Květen 2015

Nehoda v černobílém světě

29. května 2015 v 6:45 | Milllhause |  Povídky
"Hello."
Libor se v noci na dnešek moc nevyspal. I když nakonec usnul, spánek za moc nestál. Včera v noci měli jeho rodiče přistát v Liverpoolu; městě v Anglii s vlastním letištěm, přístavem a dvěma fotbalovými kluby. Nejeli tam ale na fotbal, ani na obhlídku památek. Liborova máti totiž už delší dobu podnikala. Před týdnem jí z Anglie zavolali a nabídli odkup její firmy. Založit vlastní kosmetický salón a namíchat si vlastní krémy se tak konečně vyplatilo.
"Hello."
Libora rozčilovala matčina nafrněnost; ani se neobtěžovala mu napsat, když s jeho otčímem přistáli, přitom ho sama dusila telefonáty vždycky, když sám někde putoval. V Liverpoolu měli přistát někdy po půlnoci a i když ani jeden z rodičů nemluvil anglicky, měli si z letiště vzít taxíka do centra města, kde měli zamluvený hotel. Libor na všechno pamatoval a napsal jim každou možnou frázi do kapesního bloku. Jenže teď byl od nich tři a půl tisíce kilometrů daleko a nevěděl, jestli je vůbec napadlo ručně napsaný slovník otevřít.
"Hello!"
Libor nakonec usnul a probudil se okolo sedmé ráno. Automaticky hned prověřil telefon. Ani jedna zpráva. Člověk by řekl, že alespoň otčím dá o sobě vědět. Jmenoval se Robert a byl to chlapík, který si jeho máti našel, když byly Liborovi už čtyři roky. "Přišel jsem k hotovému, že jo Libecu!" říkal potom. Když máti brávala (bez Roberta) řešení za celou rodinu, stávali tak Libor s Robertem pospolu proti ní. Protože ani poté máti neustoupila, zariskovala s vystavěním vlastní firmy a podle všeho nakonec uspěla, mísily se v Liborovi dva pocity. Byl moc rád, že už nebudou muset díky penězům za odkup počítat drobné ke konci každého měsíce, ale na druhou stranu věděl, že se Ludmila stane ještě tvrdší a svéraznější persónou.
"Anybody?"
Zapnul internet a najel si na Liverpoolský zpravodaj a taky na BBC. Hledal nějaké zprávy o letecké nehodě, ale naštěstí nic nenašel. V Liverpoolu se toho dne nic nedělo. Počkal na anglickou sedmou ranní a začal je obvolávat. Matčin telefon byl nedostupný (samozřejmě) a Robertův telefon jen vyzváněl.

"Hello..?" Libor se konečně vzpamatoval. Co věděl? Že Robert neumí anglicky. Na jeho čísle teď ale někdo s povýšeným britským tónem mluvil a vyžadoval se odpovědi.
"Roberte?" zkusil Libor štěstí. Libor taky věděl, že Robert je přece jen šprýmař. Ludmila je mrtvá, řekl mu jednou do sluchátka, když se zase Libor nemohl máti dovolat. Robert vozil třicet let umírající lidi v sanitce na pohotovost a díky téhle rabotě mu vyrašila hroší kůže.
"Nedělej si ze mě srandu," zkusil to Libor ještě jednou. Někdo jim ukradnul telefony a oni teď leží zbouchaní a hladoví v poli za letištěm, napadlo ho. Hlavou mu pak projely obrázky jako z amerického filmu.

Kdysi letěl letadlem, ve kterém pilot cestujícím hned ze startu gratuloval. Řekl Pokud jste jeli na letiště autem, přežili jste nejnebezpečnější úsek vaší cesty.
Liborovi rodiče zahynuli v taxíku cestou z letiště. Tohle se dozvěděl v telefonu a potom taky na místě, v Anglii. Libor si pak vyčítal, že je do Anglie vůbec pouštěl. Dva lidi s šedesátkou na krku, kteří v zahraničí byli naposledy za komunismu. Navztekaný viděl všechno černobíle; arogantní řidič vpálil do auta s jeho rodiči, kteří ignorovali jeho varování a vydali se do ciziny.
Potom mu ten obrázek rozkvetl do více barev. V něm byla jeho máti pořád panovačná fůrie, ale tentokrát taky viděl, že živila rodinu a vytáhla ji z nouze. Že do Anglie jela kvůli něčemu, co mělo smysl a nehoda s dodávkou na tom nic neměnila. Dodávky se nabourávají do taxíků každý den už od doby, kdy je vymysleli. Ani řidič dodávky nebyl zlosyn. Selhaly mu brzdy, protože ta firemní šunka byla starší než on.
Liborovi tak zůstala jen chuť praštit do něčeho, co ani neexistovalo. Přitom v černobílém světě by bylo tolik jednoduché truchlit.

Skok z mostu

27. května 2015 v 10:23 | Milllhause |  Bulharské dny
To se tak jednou bavil Voloďa s Vasilem po dalším úmorném dnu práce ve vyhnanství v daleké Sibiři. Otevřeli sobě vodku a Voloďa načnul téma: "Jsem slyšel, že nějakých deset tisíc kilometrů odtud je prý ještě nějaké město.." - "Cože? Tak daleko z téhle prdele a ještě tam je město? Jak se to tam jmenuje?" - "Počkej, myslím, že nějak ..san…francisko.."

San Francisko vzniklo tak, že kdysi Otcové poutníci dostali nápad založit rezervaci pro indiány. Chtěli tam udělat i školy a nemocnice a naučit divochy vše o Ježíšovi, aby trochu zcivilizovali znásilnění jejich země. Protože ale indiáni nebylí zvyklí na virusy, které do Ameriky evropani přivezli, pomřeli ještě předtím, než stačili poprvé zvolat aleluja.
Jakoby se tahle příhoda o dobrém nápadu se špatným koncem vryla do duše města. O San Franciscu se říká, že tam žije největší počet mladých mužských bezdomovců, kteří tam původně přijeli rozjet businness, kvůli kterému prodali barák. Protože vše vsadili na jednu minci a uspěl jich jen zlomek procenta, skončili na ulicích. Někteří z nich nehodlají žít v bídě a na heroinu pod mostem, a tak se rozhodnou z mostu skočit.
Kdysi někdo, kdo se v tom vyznal, řekl, že most Golden Gate Bridge je opravdu jedno z nejhorších míst ke skoku; i přesto je velice populární. Město tam nenamontovalo zábrany, pouze je tam několik telefonních přístrojů a u nich vždy telefonní spojení na psychologa.
Skočit z Golden Gate Bridge byste neměli, protože smrt pádem je nejistá (výška je 67 metrů). Pád vám může nakonec jen rozpárat břicho. A protože se kousek dál vyskytují žraloci, kteří tady loví tuleně a kteří umí, jak známo, vycítit kapku krve na stovky metrů daleko, může mít tenhle dobrý nápad bolestnější dohru, než by se dalo čekat.

Turečtí muži ve městě

26. května 2015 v 21:33 | Milllhause |  Bulharské dny
Malá Magi půjde v září do školy. Školní rok tady začíná až v půlce září a končí už v půlce června. Děti tak mají o měsíc delší prázdniny, než v České republice. To byl ten důvod, proč jsem se rozhodl své děti vychovat na Balkáně.
Všechno je tady ve školství jinak. Do školy se chodí jako do továrny na směny; ranní a odpolední. Takže od třetí třídy má dítě půl roku ranní, a potom půl roku odpolední, která může končit až někdy kolem sedmé večer. Jako by s tím směnným provozem chtěli děti připravit na stereotypní realitu života. Pomalu jim to do těch hlav vecpat. Nám na střední jedna učitelka opakovala: "Budete jen číslovka, nemyslete si."

Třídy se počítají od první do dvanácté - u přechodu na střední se číslo třídy neresetuje jako u nás. Školu učeň mění po sedmé třídě. Děti jsou známkované čísly od 1 do 6. Šestka je nejlepší, dvojka nejhorší. Jedničku dítě dostane jen velice zřídka, to už musí jíž opravdu o arogantní nepochopení látky. Třeba v Rumunsku mají škálu od 1 do 10; deset je nejlepší. "Budete bodováni od jedničky do desítky. Jednička je nejvyšší."
"Ne, desítka je nejvyšší."
"Proč?"
"Protože je nejvyšší."
Pamatuju, že jsme na střední v Ostravě měli jednoho učitele, u kterého měli někteří jedinci průměr třeba 7,5. Ale to je jen tak pro zasmání.
V takovém Švédsku kdysi, tedy v devadesátých letech, vůbec známkování neprobíhalo. Kolega z Malmö říká: "Známky jsme dostávali až od osmé třídy. Do té doby je to jen takové konstatování Jo umí, pustíme ho dál, a tak. Jenže od té doby už to asi čtyřikrát změnili." Před všemi proměnami měli pět stupňů pro ocenění - Vedl si výtečně, Vedl si dobře, Prošel, Neprošel a Nezúčastnil se. Všude je to jinak. V Americe mají písmena, v Rusku čísla, ale naopak (mami, dostal jsem pětku. Ruskou!), takže čert aby se v tom zorientoval.

Když bulhaři zdárně doputují k ukončení střední školy, pořádají bankety. Jako asi všude na světě se opijí se spolužáky a vybranými učitely, ale potom pořádají ještě jednu oslavu, která se moc neliší od svatby. Speciálně pro tu příležitost si zejména dívky koupí zbrusu nové šaty a pozvou třeba i šedesát lidí, kteří zaplní hospodu. Napije se rodina, přátelé, známí; v podstatě každý, kdo zná maturantku.
Sám to nechápu. Proč někdo tak zběsile oslavuje něco, co dokázal každý jen se špetkou vůle. Furt se mi vrací hláška z Úžasňákových. "Ani jsi nepřišel na promoci vlastního syna!"
"Nebyla to promoce. Jen přecházel ze třetí třídy do čtvrté. Nedává to smysl! Pořád hledají nové způsoby, jak oslavovat průměrnost!" Nezbývá mi, než další z řady bulharských tradic respektovat a začít na tzv. abiturientskou party šetřit.
Ve Švédsku se po složení zkoušek studenti oblečou do kváder a šatů, jako by šli na bál. Jsou takhle oháknutí už od rána. To se nacpou borůvkama a nalijou vínem. Potom se všichni sejdou, tančí a nasednou na kamion, jako když fotbalisti vyhrají titul a jedou se zdravit s fanoušky. A tam zase pijí a tančí a různě se baví, zatímco kamion křižuje městem.

A co s těmi turky? Turečtí muži ve městě se švédsky řekne Turkmenistán. Přišlo mi to zajímavé.

Vyčůraný gen

20. května 2015 v 12:20 | Milllhause |  Bulharské dny
Osudy na křižovatce (Съдби на кръстопът) je původem maďarský pořad, ve kterém televizní štáb sleduje osudy lidí, kterým se stalo něco (tedy podle nich) neobvyklého. Jedná se hlavně o spory v rodině, kdy matka upřednostňuje jedno z dvojčat, nebo dcera přijde domů s tím, že ji ve škole šikanují, nebo ženě zemře muž, ona dostane od pojišťovny peníze, pomalu se vzpamatuje, najde si dalšího chlapa a po pěti letech se nebožtík vrátí do vlasti, protože doopravdy neumřel, ale jen utekl kvůli problémům s daněmi.
Kamera je tak u toho, kdy probíhá rodinná hádka, načež se každý z lidí postupně svěřuje na kameru. "Vůbec neposlouchají, co říkám," říkají často. Jeden díl trvá asi hodinu a běží to dvakrát týdně.

Co ukázal poslední díl? Že Boží mlýny (nebo tomu říkejme policie Karma) melou někdy úděsně pomalu a jen čekají na ten správný moment, kdy jejich direkt zasáhne až to obzvlášť zabolí.
Mulat. Takové dítě se narodilo bílému policajtovi a bílé účetní. Protože to byl policajt, rychle si spočítal, že něco není v pořádku. Případ byl jasný, ačkoli ho jeho žena zapřísahala, aby jí věřil, že ho přece nikdy nepodvedla. "Vůbec mě neposlouchá," říkala do kamery.
Policajtův pohár trpělivosti přetekl, když vypátral, že náhodou jeden mulat pracuje v manželčině firmě. Tato náhoda zapříčinila, že tento kolega má dnes docela novou čelist. Policajt ho záhy po svém zjištění navštívil a rozmlátil mu hlavu. Policajtova matka (jak to tak bývá) nezůstala pozadu a snaše mezitím vynadala do děvek.
Novorodička vůbec nerozuměla tomu, co se stalo. Opravdu manželovi nezahnula a tak dohnala muže k testům otcovství, které to nakonec potvrdily. "Nerozumím tomu," říkal policajt, koukaje na výsledky testu a číslo 99,9%. Porozuměl tomu nakonec až jeden z doktorů, který řekl, že může jít o gen z generace zpět, protože takový gen klidně na svou chvíli počká a může se objevit i ob jednu generaci.

Policajt, v té době už postavený mimo službu, začal šátrat ve věcech svých rodičů a našel jednu fotku, na které byla jeho matka vyfocená s usmívajícím se mulatem. Fotka byla pořízena ještě za dob matčiných studií. Ukázalo se, že se tehdy s mulatem významně přátelila, ale potom se rozešli. Ona si pak našla policajtova otce a vdala se za něj. Tajemný mulat z fotky ale jednou do města zavítal na jednu konferenci a při té příležitosti se s policajtovou matkou sešel a intezivně si spolu zavzpomínali. Z téhle noci vzešel syn, který dospěl a stal se policajtem a na matku jednou uhodil tak, že se mu s pláčem přiznala. "Tvůj otec není tvůj otec," řekla.
Tahle jedna nevěra tak policajtovu matku (která si tehdy u porodu jistě velice oddychla, když se narodilo bílé dítě) kopla do zadku až po třiceti letech. To člověk (ne)vymyslí.

P.S.: Díky Martinovi za opravy. Nevymyslel to život, ale scénarista kdesi v Maďarsku. Bulharský scénarista to pak upravil, ať to sedi na bulhary.

Odpadky, hřbitovy a tráva

11. května 2015 v 15:30 | Milllhause |  Bulharské dny
Ať to dá dohromady nějaký úřad. Snad na to mají nějaké lidi, ne? Kdo odpovídá za posekání trávy a kdo za sběr odpadků pohozených v parku? Tady v Sofii se na to tu a tam vyptávám, protože tráva plná klíšťat stojí neposečená a odpadky v té trávě pokojně hnijí. Bulhaři sice každý rok vyhlásí jeden den, který nazve Ukliďme Bulharsko, ale tím to končí.

Jednou mi můj strejda, který je stavař, řekl, že když se někdo chtěl před takovými 150ti lety něco dozvědět o nátuře města, stačilo se podívat na některé místa v tom městě. Ono to platí i dnes; člověk hned pozná, na čem je, když stojí před radnicí s opadanou omítkou.
Je to stejné, jako když vejdu do hospody, která vypadá pěkně a nanicovatě, ale záchody nestojí za nic. Když v hospodě smrdí špinavé záchody, tak si tam nedám pivo. Když se majitel není schopný postarat ani o záchod, kdo ví, na co všechno ještě kašle.
Vypovídací hodnotu měla kdysi místa jako Hlavní nádraží, Náměstí, Radnice, nebo Hřbitov. Protože život někdy dává, ale zato vždycky bere, tento měsíc jsem se na jeden hřbitov v Sofii dostal. Leží ve čtvrti Zacharna Fabrika. To je vůbec jedna z nejstarších sofijských čtvrtí; kdysi tady stála velká továrna na cukr a odtud ten název.

Moje česká rodina má útulný hrob na kraji jedné moravské vesnice; tamní hřbitov tak nijak zvlášt velký není. Proto jsem nemohl věřit vlastním očím, když jsme na hřbitov v Sofii vjeli rovnou autem. Mezi hroby jsme projížděli několik minut a dokonce se dvakrát ztratili, než jsme našli správné místo. Hroby jsou zde poskládány v určitých blocích (sekcích), které jsou očíslovány. Má sofijská rodina má hrob v sekci 77, což je tak někde v polovině celého pohřebiště. Tím, že jsme hřbitov téměř celý projeli, jsme ho taky celý viděli. Obrázek to byl stejný, jako kdekoli jinde ve městě; hřbitov vypadá, jako by na něj všichni zapomněli. Přitom za vjezd se vybírají peníze. Nevím, kdo by mohl vědět, kde ty finance končí.
Celý hřbitov je totiž zarostlý trávou a až na pár světlých výjimek vypadá jako staré hřbitovy, kde keře obrostly několik málo pozůstalých náhrobních kamenů. Když jsem okolo Ostravy nebo Brna jezdil na kole, na pár takových zarostlých krchovů jsem narazil. Poslední nebožtík byl na nich pohřben třeba až (nebo už) na konci 19.století.
Na sofijském hřbitově v Zacharne Fabrice dokonce panuje mírná panika, protože kvůli některým nepřizpůsobivým občanům (ano, takoví jsou i tady) mají lidé strach jít na hřbitov sami; hřbitov sousedí s jedním ze sofijských ghett. Peníze, které platím za vjezd, tedy nejdou na zahradníka, ani na ochranku.

Tak je to tady skoro se vším. Necháme to zarůst, místo abychom vyhlásili den Ukliďme si hřbitovy, kdy bychom popadli srpy a posekali trávu ve své sekci. Zároveň den Ukliďme Bulharsko vyhlásíme každou první sobotu v měsíci. To Vás naučí.
Jediné, čím jsme tady předběhli dobu, je způsob třídění odpadků. Všechno se totiž až na světlé výjimky háže na jednu hromadu. Ale! Potom přijdou na řadu třídiči. Třeba i desetkrát denně totiž kontejner někdo prolustruje, a může to být cikán na kole, povoz s koněm, nebo babička s vozíkem. Jeden sbírá papír, druhý výhradně plasty, další nerozbité flašky skla. Nejen, že si každý vydělá pár leva na chleba a flašku, ale i odpad tak máme nakonec protříděný jako málokde. Stačí, aby se ho lidi naučili házet do popelnic; ne před ně.

Mikola

8. května 2015 v 14:05 | Milllhause |  Povídky
Kdo hledá, najde. Takhle shrnul Mikoláš svoje rozhodnutí odejít nejen z domu, ale ze země. Když přituhovalo, všechny rozesmíval, aby odlehčil situaci, dokonce i Jaryna, který ho doprovázel na všechna vyšetření před odletem. Jaryn si je taky nechal hned udělat, když už tam s Mikolou čekal.
Mikolu to vždy táhlo pryč z dětského pokoje. Aniž počkal na výsledky těch vyšetření, dojednal si papíry s byrokratickou příšerou; udolal aparát a přesvědčil jej, že je jako člověk schopný odjet, zatímco rodinu musel přesvědčit o tom, že je jako syn a bratr a strýc schopen přijet zpátky.
Říkali mu Nechoď, nelam nám srdce a on jim odpovídal Vždyť se vrátím. Neřekl, kdy se tak stane, protože to sám nevěděl. Jeho rodiče, sestra, neteř a Jaryn se naopak báli zeptat. Odjezd připravoval v hlavě sedm let, praktcky jednal sedm týdnů. Po sedmi hodinách cesty si uvědomil, že to nakonec vůbec nebolelo.

Ujel čtyři tisíce kilometrů, než mu začalo být smutno. Jednou dorazil pěšky do kempu v polích, o kterém mu řekli cestou vlakem. Tedy myslel si, že mu říkají o kempu, jistý si tím nebyl. Slunce zapadalo, pozoroval lidi v kempu a když přivřel obě oči, připadalo mu to tam jako u jedné moravské přehrady. Chyběla jen voda a stromy okolo břehu. Chyběla tady čeština a pivo.

Někdy je to i malý detail, který nás dokáže nakopnout a objet svět, nebo se konečně vyslovit. Ona se jmenovala Mladěna, pocházela z jižní Ukrajiny a tady si vyrazila s přítelkyní, která se jí ztratila před měsícem. Potkali se u ranní sprchy, kterou představoval kelímek vody. Vypadala zanedbaně, ale snad proto jej zaujala. Stála před ním bez přetvářky, bez make-upu a bez nutkání se předvést. Jen na něj křičela, až mu pár jejich slin dopadlo na krk. Koukal na ní, vyšší o dvacet čísel a nechal ji, aby mu z ruky vytrhla její zubní pastu.
Není erární!, křičela, když se do ní zamiloval.

Vstal brzy ráno, aby ji překvapil, protože touhle dobou už spolu Mikola a Mládě urazili dalších devět set kilometrů směrem k Indii a toho evropského potkávali cestou čím dál míň. Jako každé ráno za poslední tři týdny se otočil na posteli a ještě poslepu ji políbil na krk. Tam, kde ještě ve tři ráno oddychovalo její spící tělo, bylo ale už jen plátno stanu. A papírek se vzkazem, který Mikola otevřel až potom, co se venku vyzvracel. Najednou věděl, že je zase sám, ale věděl, že na něj Mladěna nikdy nezapomene, protože tak mu to slíbila v tom dopise.

Někdy je to vztek, který nás kopne do řiti a donutí přestat stát připosraný v koutě. Mikola sbalil saky paky, předal na místní poště dopis domů, jeden rodičům a jeden Jarynovi, a vydal se dál šlapat pěšky. Schválně si nechal ujet autobus, na který tady čekal už osmý den.
Nádech a výdech. Krok za krokem. Smýt pot z očí a otřít zpocený zátylek. Napít se vody a pohroužit se do rutinny chůze. Vlevo lesy, pod nohama rozbitá alsfaltová silnice, kterou tady kdysi vystavěli češi a vpravo hory. Před ním prázdnota. Proč jsem vlastně odjel?

Z kapsy v kapse kapsy uvnitř batohu vylovil zmuchlané peníze. Koupil si za ně letenku. O Indii opravdu nevěděl vůbec nic, ale něco v něm ho hnalo proti zdi. Celý život bylo vše příliš jednoduché. Otec-bankéř s příliš dlouhými prsty a kontakty kdekoli jen pohlédl. Příliš dokonalá matka vždy na telefonu, nebo ve s úsměvem dveřích. Sestra, která mu dohazovala holky. Přátelé, kteří byli rádi za nekonfliktního společníka, který sloužil k tomu, aby bylo veselo. Ne k tomu, aby s ním probrali tajný potrat jejich ženy nebo volby.
Teď se řítil k přistávací dráze ve splašeném letadle, staré to rachotině, ruku mi tiskla holčička, jejíž matka omdlela a bylo mu líto, že on, veselý člověk, odejde ze světa, zatímco se okolo něj křičí, pláče a omdlívá.

Probudil se v polorozpadlé nemocnici a pocítil, jakoby mu snad docházely baterky. Okoupali jej, dali mu čisté oblečení a naplnili mu žaludek. Skoro se naštval, protože zatímco někteří zemřeli, jemu zůstaly obě nohy a dokonce i batoh.
Byl teď v divočině plné lidí. Neuměl jejich jazyk a vlastně poprvé se cítil odtržený od světa. Zpocený vzduch, z Moravy nepoznaté vůně, podivné lidské nátury, které pro smích nešly daleko a uprostřed on. Seděl na dřevěné verandě domu a byla mu zima. Byla noc, pršelo, on tam seděl jen v tričku a myslel na to, co se děje touto dobou doma. Kdo jede právě z práce, kdo stojí v zácpě, který z jeho přátel půjde večer na pivo do jedné z oblíbených hospod, kde je servírka zná jménem.

Dny a týdny po letecké nehodě mu zaplnila hlavně nuda. Snažil se před ní utéct a dělal cokoli, jen aby ho ty šípy nudy neprobodávaly naskrz. Pomohl odnášet mrtvá těla. Pomáhal sesbírávat trosky. Nosil zraněné a přenášel je z místa na místo. Jenomže mu zanedlouho řekli Děkujeme, ale už to dělat nemusíš. Už mu docházela chuť jít dál a znovu se snažit sžít s novým světem s novými pravidly. Byl na cestách čtvrtý rok. Z rodičů a sestry a Jaryna se stávaly vzpomínky. Kolikrát si na ně vzpomněl, aniž by probrečel večer. Jako tolikrát předtím si sesbíral svých čím dál míň švestek a pokračoval směrem k Bengálskému zálivu. Ten ještě nikdy neviděl.

Město se jmenovalo Puducherry. Přivítalo jej vřele, ale Mikola mu za to dával na odiv jen zasmušilý obličej. Měl na sebe vztek, že si nechal utéct Mladěnu. Ne; že sám sobě dovolil se do ní zamilovat. Připadala mu vzdálená sto let. Připadal si starý sto let. Putoval přístavním městem jako prokletý poutník, kterému nebylo dopřáno se na jednom ze stovek míst usídlit a zapustit kořeny.
Loď domů, do Evropy, se v přístavu jevila jako spasení. Převoz za práci. Za cokoli, řekl. Chtěl na Moravu, protože chtěl k rodině. Všichni lidé, které potkal, byli na každém z těch míst doma. Možná proto se pořád tak smáli, zatímco on se od srdce nezasmál, ani nepamatoval.

Do města přijel autobusem a hned první měsíc se tolikrát ztřískal, že mu všechny týdny splynuly do několika málo dní. Probouzel se v parku, ležel na chodnících a smál se na každého, ať už byl ve frontě na úřadu, nebo na záchodě v hospodě. V hospodě, která se nezměnila ani o píď, kde byla pořád stejná servírka, ale k jeho zklamání si ani nevšimla, že tady všechny ty roky nebyl.
Byla to bohatá zkušenost a vím, kdo jsem. Tohle prý našel.

Vešel na hřbitov, ale na konci vstupní uličky nešel doleva k rodinnému hrobu. Zahnul doprava a šel, než došel na konec. Tam, kde za ztrouchnivělým plotem číhalo zorané pole, četl na šedém náhrobním kamenu Jarynovo jméno. Odečetl datum narození od data smrti, jako to dělal u jiných hrobů jako dítě, když se tady nudil a nutil rodiče jít už domů.
Teď si sednul do trávy před hrobem. Vytáhnul z batohu dopisy, které Jarynovi z Asie psal a tak mu je alespoň přečetl. Připadalo mu absurdní, že zatímco si stěžoval na druhé straně světa na to, že se mu vybíjí baterky v těle, ty Jarynovy zatím vyžrala rakovina.

Co je nového

3. května 2015 v 14:01 | Milllhause |  Bulharské dny
V práci nám vyměnili kelímky v automatu na kafe. Přemýšlel jsem o tom a je to jedna z nejdramatičtějších změn, jaké v mém žvotě nastaly. Už to nejsou takové tenké plastové kelímky, ve kterých mokačíno přeteče vždycky, když se snažím kelímek vyndat ze sevření automatu, ale jsou hluboké a navíc z hrubého papíru, takže mě mé dětské kafe po ránu už nikdy nespálí.

"Změnil ses", řekla mi před týdnem do očí mladší družčina sestra. Je jí deset a nebojí se věci říkat na rovinu. S tím má vůbec málo bulharů problém. Dylan Moran jednou obhajoval staré lidi asi takto: "O starých lidech si většina myslí, že jsou nudní. Nejsou nudní, víte? Jsou jen upřímní. Zeptejte se starého člověka, jak se má a on vám to prostě řekne." To stejné platí o bulharech, mladých nebo starých, zábavných nebo nudných. Když se bulhara zeptáte, jak se má, řekne, že to je o ničem, nebo že to ještě víceméně jde, nebo že to je vlastně docela dobrý. Ale řekne pravdu.
"Jak změnil. K lepšímu?" zeptal jsem se jí.
"Ne," odpověděla skálopevně. Musel jsem jí dát za pravdu. Myslím, že už jsem dostatečně vybaven argumenty na to, abych napsal brožuru Z neuromantika neurotikem v sedmi krocích. Rozdával bych ji zdarma v bulharských ulicích a podchodech.

..bulharské podchody..
Bulhaři se musí hrozně rádi vrtat v zemi. Na většině míst ve městě, která by se dala za pár lvů řešit namalovaným přechodem, je vyhlouben podchod. Nic proti tomu, urychluje to dopravní uzle. Proč ale není vyhlouben podchod na bulváru Tsarigardsko Schossé u výjezdu z města směrem na Plovdiv?
Je tam autobusová zastávka, na které je potřeba vyskočit ze Solarisu, když se chce člověk projít v zahradách cara Borise III. Není tam semafor, jen čtyři pruhy pro každý směr (tedy osm) a nalinkovaný přechod pro chodce. V místě, kdy vlastně začíná dálnice.
Nejsem rasista, ale… jediné, co mě tak napadlo, je , že vedle těch zahrad je cigánské ghetto. Ne, že by to mělo souvislost.

Měl jsem tady hosty z Moravy a snad mi dali za pravdu, že nepřeháním, ačkoli já jinak přeháním pořád. Vzal jsem je na procházku do nedalekého parku a na této procházce nás hned dvakrát málem přejelo auto (trochu přeháním). Samozřejmě to bylo pokaždé na přechodu pro chodce, na kterém je to stejně nebezpečné jako na kterémkoli jiném místě bulváru.

A závěrem u nás doma stoupla spotřeba piva z nuly na dvě. Navýšení je rapidní, ale pochopitelné. Venku je teplo, hrdlo vysychá záhy a ceny piva se drží na loňském minimu. Náš balkón (my máme balkón) je pak natočen směrem na Vitošu (to je hora), takže když si tam člověk sedne, nechce se mu už vstávat. Protože moraváci vzali kramle, sedávám tam s Kamenicí v ruce sám.

Aby to nekončilo smutně, ukončím to vesele. V jedné talk show řekl jeden malíř, že není naivní, být zároveň na i v ní.