Září 2015

Život bez psa

30. září 2015 v 16:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Před více než třemi lety jsem doma denně slyšel Chceme psa. Nebyly to hlasy v hlavě, ale žena s dcerkou. Já psa ale nechtěl a tak jsme udělali kompromis a psa si pořídili. Ony chtěly nějaké pořádné psisko, já chtěl malého pséka, co nepouští moc chlupů. Tak jsme opět udělali kompromis a pořídili si Huskyho. Ten s náma vydržel (nebo my s ním) něco přes tři roky. Byla to fena Arya a teď žije u tchýně, která si ji po smrti muže vzala k sobě, aby ji třeba bylo veselo. "Veselo ti s ní bude, to si piš," řekl jsem jí, ale viděl jsem, že mi nevěří. Věřit mi ale začala už po čtyřiadvaceti hodinách.
Arya k nám přišla, když ji byly skoro tři měsíce. Narodila se chladném březnu a brzy začala skotačit po pánově dvorku spolu s bratry a sestrami ze svého vrhu. Jak tak měli dobrou náladu, našli jednou díru v plotě, do které aktivně hned vlezli a co neviděli. Sousedův dvůr plný slepic. Slepice dlouho nevydržely, Arya si čichla ke krvi už jako štěně a tahle divokost ji vydržela dodnes. Přesně dodnes.

Dnes ráno jsem Aryu dal do rukou jednomu pánovi v zeleném, který jí místo přivítání vpíchnul injekci do svalu. Než jsem vyplnil formulář, ležela tuhá u mých nohou a od huby ji stékala slina. Za půl hodiny ji, ještě spící, vynesli, naložili mi ji do auta a už vykastrovanou jsem si ji přivezl domů na pozorování. Takže ji pozoruju a vidím, jak ji z očí mizí elán. Nemám pochyb, že se ji brzy vrátí; Arya má charakter šelmy. O domácích Huskych se říká, že by v přírodě nepřežili, že to jsou domácí mazlíčci. O spoustě z nich to platí, ale ne tak o naší Arye. Ta by natrhla prdel i medvědovi. Malému.

U tchýně ji bude dobře, tím se uklidňuju. Opravdu jsme nevěděli, co s ní. Veškeré poučky selhávaly. Když mi někdo dal nějakou radu, už jsem se musel usmívat, protože jsem ji slyšel potřetí a na Aryu ji zkusil čtyřikrát. Byla zákeřná, nešťastná ona s námi a my s ní. Než abych ji umlátil za to, že si s ní nevím rady, bylo to lepší skončit. Jediné zvíře, které jsem teď schopen doma mít, je moucha a to ještě dočasně a jen proto, že jsem příliš pomalý, abych ji chytnul a zaživa zabil.

Klika z lotynky

29. září 2015 v 16:06 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdyby z nebe pršely milióny, byli bychom všichni milionáři. Kdyby ale z nebe pršely hovna, byli bychom všichni po uši v hovnech. Jsem tedy rád za to, že z nebe prší obyčejný kyselý déšť a to, jestli jednou nějaký ten milion vydělám (třeba i v japonských Yenech), nechám na sobě.
Zrovna nedávno jsem se o tom s někým bavil. Co prý bychom dělali s výhrou v loterii. Loterie prý je absurdní. Jednak je nemožné ji vyhrát. Větší šanci mám, že do mě tady v kanceláři v pátém patře vrazí růžový kamion s poznávací značkou 2CLOSE. A když se to tedy stane, protože na střeše sousední budovy bude filmový štáb točit naturalistickou akční scénu a něco se zvrtne, tak mám stejně problém.
Ač bohatý, uvědomím si, že co se týče dalšího štěstí, mám utrum. Není prostě možné, abych byl sražen růžovým kamionem v pátém patře kancelářské budovy ještě jednou, pokud tedy ten barák nesídlí vedle hollywoodského studia a oni netočí druhý díl filmu.

Já, huba nevycválaná, bych po výhře v loterii dopadnul špatně. Jednak neumím nakládat s penězi, druhak všechno vykecám. A tak bych se přidal k těm osmdesáti procentům, kteří jsou na tom do několika let od výhry ještě hůř, než před ní. S chladnou hlavou promýšlím nákup obyčejného malého auta, obyčejného malého domku s půdou a sklepem, obyčejného bazénu, docela obvyklého malého letadla a jen nějakého nepatrného ostrůvku v Karibiku.
Samozřejmě hned bych spoustu peněz někomu dal, ale než bych promyslel komu, uběhly by roky. Pár přátel by mi mezitím nafackovalo, nebo mě rovnou nakopalo, protože jsem se změnil, ačkoli jsem si slíbil, že se nezměním.
Najednou mi pak někdo zaklepe na dveře, a řekne, že je fajn, že jsem rozjel síť restaurací okolo mé hadí safari, ale že jsem zapomněl zaplatit daně. Jak tak budu solit peníze do restaurací a hadů a daní, bude se výhra tenčit a já zase budu muset myslet na to, jak s těma prachama naložím, abych o ně nepřišel. Než to udělám, dalších sto lidí mi zavolá, že jsem jim zapomněl dát peníze.

Ochlazován letním vánkem si budu zrovna chladit nohy s nastřelenými chlupy v jižním cípu mého třetího ostrova, když mi na můj solárně napájený telefon zavolá rada mých dvanácti účetních. Řeknou, že jako zbohatlík jsem shořel jako papír. Jako odchodné si tedy dle smlouvy berou ten poslední milion z účtu. Abych přežil, prodám svou stáj Škodovek, hady z hadí farmy a nakonec i obrazy koupené od mladého začínajícího malíře, který se ale nikdy nestal slavným, čímž pohořím i jako investor.
Kdepak. Na lotynku spoléhat nebudu. Zvlášť, když ji nehraju.

Rocková hvězda

28. září 2015 v 12:45 | Milllhause |  Bulharské dny
Už léta si říkám, že by nebylo od věci být legendární (potažmo bohatou) rockovou hvězdou. Protože ale neumím zpívat, hrát nebo vystupovat před lidmi, pracuji v kanceláři. Když poslouchám během práce všechny ty Albarny, Gilmoury a jiné, přemýšlím, proč se to nepovedlo.

V šesté třídě jsme třeba s klukama ze třídy založili hiphopovou kapelu. Učinkovali jsme v ní Radek, Honza a Michal. Zkušebna byla Honzův obývák; jako jediný měl mikrofon, který se dal strčit do klasické devadesátkové hifi věže. Jeho rodiče mu ale nedovolovali přivést domů více než jednoho kamaráda najednou, což Honzova mladší sestra s radostí kontrolovala. Nedalo se nic dělat, Radek šel z kola ven a z kapely se stalo duo.
Naše jediná píseň měla tři sloky, ani jeden refrén a byla o útoku Godzilly na Ostravu. První dvě sloky nestály za nic, ale ta třetí byla nejdelší a nejlepší (a mnou napsaná). Aniž bychom ale někde s touhle písničkou vystoupili (třeba na chodbě, nebo záchodech), nebo rozhodli o jméně našeho dua, jsme se rozešli s tím, že se budeme radši (s diskutabilními výsledky) věnovat vlastním kariérám nadržených puberťáků.

V muzice jsem tedy neuspěl, ačkoli si domů stále pořizuji nové a nové instrumenty, jako foukací harmoniku, píšťalu nebo ukulele. Měl jsem za to, že naučit se hrát na ukulele bude jednodušší, než na kytaru, protože je menší a má jen čtyři struny. Vzhledem k tomu, že ani nepoznám, jestli je ukulele naladěné, úspěch v nejbližších letech neočekávám a legendární (potažmo bohatý) se budu muset stát někde jinde.

Rozumprdel

24. září 2015 v 7:43 | Milllhause |  Bulharské dny
Mít za přátele angličany, říkali by mi smartass. Naše děti to ještě neví, ale my se ženou už víme, že po vypití druhého půllitru piva by se mně už nemělo dostávat slova. Dodnes si vzpomínám, jak jsem považoval za nutné seznámit lidi okolo stolu s tím, že stejný zvuk jako mušle vydává hrnek. "Vy to nevíte?" zeptal jsem se nadšeně a vyskočil ze židle směrem ke kuchyni, kde jsem pečlivě vybral šálek. Ten jsem potom každému přikládal k uchu, aniž by si o to řekli.
Když jsem jako dítě na takového dospělého narazil, přísahal jsem si, že takový nikdy nebudu. Angličani říkají rozumprdel, my rozumbrada, ale vždy to znamená kretén.

Chvíle, kdy mám pocit, že mi to pálí jako nikdy, se často obměňují s chvílemi temna. To jakoby chvíli žiju v bublině a zapomínám na logiku. Jako jednou, když jsem si šel posedět na zahrádku. Na zahrádce bylo asi deset stolů; pět nahoře a pět, když člověk sešel po třech schůdcích. Stoly nahoře byly zadrátovány a svázány k sobě. Stoly dole byly prostřeny a připraveny k posezení. A tak jsem přistoupil k těm stolům, ke kterým byly přidrátovány židle tak, aby se na ně nikdo neposadil. Pomalu jako do tanku jsem se pokusil na židli posadit, až jsem uspěl a trochu nepohodlně se posadil. A čekal jsem.
Myslel jsem na to, proč to tady mají tak debilně uspořádané, až přišla servírka a hezky mě požádala, abych si sednul k připravenému stolu. "Tak jo," řekl jsem a začal jsem se před ní zase zpátky vyprošťovat ven. Mrzí mě, že jsem nikdy neviděl výrazy vrchních ve chvíli, kdy jsem se prodíral řetězy. Slíbil jsem si, že o tom nikdy nikomu neřeknu, ale jak miluju smích, dal jsem tu historku k dobru už za hodinu. Dlouho jsem té příhody užil.

Ve světlých chvílích ale budu svět poučovat o samozřejmostech. Hlavně ty dvě princezny, které doma rostou jako z vody. Bojím se. že jim nafouknu hlavy. Alibisticky si to ospravedlňuju tím, že to máme v rodině. Ironii a mudrlantství. Znamená to, že nejdříve sálodlouze někomu něco vysvětlím (většinou to, co on sám zná) a potom si z něj ještě udělám uštěpačnou srandu. Když o tom teď tak píšu, divím se, jaktože jsem na světě nezůstal sám. V okamžicích jasna vím, že se musím krotit a trochu vážit slova. Jinak sledujíce potěšení ve vlastních slovech nakonec uteču ze svého života, až ty kecy bude poslouchat jen překvapený výraz v zrcadle.

Musala

14. září 2015 v 18:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Minulý týden jsem se po směru větru zvládl vyscáti na nejvyšší balkánský bod. Ve výšce bez pětasedmdesáti metrů rovných tři tisíce jsem se vyšplhal díky lanovce a mlze, které my alpinisté říkáme mlíko, protože v ní vidíme úplné ho*no. Pokud bych měl k dispozici slunečný den, měl bych možná problém se nahoru dostrkat; v mlze jsem totiž neviděl ty skály, ke kterým jsem se blížil a moje sebevědomí tak nedostalo trhliny.

Hora Musala má celých 2925 nad mořem (nevím, nad kterým) a její jméno znamená Blíž Bohu (Mus Allah). Kdysi se ale jmenovala Stalin a tak jsem neváhal a horu na jejím vrcholu pokropil. Na horu se ale samozřejmě neleze z výšky nula, ale buďto z 1315 m.n.m., kde se nachází městečko Borovets, nebo z výšky 2369 m.n.n., kde končí lanovka. Já jsem zvolil cestu lanovkou.
Z lanovky je to prvních pár kilometrů příjemná procházka po straně masivního údolí, které si nic nezadá se scenérií z filmů o Pánovi prstenů, nebo z těch o Vinnetouovi. Kochat se lze, pokud tedy není mlha, která ten den byla a tak jsem prostě jen šel kupředu, až jsem narazil na první jezero, které leží u Chýše Hut. Tam je možné se napojit čaje a polívky. Chýši jsme ale s výpravou pro hustou mlhu přehlídli a pokračovali vesele v cestě. To byla, jak se později ukázalo, chyba. U chýše je nejenom jezero, ale taky rozcestí. Můžete jít vpravo, kde je schůdná cesta okolo dalších horských jezer, nebo můžete jít vlevo, kde je skála a obří balvany. My jsme šli vlevo.

Taky mi začala být zima a tak jsem za sebou nechal pár členů výpravy. Potom, co jsem se zpocen a hrd vyšplhal po skále do výšky zhruba 2500 m.n.m., uviděl jsem právě ty alpinisty, které jsem nechal za sebou a kteří šli vpravo. Popíjeli čaj a čekali. Já udělal totéž až na vrcholu, na který jsem dorazil za dvě hodiny a kde pro hrdiny dne čeká krčma s čajem a rumem za třináct českých (neboli jeden bulharský). Skutečně lidová cena na tu výšku.

Server ii.uib.no hovoří o trase na sedmý nejvyšší evropský vrchol jako o poměrně jednoduché vycházce (pokud na určitých místech zahnete vpravo). Tohle potvrzuji a další horské nadšence na výšlap na tento vrchol vyzyvuji.

Woosah

9. září 2015 v 15:56 | Milllhause |  Bulharské dny
Hodněkrát jsem v Sofii míjel bouračku dvou aut, jejichž řidiči spěchali tak, až do sebe třískli. Většinou je pozoruji z okénka autobusu a musím říct, že jsem nikdy neviděl, že by na sebe řvali. Vidím je v pozici sedíce na kapotě auta; poklidně spolu hovoří, zatímco čekají na policajty a pojišťovnu. Ani Bulhar v takové chvíli nekřičí Život není fér, protože ví, že to byl on, kdo stojí za tou bouračkou.

Taky se stává, že autu vysadí jistá funkce a nejede. Třeba přímo na křižovatce. A to se právě konečně taky stalo nám. Byla to volná prosluněná sobota, kdy jsme se rozhodli ji ještě vylepšit a vyjet si na výlet. Svítící kontrolky na palubní desce s obrázkem baterie jsme ignorovali, protože jsme si jima nechtěli kazit náladu.
Měli jsme v gumách tři kilometry, když náš vehykl zdechnul při čekání na zelenou. Doslova udělal (a teď cituji) Tu dum du dum. A tak jsem i já okusil pocit, kdy jsem objížděn auty s funkčními bateriemi tlačil svou káru přes křižovatku, protože akumulátor to po dvou letech vzdal. A s ním pro jistotu i alternátor.
Rodinu to ale nevyvedlo z míry. Docela věcně jsme si řekli:"Vypadá to, že nám chcíplo auto." Zatlačili jsme jej na chodník a byli rádi za tuto neobvyklou příhodu, kterou bychom v nudném lese mezi ještě nudnějšími stromy asi nezažili.

Jen těžko říct, jestli se tak dá přijmout všechno. Že auto chcíplo mě a ne té tisícovce dalších sobotních šoférů, to ještě přežiju. Ale já neberu drogy. Nekouřím cigarety, nepiju tvrdý alkohol, nesypu do sebe každé ráno kafe. Žiju jako nudný prdlouš s láhví piva v ruce, a to ještě jen, když je léto. A jak tak žiju více méně zdravě, mě jednou více méně zdravého sejme a rozcupuje náklaďák. S tím se asi tak lehce nesmířím, ačkoli samozřejmě vím, že i zdravý životní styl končí smrtí. Přesto v tu vteřinu, než zaklepu bačkorama, budu trochu hubovat a svůj osud plísnit.

Zabil jsem Bruce Willise

3. září 2015 v 17:55 | Milllhause |  Bulharské dny
Dneska v noci jsem zabil další dva muže. Aspoň tak se mi to zdálo. Jedním z nich byl Bruce Willis, ale ani tak jsem s ním neměl problémy. Skončil zakopaný v lese, v jednom příkopu, spolu s tím dalším chlapem, co mi zkřížil cestu. To se mi nestalo poprvé. Před dvěma dny jsem vešel na poštu (kde mi kdysi ztratili jeden dopis) a vystřílel to tam kalašnikovem. Zase se mi to jen zdálo, ale vzít do ruky snář, možná bych se divil.
Dneska v noci mi dokonce pomáhala moje sestra. Sama zabila třetího chlapa a donutila mě kopat hrob. Řekla, že pokud jí nepomůžu, nahlásí mě. "Co se to z nás stalo?" zamyslel jsem se. "Nekecej a kopej," řekla ona. Potom jsem se vrátil do výtahu. O výtazích se mi zdá od půlky léta. Ať už ve snu dělám (vraždím) cokoli, nejčastěji se přemisťuji výtahem. Skoro mám pocit, že kdybych se podíval do zrcadla, uviděl bych tam DiCapria (on taky v jednom filmu snil o výtazích). Mám ale ten dojem, že do zrcadla jsem se nikdy ve snu nedíval.

Jednou jsem ve snu viděl sám sebe, jindy jsem létal a taky jsem umřel. Hrdinně jsem se ocitl v oceánu a potom ten chlap odjistil bombu. Pomyslel jsem si, že takhle bych se já introvert mohl docela dobře zviditelnit a jal jsem se přikrýt tu atomovku svým tělem. Nikomu jsem tím nepomohl, ale aslepoň jsem se vzbudil.

Jindy jsem viděl chlapa, který někomu ze sna vypadnul k nám do reality. Brno, pondělní ráno a já, jdoucí do práce po opilém víkendu. Najednou vidím chlápka zpoza zaparkovaných aut u chodníku. Spěchal a pořád se kolem sebe ohlížel. Jakmile jsem ho viděl v celé kráse, viděl jsem ho v celé kráse; měl na sobě jen tričko. Žádné trenýrky, žádné ponožky, obuv nebo kravatu. Jen bílé tričko, které si úporně stahoval okolo pasu.
S kamarádem, který - rovněž nadšen tímto výjevem - mě na chlapíka v tričku upozornil, jsme navrhnuli řadu teorií. Vypadnul z okna, nebo někomu se sna, nebo prohrál v herně i poslední kalhoty. Byl to případ, kdy lépe nevědět.
Stejně nikdo neví, co sny znamenají. Doufám (už kvůli Bruce Willisovi), že budoucnost to nebude.

Holky říkaly

1. září 2015 v 18:25 | Milllhause |  Bulharské dny
Každou chvíli se někde dočítám, že to, co pro mě bylo docela dobré, teď už vůbec dobré není a pokud budu pokračovat v užívání, zabije mě to. Hodně a s nadšením se píše, že poměrně hodně věcí způsobuje rakovinu. Jednou mi řekli, že rakovinu kůže může způsobit nosení džín. Tehdy se mi ulevilo, protože jsem si pomyslel: když už mě má zabít rakovina z mých kalhot, tak to mě tu vesmír asi opravdu nechce a zrovna mu došly všechny možnosti. A proti vesmíru nic nezmůžu.
Čekám, až mi jednou řeknou, že rakovinu hrtanu mi přihodí třeba časté pití brčkem. Řeknou, že každý, kdo má tuto rakovinu, kdysi brčkem pil a že to nemůže být náhoda. Stejně tak přijdou na rakovinu kůže - každý z pacientů nosil džíny a to bez výjimky. Je to neprůstřelná logika.

Taky mi říkali, ať nejím párky a jitrnice. Proč? Protože do toho výrobci nastrkali tolik jiných doplňků (od prachu po prasečí nehty), že … bych to prostě neměl jíst. Odpovídám jim, že by mi to třeba bez všech těch sraček ani nechutnalo. Kdyby Burger King začal prodávat zdravé hamburgery, určitě bych jeden vyzkoušel, ale nevsadil bych nic, že by mi chutnal.
Kdysi se říkalo, že každý, kdo začal dělat v McDonaldu, tak tam záhy přestal jíst. Ukázali mi video se čtyři roky starým hamburgerem, který vypadá jako nový a zeptali se mě:"Co v tom musí být napchané, aby to neshnilo?" Někdy je lepší nevědět, co si za své peníze kupuju. Jak to bylo v Klubu rváčů? "Čisté jídlo prosím." - "V tom případě doporučuji vynechat polévku."

Potom mi hodně lidí říká, ať ničemu nevěřím (tedy kromě toho, co mi právě řekli oni). Moje oblibená konspirační teorie je, že po staletí kontroluje běh dějin jen několik rodin, které tahají za drátky. V jednom díle Simpsonů třeba rokovala tajná rada, která potřebovala vetknout trochu paniky do ulic a tak začali vymýšlet nějakou novou nemoc. "Co třeba kočičí chřipka?"
Taky (a zvláště v těchto dnech) je spousta lidí přesvědčena, že tu a tamtu válku vyvolala třeba CIA. Ne lidi v té zemi, ale někdo, kdo v té zemi třeba ani nikdy nebyl. Postačilo tam (třeba do Sýrie) poslat pár schopných lidí, kteří začnou vypouštět mezi lidi nové zajímavé myšlenky a rozpoutají revoluci.
Stejní lidé začínají zpochybňovat minulost, jako přistání na měsíci, nebo holocaust. Jakoby je k tomu tlačil ten strach z toho, že by z nich někdo mohl dělat blbce a tak radši nevěří ničemu.

Opravdu Kennedyho zabila vlastní vláda? Opravdu jedenácté září zorganizovali Američani? Opravdu se vracím do fast foodu ne proto, že jsem líný se změnit, ale protože tam potravinový koncern vkládá nějakou drogu? Někdy je lepší nevědět.