Co jsem nečekal, že se stane, až se malá narodí

5. dubna 2015 v 17:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Když se Ema narodila, na nic nečekala a hned si všechno začala zkoušet. Sáhla hned po prvním bezbranném virusu, který letěl kolem. V nemocnici tak ležela ještě týden potom, co z ní žena moje vylezla. Každý den jsme tam potom jezdili sledovat vývoj utkání. Tehdy nám sestra (nemocniční, ne moje) řekla, že je Ema lakomá.
A opravdu. Teď už je doma a jí tak zběsile, jako by ji na krk dýchalo deset dalších nemluvňat. Už je to velká slečna a tak používá dudlík se dvěma otvory. S mottem Eat food, feel good na mysli chlemtá mlíko, které ji kape po bradě, sténá, rochní si a když ji chci flašku vyndat z pusy, aby se neudusila, řekne !!!úÚúÚúÚaÚaahhaa..*/¨§-!!!, dásní flašku mocně přitáhne zpět a zatímco mě zarputile pozoruje, aniž by uhnula pohledem, sevře mi palec a zběsile cucá.

Vždycky, když se někomu narodí dítě, tak potom říká ostatním takové podivnosti, které je předtím nenapadly. Jakože se už nikdy nevyspí, nebo že nikdy v životě vlastně ještě neměli o někoho takový strach.
Nám se nějakou dobu zdálo, že je všechno stejné, a přitom jinak. Jako v té povídce od Raye Bradburyho, co jsem nedávno zhltnul. Jmenovala se Burácení hromu a lidi v ní mohli cestovat do pravěku, kde mohli zastřelit nějakého toho dinosaura. Jeden z členů výpravy ale v tom pravěku šlápne na motýla. Když se pak vrátí do současnosti, je svět jiný; stejný, ale přitom jiný.
S podobným pocitem jsme se doma míjeli, až mi minulý týden žena moje řekla, že mám nějak podivně velkou hlavu. Stejnou, ale velkou. Řekl jsem jí: "To je divné, protože i tvoje hlava mi poslední dobou připadá až příliš velká. Nenafoukla se ti?"
Když se člověk dívá na svoje dítě, na malou bezelstnou dětskou oddychující a pokojně spící hlavu, hodně málo věcí ho může od toho pohledu odlákat; akorát už to plodí první následky.

Taky je oblíbené řešit, komu je dítě podobné. A je zábavné sledovat, jak se nikdo neshodne, jak to dítě vypadá. Jako ty! Nic takového, jako tvoje máma! Teta! Mlíkař!
A potom, co se vyřeší podoba, začne se postupem času řešit charakter. A ten není ani po mně, ani po družce, ani po nikom jiném, kdo nám vozí mlíko. Je po Arye, po naší zběsilé fence. Ema je stejně zarostlá. Je stejně lakomá. Kadí a čůrá, kdekoli ji napadne. A hlavně pořád vrčí. Nebýt naše fena fenou, ale psem, pojal bych už mírné podezření.
 


Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 5. dubna 2015 v 19:10 | Reagovat

Krásně napsané :)

2 Nobody Nobody | Web | 5. dubna 2015 v 19:35 | Reagovat

Opravdu krásně napsané:)
Dar, který se dotkl vašeho srdce, vždy změní váš svět, je to ta síla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama