Viděl, zatím neodešel

12. února 2015 v 21:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Moved on to another town,
Tried hard to settle down..

Většina cizinců, které jsem v Bulharsku potkal, do téhle země přijela kvůli někomu. Zamilovali se a balkánské poměry je nevystrašily natolik, aby se taxíkem vrátili na letiště a počkali tam na zpáteční let. Já se přiznám, že jsem si zjistil i odjezdy autobusů. Pokud by Vás to zajímalo, tak autobusy odjíždí každý den v deset ráno linkou přes Srbsko, Maďarsko, Slovensko až do Brna, a pak do Prahy.
Použil jsem ho jen jednou, když jsem tady přijel před čtyřmi lety na Velikonoce. S budoucí soukromou bulharkou jsem se rozloučil před autobusem, sednul jsem si dovnitř a najednou mi na okno zaklepala budoucí tchýně s tehdy ještě tříletou Magi, které se přišly rozloučit. Tehdy mě prvně napadlo, že bych to tady možná zvládnul.

Myslel jsem si, jak nejsem speciální, že jsem začal s někým žít, ačkoli jsem toho člověka předtím tváří v tvář vídal jen sedm (číslovkou 7) dní. Ale ukázalo se, že nejde o kdovíjakou podívanou. Kolegyně Magdalena žije s přítelem z Argentiny, kterého (stejně jako v mém případě) potkala na internetu. Zatímco já tak přejel pouhý ždibec zeměkoule (nic víc ta tisícovka kilometrů prostě není), tak tenhle Juan objel půl planety, aby začal nanovo, aniž by měl možnost se alespoň jednou do roka podívat domů.
Nebo jiná příhoda. V práci vedle mě sedí jeden švéd Rickard, který potkal svou vlastní bulharku ve Švédsku, když ji ve městě Malmö cestou autobusem pomohl s kufrem. Protože tam ale v rámci studijního pobytu přijela jen na šest měsíců, veselé dny a týdny se začaly pomalu měnit jen ve veselé hodiny a minuty před odjezdem, kdy bylo třeba rozseknout, co dál - je tohle románek, nebo začátek? Oba dva tehdy chytili příležitost rovnou za (jeho) kule, a teď se s nadšením hádají, jak velkou televizi si koupí.
Ty chvíle před odjezdem si pamatuju dobře. Malicherná hádka střídá smíření se s realitou, aby následovalo několik freudovských přeřeknutí pramenící z toho, že ani jeden neví, co přijde během dalších měsíců.

Všechno má souvislost se vším. Asi to tak opravdu funguje, ale asi jen pro toho, kdo to potřebuje. Tam se řadím já, Akafír se svým obyčejným příběhem. Akafír měl potřebu pořád měnit moravská města a zvykat si být tam sám. Když jsem se tady někdy sám cítil, už mi to tolik nevadilo.
Potom jsem bydlel v Brně více než dva roky s párem, který se uměl veselit i pěkně pohádat. Naskytli mi tak skvělou učebnici a průvodce do světa vztahů, o kterých jsem předtím nic nevěděl (tedy, ne že bych toho věděl o tolik více teď). Taky díky nim jsem nebyl v Sofijském apartmánu během prvního roku ztracený tolik, jako bych byl, kdybych sem vletěl bez přípravy.
Můžu klidně věřit, že právě proto pracuju pro kasino a bookmakera. Každý den v práci vidím žalostné případy lidí z celého světa, kteří se ze světa dospělých přesouvají zpět do dětských let a chodí denně prosit o cukrkandl potažmo bonus, přičemž argumentují čímkoli, co jim přijde pod ruku. Zítra skončím. Prosím o poslední bonus. Pomozte mi to zpátky vyhrát. Jsou to tak odstrašující případy, že mě to docela určitě chrání od udělání podobné chyby v budoucnu. Třeba můžu věřit tomu, že to byla jedna z cest, jedna ze slepých ulic Akafíra, na kterou se už nevydám.

Když nejde o život, jde o hovno a život je krátký a jednoho dne vážně skončí. Tak proč semtam bezpečně nezariskovat a neodjet na Balkán? Jednou v naší firmě začinala jedna švédka, která tady přijela kvůli chlapíkovi, kterého potkala na letní brigádě u moře. Začala dvoutýdenní trénink, ale ještě než trénink skončil, skončil i vztah s plážovým chlapíkem a švédka najednou letěla zpátky domů. Ale zkusila to a podruhé to třeba vyšlo, pokud nezanevřela na plážové chlapíky.
Vždyť člověk taky nemusí hned někam jet jenom kvůli někomu, ale taky kvůli něčemu. Jako dva rumuni, kteří snad jako jediní v celé historii balkánu přijeli do Bulharska kvůli penězům a těch tady opravdu moc není. Tedy těch peněz. Legálně vydělatelných.

Z čeho mít strach? Z toho, že se po šedesátce zahledím při poslechu dobré hudby dozadu a najednou omdlím, protože mi dojde, že jsem nikdy nic nezkusil a že teď už je pozdě. Snad za to může Únor, nebo blížící se porod prvního dítěte, že myslím o smyslu.
V Ostravě mi to vždycky připadalo jako v dětském pokojíku, v Praze se mi nikdy doopravdy nelíbilo a v Brně jsem po pár letech stál čelem ke zdi. Kdyby mi vesmír, který mi po zmíněné nenápadné přípravce dokonce přidělil vlastní bulharku a s ní cestu ven, nezaklepal na rameno a neukázal dveře, byl bych teď zřejmě ztracený v mlze. Takže všeho nechat a odjet pryč není hrdinství a není pro to potřeba odvahy. Stačí se jen nechat vést a nestydět se přijmout pomocnou ruku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama