Policie

31. března 2015 v 21:49 | Milllhause |  Bulharské dny
Policejní auta v Bulharsku jsou bílá s modrými nápisy POLICIA na zadní kapotě a nápisy POLICE na dveřích. Takové auto u mě přistavilo už čtyřikrát, což je o tři případy více, než tomu bylo v domovině. Tam, tedy unasvostravě, mě zastavili ještě předtím, než mi dali papíry. Brázdil jsem tehdy Hrabůvku s mou učitelkou, když na nás zamávali od cesty. Nakonec nás upozornili jen na nesvítící eLko na střeše.

Poprvé mi mínění o výši civilizovanosti bulharské policejní uniformy spadlo trochu níž, když jsem viděl policistu ve službě, jak kouří cigaretu. A potom ještě další dva během pár let. A podruhé mi spadlo mínění, když jsem se z kolegou vracel z teambuildingu na trase Velingrad - Sofie. Tenhleten kolega, co už ho nemám, řídil velice rychle. Když jsem ten pátek v práci řekl, že do Velingradu pojedu s Boikem, soustrastně mě ostatní kolegové jeden po druhém poplácali po zádech. On to potom řezal v lepším případě sto padesátkou. A jak to tak v neděli na cestě domů řezal, zamával nám policista, který si po pozdravu a pár větách do větru (aby bylo bontonu učiněno zadost) řekl o 20 leva.
To se tady obecně ví, že dvacet lvů může vyřešit spoustu problémů. Jenže se není co divit; (poctivý) policista si nepřijde na víc než na 800 leva. Dokonce vořou i s profesionálními vojáky, kteří mají 900-1000 leva. Když jsem jim řekl, co dostane za svou kůži na trhu voják u nás, jen si povzdechli.

Policie mě v Bulharsku zastavila na všechny klasické způsoby; při jízdě, při chůzi a při četbě. Když má Magi balet v budově Zala Festivalna, utíkám odtama hned po začátku tréninku, protože po dobu hodinu dlouhého baletění tam zůstane jen spousta upovídaných mladých paní matek a rozdováděných baletek, které čekají na další hodinu a nudí se. Přichází tak čas pro mou pravidelnou filosofickou hodinku v autě na parkovišti. Ta probíhá tak, že v ruce držím knížku a čumím z okna na zahrádku s grillem a nebo na park, když se mi chce.
Jednou jsem zase hleděl do nikam, když mi zaklepali na okno čtyři (!) policisté. Ano, hned čtyři poldové se na mě seběhli a zeptali se, co tady dělám. No tady, na parkovišti a v Bulharsku, když už jsme u toho, pane.
Čekám, až skončí balet, říkám, ale vidím, že mi nevěří. A potom to začalo. Čí balet, vaše dcera, čí dcera, kde žijete, kolik je něčí dceři let, proč čekáte tady, proč nečekáte třeba někde jinde, čekáte tady často..?

Dneska ráno mě zastavili cestou na autobus do práce. Museli na mě zatroubit, abych je vzal v potaz, ale tentokrát byli jen tři. S nadějí, že jsem ten narkobaron, který se nechá chytit denní hlídkou, mi přikázali sundat čapku, sluchátka, vytáhnout všechny věci z kapes, zeptali se kam jdu, proč jdu zrovna tudy, jakým autobusem pojedu, kam pojedu, jestli mám u sebe drogy a byl jsem vůbec někdy zavřený? Jako vždy jeden z nich vzal mou občanku a šel do auta provést telefonní hovor s centrálou, které nadiktoval moje nacionále. Zbylí policisté mě obklíčili a povídali si se mnou, dokud ten v autě na ně nemávnul, že jsem čistý.

Pamatuju, jak jednou Saša Rašilov vyprávěl, že byl v Londýně u kamaráda, který zjevem připomínal anarchistu. Jednou Rašilova provázel Londýnem, když je zastavila policejní hlídka. Vzala si anarchistu stranou a ptala se ho, co tady dělá, kdo je ten druhý člověk, proč jsou tady, proč nejsou někde jinde a tak. Rašilov řekl, že ho překvapilo, jak i takový anarchista zjihnul a trpělivě na všechno odpovídal. "Oni nás chrání," bylo mu potom vysvětleno.
Klidně s tím můžu souhlasit. Připustit trochu buzerace za cenu bezpečí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama