Březen 2015

Policie

31. března 2015 v 21:49 | Milllhause |  Bulharské dny
Policejní auta v Bulharsku jsou bílá s modrými nápisy POLICIA na zadní kapotě a nápisy POLICE na dveřích. Takové auto u mě přistavilo už čtyřikrát, což je o tři případy více, než tomu bylo v domovině. Tam, tedy unasvostravě, mě zastavili ještě předtím, než mi dali papíry. Brázdil jsem tehdy Hrabůvku s mou učitelkou, když na nás zamávali od cesty. Nakonec nás upozornili jen na nesvítící eLko na střeše.

Poprvé mi mínění o výši civilizovanosti bulharské policejní uniformy spadlo trochu níž, když jsem viděl policistu ve službě, jak kouří cigaretu. A potom ještě další dva během pár let. A podruhé mi spadlo mínění, když jsem se z kolegou vracel z teambuildingu na trase Velingrad - Sofie. Tenhleten kolega, co už ho nemám, řídil velice rychle. Když jsem ten pátek v práci řekl, že do Velingradu pojedu s Boikem, soustrastně mě ostatní kolegové jeden po druhém poplácali po zádech. On to potom řezal v lepším případě sto padesátkou. A jak to tak v neděli na cestě domů řezal, zamával nám policista, který si po pozdravu a pár větách do větru (aby bylo bontonu učiněno zadost) řekl o 20 leva.
To se tady obecně ví, že dvacet lvů může vyřešit spoustu problémů. Jenže se není co divit; (poctivý) policista si nepřijde na víc než na 800 leva. Dokonce vořou i s profesionálními vojáky, kteří mají 900-1000 leva. Když jsem jim řekl, co dostane za svou kůži na trhu voják u nás, jen si povzdechli.

Policie mě v Bulharsku zastavila na všechny klasické způsoby; při jízdě, při chůzi a při četbě. Když má Magi balet v budově Zala Festivalna, utíkám odtama hned po začátku tréninku, protože po dobu hodinu dlouhého baletění tam zůstane jen spousta upovídaných mladých paní matek a rozdováděných baletek, které čekají na další hodinu a nudí se. Přichází tak čas pro mou pravidelnou filosofickou hodinku v autě na parkovišti. Ta probíhá tak, že v ruce držím knížku a čumím z okna na zahrádku s grillem a nebo na park, když se mi chce.
Jednou jsem zase hleděl do nikam, když mi zaklepali na okno čtyři (!) policisté. Ano, hned čtyři poldové se na mě seběhli a zeptali se, co tady dělám. No tady, na parkovišti a v Bulharsku, když už jsme u toho, pane.
Čekám, až skončí balet, říkám, ale vidím, že mi nevěří. A potom to začalo. Čí balet, vaše dcera, čí dcera, kde žijete, kolik je něčí dceři let, proč čekáte tady, proč nečekáte třeba někde jinde, čekáte tady často..?

Dneska ráno mě zastavili cestou na autobus do práce. Museli na mě zatroubit, abych je vzal v potaz, ale tentokrát byli jen tři. S nadějí, že jsem ten narkobaron, který se nechá chytit denní hlídkou, mi přikázali sundat čapku, sluchátka, vytáhnout všechny věci z kapes, zeptali se kam jdu, proč jdu zrovna tudy, jakým autobusem pojedu, kam pojedu, jestli mám u sebe drogy a byl jsem vůbec někdy zavřený? Jako vždy jeden z nich vzal mou občanku a šel do auta provést telefonní hovor s centrálou, které nadiktoval moje nacionále. Zbylí policisté mě obklíčili a povídali si se mnou, dokud ten v autě na ně nemávnul, že jsem čistý.

Pamatuju, jak jednou Saša Rašilov vyprávěl, že byl v Londýně u kamaráda, který zjevem připomínal anarchistu. Jednou Rašilova provázel Londýnem, když je zastavila policejní hlídka. Vzala si anarchistu stranou a ptala se ho, co tady dělá, kdo je ten druhý člověk, proč jsou tady, proč nejsou někde jinde a tak. Rašilov řekl, že ho překvapilo, jak i takový anarchista zjihnul a trpělivě na všechno odpovídal. "Oni nás chrání," bylo mu potom vysvětleno.
Klidně s tím můžu souhlasit. Připustit trochu buzerace za cenu bezpečí.

Naopak

27. března 2015 v 15:02 | Milllhause |  Bulharské dny
Člověk by nevěřil, co všechno je na Balkáně naopak. Všechno to začalo před stovkami let a pokračuje to ještě dneska. Tehdy přišli osmáhlí osmánští turci do Bulharska a osídlili ho. Bulharští patrioti zběhli do kopců a aby zmátli turky, zaměnili kývnutí pro ano a ne. Po dobu pěti set let se to tak vžilo, že to bulhaři používali i po osvobození od turecké nadvlády.
Dneska už ale malým dětem ve školkách vysvětlují, jak je to správně a ony tak používají způsob, jakým se kroutí hlavou jinde ve světě. Ptali se mě, co všechno je ještě tady naopak a já odpovídal, že nic. Ale to není pravda. Den po dni a týden po roce objevuji další a další momenty a zvyky, které naopak jsou.

Tak třeba minulý týden, kdy jsem šel zapít malou velkou Emu. Piju už na druhém místě toho večera a mám dobrou náladu. Byl to Rock'n'roll Club; ten sídlí v centru a v pátek se v něm nedá hnout, jak se to v něm hemží nezletiletými lidmi. Našli jsme si jeden barový stůl v houfu lidí, postavili jsme se k němu a pili.
Několikrát se mi stalo, že jsem seděl v hospodě a nějaký člověk mě požádal o jednu z židlí, protože už si nemá u jiného stolu na co sednout. Normální, řeknu si. V tom klubu ale k nám přišly dvě hostesky a vzaly si celý stůl. Prý ho potřebovaly. Snad jsme byli v šoku, nebo alkoholovém oparu, ale tiše jsme pozvedli sklenice a v míru je nechali odejít s naším stolem.

Nebo jiný příklad. U nás v ulici přes noc svítí lampy. Jedná se o výtvor minulých generací, díky kterému vidíme v noci na cestu a na díry v té cestě. Všude ve světě se říká "V tom městě znám každý kámen". V Sofii se může říkat leda "Znám tam každou díru" a znamená to to samé. Je to možná tak ještě lepší, protože taková řádná díra v zemi, které tady máme a pořád se objevují nové uprostřed silnic, takové díry dokážou auto zastavit tak, že už s ním nikdo nepohne.
Každopádně zpátky k těm lampám. Jedna z lamp v naší ulici pořád svítí, ale když pod ní projdu, tak zhasne. Jestli to tak má být, nebo někdo špatně nastavil čidlo, nevím.

Dokonce i Ema je v jistém smyslu naopak; vůbec totiž nepláče. Nikdy mi vlastně nedošlo, že první rok v životě lidském je z drtivé části naplněný bolestí. Nejdřív nás vytrhnou z teplého a útulného lůna, pak za pár dnů začnou zácpy a střevní maléry a když bolesti v bříšku poleví, začnou růst zuby. Ema vše snáší statečně, nebrečí u křečí ve střevech a nebrečí dokonce ani během koupání. Dohnala to tak daleko, že dneska prospala i klystýr.
O mě kdysi pár přátel říkalo "Vždycky se najde nějaký blbec, který plave proti proudu". Vypadá to tak, že jsem byl pro život na obráceném balkáně předurčen.

Konspirátor amatér

25. března 2015 v 13:57 | Milllhause |  Bulharské dny
Co když je facebook součást vládního programu? Sledování lidí přece nikdy nebylo jednodušší, když na sebe teď každý všechno rád vykecá. Mohlo se klidně stát, že třeba ve slavné CIA nebo dnes populární NSA někdo na ranní poradě zmínil, že lidi se rádi před druhými předvádí a hlavně o sobě rádi poslouchají. Tohle prý vylezlo z jedné mašiny jako zpráva o současném stavu věci.
No jo, ale co s tím budem dělat?, řekli si. A pak se na večerní poradě pár chytrých hlav dalo dohromady a vymyslelo historku u mladém vynálezci, pro jeho roli vybrali harvardistu a za mlčení mu štědře zaplatili, a dali dohromady program, který umožní vysledovat 600 miliónů lidí během pár vteřin a který všichni ti lidé přijmou s otevřenou náručí.
A tak se to stalo. Lidi se cítí bezpečně, protože můžou kdykoli svůj profil vymazat; profil, který ale kdykoli mohou restartovat, takže vlastně zmizelý nikdy není.
Co si na nás vymyslí dál?

Zlomit devítiletý klacek

20. března 2015 v 8:52 | Milllhause |  Bulharské dny
Kamarádův švagr se rozhodl s kamarádovou sestrou založit rodinu. A to taky udělal. Dítě bylo na světě a svatba za rohem, když mu zavolali z neznámého čísla a řekli, že dluží pár set tisíc korun. Komu?, zeptal se. Dopravnímu inspektorátu, řekli mu. Za co?, nechápal. Před devíti lety jste nezaplatil pokutu. Nyní je potřeba zaplatit pokutu spolu s lichvou.
Je to jako žít ve více světech najednou - v tom jednom jsem pořád člověk se svými přáteli, kteří mě znají. Máme společné vzpomínky na chvíle u piva nebo na společné dovolené. Jenomže vždy se z toho společného odpočinkového světa přiřítíme do toho vlastního, kde každý bojuje se svými démony nebo s úřady. Nebo s anonymními telefonáty, kdy ten na druhé straně drátu chce peníze, ale nehodlá se představit. Dává jen lhůty a moc rád opakuje to mě nezajímá.

Je zvláštní, jak často se takoví tvorové objevují vždy po devíti letech od domnělé události. Takže jak to třeba chodí v Bulharsku. Mobilní operátor s vámi ukončí smlouvu. Kde taková ukončovací smlouva je, nevíte už po pěti letech. Po dalších čtyřech letech se vám ale ozvou, že do tří dnů musíte zaplatit účet.
- Ten, co jste nezaplatili před devíti lety.
- A za co to je?
- To vám takhle zpětně neřeknem.
- Dobře, když to zaplatím, dostanu potvrzení, že už vám nic nedlužím?
- Takové potvrzení samozřejmě nedostanete.
- Takže to zaplatím, vy mi nic nepotvrdíte a za devět let mi zavoláte znovu, že mám zaplatit něco jiného. A zase mi neřeknete, za co to je a zase mi nedáte potvrzení. Rozumím tomu dobře?
Ticho.

Byla mi ale dána rada, že život by člověk neměl promrhat bojem s větrnými mlýny. Mít radši klid, než být pořád v boji s někým nebo něčím. Někdy je nejlepší polknout ego, což nijak neovlivní čest, a zaplatit. A schovat si dokumenty. A když nám v některých situacích zůstane v ruce jen účtenka, na které nejde nic přečíst už po pár letech, udělejte si kopii, tu zálohujte na speciální hardware a originály si zalaminátujte. Ono to nebude stačit, ale člověk bude mít alespoň pocit, že tomu něco obětoval a zkusil to.

Anarchistka a dobráček

19. března 2015 v 9:43 | Milllhause |  Bulharské dny
- Neblázni, klidně jim uteč.. Tys jim ještě fakt nikdy neutekl? Ani jednou?
- Ne, nikdy. Proč bych to měl dělat? Dávají mi jídlo..
- To ti dají vždycky; i když utečeš, nebo je jinak naštveš. Jídlo dostaneš vždycky, i když sami říkají, že budeš hlady. Jsou měccí.
- A co podle tebe mám dělat, až uteču?
- Neříkám, že se nemáš vrátit. Ale máš přece svou hlavu, nemůžou ti říkat, kde jít a co dělat. Jenom ty sám sobě můžeš říkat, co dělat. Ani já bych si to nedovolila..
- ..tak co..
- ..chci ti jen otevřít oči! Protože když se neosvobodíš, nebudeš šťastný a nebudeš si sebe vážit a ani já si s tebou nebudu hrát.
- Ne?
- Ne, nebudu. Musím si tě vážit..
- Dobře, tak já to zkusím.
- Dobrý a teď mi ukaž, co to děláš s těma nohama. To jsem ještě neviděla.

Pes Bart poslouchal na slovo. Žil si na svém dvorku v dokonalé harmonii pod bojanskými vodopády, chodil na procházky na Vitošu a nebyly s ním problémy. Dokonce byl někdy až moc hodný, když ostatním psům nosil své jídlo. Ale loni v září s ním osm dní dvorek sdílela naše Fenka Arya. Potom, co jsem si ji vzal zpátky, Bart utekl na první procházce. Vrátil se, ale dost mu trvalo, než zareagoval na výzvy. Naše Arya pak sama začala hrabat nohama potom, co se vydělala v lese.
Když se umí domluvit dva stromy, proč by to nezvládli dva psi.

Chutě

18. března 2015 v 12:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Rýže se špenátem je jedno z klasických balkánských jídel, alespoň v družčině rodině. Pamatuju, že když jsem s ní začal jíst, tak jsem se jí ptal na různé věci, jako proč jíš chleba k té rýži? Ona na mě jen nechápavě koukala, jako já koukal, když se několik čechů podivilo, proč jíme rýži se špenátem; co na tom je prý vlastně zajímavého. Je to dobré! Nejdřív pěkně zadusíme cibuli s mrkví, potom do toho hodíme zamražený špenát, necháme to hezky podusit a nakonec tam prdnem rýži a rajčatový protlak a nějaké to koření, aby to mělo říz a potom to sníme s chlebem. Už mi to divné nepřijde.

Pak mě to zase popadlo a přemýšlel jsem. Nekouřím, nepiju kafe, neberu drogy a alkoholu se skoro už nedotýkám. Aby mi v životě zbyla alespoň nějaká neřest, jím rychlojídla. A ty mě dovedly k následujícímu - proč nápoj Coca-Cola, prodávaný u McDonalda, KFC a Burger Kinga, chutná v každém z těch fast foodu jinak? Prý je to porcí ledu, ale může led opravdu tak radikálně změnit chuť? Než si odpovíte, tak vemte na vědomí, že jsem žil v Brně.
Ohromeni?

V Brně jsem totiž jednu dobu (asi měsíc) chodil do Nového Lískovce na biliárd. Byla to knajpa čtvrté cenové; špeluňka se shnilým kobercem na podlaze a jen jedním stolem poolu (vlastně jediným ve čtvrti), na kterém jste mohli strkat do kulí zakroucenými tágy. Když jsme tam se spolubydlícím Zdendym nakráčeli, byli jsem plni chutí poměřit naše šťouchací umění. Objednali jsme si pivo a ukázali prstem na stůl a naznačili, že chceme objednávku tady ke stolu. Budeme hrát pool, dali jsme vědět. Jsem hráči poolu. Jenom jsme se ale napili piva a zezelenali, celé nadšení pro věc vzal ďas.
Za týden jsme se vrátili, abychom jim dali ještě jednu šanci. A i když jsme nečekali, že by mezitím vyčistili koberec, nebo vyměnili tága, věřili jsme v progres piva. Objednali jsme si druhé pivo z nabídky, čímž jsme nabídku zcela vyčerpali. Bylo to pivo Bernard, ale zase nestálo za nic, ačkoli mi jinde chutná. Asi trubky, pomysleli jsme si.
Pak jsme tam přišli ještě jednou (a naposledy) a pro jistotu jsme si objednali fantu ve skle. Nebudete mi to věřit, ale zase se to nedalo pít, čemuž jsme už úplně přestali rozumět. Jsou totiž hospody, kde prostě člověk nešlápne vedle; vždy je tam pohodová obsluha, vždy dobré pivo, vždy dobré jídlo, a je jedno, který den v týdnu tam přijdete. Jenomže to funguje i naopak.

Čemu že se češi ještě v bulharsku divili? Že malý panák v Bulharsku je větší než velký panák v Česku. Velký panák v Bulharsku dělá celou deci. Stejně se podivili někteří bulhaři v Česku, když se chtěli před pivními barony předvést a objednali si velké pivo, protože nechtěli srkat jen třetinku. A najednou před nimi přistál tuplák.

Potíž s plastovými knížkami

8. března 2015 v 20:01 | Milllhause |  Bulharské dny
Jak často se člověku stane něco, na co pak vzpomíná celý život. Nebo ještě jinak - jak často si to člověk uvědomí v tu samou chvíli, že se mu vpálí do paměti něco, co se právě děje. Něco takového se mi stalo dva týdny nazpátek. Objednal jsem si jednu knížku po internetu a čekal jsem pak tři týdny, než se objevila ve schránce. Nadšený moderními možnostmi, že si člověk jen tak objedná knížku z pokoje a oni mu ji pak donesou až domů, jsem knížku hned začal číst.
V práci mám jednoho kolegu, který taky rád čte a tak si od jedné doby dáváme tipy. Povídám mu takhle o té knížce a on řekl: "Hmm hmm, to je zajímavé." Potom, tedy asi za deset vteřin, mi ukázal jeho elektronickou knížku, na jejížto přední straně se skvěl můj tip. Právě si ji koupil. Před deseti vteřinami. A už ji měl v tabletu. Najednou jsem věděl, že tuhle historku budu vyprávět v hospodě pokaždé, až se dostaneme k technologiím.

Jeden můj kamarád byl životní situací dotlačen k jedinečnému nápadu. Byla mu podarována knížka s věnováním. Protože se ale na tu knížku nemohl kvůli té paní, která mu ji dala, podívat, dal mi ji. "Až ji přečteš, dej ji někomu dalšímu..," řekl mi. Knížku jsem přečetl a už vím, komu ji dám. Vím taky, že ji předám se stejnou radou.
Pokud se lidem takový způsob čtení zalíbí, ohmatanou knížku třeba jednou dostane do ruky stejný člověk, který ji tehdy před dvaceti lety koupil; tedy v době, kdy byl sám úplně někým jiným. Bude teď už žít úplně v jiné zemi, bude se vídat s jinými lidmi a najednou mu někdo předá knížku, ve které na první stránce objeví vlastní rukou napsané věnování.
Na takový moment určitě bude člověk celý život vzpomínat a postupem času o něm nadšeně vyprávět. Bude si říkat to je neuvěřitelné a knížku otevře. Uvědomí si, že ji před těmi lety vlastně ani nečetl. Začne ji tak číst teď a najednou v něm zatrne, protože samou ironií bude ta knížka zrovna o něm; nebo o tom, kým byl za mlada, když přátelům kupoval knížky. Napadne jej, že kdyby tehdy ty knížky četl, mohlo se hodně věcí udát jinak.
S knížkami zabalenými v plastu a koupenými za pár vteřin se k takovému dobrodružnému zjištění třeba už nedostaneme.

Ženský měsíc

5. března 2015 v 9:24 | Milllhause |  Bulharské dny
V Bulharsku začal Březen. Nikdo mu tak neříká. My, bulhaři, mu říkáme ženský měsíc. Vždycky jsem myslel, že to je snad kvůli proměnám počasí, ale docela nedávno jsem v tom názvu objevil nový smysl. New meaning. Pravidelný čtenář ví, co se mi stalo. Stala se mi dcéra. Nový smysl tak pro mě bude mít i věta Dyť je to něčí dcéra.
Přemýšlel jsem vybudovat nový záchod, který mi bude říkat pane. Už za pár let bude totiž problém se po ránu vysrat. Za malebných zvuků těla si v klidu a míru posedět, bez toho, že by mi mohl někdo zavolat, nebo mě mohl o něco požádat. To se změní a na dveře tak bude postupně klepat velká, menší, nejmenší nebo chlupatá.
Abych zbytečně nepanikařil, dala mi moje družka pod nos časopis, který vzala v jedné nemocnici pro těhotné lidi. Jeden článek pojednává o tom, jaké to mají v životě muži, kteří mají doma samé baby. Všichni byli nadšení, nebyl z toho cítit albundovský komplex. Holky se o své pány domu podle všeho starají, vaří jim, stelou a různě se okolo nich točí. Nepsali tam ale, kde ty rodiny žily. Jestli v domcích a relativním bezpečí, nebo v panelácích, ve čtvtém patře, zatímco v tom třetím žijí dva bratři a v prvním ještě další dva bratři. Každá dvojka bratrů ve věku jedné z dcér.

Svěřili jsme se s družkou a zjistili, že samotným se nám funguje těžko; když je ona na jednom ze svých pobytů v nemocnici, já nemám co jíst. Když je jí těžko, nemá ji kdo rozveselit a když je těžko nám oběma, potřebujeme Magi a teď už i Emu, aby nám řekly Stiga gluposti! Dost s těma kravinama! Jsme jako čtyři dílky puzzle, na které močí a kadí náš pes, a nejrůznější vlivy ho budou chtít rozebrat. Když se to ale zalaminátuje a pověsí na zeď, tak by to mělo vydržet.

Ženský měsíc se dnes ukázal v plné kráse. Po včerejším azurovém nebi a deseti teplých stupních nám dneska nadělil sněhovou vánici. Ta potvrá pár dnů až do neděle - to bude zase teplo a slunečno. Mezitím bych to viděl na nálet včel, které spadnou k zemi další den spolu s narychlo rozkvetlým listím. Všechno to zasype ranní sníh, který odpoledne roztaje a nechá se zvláčet prudkou oblevou sucha. Podobně to prý probíhá v hlavách půlky lidí a odtud ten název.