Náhodník

13. srpna 2015 v 21:59 | Milllhause |  Bulharské dny
Letošní horké léto mi povoluje jen chlastat pivo, nikoli myslet. A tak si jen čtu; třeba o severokorejském Kimovi. Když totiž v Evropě odchází z funkce ministr nebo vůbec politik, tak prostě odejde nebo je odvolán s pěknou odchodnou výplatou, a v nejhorším případě ho zavřou. Kim ve své zemi také odvolává politiky, ale bere si k tomu kanón.

Radši ale sleduju vývoj doma. Ema roste jako z vody a v pěti měsících se může svými tělesnými proporcemi rovnat ročním dětem. Kromě řevu se naučila i smát a tak doma jdeme do kolen pokaždé, když dostane záchvat smíchu, protože třeba někdo řekne kotě kotě, nebo když uvidí samu sebe v zrcadle. Zatím se nejvíce bojí toho, když nadchází doba jídla, ale pořád se neobjevuje nikdo, kdo by nesl jablkové pyré, nebo alespoň mlíko. Protože je po mně, stává se kyselou pokaždé, když se dodávka jídla zpozdí. S tímhle už žádné žerty nejsou.
Naše štěňata pak proměnily kuchyň v pavilón opic. Krom pískotu pro realistický obrázek vytvořili odér složený výhradně z hoven. Produkce hoven v naší kuchyni stoupá v nejteplejším měsíci roku závratnou rychlostí.

V měsíci září Léta páně 2015 pomočím Stalina. Naše firma nás totiž vyšle na hory, kde si budeme moci vyšlapat na nejvyšší bulharský vrchol Musalu (2900 m. n. m). Tato hora se v minulosti jmenovala Stalin a tak asi během výšlapu neodolám. Chovám naději, že na nejvyšším bodě, ve kterém jsem se kdy ocitnul, zažiju nová neobyčejná dobrodružství, aby se tento náhodník změnil zpátky v týdeník, když pro materiál na deník bych musel vylézt alespoň Kilimandžáro. Dvakrát.

Co dál se událo v horkém sofijském srpenci? Zjistili jsme, že na sofijském autobusovém nádraží nepočítají s tím, že by sem někdo jezdil. Mají tam svítící tabuli, která oznamuje odjezdy autobusů, ale chybí tabule pro příjezdy. Pokud tedy čekáte na nádraží na někoho, kdo má přijet autobusem, je potřeba zajít na informace, kde Vám to stejně neřeknou. Namísto času příjezdu upřesní místo příjezdu na nástupiště dvanáct až sedmnáct. "Ale kdy přesně přijede, to vám neřeknu," řekne.
Před pár měsíci jsem byl v Kauflandu, protože odebírám jejich noviny a lačním po promo akcích. Když jsem před prodavačku pyšně naskládal levný nákup, začal jsem mluvit s mými českými hosty. Sofijská prodavačka v bulharském Kauflandu najednou začala reagovat v češtině. Řekla, že tady přijela už před spoustou let. Zmínila, že nejvíc ji šokovala organizace hromadné dopravy; tedy to, že se na jízdních řádech nepíše, kdy má tramvaj/autobus/trolejbus přijet. Rád jsem s ní souhlasil.
Na jízdních řádech je napsáno třeba každých 27 minut. Donedávna nebylo možné zjistit, v jakém časovém horizontu se člověk nalézá - uběhla minuta, nebo jich snad bylo už dvacet? Jak dlouho tady vlastně budu čekat? Letos však došlo k pokroku a na většině sofijských zastávek nainstalovali svítící digitální (oranžové) tabule, kde se píše, za jak dlouho ten autobus či ta tramvaj přijedou. A musím uznat, že jezdí většinou na čas, pokud není ve městě zrovna nějaká jó zácpa, nebo pokud neprší.
Protože ale cestování hromadnou dopravou není zrovna relaxační jízda, spousta obyvatel města přikročila ke koupi vlastního vehyklu. Jenomže, jak pravidelný čtenář záchodového čtení ví, bulharští řidiči jezdí, jakoby ustavičně někam hrozně spěchali. Jedna známá řídit dokonce přestala, protože jak říká:"Nebaví mě pocit, když před každou jízdou cítím, jako bych šla do války."

"Dívala ses někdy jako malá na hvězdy?" zeptal jsem se družky na balkóně. Bylo už asi jedenáct večer, půlměsíc bděl nad Sofií, ale my kvůli záři bulharské stolice moc hvězd neviděli. Snad jen Polárka se dala zahlédnout, pokud tedy člověk věděl, kam má koukat. Jako malí jsme na hvězdy zírali v jednom kuse, hlavně na chatě, protože jich tam bylo vidět mnohem víc, než ve městě. Jenom jsem nikdy nechápal, jak může někdo vybrat z těch miliard teček zrovna nějakých sedm a říct: "To je Malý medvěd." Jednou mi řekli, že spousta hvězd, které vidím, už dávno neexistuje; jejich světlo jenom teprve teď dorazilo do takové blízkosti, že je viditelné. Pohled na noční oblohu je vlastně pohled do minulosti.
Včera jsme si na balkón zase jako každý večer sedli, protože jsme chtěli vidět padající hvězdy (máme na srdci vždy nějaké přání). Sedíme na něm každou noc, protože je to krom brzkého rána jediný čas, kdy je na balkónu stravitelná teplota. Až se budu za několik let dívat zase do minulosti, budu si z tohohle léta pamatovat hlavně Emin smích, noční balkón a spoustu piv.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama