Duben 2015

V pátek večír

14. dubna 2015 v 14:18 | Milllhause |  Povídky
Neuvěříte, co se mi stalo, když se mě moje holka jednou pokusila vylekat tak moc, že by mě to dohnalo až k přehodnocení přístupu k životu. Ten pátek jsem se vrátil domů okolo šesté večer. Vím to, protože v tomhle období - a to myslím raný podzim - se v tuto hodinu obvykle stmívalo.
Celý týden jsem se těšil na můj oblíbený film, co měli večer dávat. Dobrého Willa Huntinga jsem viděl alespoň dvacetkrát. Film o dobrém člověku s citem pro násilí. Nevěděl jsem, že na takového člověka ten večer narazím taky. Byl pátek, ale už v pondělí jsem koupil program a zatrhal si vše podstatné. Jinak zbytečně půlku věcí zapomenu a vztekám se pak sám na sebe. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem se kdysi příšerně těšil na předávání Oscarů, zapomněl jsem na to a potom zlostí bez sebe rozcupoval polštář.
Nicméně jsem došel domů a trochu jsem zazmatkoval, že je ta moje Simona doma. Dveře totiž nebyly zamčené. Prošel jsem bytem, ale nenašel jsem ji. Tolik se mi ulevilo, když jsem našel její vzkaz, že jsem zapomněl na nezamčené dveře. Na vzkazu stálo, že odjela s kamarádkou na výlet, což lehce přeloženo znamená, že mě jela zase podvést na chatu. Ale co, řekl jsem si; mám večer pro sebe. Plný balíček jídla z fastfoodu jsem položil v kuchyni na stůl a kolu jsem dal vychladit do ledničky. Miluju tohle jídlo a tyhle páteční večery - ať si na rychlojídla nadává každý jak chce. Ať mi Simona jak chce vyčítá, že v životě nic jiného nedělám.
Bydlím s jednou studentkou, ale ta pravidelně odjíždí domů na víkend. Studuje v tomhle městě na vysoké. Spí v krásném bytě a já mám tím pádem levnější nájem, tak jsme se dohodli. Není to důležité pro příběh, ale jmenuje se Lenka, studuje patologii a je naprosto úchvatná. Je mladší než já a nechce mě.
Lenka se narodila strašně daleko odsud - dokonce je to i jiný stát, a tak je jí tady strašně dobře. Má naprosto nemoderní rodinu. Nemá chlapce a žádného nechce. Má jen pár kamarádů - milenců, protože neznamená, že když nechce vztah, tak musí z života vyškrtnout sex, a že ať si její nemoderní rodina říká, co chce. Vztah k sexu má stejný jako já k fastfoodu.
Vlezl jsem do sprchy a na hlavu si vymačkal poslední zbytek Lenčina šampónu s heřmánkem, oholil se a ostříhal si nehty. Do začátku filmu mi zbývalo dobrých patnáct minut. S ručníkem omotaným okolo pasu jsem si sedl před televizi a na stůl před sebe položil tác s jídlem.
Pamatuji si, že v tu chvíli jsem pocítil neblahé tušení. Asi to nic nebude, řekl jsem si jenom a začal jsem jíst. Omáčka mi stékala po bradě a úžasný McChicken se mi rochnil v puse a pomalu sklouzával do žaludku, který byl nevím proč sevřený jako pěst. Vyhltl jsem půlku kelímku s kolou, říhnul si a pokračoval dál. Tři hamburgery, kuřecí stehýnka v omáčce, hranolky a vychlazené pití. V televizi začal můj milovaný film, z komory vyšla Simona s mou basebalovou pálkou v ruce a praštila mě po hlavě, jen co jsem se k ní otočil. Opravdu mě vylekala a já si v tu vteřinu jen uvědomil, že jsem přitom basebal nikdy nehrál; jen mě kdysi napadlo si tu pálku koupit a zkusit to. Stejně jako jsem si koupil ukulele a harmoniku a foťák a člun a běžky a sadu na vyšívání, aniž bych z toho někdy něco použil. Vaz mi zlomila natotata.
Jen se smějte.

Čtyři hodiny?

9. dubna 2015 v 19:31 | Milllhause |  Bulharské dny
Protože se mi narodila dcerka, stávám se měkkým a lecos mě dojme. Proto i tento blog bude měkkým.

Pamatuju, že Hugh Grant hrál v jednom filmu chlapa, který si celý den rozkouskoval na patnáctiminutové jednotky. Vysvětloval v něm potom, že zatímco čištění zubů mu zabere jednu jednotku, hezké ženě obětuje hned tři jednotky. Jak je ten den po tom rozcupovaný na kousky, najednou není na nic čas. Arnold Schwarzenegger pak jednou řekl, že pokud chcete mít na něco čas, vstávejte v šest ráno a ani o minutu později. What's the point of waiting, řekl.

No, proč o tom mluvím. S příchodem Emy do našich životů se každý den proměnil na cyklus strojově přesných a mučících čtyř hodin. Najednou začal čas utíkat docela splašeně, jako bych ho snad něčím urazil. Ačkoli dle rad Arnieho vstávám v šest ráno, najednou je deset, ne vlastně dvě, to už je šest?, jde se koupat, ty vole zas deset.
Malá mezitím sní litr mlíka, vykadí ho celé kilo, několikrát si říhne, vydá spoustu zvukomalebných zvuků, u kterýchžto se mi vždy zastaví srdce, protože i když jsem ji dvěma polštáři podepřel hlavu v bok, tak ona ji stejně nějakým prapodivným způsobem zvrátí a zrovna v tu chvíli se rozhodne blít.

Lidí, kterým byl dopřán pobyt ve vazbě, se ptají, jak ten oceán času bez jakékoli náplně zvládají. Jenomže ti lidé neví, že v té místnosti budou třeba dva roky. Žijí v periodách dejme tomu šesti týdnů, kdy se koná další stání u soudu, kde se dozví, jestli můžou domů, nebo ne. Nemyslí tedy na to, co bude za půl roku, ale vždy jen na to, co bude za šest týdnů.
My myslíme jen na to, co stihneme během čtyř hodin. Nakrmit, říhnout, škytat, pít vodu, říhnout, nechat ji koukat, zpívat, uspat, dvě hodiny čekat, nakrmit, říhnout, škytat, pít vodu, spát, blít, nakrmit, koukat, zpívat, pít vodu, říhat, koupat, sušit, prdět.

Když jsem byl dítě (tedy vzrůstem), čas se nekonečně vlekl. Ale od nějakých osmnácti dvaceti nabral obrátky a je každým rokem rychlejší. Od té doby, co můj život řídí Ema, která na plyn dupla se vší vervou, tak už někdy nevím, co je za den. Za nic na světě bych to ale nevyměnil.

Hra na Skipyho

7. dubna 2015 v 18:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Zápasnická tělocvična s upoceným vzduchem. Uprostřed žíněnky stojí kluk v malém kruhu vyznačeném červenou barvou. Bolí ho celé tělo, ale ještě stojí na obou nohách. Vlastně cítí úlevu, že je může použít obě. Jakmile vyskočí z malého do velkého kruhu, může dle pravidel skákat jen po jedné modřinami poseté hnátě a nahánět dvacet dalších týpků v tělocvičně, aby je praštil přes záda. Působí na ně ale jako žralok na hejno sardinek a není s to na nikoho dosáhnout.
Najednou změní směr, zaklopýtá a na chvíli dopadne na obě nohy. Ví, co to znamená a tak jen polkne, skloní se a zadrží dech. V tu chvíli se všichni ti, kteří od něho utíkali, nebezpečně přiblíží a zasypou ho pěstmi. Oni nadšeně kříčí, on sípe, ale stejně se vlastně všichni smějou. "Pojď!" kříčí na něj trenér. Pod přívalem ran se tak raněný klokan skipy prodírá zpátky do malého kruhu nabrat dech.
Tuhle a další logické hry jsme hráli na trénincích řecko-římského zápasu, když jsme zrovna neměli k dispozici balón na fotbal a trenér neměl jak nám jinak pomoc s protáhnutím svalů. Zažil jsem tak nutné mučení podle trenéra.

Na letních soustředěních se pak dělala zkouška blbosti; aby se vědělo, zač stojí nováček a co od něj čekat. Byl horký srpen, já jsem stál v řece a chladil si v ní své dvanáctileté nohy, když ke mně přišli starší kluci a řekli, že mi ukážou trik s pampeliškou. Přijal jsem výzvu a vystoupal z vody po kluzkých balvanech na břeh. Jeden z nich utrhnul zralou pampelišku, odtrh stonek, podal mi ho a řekl mi, abych ho schoval někde v šatech. Otočil jsem se a důmyslně stonek vložil do kapsy od kraťas, ale do té malé kapsy v kapse, o které nikdo neví. Otočil jsem se zpátky, on vzal hlavu pampelišky a klepal s ní okolo mne, jako to dělají šamani, když se snaží někoho zaklít. Nejdřív zkusil boty, okolo kolen se dostal k pasu, který ale minul a pokračoval k hlavě.
V té chvíli jsem se uklidnil, protože jsem věděl, kdo je vítěz. Že kolem mě může tou kytkou klepat dle libosti a stejně stonek v kapse kapsy nenajde. Dokonce mě požádal, abych otevřel pusu, protože myslel, že jsem stonek pampelišky schoval mezi zuby. Pusu jsem u úsměvem otevřel a on mi chmýří pampelišky fouknul do krku. "To je celé," řekl mi potom, zatímco jsem se dusil. Bylo to nutné mučení podle starších dětí.

Malá Magi měla minulý týden pár náročných dní. Ve středu dostala na baletu od jedné své přítelkyně facku, protože "..si ze sebe dělala největší princeznu světa!" řekla. Hned další den se vrátila ze školky, kde ji její kluk (!) kousnul do ramene. Prý ho předtím štípla až moc silně do nohy, kterou si na ni položil.
"Stalo se ti to někdy?" ptala se mě potom večer. Vzpomněl jsem si na krušná dětská léta a přikývnul jsem. Každý jsme někdy v dětství byli skipy, ale protože je Magi o hlavu vyšší než o rok starší děti, vím, že nutné mučící dětská léta přežije bez újmy.

Co jsem nečekal, že se stane, až se malá narodí

5. dubna 2015 v 17:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Když se Ema narodila, na nic nečekala a hned si všechno začala zkoušet. Sáhla hned po prvním bezbranném virusu, který letěl kolem. V nemocnici tak ležela ještě týden potom, co z ní žena moje vylezla. Každý den jsme tam potom jezdili sledovat vývoj utkání. Tehdy nám sestra (nemocniční, ne moje) řekla, že je Ema lakomá.
A opravdu. Teď už je doma a jí tak zběsile, jako by ji na krk dýchalo deset dalších nemluvňat. Už je to velká slečna a tak používá dudlík se dvěma otvory. S mottem Eat food, feel good na mysli chlemtá mlíko, které ji kape po bradě, sténá, rochní si a když ji chci flašku vyndat z pusy, aby se neudusila, řekne !!!úÚúÚúÚaÚaahhaa..*/¨§-!!!, dásní flašku mocně přitáhne zpět a zatímco mě zarputile pozoruje, aniž by uhnula pohledem, sevře mi palec a zběsile cucá.

Vždycky, když se někomu narodí dítě, tak potom říká ostatním takové podivnosti, které je předtím nenapadly. Jakože se už nikdy nevyspí, nebo že nikdy v životě vlastně ještě neměli o někoho takový strach.
Nám se nějakou dobu zdálo, že je všechno stejné, a přitom jinak. Jako v té povídce od Raye Bradburyho, co jsem nedávno zhltnul. Jmenovala se Burácení hromu a lidi v ní mohli cestovat do pravěku, kde mohli zastřelit nějakého toho dinosaura. Jeden z členů výpravy ale v tom pravěku šlápne na motýla. Když se pak vrátí do současnosti, je svět jiný; stejný, ale přitom jiný.
S podobným pocitem jsme se doma míjeli, až mi minulý týden žena moje řekla, že mám nějak podivně velkou hlavu. Stejnou, ale velkou. Řekl jsem jí: "To je divné, protože i tvoje hlava mi poslední dobou připadá až příliš velká. Nenafoukla se ti?"
Když se člověk dívá na svoje dítě, na malou bezelstnou dětskou oddychující a pokojně spící hlavu, hodně málo věcí ho může od toho pohledu odlákat; akorát už to plodí první následky.

Taky je oblíbené řešit, komu je dítě podobné. A je zábavné sledovat, jak se nikdo neshodne, jak to dítě vypadá. Jako ty! Nic takového, jako tvoje máma! Teta! Mlíkař!
A potom, co se vyřeší podoba, začne se postupem času řešit charakter. A ten není ani po mně, ani po družce, ani po nikom jiném, kdo nám vozí mlíko. Je po Arye, po naší zběsilé fence. Ema je stejně zarostlá. Je stejně lakomá. Kadí a čůrá, kdekoli ji napadne. A hlavně pořád vrčí. Nebýt naše fena fenou, ale psem, pojal bych už mírné podezření.