Srpen 2015

La dolce vita

28. srpna 2015 v 13:59 | Milllhause |  Bulharské dny
Když mi řekli, že pětatřicátý týden Léta páně 2015 budu žít hned se čtyřmi ženami, zděsil jsem se jako každý správný chlap. Mají šest měsíců, sedm let, deset let a … to poslední (družčino) číslo říct nemůžu. Nakonec je doma docela legranda a včera to byl vůbec mimořádně senzační večer, protože mi upekly dort. Jen pro mě. V té chvíli jsem se cítil jako Elvis.

Musím si ty chvíle užít do doby, než vyrostou a začnou mě nenávidět. To se totiž stane. Má nevlastní mi v patnácti řekne, že mě vlastně poslouchat nemusí; že na to teď zrovna přišla. Držet nad vodou mě bude držet má vlastní, která ještě bude v tom naivním věku, kdy si bude vážit rodičů. To však nebude trvat dlouho, protože chtě nechtě prostě budeme mou nevlastní a její rošťárny trpět. Malá to odkouká a začne s tím taky. Jediné štěstí bude, že v jejich desíti si nebude moci dovést k nedělnímu obědu basketbalového kouče, jako to udělá její starší sestra, bulharsky kaka.

Proč trenéra basketbalu? Na to mám teorii. Obě jsou mnohem vyšší, než jsou jiné děti v jejich věku. Šestiměsíční Ema by se mohla dívat do očí ročním dětem, kdyby se mohla postavit. A sedmiletá Magi je vyšší než holky ze třetí třídy. Jestli to takhle půjde dál, tak se v patnácti těžko budou procházet v parku se stejně starými trubci, kteří jim budou sahat po (a na) ramena.
Co jim zbyde jiného, než se usmát na nějakého vysokého chlapíka, který nemá obličej jako měsíční krajinu a nekřepčí pokaždé, když někdo řekne kozy. Třeba trenér basketbalu. Ten má doma peklo, protože se mu směje žena za to, že trénuje puberťačky. Bude se cítit méněcenný, než si jej všimnou ty naše metr devadesát vysoké patnáctky. A zeptají se, jestli už někdy jedl český guláš.

Budou to pekelné roky, během kterých se stanu vyšší než moje vlasy. Roky, kdy holky vejdou do puberty a žena nalezne samu sebe v přechodu. Kousajíc můj kousek dortu si tak užívám každou světlou chvíli.

Prkňák

26. srpna 2015 v 15:48 | Milllhause |  Bulharské dny
Jako dítě jsem všemu věřil. Věřil bych i tomu, že pokud smíchám dva různé margaríny (třeba Perlu a Ramu), tak mi v ruce vybuchne chleba. Mám dva starší bratrance, kteří tuhle slabost rychle rozpoznali a v dětství nevynechali jedinou možnost, jak si ze mě udělat srandu. Ne že bych měl z mého prkenného uvažování mindrák, jen se dodneška zdráhám čemukoli novému věřit (vlastně bych jim měl být vděčný).

Emě toho zatím nikdo moc navykládat nemůže. Ji zajímá svítící lampa a nejnověji taky žehlicí prkno. Stojí opřené v rohu obývacího pokoje a má na sobě vypálený půlměsíc, jak jsme na něm jednou zapomněli žehličku. Když s Emou po obýváku pochoduju, otáčí hlavu tak, aby měla pana Prkňáka pořád na dohled. Když pak k Prkňákovi přijdeme blíže, Ema ho nejdřív nesměle pohladí pěstí a potom chytne tak silně, že ji odtama musím s problémy dostávat.
Ema má totiž sílu. Když ji krmím a držím ji u úst flašku mléka, musím dávat pozor na máchání její pravice. Několikrát mi do flašky bouchla takovou silou, že jsem sám byl od mlíka. Družka někde vypátrala, že mimina mají takovou páru, že by byly schopné uškrtit hada. Hned při první příležitosti jsem to v práci předal dál, ale kolegové tak nadšení nebyli. Jakoby i je vychovali mí bratranci, začali se ptát, kdo vůbec přišel na to tohle zkoušet.
"Jaký vědec tohle zkoumá? Kde shání mimina? Dá vyhlásit, že potřebuje tucet mimin pro pokus s krajtou? A když už, co z toho plyne? Až svět ovládnou hadi, pošleme na ně mimina v první linii?"

