátku mu přišlo na mysl jen Co za země, že tu žijí jen přátelští lidé. Ale čím dál víc začinají být i sami bulhaři znechuceni vlnou arogance, která prostupuje ulicemi a hlavami.

Je to jako by se chránili. Vše pro rodinu a naprosté nic pro ostatní. To je hodně zjednodušené a v praxi to tak snad není, ale člověk, který se rozdává pro rodinu a je až ztělesněná dobrota, se dokáže po vyjití z bytu změnit v arogantní hovado, které Vás skoro smázne během předjíždění, nebo Vás bez okolků předběhne v čekárně, ve které nevidí ani jednoho z dvaceti čekajících. Čekárny jsou další specifické místo, kde se dá vždy dobře vyčíst nátura a stupeň kultury národa. Hodněkrát jsem si pomyslel Pořadové lístky na vás, vy hádavá chátro! Člověk se v čekárně musí bít za svoje místo na slunci.

Neříkám, že češi jsou jiní a více než bulharům jim záleží na tom, koho právě předjeli, nebo kdo před nimi stojí ve frontě. Jenom ten poměr sil je v obou zemích hodně odlišný. Řekl bych tak dva k osmi. Dva češi předběhnou bez servítek, zatímco osm jich čeká spořádaně v linii. Zatímco tady jen dva ušlápnutí bulhaři sledují houf zběsilých čekatelů, kteří se najednou sesypou na doktora, jen co otevře dveře.
Ale abyste si nemysleli, v jakém nežiju pekle plném sobeckých kreatur, vzpomeňte, jak rád přeháním. Už si toho všimli i v práci a začali mi říkat Drama queen. Drama Queen, co by si měla uvědomit že si pro život vybrala Balkán.