Červen 2015

Dobrý nápad

28. června 2015 v 16:13 | Milllhause |  Bulharské dny
O dobré nápady je nouze. Jeden originální nápad dostal v osmdesátých letech jakýsi Dennis Hope ze San Franciska. Byl už rok nezaměstnaný a řekl si, že by mohl prodávat pozemky. Podíval se z okna a hned ho jeden pozemek zaujal. Zrovna se díval na Měsíc.
Poslal dopis OSN, kde jim oznámil, že je vlastníkem Měsíce a vůbec celého solárního systému. Dnes, kdy už vydělal více než deset miliónů dolarů prodejem pozemků napříč galaxií, si od něj pozemky kupují i některé země (takové Pluto se dá pořídit za $250,000) a pozemek na Měsíci si koupili i tři američtí prezidenti (Bush, Carter a Reagan). Když ale třeba Čína ohlásila místo, kde bude chtít na Měsíci vystavět stanici, Hope se hned ozval, že nedovolí bez dovolení na svém pozemku stavět lunární stanice.
Sám pak musel čelit akcím jiných filištínů, když mu třeba ve schránce přistál účet za světlo a teplo, které mu zprostředkovává Slunce. Dopis byl od člověka, který sám sebe za vlastníka Slunce prohlašoval. Hope mu odpověděl, že zaplatit nehodlá a tak může to Slunce vypnout.

Před týdnem jsem se doslechnul, že jeden člověk v Evropě naboural své Ferrari. Na opravu teď potřebuje asi dvě sta tisíc Euro a tak ho napadla jedna myšlenka. Založil stránku na internetu, kde mu mohou lidé z celého světa zasílat peníze na opravu. Minimálně mu můžeme poslat čtyři Eura a až bude vybráno dostatečně peněz, auto se dá opravit a na řadu přijde tombola. V ní se bude losovat mezi všemi těmi, kdo přispěli. Vítěz dostane buďto pět tisíc Euro, nebo opravené Ferrari na celý měsíc pro vlastní potřeby, pokud žije v Evropě. Auto mu přivezou před dům, dají mu klíčky, plnou nádrž a měsíc na ježdění.
Doma jsem řekl o tom nápadu dostat Ferrari na měsíc za pár Euro (pozemek na Měsíci mi nedovolili už loni). Pokud se bude losovat mezi padesáti tisíci maniaky z celého světa, proč by to nepadlo zrovna na nás, ne? Družka ale dostala jiný nápad. Proč nezaložit novou stránku? Bude se jmenovat Koupě nového bytu, lidi budou moci zasílat dary už od deseti leva a jakmile bude náš nový byt s terasou úplně hotový, uděláme tombolu a výherce k nám na měsíc pozveme.

Napadlo mě ještě něco, ale to už není tak jednoduché. Už nestačí jen založit webovou stránku a chtít od lidí peníze; už to chce mít kontakty v NASA, Rusku, Číně nebo Indii. Prostě někde, kde mají kosmický program a smysl pro pubertální humor. Můj nápad se zakládá na faktu, že muži (dokonce i některé ženy) rádi čůrají svá jména do sněhu. Proto, až bude na světě reálný program cesty s přistáním na Měsíci nebo Marsu, rád bych jim (nebo Dennisu Hopeovi) zaslal takových 200 ml své moči. V rámci softwaru, kterým bych pak mohl ovládat robotickou ruku, která bude toho času držet onen kalíšek, bych se do půdy Marsu navždy podepsal. Na Mars se poletí už za jedenáct let v rámci projektu Mars One, tedy v roce, kdy já budu opouštět Bulharsko. Mám tak dost času touhle myšlenkou nadchnout i pár dalších recesistů, které pro jednosměrnou cestu na rudou planetu vyberou.
Pokud by to ale s tím Marsem nevyšlo (chtě nechtě musím tu možnost přijmout), mohl bych založit ještě jednu internetovou stránku. Už dnes totiž existují služby, díky kterým může po světě cestovat třeba něčí plyšový medvídek (jmenuje se to Unagi Travel). A já s přihlédnutím k mé fyzické kondici a slabé vůli nepočítám s tím, že bych se kdy dostal na severní pól nebo jeden z himalajských vrcholů.
Pokud jste přečetli celý text až sem, určitě víte, kam mířím. Stačí jen najít výpravu se smyslem pro pubertální humor, kteří přidají k celkové bagáži výpravy jeden kalíšek s 200 ml mnou zprodukované tekutiny a ten pak po směru větru úhledně rozlijí.

Je to opravdu o tolik nereálnější, než že budu měsíc řídit Ferrari? Nebo že budu jednou za jasného večera na své rozlehlé terase (zaplacené lidmi z celého světa) popíjet pivo, zatímco se budu zasněně koukat na Zemi, nikoli na Měsíc?

Dva miliony minut

25. června 2015 v 14:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Naše mezinárodní rodina se nedávno rozrostla o nového člověka. Malá Ema se na svět vyklubala na jihu Evropy, v jedné sofijské porodnici. To je v Bulharsku a proto i ona je nyní právoplatnou Bulharkou. Protože jsem ale přeci Čech, chci aby i ona byla Češkou. Myslel jsem si, že to funguje automaticky, ale není tomu tak, přátelé. Je to byrokracie, po které se mi už začalo dokonce trochu stýskat; poslední dobou vše na úřadech vyřizuji až překvapivě snadno a s úsměvem.

Takže.. Co dělat, pokud žijete v cizině, nejste ženatí, ale přesto plodíte děti. Je potřeba zjednat si schůzku na ambasádě. Ta v Sofii se přestěhovala, takže už člověk nemá pocit, že vchází na výslech vedený vyšetřovateli KGB, když jde na návštěvu; ta budova, která českou ambasádu hostila, vypadala a vypadá jako vyvržená z padesátých let minulého století.
Pokud chcete svému bulharskému dítěti objednat české občanství, vemte s sebou rozhodně matku toho dítěte. A spolu s vámi doneste rodný list svůj, rodný list dítěte, potvrzení o přiznání otcovství, pas a necelých padesát lvů, připravených k podarovaní státnímu aparátu. Potom už postačí jen počkat šest měsíců a voila. Na světě bude nová bulharská Češka.
Zeptal jsem se dopředu, abych později nebyl překvapený, jak to bude se mnou, až se tady v Bulharsku ožením. Co prý se se mnou stane. Budu nejenom Čech, ale budu taky Bulhar? Tak nějak automaticky a bez prodlužování?, ptal jsem se s nadějí. Řekli mi, že ne. Čeká mě úplně stejný proces jako malou Emu. A aby toho nebylo málo, na stejnou eskapádu se může tešit i moje vyvolená, protože také ona by ráda okusila život Češky. Když už hold Češi pomalu vymírají, rozhodnul jsem se svému národu pomoci a tak pak Karfík zásobuje, co to dá.

Jinak má bulharská mise čítá už dva miliony minut. Když jsem sem odjížděl, někteří lidé mi jich nezvěstovali ani devadesát tisíc. Pořád se mi tady líbí a tak hledím s nadšením a nezměrným optimismem vstříc dalším šesti miliónům minut, které na Balkáně strávím. O šest miliónů minut později to bude zřejmě jiný svět; možná o jednu velkou válku bohatší, možná s pět metrů vysokou stěnou na jižních březích Evropy, možná s více státy na místě, kde býval jediný. O byrokracii ale určitě nepřijdeme.

Rekreační drogy pro Čechy a Slováky tiež

22. června 2015 v 12:15 | Milllhause |  Bulharské dny
Protože téma týdne Slováci na blog.cz je vlastně docela pitomé, pojďme radši mluvit o drogách. V takovém Coloradu se totiž poslední rok dějí věci.
Zřejmě si v zemi Skalnatých hor řekli:"Lidi tady sice hodně lyžujou, ale málo hulej." Colorado tak jako vůbec první stát v USA loni povolilo legální prodej rekreační marihuany. Vyslyšeli argumenty, že důsledky užití trávy jsou v porovnání s alkoholem…jinde. I když v jiných státech Ameriky je možné kouřit lékařskou marihuanu, její uživatelé jsou pořád krok od stíhání a to i když jejich lékařské užívání kanabisu je zcela v mezích zákona.

Colorado se tak rozhodlo k experimentu. Co přinesl? Jen v hlavním městě Denveru klesly krádeže a násilné zločiny o téměř 11%. Vraždy klesly o polovinu. A státní kasa nabobtná asi o 30 milionů dolarů díky daním za prodej marihuany. I škarohlídi napříč Spojenými státy tak musí uznat, že je tenhle experiment zatím jen úspěšný.
Když se tohle mohlo stát i ve zkostnatělé a prudérní Americe, proč by se to nemohlo stát u nás, v Československu? Vždyť v Coloradu momentálně žije spousta šťatných a veselých lidí.

Lži dětem

18. června 2015 v 21:26 | Milllhause |  Bulharské dny
"Už je to jen kousek, vydrž to." Ve skutečnosti to byl ještě půl den cesty, ale co mi měli říct? Hlavou se jim mohly prohnat vzpomínky na mé rané dětství, kdy jsem byl s to roztrhat své oblečení a šály s čepicemi rozmotat až na niť; jen proto, že jsem nedostal to, co jsem zrovna v té dané chvíli chtěl.

Jednou jsem třeba nutně potřeboval auto. To mi byly asi čtyři roky a děda s babičkou udělali tu chybu, že se mnou vešli do hračkářství (když o tom přemýšlím, od té doby mě tam už nikdy nevzali). Viděl jsem tam stát šlapací autíčko, sednul jsem si do něj a zaklíněný vydržel nápor několika dospělých, než se děda se sprintem vrátil z domu spolu s vkladní knížkou v ruce. Jeho dobráckou lež o tom, že si takové auto dovolit nemůžeme, jsem mu nezbaštil.
"Jak dlouho?" ptal jsem se v autobuse někde na jihu Itálie, kudy jsme starou dobrou Karosou mířili v půlce devadesátých let do Řecka. Zrovna jsme projížděli serpentiny, slunce pražilo a mě už to fakt nebavilo. Myslím, že jsem v té době vůbec nepomyslel na to, co budu dělat v létě o devatenáct let později, kdy mě budou zasypávat otázkami jiné dvě znuděné děti.
Když teď s mou milou plánujeme cestu někam, hlavní je potřeba vypočítat, jak dlouho cesta zabere a čím vším zvládneme děti zabavit. Pomalu si taky v hlavě srovnáváme řadu výmluv, které by nám mohla sedmiletá a nadmíru bystrá holka zbaštit i s navíjákem. Čert vem, co to bude; hlavně ať tomu uvěří.
"Už to fakt není daleko. Už jen jako dva díly Toma a Jerryho. Budeme tam dřív, než dvacetkrát řekneš Popocatépetl." A tak zatímco ona začne zběsile štěkat název sopky, já stlačuju plyn. Je to jako hra nervů.

Čím dalším je budu muset balamutit. Tím, že jim budu opakovat větu: "Víš, co bych za to dal, abych se mohl vrátit do školy?" Těmhle řečem jsem věřil ještě na střední. A budu se cítit jako velký manipulátor, až je sám budu přenášet na školačku, které školní kariéra startuje za dva měsíce.
Když jsem během hledání školy pro malou do pár takových zařízení vešel, nelíbily se mi. Jen co jsem do školy vešel, vrátilo se mi spousta stísněných vzpomínek. Zvláštní; když na školu vzpomínám u piva, napadají mě veselé věci.
Hlavně mě zarazilo, že každá škola, kterou jsem viděl, má vrátnici, ve které sedí Clint Eastwood. Postarší šedivý chlápek, tu s menším či větším panděrem, který si mě měří od hlavy k patě a potom zase od paty k očím, kde se zastaví a tiše mě pozoruje. Znervózněl jsem, když skrze zuby procedil otázku jako když švihne bičem; tedy co tam chci. Zase mi bylo deset a cítil se, jako bych si doma zapomněl přezůvky nebo jako bych zapomněl pozdravit školníka.
"Jedno dítě, prosím." řekl jsem a on jen pozdvihnul obočí. Šel jsem tehdy vyzvednout devítletou švagrovou a než mi ji vydali, podrobili mě výslechu a švagrová mě musela zpoza skleněných dveří identifikovat. Potom už jen zavolali její matce, jestli s tím souhlasí. Vlastně mě taková bezpečnostní prověrka uklidnila.

Čím je oblbovat dál? Říkat jim, že cigarety vlastně ostatním dětem nechutnají, jen chtějí nějak vypadat. Že chlastat v patnácti je k ničemu, že je lepší se projít v parku. Že u drog neexistuje malé množství. Že jinde ve světě to není o moc lepší než doma. Že proti jejím přátelům s tetováním na čele zvěstujícím konec světa nic nemám. Snažit se je držet stranou temného lesa a říct cokoli, jen abych je ochránil před nástrahami; než mi dojde, že to je marný boj a bez spálení ruky na plotně to prostě nepůjde.

Ema, pišišvor

15. června 2015 v 19:20 | Milllhause |  Bulharské dny
Chyba ve výpočtu. Jedině tak můžu chápat některé útržky ze života batolete. Pamatuju si jeden výstup Wericha s Horníčkem, kde se bavili o tom, jaké byli jejich minulé životy. "Jo, jednou, Jednou! To se mi podařilo pořídit si urozené rodiče. To bylo v Paříži. 24. srpna 1572." - "1572…to jsem byl svišť!" Naše Ema je prý tůze nová a zcela nezkušená v rámci našeho vesmíru. Nejdřív jsem na to skočil, ale přestávám tomu věřit. Myslím, že se přece jen už po téhle planetě potulovala a to jako moucha, nebo malý roztomilý komárek. Takový komár přežije i 40 dnů, pokud mě nechá se vyspat, zato moucha mnohdy ani den (nikdy tak nevidí západ slunce), ale oba mají podivnou zálibu ve světle v mém obýváku. Stejně tak naše Ema.
Že se začala trochu vztekat, víme a mohli jsme to čekat, když je přece jen moje. Když má jednu ze svých ženských nálad (neví co chce, ale nepřestává se rozčilovat do doby, než to dostane) a postupně z pusy vyplivne flašku mlíka, vody a nakonec i dudlíka, a mě tak nezůstane už nic, čím bych ji udělal radost, nasměruju ji k lampě. To je totž ohromně zajímavé zařízení, jsem zjistil. Jaktože někdy svítí, ale někdy zase ne? Jaktože v každém pokoji a bytě vypadá jinak? A jaktože jen tak visí ve vzduchu a nespadne? Jak to, goi?

To by byla docela pěkná tečka za průměrným odstavcem. Jenže my jdeme s Emou dál. Krom toho, že je vzteklá a po jídle vypadá, jakoby nejedla z dětské flašky, ale jakoby přímo sama podojila ústy celou krávu, tak taky nespí jako klasické miminko, ale spíš jako naše fena. Naše fena Arya totiž spí prohnutá v zádech. Hlava jí lícuje se hřbetem. Porád si to neumíte představit?
Tak se podívejte na tohle: 9I. Devítka je hřbet s bříškem. Malé l je temeno hlavy. Až když Arya takhle hlavu zakloní vzad, teprve potom je připravena usnout. Ema to okopírovala a jde tak proti proudu, protože do té doby miminka spávala spíše schoulená v klubíčku.

V rámci pokusů o uspání jsem to na ní už zkoušel přejížděním papírového kapesníku po obličeji, nebo třeba zpěvem, což byl přímo fatální neúspěch; všechny písničky, které si pamatuju, jsou o smrti. Třeba Pes jitrničku sežral, Byl jeden cigánek, nebo má milovaná Život je jen náhoda. V každé to nakonec sklouzne ke psům kopajícím hrob, nebo k basa se zbořila-cigánka zabila, nebo k tomu, že smrt je jako moře.
Abych tak z Emy neudělal neurotika ještě před příchodem do školky, musel jsem se obrátit k jiným technikám. Naštěstí se můžeme pyšnit širokým výběrem lamp; nenechali jsme IKEU pořídit si ty nevýrazné žvásty. Ty by Eminu touhu po rozmanitosti totiž neukojily a já bych se nevyspal.

Sofijské autobusy

12. června 2015 v 9:52 | Milllhause |  Bulharské dny
Běžte do zadní části autobusu, taková cedulka je v jednom ze sofijských autobusů přilepena na stěně za řidičem. Téměř to vyvolává pocit, že má s cestujícími řidič jakýsi problém. V dalším autobuse je nad dveřmi u řidiče napsáno Běžte k jiným dveřím, toto není východ. Hned pod tím nápisem je na zemi vytisknutý nápis Nestůjte ve východu. Tolik k obrázku nervózní atmosféry, která panuje při převozu v Sofii.
V přední části autobusu jsou digitální hodiny, aby cestující věděli, kolik je hodin. Za tímto účelem je tam kdysi nainstalovali. Problém je, že nikdy nefungují; tedy fungovaly jen jednou za tři a půl roku, co jsem tady. Zpravidla se rozchází s realitou o jedno ledne, ať už dopo nebo odpo.

Autobusy jsou v Sofii velice různých kvalit. Staré rachotiny drží pospolu jen tak tak, takže když autobus zahne, z kolena autobusu na vás začne foukat. Před pár lety ale Sofie nakoupila z Plzně 50 autobusů a tak se na některých linkách cestování do práce změnilo k lepšímu.
Jako nejnebezpečnější autobus v Sofii byl prohlášen bus číslo 11. Jednak je to křáp, ale krom toho má na starosti vůbec jednu z nejdelších tras, ze Slatiny do Ovche Kupel. Tahle cesta v osm ráno nebo šest večer zabírá tolik času, jako cesta z Ostravy do Olomouce. Proč je nejnebezpečnější? Protože sbírá lidi z celé Sofie a to hned v několika rozbijutidržku čtvrtích.
Pokud nemáte lístek a nemá ho už ani řidič, jedete zadarmo. Revizor s vámi nic nezmůže, pokud vám sám lístek neprodá, většinou ale jen mávnou rukou. Dokonce když někdo lístek necvakne, často jej revizor nechá přejít k řidiči, aby si lístek koupil. Pokud se stane, že lístky u řidiče došly, mávne revizor zpravidla rukou a kouká z okna. Špatně naladěný revizor si může naúčtovat pokutu za dvacet lvů.

Sami řidiči jsou asi jako všude jinde kapitola sama pro sebe. Jsou imrvére nasraní, ale není se co divit. Bulhar neříká:"Dobrý den, můžu poprosit jeden lístek?" Bulhar říká:"Lístek." Když pak s takovou téměř historickou kraksnou musí šoféři kolovat uličkami centra města a zlověstně mávat na majitele ledabyle zaparkovaných Priusů a jiných džípů, není se co divit, že jsou s nervama na štíru.
Dost často zahlídnu šoféra autobusu, jak si z okénka odklepává cigaretu, nebo jak mluví sám se sebou, protože ho před čtyřmi kilometry někdo předjel tak, že musel dupnout na brzdu. Řidiči městských dopravních prostředků tak chodí do penze už před šedesátými narozeninami. Stejně jako samotné autobusy.

Jezera v okolí Sofie

9. června 2015 v 8:40 | Milllhause |  Bulharské dny
Asi dvacet kilometrů za Sofií je přehrada Pančarevo. Velikostí je srovnatelná s tou Hlučínskou za Ostravou, akorát že na Pančarevu není žádný ostrov, nebo nuda pláž. Pamatuju, že právě na Hlučíně kdysi jedna mini nuda pláž byla. Pamatuju si to, protože mi bylo asi patnáct a takových věcí jsem si hodně všímal. Pláž byla tehdy (k mému štěstí) oddělena jen malým keříkem. Do vísky Pančarevo vede jen jedna cesta, dvouproudovka. Fanoušci bulharských záchodových čtení ví, že v rámci morálky místních řidičů je tak obtížné se během špičky na tohle místo dostat. Stojí to ale za to.
Na Pančarevu je jedna ošklivá betonová zašlá hospoda s docela dobrým točeným a výhledem na jezero a Vitošu. Taky je tam spousta kajakářů a rybářů. Je tam i vodovodní dělo a pláž pro lidi, co si zakoupili barbeque. A v parku za jezerem je menší koráb. Nejdříve jsme mysleli, že ho sem zavedla velká voda, ale nakonec se ukázalo, že jde o atrapu. Přesto to nezainteresovaného člověka zaujme - koráb v parku.

Kousek dál od Pančareva, po projížďce několika kilometry serpentin, je ještě větší jezero Iskar, do kterého se vlévá řeka Iskar a které má tvar veselé velryby (rozuměj jakoby ve skoku). Taky jsou tam pláže, ale zato už písčité a s lehátky. Iskar dokonce má i zátoky a je asi třikrát menší než Balaton, což znamená, že je vlastně pořád dost velký.
Je tak velký, že tam je dokonce několik menších přístavů a bóje, které ohraničují teritoria, ve kterých je ještě bezpečné se pohybovat. Na Iskaru totiž kolují legendy o dvoumetrových sumcích a zmizelých potápěčích.

A potom, až osmdesát kilometrů daleko od Sofie, je hned sedm rilských jezer. Ty leží zhruba ve výšce od dvou do dvou tisíc šesti set metrů nad mořem v pohoří Rila a každé má jedinečný tvar. Bez problému se k nim dostat jde jen v srpnu, protože jinak tam vládne sníh.
Jezera se jmenují Dolní (protože je nejníže), Rybí (je nejmělčí), Trojlístek (nepravidelné tvary), Dvojče (největší, na dvě půlky rozdělené), Ledvina (s nejstrmějšími břehy), Oko a Slza, které je nejvýš, je taky nejhůře dostupné a nabízí nejčistší vodu.
K těmhle jezerům se váže jedna historka, potažmo pověst. Bylo nebylo, ještě před příchodem lidí na svět, žili v rilských horách dva obři, muž a žena. Vytvořili si ohromně krásný domov a milovali se natolik, že jim jejich lásku všichni záviděli. Když se o nich ale dozvěděly zlé síly, začaly jednat a poslaly na jejich dům černá mračna a zemětřesení. Muž se tvrdě bil za svůj příbytek a chránil svou ženu, dům i každé stéblo trávy, či potůček. Nakonec ale padnul v boji a ženu zanechal samotnou. Zlé síly, uspokojené smrtí obra, ženu nechaly napospas. Než ji puklo srdce žalem, donekonečna plakala ležíce na pozůstatcích jejich domu. Dodneška jsou oba ruku v ruce na skále nad jezerem Ledvina namalovaní.

Bídák ve snech mojí ženy

7. června 2015 v 9:14 | Milllhause |  Bulharské dny
Doma se nám blíží další narozeniny s trojkou na začátku. Některé z nás to netrápí, ale některé zase ano.
"Na stárnutí je dobré to, že celý svět bude mládnout," řekl jsem jí, abych ji uklidnil. Abych ji řekl, že stárne tělo, zatímco duše zůstává mladá a veselá.
"To je na hovno," řekla ona. "Proč radši není celý svět starý a já mladá?" Některé lidi prostě nepotěšíte.

Zase se ji zdálo, že jsem ji podvedl. Ta žena, potažmo má milenka, ji to vmetla do tváře, když jsme zrovna byli s dětmi na procházce v parku. Začal jsem jí vysvětlovat, jak je to všechno jeden omyl a že to byla (něčí) chyba a aby mně to už konečně odpustila, ale už mě neposlouchala, zavolala na číslo bývalému příteli, ale ještě před tímto rande-vouz se vzbudila (alespoň to tvrdí).
Ráno jsem namísto pozdravu obdržel kamenný obličej. Hned mi bylo jasné, co se jí zase zdálo. "Promiň," řekl jsem automaticky a zkušeně. "Jak si mohl?" zeptala se. Ihned jsem jí vysvětlil, že jediný, kdo byl vinen, je ta paní z toho snu, co jsem ji pigloval. Protože já byl jen slabý idiot, na toho se zlobit dlouho nemůžete. Kdežto ona byla ta, kdo cílevědomě rozvracel naši rodinu. Skoro bych měl někdy chuť mojí družce skočit do hlavy a trochu to tam srovnat (jsem si jistý, že ona mě taky).

Vyrovnal bych ji tam některé spoje, takže už by vždycky souhlasila s mými báječnými nápady, aniž bych je musel vysvětlovat. Prolustroval bych ji sny na další rok a vyházel přebytečné historky s nevěrou. Namísto nich, bych ji nasadil příběhy o konci světa, protože tohle jsou sny, které se zase zdají mě. Dal bych ji tam pár nočních můr jako dárek, protože člověka potom o to víc hřeje slunečné ráno.
"Co myslíš, že je horší? Konec světa, nebo blbá nevěra?" zeptal jsem se. Její odpověď byla dána dalším z řady the look pohledů. Jaký je v tom rozdíl?, ptaly se mě pohrdavě její smutné oči.
Zahřálo mě vědomí, že v tom nejsem sám. Kolega švéd jednoho dne přišel do práce trochu rozmrzelý, tak jsem se zeptal, co se mu stalo.
"Co se ti stalo?" zeptal jsem se.
"Ženě se zdálo, že jsem ji podvedl. Ani mi neudělala snídani," odpověděl, jako by popisoval, že načapal někoho zrovna, když mu močil do auta. Prostě tomu nerozuměl.
"Vítej v klubu!" uklidnil jsem ho a byl jsem nadšený. Cítil jsem se jako Tom Arnold, když ve filmu Pravdivé lži zjistí, že Arnolda Schwarzeneggera podvádí žena. Taky ho uklidňoval:"Jednou jsem se vrátil domů a ten byl úplně prázdný.. Nic jsem netušil! Dokonce si vzala i formičku na led z mrazáku! No co to musí být za debilní krávu, když si vezme i formičku na led z mrazáku??"

"Proč si volala zrovna jemu?" dal jsem družce ochutnat vlastní medicínu. "Komu jako?" dělala, že neví. Přirozeně jsem narážel na toho chlapa, kterému volala v tom snu. "Proč si nezavolala radši matce? Nebo kamarádce?" Dle starodávné ženské techniky, kdy je vina vždy jeho, to hodila do outu.
Existuje totiž vědecký důkaz, že on je vždy vinen. Vysvětlili to na dvou příkladech. V tom prvním druh rozbije družčinu lampičku a říká:"Rozbil jsem ti lampičku." Ona na to řekne:"Jak jsi mohl? Byla po babičce a měla jsem ji moc ráda!" On opáčí:"Promiň."
V tom druhém případě ona venku ztratí jeho psa. "Ztratila jsem během venčení tvého psa." - "Jak si mohla? Miloval jsem ho!" Ona ale řekne:"Můžeš toho nechat? Už tak se cítím dost blbě." On říká:"Promiň."

Přesto bych se jí nevzdal. Ani v jejím snu.

Goi Goi

5. června 2015 v 16:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Čím víc pláče, tím víc se začíná i smát, jakoby to šlo ruku v ruce. Malá Ema se naučila chápat, jak s námi mávat. Každý den pokračuje ve čtyřhodinovém rytmu jídlo/škytavka/koulení očí/spánek a bojem o dudlík. Když najednou dudlík zmizí z úst, praští hlavou o postel a nos zaryje do polštáře. Taky křičí a řve na mě. A bije mě. Až když ji nastavím druhou tvář a praští mě i do ní, uklidní se a třeba se i usměje.
Někdo, nevím, kdo to byl, řekl, že to, co si myslí rodiče, není zase tak podstatné. Zákon stanovuje teprve názor starší sestry. S trestem od rodičů se každé dítě vypořádá celkem snadno, ale pokud svým chováním zklamu starší sestru, je to malér. Ema se na moudřejší a větší Magi dívá tak, jako malíři na strop sixtínské kaple.
Narodila ses v pátek, a tak, aniž bych přestal být bláznem, jsi mi z toho dne udělala svátek.

Zkoušel jsem ji uspat přejížděním papírového kapesníku po obličeji, nebo lehkým sjížděním prstu mezi obočím až ke špičce nosu. Ignoruje to. Tak jsem to na ni zkusil s klasikou, tedy klasickou hudbou, jejížto sbírku jsem si sesbíral. Poprvé to zabralo (ačkoli netuším, jestli usnula nudou, nebo ji Bachové a jiní opravdu uklidnili), ale podruhé nejevila pranic žádné nadšení pro věc, a to už bylo kolem jedenácté večír, kdy měla za sebou několik probdělých hodin.
Nakonec na Emu nejspolehlivěji zabírá kočárek, ať už na procházce v obýváku, nebo v terénu lokálních parků. Sám to nechápu; když by mi někdo házel s lůžkem, asi by mě to naštvalo. Malou Emu to ale uspí, ačkoli prokázala, že se jinak umí nas..štvat dost snadno. Nedávno jsme přišli domů tak akorát na čas, aby začala jíst. Ale protože jsem se trochu opozdili, začal virvál. Nic ji neutišilo, že měla mlíko u pusy; už jej nechtěla. Bylo tam prostě pozdě.
Začíná nás taky ohromovat zcela novými slovími. Když už má dost v žaludku, ale vidí, že ji nepřestávám cpát flašku mlíka do úst, začne se svým nejnejnejnej.. Když naopak Emin žaludek kručí hladem, dává na vědomí své mocné gói. Gooóóóóói! Gojgojgoj. Takže si zatím moc nepokecáme.
Nebude to dlouho trvat, než začne omakávat cokoli, okolo čeho projde a zkoumat nerozbitnost různých předmětů. Když je nebude moci rozbít, pokusí se je rozkousat. Pokud vydrží i tenhle test, získá daný předmět konečně Emin respekt a tak jej pokreslí pastelkami na znamení úcty. Sbíráme na to síly.

Kurban

1. června 2015 v 16:11 | Milllhause |  Bulharské dny
Jsou a budou bulharské tradice, kterým neporozumím. Jedna za všechny - těhotné dámy a děti nesmí v Bulharsku chodit na hřbitovy a už vůbec ne na pohřby.
S pohřby je ale spojena i jiná tradice. Čtyřicet dní po nebožtíkově pohřbu se na jeho hrob nosí jídlo. To se na hrob položí a taky rozdá ostatním lidem, ať už sousedům, nebo potulným. V takovém případě je podání jídla něco jako prosba za odpuštění. Během 40 dní od pohřbu by se taky v rodině neměly konat žádné oslavy, i kdyby to měly být narozeniny nebo svatba.

Jsou ale tradice, kterým rozumím, možná protože se týkají jídla. Některé takové tradice zahrnují uvaření polévky zvané Kurban. Ta se dělá z telecího nebo jehněčího (z mláďat tedy), zeleniny a nejrůznějších sad koření. Včera ve vesnici Govedartsi, která leží pod nejvyšším bulharským pohořím Rila, zapálili kolem sedmé ranní deset ohňů. Na každý z nich postavili kotel a v každém z nich začali (velice pomalu) připravovat stolitrový příděl Kurbanu.
Když byly kolem páté odpoledne polévky hotové, přišel na řadu místní kněz, který polévku posvětil. Celá vesnice se potom postavila do kruhu, nebo takové řady, a každý dostal zdarma jednu porci. Ten, kdo přišel s kyblíkem, si už musel připlatit.
Kurban se rozdává, když se slaví výročí, nebo když právě probíhá jeden z duchovních svátků. Někteří domorodci se sice trochu naštvali, protože zvedli cenu Kurbanu oproti loňsku skoro o 100% na devět Leva, přesto si jej ale koupili; jak mi sami potvrdili, nepřijmout Kurban v takový den je hřích. Navíc je to fakt dobrá polívka.
Kurban ale nemusí dělat jen město obyvatelům. Připravují jej i rodiny, ve kterých došlo k nehodě, kterou ten dotyčný zvládnul přežít. Mohlo jej srazit auto, nebo mohl vážně onemocnět, ale dokázal se z toho dostat. V takovém případě rodina uvaří Kurban a rozdá lidem jako poděkování vyšší síle.

Ještě k tomu pohoří Rila. Nejvyšší hora Musala má 2925 metrů nad mořem. Tahle hora, která je nejvyšší na celém Balkáně, to nemá vůbec jednoduché s vlastní identitou. Jméno Musala (mus allah) dostala během dob turecké nadvlády. Předtím se údajně jmenovala Tangra ( i když to sami bulhaři moc nepotvrzují) a po dobu největší popularity jednoho ruského politika se dokonce jmenovala Stalin.