Nemít vzpomínky

31. července 2015 v 18:22 | Milllhause |  Bulharské dny
Na světě existuje spousta lidí se špatnou pamětí, ale je tady taky jeden William, který měl jít jednou v březnové úterý roku 2005 k zubaři. Od té doby už uplynula řada let, on zestárnul, ale pamatuje si jen to, že je březen roku 2005 a on se má jít posadit do zubařské sesle. Každý den mu tak několikrát musí vysvětlovat, že před deseti lety ztratil možnost si cokoli zapamatovat. Jakmile mu to vysvětlí, zažije šok, ale ještě než jej vstřebá, musí mu celou událost vysvětlit znovu; jeho paměť dokáže nové vzpomínky udržet totiž jen 90 minut.

Tohle mě tedy vyděsit dokáže, protože na to nemám vliv. Třeba dneska jsem prožil naprosto všední den. Přišel jsem do práce, posnídal, jednou se naštval, pak jsem slíbil kolegovi pomoc při stěhování. Těším se na večer, na to jak si budu hrát s dětmi a jak s ženou uděláme večeři a společně pak všichni usnem u sledování pohádky. Takhle to mám narýsované a takhle vypadá můj současný svět.
Jenomže v každém dalším okamžiku můžu mrknout, až mě to zabolí. Najednou nebudu sedět v práci a počítat minuty do konce šichty. Budu v nějakém bílém pokoji, s hadičkou zapojenou někde do hloubi hrudníku a po letmém pohledu na své ruce znejistím, protože tam uvidím trochu jinou kůži; jakoby starší.
Přijde ke mně doktor a rutinně mi řekne, že není horké léto roku 2015. "Nyní je rok 2047 a s politováním vám musím oznámit, že jste právě prošvihnul dvaatřicet let života." Neřekne mi, že on už je sedmým doktorem, který mi takovou zprávu za dobu mého pobytu na klinice hlásí. Neřekne mi ani, že dnes mi ji oznámil už čtyřikrát, ale já si to nepamatuju.
Protože mi začne (jako tolikrát předtím) bušit už unavené srdce, začne mě uklidňovat frázemi, které přímo pro můj případ napsal jeden psycholog před dvaceti lety. Fráze mě opravdu uklidní. Nezmíní se v nich, že za hodinu a půl už si z tohohle rozhovoru nebudu nic pamatovat, protože to nemá cenu. Řekne, ať se uklidním, protože za pár okamžiků přijde hlavní doktor, který se určitě zaraduje, že jsem se konečně probral z kómatu. To mě uklidní, tak mě nechá o samotě.

Je tu tolik možností. Ten William, který si skutečně nic nepamatuje, tak do konce života bude mít sevření v žaludku, protože si má jít nechat vrtat zub. Co když by mu paměť sahala do chvíle, kdy právě uslyšel náramně dobrý vtip? Uchechtal by se? Co když by měl zrovna toho dne sraz se svou dívkou, se kterou se dva týdny neviděl a byl opravdu nedočkavý, až ji uvidí? Prožil by tak život v bolestných mukách? Šance na zásah mementa je mizivý, ale v hlavě mi to leží. Do chvíle, než ten doktor vejde opět do pokoje a řekne, že není horké léto roku 2015.
 


Komentáře

1 J J | 31. července 2015 v 21:03 | Reagovat

do not read this if you read this you will die i am teresa fidalgo if you don t repost his on 20 photos i will sleep with you forever a girl ignored me and her mom die 20 days later

2 ladypilgrim ladypilgrim | Web | 19. srpna 2015 v 11:07 | Reagovat

Nechápu, ale vlastně ano....i se mnou si zahrála má Memory...takže v jakém rozpoložení se ocitneme...tak nám je...Peklo nebo Ráj NĚKOMU 90 MINUT....

PÍŠEŠ DOBŘE..ALE TO TY VÍŠ...TAK PIŠ DÁL

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama