Červenec 2015

Nemít vzpomínky

31. července 2015 v 18:22 | Milllhause |  Bulharské dny
Na světě existuje spousta lidí se špatnou pamětí, ale je tady taky jeden William, který měl jít jednou v březnové úterý roku 2005 k zubaři. Od té doby už uplynula řada let, on zestárnul, ale pamatuje si jen to, že je březen roku 2005 a on se má jít posadit do zubařské sesle. Každý den mu tak několikrát musí vysvětlovat, že před deseti lety ztratil možnost si cokoli zapamatovat. Jakmile mu to vysvětlí, zažije šok, ale ještě než jej vstřebá, musí mu celou událost vysvětlit znovu; jeho paměť dokáže nové vzpomínky udržet totiž jen 90 minut.

Tohle mě tedy vyděsit dokáže, protože na to nemám vliv. Třeba dneska jsem prožil naprosto všední den. Přišel jsem do práce, posnídal, jednou se naštval, pak jsem slíbil kolegovi pomoc při stěhování. Těším se na večer, na to jak si budu hrát s dětmi a jak s ženou uděláme večeři a společně pak všichni usnem u sledování pohádky. Takhle to mám narýsované a takhle vypadá můj současný svět.
Jenomže v každém dalším okamžiku můžu mrknout, až mě to zabolí. Najednou nebudu sedět v práci a počítat minuty do konce šichty. Budu v nějakém bílém pokoji, s hadičkou zapojenou někde do hloubi hrudníku a po letmém pohledu na své ruce znejistím, protože tam uvidím trochu jinou kůži; jakoby starší.
Přijde ke mně doktor a rutinně mi řekne, že není horké léto roku 2015. "Nyní je rok 2047 a s politováním vám musím oznámit, že jste právě prošvihnul dvaatřicet let života." Neřekne mi, že on už je sedmým doktorem, který mi takovou zprávu za dobu mého pobytu na klinice hlásí. Neřekne mi ani, že dnes mi ji oznámil už čtyřikrát, ale já si to nepamatuju.
Protože mi začne (jako tolikrát předtím) bušit už unavené srdce, začne mě uklidňovat frázemi, které přímo pro můj případ napsal jeden psycholog před dvaceti lety. Fráze mě opravdu uklidní. Nezmíní se v nich, že za hodinu a půl už si z tohohle rozhovoru nebudu nic pamatovat, protože to nemá cenu. Řekne, ať se uklidním, protože za pár okamžiků přijde hlavní doktor, který se určitě zaraduje, že jsem se konečně probral z kómatu. To mě uklidní, tak mě nechá o samotě.

Je tu tolik možností. Ten William, který si skutečně nic nepamatuje, tak do konce života bude mít sevření v žaludku, protože si má jít nechat vrtat zub. Co když by mu paměť sahala do chvíle, kdy právě uslyšel náramně dobrý vtip? Uchechtal by se? Co když by měl zrovna toho dne sraz se svou dívkou, se kterou se dva týdny neviděl a byl opravdu nedočkavý, až ji uvidí? Prožil by tak život v bolestných mukách? Šance na zásah mementa je mizivý, ale v hlavě mi to leží. Do chvíle, než ten doktor vejde opět do pokoje a řekne, že není horké léto roku 2015.

Jednou půjdu do basy

27. července 2015 v 18:41 | Milllhause |  Bulharské dny
Nedávno jsem si povídal s Emou (dnes už pětiměsíční) a došli jsme k závěru, že je docela dobře možné, že mě jednou zavřou. V dobách, kdy světu povětšinou vládnou blbci, je jednoduché jako nikdy předtím se za katr dostat. Stačí přece jedno hlášení a je jedno, jak moc oprávněné bude. Jakoby si to někdo uvědomil, tak teď každý měsíc pouští z vězení lidi, kteří seděli třicet let za něco, co neudělali.

Mám rád černý až brutální humor a v telefonu se mi válí několik obrázkových vtipů, které by jedním sucharem i zamávaly. Představil jsem si tak, že budu s Emou v parku a budeme si hrát. Kolem půjde žena, která by si takhle s dítětem nehrála - neházela by s ním do výšky, když je pod ní země, a už vůbec by nepustila dítě na trávu bez ochranných rukavic. Vyfotí mě zrovna ve chvíli, když Emu vyhodím do vzduchu, její šatičky ji zavlají v poryvu větru a já budu vypadat jako chlípník, co ji kouká pod sukni (kterou jsem ji sám obléknul).
Ta žena zavolá strážníka, ten mě odvede na služebnu, protože to bude vypadat na zanedbání povinné péče a prověří mi telefon, kde narazí na fotky animovaných vtipů. Začne mu cukat v rukou a já budu nahraný, i když mi radili, abych se u toho nikdy nenahrával.

Myslím, že stát se to může, když i v naší české dolině dohnalo udání jedné sestry muže do vězení a nakonec i k sebevraždě. Nechci spekulovat, jestli ten člověk opravdu svým dětem něco udělal, ale udání jedné sestry vedlo k jeho zatčení. Takové kanadské feministky zničily jednomu muži život, protože jim na internetu oponoval. Zjednodušeně řečeno ho zažalovaly za opačný názor. To stačilo, aby přišel o práci a hrozilo mu vězení. Jak dalece to ale může dojít? Když o sousedovi začnu prohlašovat, že kopuluje se svou fenou, stane se něco?

Abych byl fér, v mém případě budu nejspíš zavřený vlastní vinou. Nikdo neví, co na nás v tajemné budoucnosti čeká. Jak teď žiju spokojeně a pokojně, můžu třeba druhou půlku života strávit v base. Hold, když patnáctiletému puberťákovi uříznete penis pilkou na železo, protože jste ho minutu předtím našli v pokoji své dcery, do vězení prostě musíte. To se nedá nic platný.

Nahý muž na balkóně

24. července 2015 v 18:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Bylo ráno, on tam stál v trenýrkách a pil kafe. Usmíval se, protože ještě nevěděl, že je na tom balkóně zamčený. Došlo mu to, až když potlačil balkónové dveře, které jeho družka zavřela při odchodu do práce. Ani jí to nedošlo, protože takhle ty dveře zavírala už stokrát.
Co mu zbývalo, stojíce na balkóně ve čtvrtém patře? V klidu si dokouřil cigaretu a pak začal zdravit lidi, kteří šestnáct metrů pod ním chodili do práce. Byl překvapený, jak málo lidí věří nahatému muži, který je ze své terasy v sedm ráno žádá, zda by nezavolali hasiče. Trvalo to pár hodin, než hasiči dorazili a prostým zatáhnutím kliky balkónových dveří mu otevřeli.

To se stalo kamarádovi. O příbězích z balkónů bych mohl mluvit…ještě chvíli. Jednou vyhlásili soutěž o nejhezčí balkón Severní Moravy. Na bednu se dostaly balkón náramně pěkně vyzdobený květinami a potom štanglemi salámu. A třetí do party byl balkón, na kterém jistý muž z vesela klátil svou družku, zatímco byl schovaný za skleněnou stěnou balkónu.
Takový Justin Bieber z nějakého balkónu plival na zástup svých ječících dvanáctiletých fanynek. Zajímalo by mě, jaký proud myšlenek musí protéct mozkem, aby člověk došel k závěru, že teď už nelze jinak, než plivnout dolů. Nebo co člověka vede k tomu, že fanouškům zamává svým dítětem, jako onehdy Michael Jackson.

Asi měli potřebu vystoupit z davu a chvíli plavat proti proudu. My doma na balkóně docela obyčejně snídáme a potom na něm večer popíjíme a hodnotíme den, na který si za pár let ani nevzpomeneme. Vzpomínám si, že než jsem sem přijel, tak jeden Čech v Sofii taky stál na balkóně se dvěma Bulharkama, když se terasa utrhla a zřítila se s nimi. Ani si nevzpomínám, jestli to přežili. Vystoupili tak z davu, aniž by se jim chtělo.

Ok, čivava

22. července 2015 v 15:20 | Milllhause |  Bulharské dny
Někdy to chce přestat jít s davem, rutinně přijímat vše, co přijde, a trochu se zamyslet. Jako to udělal Chandler v Přátelích, když upozornil na to, že kačer Donald nikdy nenosí kalhoty. "Proč teda nosí ručník okolo pasu, když vyjde ze sprchy?" A proč ve filmu Sám doma měli v kuchyni ve dveřích vchod pro psa, když neměli žádné zvíře?

Dneska jsem jedl zdravě a koupil si Hot Dog. Proč se Hot Dogu říká Hot Dog? U nás tomu říkáme Párek v rohlíku a já myslím, že ten název dost jasně vystihuje produkt. Když si totiž někdo, kdo to nikdy nejedl, na jídelním lístku přečte Párek v rohlíku, má potom poměrně jasný obrázek toho, co dostane.
Když si ale poprvé na jídelním lístku přečtete Hot Dog, určitě se minimálně zamyslíte, co vám donesou. Poručit si třeba v Číně jídlo Hot Dog je o držku, protože můžete na papírovém tácku dostat čivavu. Ono takhle to jméno zřejmě vzniklo, i když o tom existuje několik teorií. V devadesátých letech 19. století totiž v Americe panovaly jisté obavy, z čeho to maso je a tak tomu sarkasticky začali říkat Hot Dog. Kdo ale párek v rohlíku vymyslel, je jasné - Němci. Tehdy mu říkali dachshund a jedli to tam ještě předtím, než Kolumbus přijel do Ameriky.

Ok. To slovo používá hodně lidí proudících v davu, protože je asi tak krátké a ulehčuje život. Proč ale zrovna OK? O k. Na vzniku tohohle souhlasu se taky nikdo neshodne. V Anglii ale měli jednou Občanskou válku (dokonce dvěstě let před tou americkou) a traduje se, že přímo tam slavné ok vzniklo. Nejlepší zpráva na konci každého válečného dne totiž byla, když mohli zaznamenat, že nikoho nezabili, protože Angličané nechtěli zabíjet jiné Angličany. V takovém případě zapsali 0 killed. A odtama už to šlo snadno.

Ztracení a nalezení

15. července 2015 v 19:09 | Milllhause |  Bulharské dny
Ztratil jsem kontakt s přáteli. Odjel jsem totiž na Balkán, což je ta vůbec nejjižnější část Ostravy a Brna, kde málokterá šalina se dostane. České šaliny (a když jsme u toho i české autobusy) přitom v Sofii jezdí. Protože jezdí buď jen tady, nebo jen tam, ale nikdy ne mezi ostravským a sofijským obvodem, nevím tak, který z mých přátel měl co dneska k obědu a který má třeba dneska chuť na pivo. Pochopili, že už nemá cenu mi podobné informace sdělovat, protože se málokdy dostavím a z piva pro Bulhara tak vždycky zůstane jen koza.
Trochu se bojím, kolik jich na mě zapomene. Cynicky jsem si to obhajoval tak, že se ty vztahy alespoň pročistí. Tak jako teprve v krizi člověk pozná pravé přátelé a zrno se tam dělí od plev, při přestěhování přes půl Evropy na dobu neurčitou se ukáže, jak moc na sebe s kým vlastně kašlem.

Není důvod to ale vidět černě. Domů se vrátím i s mezitím narozenými děti za dekádu a nějaké drobné. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně o nic nepřijdu. Co mi za těch deset let řeknou? Jeden se rozvedl, druhý měl starosti s dětmi, třetí dvakrát obeplul svět a o čtvrtém jsme nikdo neslyšeli už dobrých pár let. Všichni se zabývají svými životy. Berou rozhodnutí, aniž by je třeba měli s kým probrat, protože jsou stovky nebo tisíce kilometrů daleko. Probírají to s jinými lidmi, které v těch vzdálených místech potkali.
Vždycky jsem myslel na to, jak kruté to je, když mám kamaráda, kterému na konci školního roku řeknu Užij si prázdniny. On se ale během prázdnin přestěhuje a zmizí mi. Už ho nikdy neuvidím, i když jsem ho předtím vídal denně a věděl o něm všechno. Netuším, jaký život žije a kde ho žije. Jak mu je a jaký je. Náhodou ho potkám v Kauflandu, až mi bude sedmdesát; on pozná mě. Budem na sebe koukat jako blbci a samozřejmě půjdem na pivo, kde si všechno vykafráme. A zjistím, že když třeba mě se narodilo první dítě, jemu odoperovávali ledvinu, protože se mu neotevřel padák při seskoku. Nechápal, proč mu tehdy opakovali Máte štěstí. Pochopil to, až když mu řekli, co se vlastně stalo. Doktor tehdy říkal Jedna k miliónu. A když on byl povýšen na ředitele, já zrovna zažíval nejhorší rok mého manželství. Taky zjistíme, že jsme se před sedmnácti lety minuli o pár hodin v jednom řeckém letovisku.

Takhle si to rozhovory představuju. Ten bude vyprávět, jaká to byla nuda, druhý bude pořád brečet nad rozlitým mlíkem, třetí bude vyprávět jak prošel pěšky Španělsko a čtvrtý bude mlčet jako ti, co vědí už.

Tenkrát v komunistickém Rumunsku

11. července 2015 v 12:23 | Milllhause |  Bulharské dny
To, že pracuji v mezinárodním společenství, má své klady, protože se dozvídám o životě v jiných zemích to, co bych se jinak nedozvěděl. Minule jsme zabrousili na komunistickou nitku. Řekl jsem, že v Česku byl komunismus horší než v Bulharsku, protože Bulhaři měli ovoce a maso a moře a spoustu jiných výdobytků. Řekl jsem, že v Česku se masem uplácelo, a že když jednou Menšík (Kdo? - český herec - aha) přijel do jedné vesnice pobavit lidi historkami z natáčení, v jednu chvíli se všichni zvedli a odešli. Proč? Menšík je ničím neurazil; to bylo první, na co se ptal. Jen prostě přivezli do vesnice melouny.
Taky jsem řekl historky o večírcích, kde mohlo být třeba deset lidí, a jeden řekl protirežimní vtip. S velkou pravděpodobností byl ten někdo další den zatčen, protože si nějaký tajný pustil pusu na špacír. V případě Rumunska viděli toho vtipálka až po revoluci. To se ho pak ptali "Kde jsi byl?" a on jim řekl "V koncentráku".

V českém komunismu se nedaly sehnat třeba vložky a plínky. Taky Rumuni měli s plínkami problém; kolega strávil první dva měsíce života oblečen jako polštář. Navíc neměli teplou vodu. Ta v Rumunsku tekla od šesti do osmi ráno a potom hodinu večer. Hodinu večer taky běžela televize, protože bylo nutné do lidí nacpat trochu té propagandy. Vysoce postavení lidé ve státním aparátu pak dostávali speciální signál, na který mohli občas chytnout i nějaký film. Všichni Rumuni mohli sledovat zápolení sportovců na olympiádách nebo fotbalových mistrovstvích, pokud hrálo Rumunsko. Pokud třeba na Mistrovství světa vypadlo Rumunsko už ve skupině, viděli jen tři zápasy.

Kdo chtěl v Rumunsku auto, čekal v pořadníku třeba i dva tři roky. Řídit potom mohl jen o víkendu a to jen každý sudý nebo lichý víkend; záleželo na čísle auta. Když tedy Rumun nakonec měl auto a padnul na řadu jeho víkend, musel ještě někde natankovat. Pokud měl to štěstí, že našel použitelnou pumpu, mohl si koupit benzín tak v rámci pěti litrů. Až si postupně nasbíral dost paliva, mohl se podivat do Bulharska, Maďarska nebo na Ukrajinu. Na hranicích pak stál alespoň půl dne.

Kolegové vzešlí z demokratických západních zemí při poslechu tohoto vyprávění řekli, že tento systém měl smysl pro rodinné hodnoty; nikomu jinému se nedalo věřit a s rodinou jste museli být každou noc; v Rumunsku totiž platil zákaz vycházení. Šest dní v týdnu mohli být lidé venku maximálně do devíti večer, v pátek do desíti, protože do půl desáté byly otevřené diskotéky. Na těch se lidé opíjeli patoky, protože kvalitní pivo bylo jen v nejfajnovějších hotelech. Probíhaly tak romantické schůzky, kdy mladý pár jel dvě hodiny do města, kde stál třeba hotel Interkontinental, vypili tam pivo nebo dvě, a zase jeli dvě hodiny domů. Kolega říká: "Peněz na takové eskapády bylo dost. Za nic jiného se totiž nedalo utrácet, protože v obchodech jednoduše nic nebylo." Pokud přeci jen načapali Rumuna v noci na ulici, tento šel na noc do vězení.

Taky u jiných komunistických sdružení bylo, stejně jako u nás, velice populární udávání. Třeba náš Petr Šabach po revoluci zjistil, že na něj donášel soused, se kterým léta slavil narozeniny svých dětí. V Maďarsku v porevolučních letech proběhnul skandál s rockovou hvězdou Vikidálem, který během komunismu patřil k lídrům undergroundu. V roce 2004 se ale vyšťouralo, že patřil k nejaktivnějším udavačům a celá jeho kariéra probíhala pod taktovkou státní policie, která mezi muzikanty nasadila vlastní ovci.
To je taktika taky jiné tajné policie, zvané FBI. Je doložený případ, kdy se jeden agent FBI infiltroval do podezřelého uskupení lidí a začal spolu s nimi hlásat nové neotřelé myšlenky. Jenomže ty lidi začal čím dál více překvapovat svým narůstajícím radikalismem, až mu sami začali říkat "Počkej člověče, my ale nechceme Ameriku vyhodit do vzduchu." Nakonec jej nahlásili právě na FBI, kde si ho předvolali a řekli mu "Zbláznil ses? "
V rumunské státní policii Securitate, která byla největší v celém východním bloku, fungovalo až půl milionu informátorů.

Lídr této země, která na mapě vypadá jako malá roztomilá rybka, se jmenoval Ceaușescu a zemřel na Hod Boží ranami ze samopalů držených třemi vojáky, zatímco další stovky se hlásily o možnost se popravy účastnit. Nebyl to vždy ale tolik špatný tyran, tedy do doby, než v roce 71 odletěl na výlet do Číny. A Severní Koree. A do Vietnamu. Všude tam se mu najednou otevřely oči. "Tak lidi opravdu přežijí o jednom chlebu týdně?" ptal se. O rok později pozval do Rumunska Fidela a ten mu to potvrdil. Od té doby to tam šlo pozvolna ke dnu. Příklad je třeba zemědělství, kde pole pořád orali koně a krávy, zatímco v rumunských fabrikách byly vyráběny traktory, které byly prodávány do Číny, a pokud je Čína vracela, byly sešrotovány.
Čtyři dny před Vánoci v roce 89 přednesl řeč lidu, ve které je nabádl k pokoji a říkal jim, že vše bude v pořádku, že je ochrání. Noviny totiž psaly o tom, že je země pod teroristickým útokem a lid tak nemá vycházet z domovů. Národ ale vyšel, a zatímco Ceaușescu přednášel, začali na něj někteří účastníci demonstrace střílet. O den později se snažil odletět do Moskvy, která by zpětně poslala na Rumuny Rudou armádu.
Nakonec ho zradila vlastní stráž, která rozhodla, že by tenhle člověk neměl uniknout jen tak. Vydali ho tak dočasné vládě, která ho odsoudila na smrt, postavila ke zdi a za zločiny proti lidskosti jej nechala popravit. Revoluci vedl jeho nejbližší přítel.

Jak se vede lidem v Rumunsku teď? Oproti nám se jim po komunismu nijak zvlášť nestýská, pokud nemluvíte s přestárlým oficírem tajných služeb. Ale růžové to taky není. Pokud se někdo rozhodne žít v Bulharsku, dělá to hlavně proto, že tady našel partnera. Před třemi lety ale přijeli do Bulharska dva muži kvůli možnostem a penězům, do té doby snad jako jediní. Byli právě z Rumunska.

Rána v plném domě

9. července 2015 v 9:45 | Milllhause |  Bulharské dny
Tak se nám narodily štěňata. Ačkoli nám doktor řekl, že jich bude šest až osm, nakonec Arya vrhla jen tři. Veterinář říká: "Já tu nejsem proto, abych ti řekl, kolik štěňat čeká. Já tu jsem od toho, jestli je čeká. Jasné?" Doufali jsme v širší škálu barev, protože naše huskey Arya je hnědá, kdežto její nabíječ byl černý. Čekali jsme hnědé, černé a bílé kulišáky, ale nakonec máme jen negříky, což je paradox, protože to jsou vlastně Áryjci.
Ráno mě tak probouzí křik. Nejdřív musím identifikovat původ. Jsou to psi, dítě nebo snad někdo někoho vraždí? Většinou to jsou ale psi. Tři štěňata vřeští, protože mají hlad a nedaří se jim se přisosat k zadku. Arya vřeští, protože vřeští štěňata. Mezitím, co psům v kuchyni vysvětluji, kde je svízel, ozve se nový křik. Běžím tak zpátky do ložnice, kde se vzbudila čtyřměsíční Ema. Ta se rozhodně nenechává zahanbit psí rodinou a hází po mně jedním decibelem za druhým. Následuje krmení, venčení a nějaký hlas vyčuhující zpoza všeho ostatního.
"..hlad.."
"Cože?"
"Mám hlad," říká sedmiletý člen našeho rodinného sdružení. Jaktože má hlad v šest ráno, podivím se. Zkontroluju demonstrativně hodinky a vidím, že je devět. Jak to, sakra? Rychle mažu chleby, smažím vejce, zalévám mlékem ovesné vločky a utíkám se skrýt do práce.

Pamatuju jednoho svého kamaráda, který žil sám a moc si to pochvaloval. Jednou jsem šel k němu na fotbal a když jsme spolu vcházeli k němu do bytu, zarazil mě nějaký zvuk. "Zapomněl sis vypnout televizi," říkám mu. Opáčil, že ji nechává zapnutou schválně, protože nemá rád, když musí po celém dnu v práci vcházet do tichého bytu. Tak mu tam ta televize hraje celý den. My se teď doma každé ráno nalézáme v opačné situaci.
Někdy tak nevím, jestli ještě spím nebo bdím, ale to je v ceně. Když vzpomenu na noci a rána ze začátku týdne, kdy jsme skoro nespali, protože jsme prostě nechápali, jaktože Arya porodila jen tři štěňata a dalších pět z prapodivné příčiny sveřepě zadržuje uvnitř, je lepší slyšet ten křik a vědět, že to doma žije.

Nikdy nikdy safari

2. července 2015 v 14:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Moje teta snědla červa. Žije v Austrálii a zrovna si upravovala zahrádku na svém dvorku, když ji ten malý a podle jejích slov sladký tvor naposledy přešel ruku. Čapla jej a snědla. Bez koření, bez dressingu. Něco podobného jsem jednou viděl i v jednom dokumentu, kde džunglí v jižní Americe putoval dobrodruh v klobouku. Ukazoval stromy a zvířenu, když minul jeden strom, na kterém byla přilepena ne moc dlouhá, ale zato o to tlustší housenka. Tomu dobrodruhovi se rozzářily oči, housenku (pokojně si lebedící) odlepil od stromu, vložil ji do pusy a se slastným výrazem ve tváři ji rozžvýkal a snědl.

Vím, že se nikdy nepodívám do vesmíru, nebo že nikdy nebudu kapitán námořní lodi. Tohle vím. Stejně tak vím, že nikdy nikdy nebudu odlepovat housenky ze stromů někde v buši a nebo jíst pečené hlemýždě, i kdyby je potopili do sebesladší marinády. Nikdy bych ale neměl říkat nikdy; družka říká, že prý existuje nějaké léčení, kdy pojídání hlemýžďů pomáhá. Švagr si zase jejich slizem nechá mazat záda, když se spálí na slunci.
Hlemýždě teda zatím zatracovat nebudu. Taky jsem si kdysi říkal, že nikdy nebudu plánovat budoucnost, jen se k ní pomalu přibližovat a najednou ji překvapit.

Jednu dobu jsem sledoval, že v období Vánoc je můj život každý rok diametrálně odlišný od loňska. Sedm let to bylo jak na houpačce - skvělý rok, příšerný rok, skvělý rok, ještě horší rok…Takhle bych mohl pokračovat ještě třikrát.
Poslední dobou jsou každé Vánoce naprosto parádní, ale na moje narozeniny se začaly dít věci. Vždy během nich buďto někdo otěhotní, nebo porodí. Loni jsem před svými narozeninami otěhotněl svoji družku, letos fenku. Tedy, ne že bych fence přímo sám přispěl, nechápejte mě špatně. Jen jsme ji domluvili rande a postavili za ni sice nadrženého, ale dost nešikovného psa. Nakonec ve své misi uspěl a my tak do týdne čekáme porod osmi statečných, kteří s námi po dobu několika týdnů budou sdílet domácnost spolu s již čerstvě narozenou dcerkou.
Nikdy nikdy bych si nebyl pomyslel, že budu sdílet domácnost s devíti psy a třemi holkami. Bojím se domyslet, co se bude dít po dobu dalších pěti narozenin. Ať už to bude safari s housenkami na talíři, nebo safari s plným domem zvířat.