Duben 2015

Čtyři hodiny?

9. dubna 2015 v 19:31 | Milllhause |  Bulharské dny
Protože se mi narodila dcerka, stávám se měkkým a lecos mě dojme. Proto i tento blog bude měkkým.

Pamatuju, že Hugh Grant hrál v jednom filmu chlapa, který si celý den rozkouskoval na patnáctiminutové jednotky. Vysvětloval v něm potom, že zatímco čištění zubů mu zabere jednu jednotku, hezké ženě obětuje hned tři jednotky. Jak je ten den po tom rozcupovaný na kousky, najednou není na nic čas. Arnold Schwarzenegger pak jednou řekl, že pokud chcete mít na něco čas, vstávejte v šest ráno a ani o minutu později. What's the point of waiting, řekl.

No, proč o tom mluvím. S příchodem Emy do našich životů se každý den proměnil na cyklus strojově přesných a mučících čtyř hodin. Najednou začal čas utíkat docela splašeně, jako bych ho snad něčím urazil. Ačkoli dle rad Arnieho vstávám v šest ráno, najednou je deset, ne vlastně dvě, to už je šest?, jde se koupat, ty vole zas deset.
Malá mezitím sní litr mlíka, vykadí ho celé kilo, několikrát si říhne, vydá spoustu zvukomalebných zvuků, u kterýchžto se mi vždy zastaví srdce, protože i když jsem ji dvěma polštáři podepřel hlavu v bok, tak ona ji stejně nějakým prapodivným způsobem zvrátí a zrovna v tu chvíli se rozhodne blít.

Lidí, kterým byl dopřán pobyt ve vazbě, se ptají, jak ten oceán času bez jakékoli náplně zvládají. Jenomže ti lidé neví, že v té místnosti budou třeba dva roky. Žijí v periodách dejme tomu šesti týdnů, kdy se koná další stání u soudu, kde se dozví, jestli můžou domů, nebo ne. Nemyslí tedy na to, co bude za půl roku, ale vždy jen na to, co bude za šest týdnů.
My myslíme jen na to, co stihneme během čtyř hodin. Nakrmit, říhnout, škytat, pít vodu, říhnout, nechat ji koukat, zpívat, uspat, dvě hodiny čekat, nakrmit, říhnout, škytat, pít vodu, spát, blít, nakrmit, koukat, zpívat, pít vodu, říhat, koupat, sušit, prdět.

Když jsem byl dítě (tedy vzrůstem), čas se nekonečně vlekl. Ale od nějakých osmnácti dvaceti nabral obrátky a je každým rokem rychlejší. Od té doby, co můj život řídí Ema, která na plyn dupla se vší vervou, tak už někdy nevím, co je za den. Za nic na světě bych to ale nevyměnil.

Hra na Skipyho

7. dubna 2015 v 18:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Zápasnická tělocvična s upoceným vzduchem. Uprostřed žíněnky stojí kluk v malém kruhu vyznačeném červenou barvou. Bolí ho celé tělo, ale ještě stojí na obou nohách. Vlastně cítí úlevu, že je může použít obě. Jakmile vyskočí z malého do velkého kruhu, může dle pravidel skákat jen po jedné modřinami poseté hnátě a nahánět dvacet dalších týpků v tělocvičně, aby je praštil přes záda. Působí na ně ale jako žralok na hejno sardinek a není s to na nikoho dosáhnout.
Najednou změní směr, zaklopýtá a na chvíli dopadne na obě nohy. Ví, co to znamená a tak jen polkne, skloní se a zadrží dech. V tu chvíli se všichni ti, kteří od něho utíkali, nebezpečně přiblíží a zasypou ho pěstmi. Oni nadšeně kříčí, on sípe, ale stejně se vlastně všichni smějou. "Pojď!" kříčí na něj trenér. Pod přívalem ran se tak raněný klokan skipy prodírá zpátky do malého kruhu nabrat dech.
Tuhle a další logické hry jsme hráli na trénincích řecko-římského zápasu, když jsme zrovna neměli k dispozici balón na fotbal a trenér neměl jak nám jinak pomoc s protáhnutím svalů. Zažil jsem tak nutné mučení podle trenéra.

Na letních soustředěních se pak dělala zkouška blbosti; aby se vědělo, zač stojí nováček a co od něj čekat. Byl horký srpen, já jsem stál v řece a chladil si v ní své dvanáctileté nohy, když ke mně přišli starší kluci a řekli, že mi ukážou trik s pampeliškou. Přijal jsem výzvu a vystoupal z vody po kluzkých balvanech na břeh. Jeden z nich utrhnul zralou pampelišku, odtrh stonek, podal mi ho a řekl mi, abych ho schoval někde v šatech. Otočil jsem se a důmyslně stonek vložil do kapsy od kraťas, ale do té malé kapsy v kapse, o které nikdo neví. Otočil jsem se zpátky, on vzal hlavu pampelišky a klepal s ní okolo mne, jako to dělají šamani, když se snaží někoho zaklít. Nejdřív zkusil boty, okolo kolen se dostal k pasu, který ale minul a pokračoval k hlavě.
V té chvíli jsem se uklidnil, protože jsem věděl, kdo je vítěz. Že kolem mě může tou kytkou klepat dle libosti a stejně stonek v kapse kapsy nenajde. Dokonce mě požádal, abych otevřel pusu, protože myslel, že jsem stonek pampelišky schoval mezi zuby. Pusu jsem u úsměvem otevřel a on mi chmýří pampelišky fouknul do krku. "To je celé," řekl mi potom, zatímco jsem se dusil. Bylo to nutné mučení podle starších dětí.

Malá Magi měla minulý týden pár náročných dní. Ve středu dostala na baletu od jedné své přítelkyně facku, protože "..si ze sebe dělala největší princeznu světa!" řekla. Hned další den se vrátila ze školky, kde ji její kluk (!) kousnul do ramene. Prý ho předtím štípla až moc silně do nohy, kterou si na ni položil.
"Stalo se ti to někdy?" ptala se mě potom večer. Vzpomněl jsem si na krušná dětská léta a přikývnul jsem. Každý jsme někdy v dětství byli skipy, ale protože je Magi o hlavu vyšší než o rok starší děti, vím, že nutné mučící dětská léta přežije bez újmy.

Co jsem nečekal, že se stane, až se malá narodí

5. dubna 2015 v 17:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Když se Ema narodila, na nic nečekala a hned si všechno začala zkoušet. Sáhla hned po prvním bezbranném virusu, který letěl kolem. V nemocnici tak ležela ještě týden potom, co z ní žena moje vylezla. Každý den jsme tam potom jezdili sledovat vývoj utkání. Tehdy nám sestra (nemocniční, ne moje) řekla, že je Ema lakomá.
A opravdu. Teď už je doma a jí tak zběsile, jako by ji na krk dýchalo deset dalších nemluvňat. Už je to velká slečna a tak používá dudlík se dvěma otvory. S mottem Eat food, feel good na mysli chlemtá mlíko, které ji kape po bradě, sténá, rochní si a když ji chci flašku vyndat z pusy, aby se neudusila, řekne !!!úÚúÚúÚaÚaahhaa..*/¨§-!!!, dásní flašku mocně přitáhne zpět a zatímco mě zarputile pozoruje, aniž by uhnula pohledem, sevře mi palec a zběsile cucá.

Vždycky, když se někomu narodí dítě, tak potom říká ostatním takové podivnosti, které je předtím nenapadly. Jakože se už nikdy nevyspí, nebo že nikdy v životě vlastně ještě neměli o někoho takový strach.
Nám se nějakou dobu zdálo, že je všechno stejné, a přitom jinak. Jako v té povídce od Raye Bradburyho, co jsem nedávno zhltnul. Jmenovala se Burácení hromu a lidi v ní mohli cestovat do pravěku, kde mohli zastřelit nějakého toho dinosaura. Jeden z členů výpravy ale v tom pravěku šlápne na motýla. Když se pak vrátí do současnosti, je svět jiný; stejný, ale přitom jiný.
S podobným pocitem jsme se doma míjeli, až mi minulý týden žena moje řekla, že mám nějak podivně velkou hlavu. Stejnou, ale velkou. Řekl jsem jí: "To je divné, protože i tvoje hlava mi poslední dobou připadá až příliš velká. Nenafoukla se ti?"
Když se člověk dívá na svoje dítě, na malou bezelstnou dětskou oddychující a pokojně spící hlavu, hodně málo věcí ho může od toho pohledu odlákat; akorát už to plodí první následky.

Taky je oblíbené řešit, komu je dítě podobné. A je zábavné sledovat, jak se nikdo neshodne, jak to dítě vypadá. Jako ty! Nic takového, jako tvoje máma! Teta! Mlíkař!
A potom, co se vyřeší podoba, začne se postupem času řešit charakter. A ten není ani po mně, ani po družce, ani po nikom jiném, kdo nám vozí mlíko. Je po Arye, po naší zběsilé fence. Ema je stejně zarostlá. Je stejně lakomá. Kadí a čůrá, kdekoli ji napadne. A hlavně pořád vrčí. Nebýt naše fena fenou, ale psem, pojal bych už mírné podezření.