Jestli Emě bude motat hlavu sestřenice (bratranci se u nás v rodině nevedou), nebo rovnou starší sestra, nevím. Poučen z předchozích nezdarů jsem nesestrojil elektrickou kytaru, ale rád s vážnou tváří sděluji dětem absurdní události nebo názory. Dělám to hlavně proto, abych se pobavil, ale taky, aby nesežraly s navijákem všechno, co jim někdo navykládá. Soudě dle posledních reakcí sedmileté Magi to jakýs takýs efekt má; nevěří mi.
Emě jsou každopádně hadi a moje kecy ukradené. Pro klid její duše je potřeba ji každý den ukázat samu sebe v zrcadle a nechat ji promluvit si s Prkňákem (to jest praštit do něj). Význam pak má jedině přítomnost starší sestry v pokoji, jídlo dostavené včas a suchá řiť. To se cení.

Čtvrtým rokem Bulharem

24. srpna 2015 v 14:56 | Milllhause |  Bulharské dny
Čtvrtým rokem se snažím být Bulharem,
ne že by mě to štvalo, ale nervy mě to stálo málem.
Kdo totiž být Bulharem chce býti,
po nasrání se musí hodně Rakie píti.

Říkali: kouřit, chlastat a pít kafe budeš!
Říkal jsem: nebudu!
Po čtyřech letech od příletu lepšího Bulhara neseženeš,
Čechům ostudu dělat nebudu!

Češi vymírají a je jich pořád méně,
vydal jsem se tak balkánskou misí a lovil.
Pro zachránu českého plémě,
jednu Bulharku jsem našel a druhou vyrobil.

Čech pro úspěch mise zdolat musí nejen kilometry,
na ambasádě byrokracie ukázala mu zcela nové parametry.
Kvarteto různých potvrzení, padesát lvů a půl roku čekácí doba,
Emo, na Vánoce to snad bude doma.

Čtyři tisíce,
Tolik zbývá z bulharských dnů.
Pak odsud odletíme letadlem letíce,
a v srdcích bude pocitů směsice.

Vědom si psychologie,
To proto píšu tohle záchodové čtení.
Bez srandy se život nežije.
Psaní, přátelé, pomáhá víc než modlení.

Nemyslet na budoucnost

19. srpna 2015 v 10:18 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi jsme měli v Beskydech chalupu. Trávil jsem tam každé léto už jako malý capart. Pamatuju si třeba krávu, od které jsme kupovali mléko, a jak mi tím mlékem babička zalévala cornflaky; jenomže to mlíko ohřála, i když jsem ji několikrát a důrazně vysvětloval, že mlíko má být v tomhle případě studené. Když vám je ale pouhých sedm, tak vám hold nevěří a jednají s vámi (k údivu dítěte) jako s dítětem.
Pamatuju si taky muže, který bydlel na kraji lesa; asi kilometr od naší chaty. Měl plnovous a vypadal vůbec jako myslivec. Vždycky, když jsem jej viděl a potkával, tak jsem ani nedutal, protože jsem chtěl být jednou jako on - vysoký a statný bodrý chlapík s plnovousem. Tento chlapík si to štrádoval světem vzpřímeně, měl velký dům a milou ženu a mluvil se mnou, jako bych i já byl bodrý chlapík.

Na chatu jsem za dědou jezdil, i když jsem povyrostl dětským botkám. Když jsem byl tak velký, že jsem po měsíci bez holení obdržel malý knírek a tři chloupky na bradě, už jsem dávno být a vypadat jako myslivec nechtěl a na můj idol z dětství jsem dávno zapomněl.
Jednou jsme pod Beskydami čekali s dědou na vlak do Ostravy. Shodli jsme se, že čekat se nám bude lépe v hospodě. Objednali jsme si piva a za chvíli do hospody vešel jeden dědův známý. Hned nás pozdravil, přisedl si a taky si poručil pivo. Po chvíli jsem si uvědomil, že tenhle člověk bez většiny zubů, kterému není skoro rozumět a úlisně prosí o pivo, je právě ten myslivec z dětství. Aniž bych si to uvědomil, jsem se na něj začal mračit.
"Něco jsem ti udělal?" zeptal se mě za chvíli dotčeně. Zastyděl jsem se, protože to koneckonců nebyl jeho problém, že jsem si jej v té vzpomínce zidealizoval do té míry, že jsem teď seděl jako zařezaný při pohledu na opravdového člověka s opravdovými problémy.

Myslivce mi připomněla reportáž o asijské fotografce, která jednu dekádu fotí bezdomovce, až mezi jedním z nich rozpoznala svého otce, který z jejího života zmizel před dvaceti lety. Doložila k tomu snímek z dětství, na kterém je s ještě docela obyčejně vypadajícím taťkou. Na dalším snímku je už o dvacet let starší pán se strhaným obličejem, kterému se v jednu chvíli život otočil na hraně.
Ptal jsem se dědy, co se stalo myslivci. "Nic zvláštního," řekl. Chlastal a opustila ho žena (nepamatuju se v jakém pořadí). Jaktože někdo, kdo má život ve svých rukou, skončí tak, že po světě chodí shrbeně? Přestal v jedné chvíli myslet na následky a celý život, který vypadal jako stabilní, se mu začal sypat jako domek z karet.
Teď chodím do práce, potom domů a žiju pokojně. Doma mě čeká žena, děti, pes. Semtam zajedem na dovolenou, semtam si zajdu s někým na pivo; snažím se věci nekomplikovat. Myslím na dnešek a i když mě něco nutí, snažím se nemyslet, jak může být za dvacet let všechno úplně jinak, protože můj život bude už žít jiný, padesátiletý chlap s jinými problémy, na které mu zadělám já. Prostě doufám, že to neposeru.

Světová galérka - Upír z Hanoveru

15. srpna 2015 v 16:42 | Milllhause |  Seriály
Někdy mi dochází věci opravdu pomalu. Nedávno mi v hlavě zase povolil jeden závit a vzpomněl jsem si, že jsem tady vlastně ještě nenapsal nic o německých sériových vrazích z meziválečného období. Není to škoda?, pomyslel jsem si. Není!, věděl jsem, ale stejně to sem vetknu.

Znásilním, co budu moct; to si určitě říkal každým dnem jakýsi Haarmann. Nakonec to dotáhnul na 24 mladých mužů, potažmo chlapců, které přepadl, znásilnil a rozřezal v letech 1918 až 1924.
Rodiče Haarmannovi měli už pět dětí, ale přesto se rozhodli mít jedno další. V Hanoveru se tak v roce 1879 narodil Fritz Haarmann. Už od mládí byl divný; tak jej popisovali lidi v okolí. Radši si hrál se sestřinými panenkami, oblékal se do dívčích šatů a dokonce jej bavilo vyšívání a vaření. V patnácti letech ale vešel do armády (ono to tehdy ani jinak nešlo). Ačkoli mu to v armádě šlo, kvůli epiletickým záchvatům byl po několika měsících propuštěn ze služby a šel k otci do továrny na cigarety. Tehdy začaly jeho potíže se sexuálními útoky na chlapce v okolí řeky Leine, do které pak oběti vhazoval.
První oběť byl sedmnáctiletý uprchlík Friedel Rothe, který zmizel v září 1918. Jeho přítel řekl, že ho naposledy viděl s Haarmannem a policie tak pod nátlakem Rotheovy rodiny do Haarmannova bytu vpadla. Našli jej tam s napůl svlečeným třináctiletým chlapcem. Haarmann později přiznal, že ve chvíli, kdy policie vtrhla dovnitř, byla Rotheova hlava ještě zabalená v novinách, schovaná za vařičem.

Drahé cigarety a brazilská káva; tohle si poručil Haarmann pro svou poslední hodinu. To byl už rok 1925 a Haarmann měl za sebou šest let vraždění. Případ byl hojně medializovaný od samého začátku, kdy se začalo pátrat po Upírovi z Hanoveru, ale olej do ohně přilil taky fakt, že policie Haarmana celou dobu velmi dobře znala; byl totiž placený informátor. Po 1. světové válce nemohlo mít Nemecko žádnou armádu, a tak špatně placení policisté s omezenými možnostmi platili spoustě lidem za podnětné indicie. Platili i těm, kteří upozorňovali na Haarmanna; několikrát byly jeho oběti naposledy viděny právě s Haarmannem.
To, že o jeho osobě police věděla, vyvolalo skandál, ale Haarmann nebyl jediný, kdo vraždil a přitom se motal okolo policie vědom si rčení Pod svícnem největší tma. Takový Edmund Emil Kemper, který v sedmdesátých letech v Kalifornii vraždil stopařky, chodil dokonce do policejních barů, kde tlachal s vyšetřovateli, aby věděl, jak jsou mu dalece na stopě.
Protože Hanoverská policie Haarmanna znala a věděla o něm nejen to, že je homosexuál, ale taky o problémech s napadáním mladých mužů ke konci devatenáctého století, začali Haarmanna sledovat. Protože nejen policie znala Haarmanna, ale taky Haarmann znal velmi dobře Hanoverskou policii a jejich lidi, najali dva policisty z Berlína, kteří měli za úkol Haarmanna sledovat. Past sklapla dne 22. června roku 1924, kdy jej chytli na vlakovém nádraží spolu s patnáctiletým Karlem Frommen, který cestoval na falešné doklady.
Nakonec byl sťat gilotinou a jeho hlava byla ještě v roce 2014 naložená v lihu v Göttingenské lékařské škole.

Náhodník

13. srpna 2015 v 21:59 | Milllhause |  Bulharské dny
Letošní horké léto mi povoluje jen chlastat pivo, nikoli myslet. A tak si jen čtu; třeba o severokorejském Kimovi. Když totiž v Evropě odchází z funkce ministr nebo vůbec politik, tak prostě odejde nebo je odvolán s pěknou odchodnou výplatou, a v nejhorším případě ho zavřou. Kim ve své zemi také odvolává politiky, ale bere si k tomu kanón.

Radši ale sleduju vývoj doma. Ema roste jako z vody a v pěti měsících se může svými tělesnými proporcemi rovnat ročním dětem. Kromě řevu se naučila i smát a tak doma jdeme do kolen pokaždé, když dostane záchvat smíchu, protože třeba někdo řekne kotě kotě, nebo když uvidí samu sebe v zrcadle. Zatím se nejvíce bojí toho, když nadchází doba jídla, ale pořád se neobjevuje nikdo, kdo by nesl jablkové pyré, nebo alespoň mlíko. Protože je po mně, stává se kyselou pokaždé, když se dodávka jídla zpozdí. S tímhle už žádné žerty nejsou.
Naše štěňata pak proměnily kuchyň v pavilón opic. Krom pískotu pro realistický obrázek vytvořili odér složený výhradně z hoven. Produkce hoven v naší kuchyni stoupá v nejteplejším měsíci roku závratnou rychlostí.

V měsíci září Léta páně 2015 pomočím Stalina. Naše firma nás totiž vyšle na hory, kde si budeme moci vyšlapat na nejvyšší bulharský vrchol Musalu (2900 m. n. m). Tato hora se v minulosti jmenovala Stalin a tak asi během výšlapu neodolám. Chovám naději, že na nejvyšším bodě, ve kterém jsem se kdy ocitnul, zažiju nová neobyčejná dobrodružství, aby se tento náhodník změnil zpátky v týdeník, když pro materiál na deník bych musel vylézt alespoň Kilimandžáro. Dvakrát.

Co dál se událo v horkém sofijském srpenci? Zjistili jsme, že na sofijském autobusovém nádraží nepočítají s tím, že by sem někdo jezdil. Mají tam svítící tabuli, která oznamuje odjezdy autobusů, ale chybí tabule pro příjezdy. Pokud tedy čekáte na nádraží na někoho, kdo má přijet autobusem, je potřeba zajít na informace, kde Vám to stejně neřeknou. Namísto času příjezdu upřesní místo příjezdu na nástupiště dvanáct až sedmnáct. "Ale kdy přesně přijede, to vám neřeknu," řekne.
Před pár měsíci jsem byl v Kauflandu, protože odebírám jejich noviny a lačním po promo akcích. Když jsem před prodavačku pyšně naskládal levný nákup, začal jsem mluvit s mými českými hosty. Sofijská prodavačka v bulharském Kauflandu najednou začala reagovat v češtině. Řekla, že tady přijela už před spoustou let. Zmínila, že nejvíc ji šokovala organizace hromadné dopravy; tedy to, že se na jízdních řádech nepíše, kdy má tramvaj/autobus/trolejbus přijet. Rád jsem s ní souhlasil.
Na jízdních řádech je napsáno třeba každých 27 minut. Donedávna nebylo možné zjistit, v jakém časovém horizontu se člověk nalézá - uběhla minuta, nebo jich snad bylo už dvacet? Jak dlouho tady vlastně budu čekat? Letos však došlo k pokroku a na většině sofijských zastávek nainstalovali svítící digitální (oranžové) tabule, kde se píše, za jak dlouho ten autobus či ta tramvaj přijedou. A musím uznat, že jezdí většinou na čas, pokud není ve městě zrovna nějaká jó zácpa, nebo pokud neprší.
Protože ale cestování hromadnou dopravou není zrovna relaxační jízda, spousta obyvatel města přikročila ke koupi vlastního vehyklu. Jenomže, jak pravidelný čtenář záchodového čtení ví, bulharští řidiči jezdí, jakoby ustavičně někam hrozně spěchali. Jedna známá řídit dokonce přestala, protože jak říká:"Nebaví mě pocit, když před každou jízdou cítím, jako bych šla do války."

"Dívala ses někdy jako malá na hvězdy?" zeptal jsem se družky na balkóně. Bylo už asi jedenáct večer, půlměsíc bděl nad Sofií, ale my kvůli záři bulharské stolice moc hvězd neviděli. Snad jen Polárka se dala zahlédnout, pokud tedy člověk věděl, kam má koukat. Jako malí jsme na hvězdy zírali v jednom kuse, hlavně na chatě, protože jich tam bylo vidět mnohem víc, než ve městě. Jenom jsem nikdy nechápal, jak může někdo vybrat z těch miliard teček zrovna nějakých sedm a říct: "To je Malý medvěd." Jednou mi řekli, že spousta hvězd, které vidím, už dávno neexistuje; jejich světlo jenom teprve teď dorazilo do takové blízkosti, že je viditelné. Pohled na noční oblohu je vlastně pohled do minulosti.
Včera jsme si na balkón zase jako každý večer sedli, protože jsme chtěli vidět padající hvězdy (máme na srdci vždy nějaké přání). Sedíme na něm každou noc, protože je to krom brzkého rána jediný čas, kdy je na balkónu stravitelná teplota. Až se budu za několik let dívat zase do minulosti, budu si z tohohle léta pamatovat hlavně Emin smích, noční balkón a spoustu piv.