Ztracení a nalezení

15. července 2015 v 19:09 | Milllhause |  Bulharské dny
Ztratil jsem kontakt s přáteli. Odjel jsem totiž na Balkán, což je ta vůbec nejjižnější část Ostravy a Brna, kde málokterá šalina se dostane. České šaliny (a když jsme u toho i české autobusy) přitom v Sofii jezdí. Protože jezdí buď jen tady, nebo jen tam, ale nikdy ne mezi ostravským a sofijským obvodem, nevím tak, který z mých přátel měl co dneska k obědu a který má třeba dneska chuť na pivo. Pochopili, že už nemá cenu mi podobné informace sdělovat, protože se málokdy dostavím a z piva pro Bulhara tak vždycky zůstane jen koza.
Trochu se bojím, kolik jich na mě zapomene. Cynicky jsem si to obhajoval tak, že se ty vztahy alespoň pročistí. Tak jako teprve v krizi člověk pozná pravé přátelé a zrno se tam dělí od plev, při přestěhování přes půl Evropy na dobu neurčitou se ukáže, jak moc na sebe s kým vlastně kašlem.

Není důvod to ale vidět černě. Domů se vrátím i s mezitím narozenými děti za dekádu a nějaké drobné. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně o nic nepřijdu. Co mi za těch deset let řeknou? Jeden se rozvedl, druhý měl starosti s dětmi, třetí dvakrát obeplul svět a o čtvrtém jsme nikdo neslyšeli už dobrých pár let. Všichni se zabývají svými životy. Berou rozhodnutí, aniž by je třeba měli s kým probrat, protože jsou stovky nebo tisíce kilometrů daleko. Probírají to s jinými lidmi, které v těch vzdálených místech potkali.
Vždycky jsem myslel na to, jak kruté to je, když mám kamaráda, kterému na konci školního roku řeknu Užij si prázdniny. On se ale během prázdnin přestěhuje a zmizí mi. Už ho nikdy neuvidím, i když jsem ho předtím vídal denně a věděl o něm všechno. Netuším, jaký život žije a kde ho žije. Jak mu je a jaký je. Náhodou ho potkám v Kauflandu, až mi bude sedmdesát; on pozná mě. Budem na sebe koukat jako blbci a samozřejmě půjdem na pivo, kde si všechno vykafráme. A zjistím, že když třeba mě se narodilo první dítě, jemu odoperovávali ledvinu, protože se mu neotevřel padák při seskoku. Nechápal, proč mu tehdy opakovali Máte štěstí. Pochopil to, až když mu řekli, co se vlastně stalo. Doktor tehdy říkal Jedna k miliónu. A když on byl povýšen na ředitele, já zrovna zažíval nejhorší rok mého manželství. Taky zjistíme, že jsme se před sedmnácti lety minuli o pár hodin v jednom řeckém letovisku.

Takhle si to rozhovory představuju. Ten bude vyprávět, jaká to byla nuda, druhý bude pořád brečet nad rozlitým mlíkem, třetí bude vyprávět jak prošel pěšky Španělsko a čtvrtý bude mlčet jako ti, co vědí už.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama