Lži dětem

18. června 2015 v 21:26 | Milllhause |  Bulharské dny
"Už je to jen kousek, vydrž to." Ve skutečnosti to byl ještě půl den cesty, ale co mi měli říct? Hlavou se jim mohly prohnat vzpomínky na mé rané dětství, kdy jsem byl s to roztrhat své oblečení a šály s čepicemi rozmotat až na niť; jen proto, že jsem nedostal to, co jsem zrovna v té dané chvíli chtěl.

Jednou jsem třeba nutně potřeboval auto. To mi byly asi čtyři roky a děda s babičkou udělali tu chybu, že se mnou vešli do hračkářství (když o tom přemýšlím, od té doby mě tam už nikdy nevzali). Viděl jsem tam stát šlapací autíčko, sednul jsem si do něj a zaklíněný vydržel nápor několika dospělých, než se děda se sprintem vrátil z domu spolu s vkladní knížkou v ruce. Jeho dobráckou lež o tom, že si takové auto dovolit nemůžeme, jsem mu nezbaštil.
"Jak dlouho?" ptal jsem se v autobuse někde na jihu Itálie, kudy jsme starou dobrou Karosou mířili v půlce devadesátých let do Řecka. Zrovna jsme projížděli serpentiny, slunce pražilo a mě už to fakt nebavilo. Myslím, že jsem v té době vůbec nepomyslel na to, co budu dělat v létě o devatenáct let později, kdy mě budou zasypávat otázkami jiné dvě znuděné děti.
Když teď s mou milou plánujeme cestu někam, hlavní je potřeba vypočítat, jak dlouho cesta zabere a čím vším zvládneme děti zabavit. Pomalu si taky v hlavě srovnáváme řadu výmluv, které by nám mohla sedmiletá a nadmíru bystrá holka zbaštit i s navíjákem. Čert vem, co to bude; hlavně ať tomu uvěří.
"Už to fakt není daleko. Už jen jako dva díly Toma a Jerryho. Budeme tam dřív, než dvacetkrát řekneš Popocatépetl." A tak zatímco ona začne zběsile štěkat název sopky, já stlačuju plyn. Je to jako hra nervů.

Čím dalším je budu muset balamutit. Tím, že jim budu opakovat větu: "Víš, co bych za to dal, abych se mohl vrátit do školy?" Těmhle řečem jsem věřil ještě na střední. A budu se cítit jako velký manipulátor, až je sám budu přenášet na školačku, které školní kariéra startuje za dva měsíce.
Když jsem během hledání školy pro malou do pár takových zařízení vešel, nelíbily se mi. Jen co jsem do školy vešel, vrátilo se mi spousta stísněných vzpomínek. Zvláštní; když na školu vzpomínám u piva, napadají mě veselé věci.
Hlavně mě zarazilo, že každá škola, kterou jsem viděl, má vrátnici, ve které sedí Clint Eastwood. Postarší šedivý chlápek, tu s menším či větším panděrem, který si mě měří od hlavy k patě a potom zase od paty k očím, kde se zastaví a tiše mě pozoruje. Znervózněl jsem, když skrze zuby procedil otázku jako když švihne bičem; tedy co tam chci. Zase mi bylo deset a cítil se, jako bych si doma zapomněl přezůvky nebo jako bych zapomněl pozdravit školníka.
"Jedno dítě, prosím." řekl jsem a on jen pozdvihnul obočí. Šel jsem tehdy vyzvednout devítletou švagrovou a než mi ji vydali, podrobili mě výslechu a švagrová mě musela zpoza skleněných dveří identifikovat. Potom už jen zavolali její matce, jestli s tím souhlasí. Vlastně mě taková bezpečnostní prověrka uklidnila.

Čím je oblbovat dál? Říkat jim, že cigarety vlastně ostatním dětem nechutnají, jen chtějí nějak vypadat. Že chlastat v patnácti je k ničemu, že je lepší se projít v parku. Že u drog neexistuje malé množství. Že jinde ve světě to není o moc lepší než doma. Že proti jejím přátelům s tetováním na čele zvěstujícím konec světa nic nemám. Snažit se je držet stranou temného lesa a říct cokoli, jen abych je ochránil před nástrahami; než mi dojde, že to je marný boj a bez spálení ruky na plotně to prostě nepůjde.
 


Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 18. června 2015 v 21:38 | Reagovat

No, rozhodně lepší na opakovaná jak dlouho ještě vymýšlet si, že chvilku, a na mě už to nebaví, že stačí říct dvacetkrát Popocatepetl, než jak to praktikoval náš otec - tebe už to nebaví, to máš teda blbý a jestli budeš otravovat, tak tě vysadim a pudeš pěšky domu.

2 Zita Zita | Web | 19. června 2015 v 7:16 | Reagovat

Moc hezký článek, no někdy se dětem lhát tak trošku možná musí, známe to z dětství asi všichni.

Vzpomněla jsem si teď, jak jsem nenáviděla školu, nikdy jsem to, že bych se do školy ráda vrátila neřekla ani dceři a doufám, že to neřeknu ani vnoučatům. Ten, co už chodí do první třídy se zatím do školy nesmírně těší, uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.

3 eazi eazi | Web | 19. června 2015 v 11:18 | Reagovat

Některé lži dětem jsou asi potřebný už jen pro klid v jejich hlavičce a chvíli ticha v autě. ;)
Jinak když se vrátím k tomu autu, cos tak nutně potřeboval... Se mnou se nikdo nepátral. Vydupat si něco jsem vlastně ani neměla možnost. Kdybych si sedla do toho auta a odmítala z něj vylézt, tak by mě tam nechali. :D Řekli mi, že to auto nemůžu mít, ať si v něm teda chvíli posedím, že jdou napřed a ať je doběhnu... :D
A myslím, že stejně ignorantsky to budu jednou řešit se svými dětmi... Už teď totiž nesnáším ty matky, co vyjednávají se svými dětmi a dítě ví, že je středobodem vesmíru. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama