Říjen 2015

Sbohem dcero, vítej trubče

28. října 2015 v 8:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Začínám sbírat materiál pro průvodce Jak zpracovat trubce. Stejně tak jsem kdysi sháněl tipy a návody pro sepsání brožury Jak vyrobit syna. Zkoušel jsem tehdy všechno - mít na sobě v daný moment ponožky, nebo v sobě vodku; přesto se mi narodila dcerka (a díky za to).
Příručka Jak zpracovat trubce selhat ale nesmí. Aniž bych byl škarohlíd, mám tušení, že naše dvě princezny jednou vyrostou a začnou si domů vodit puberťáky. Stát se to může a je tak dobré být po skautsku připravený. Co teda dělat ve chvíli, kdy trubec netrpělivě klepe na dveře a dcera křičí:"Ještě chvíli!"? Je to jednodušší, než by se mohlo zdát. Stačí být ten, kdo půjde otevřít dveře.

Takový Sean Penn říkal, že když ta chvíle přišla v jeho životě, řekl dceři:"O tohle mě nemůžeš připravit," načež šel otevřít dveře prvnímu nápadníkovi. Řekl mu, aby si oba užili večer a dobře se bavili. A aby si dobře promyslel, co bude s jeho dcerou dělat, protože..
"..to stejné potom budu dělat já s tebou," dodal. Sean Penn má ale svaly a skoro nikdy se nesměje. Každý z nápadníků měl k němu respekt, aniž by promluvil. Musím tak přijít s ještě záložní variantou na dobu, kdy už nebudu největší hrdina na světě. Na tomto postu mě vystřídá člověk, který nebude vědět nic o Pink Floydech, ani o českém pivu. Přesto kvůli němu budu muset jedné části své dcerky říct Auf Wiedersehen (učí se německy).

Jsem trochu magor. Kdysi jsem dokonce křičel i na vlastní máti (jinou nemám), když příšla domů v noci o hodinu později, než slíbila. Taky jsem se snažil hlídat mladší sestru, ale ta mě naštěstí ignorovala. Mám prostě strach. Když vidím venku ty debily, strašpytel ve mě má chuť po patnáctých narozeninách nastolit takzvaný Rapunzel time, dcerku zavřít do věže a první rande povolit až někdy v pětadvaceti.
Na celou věc se tak dívám jinak, než když bylo patnáct mně. Když jsem poprvé viděl první díl Kmotra, přišlo mi příliš otravné a nekonečné, jaké námluvy musel podstoupit sám Al Pacino (respektive sám Michael Corleone), aby dostal svolení rodiny vzít si Apollonii Vitelli. Mé ženě to naopak přišlo romantické. Mě to nyní připadá nezbytné.

Čas říct sbohem velikosti M

26. října 2015 v 16:41 | Milllhause |  Bulharské dny
Míval jsem parádní oblek,
přátelům v něm chlubil se,
v něm prodat lidem kreditku snažil se.
O dvě léta později jsem pak strašně divil se,
že mezitím podivně jsem otek.

No nic, řekl si a šel si koupit kalhoty,
mužským oddělením se prodírá,
mezi klukovskýma gaťatama si vybírá,
až mu k deprési daleko nezbývá,
protože jakoby tlustý je na tyhle trampoty.

Možná musím jít do jiných butiků,
k otázce jako každý jiný muž jsem došel,
když klukovský břich snad na dovolenou si zašel.
Když svetr jen tak rok ladem ležel,
znamená to, že mezitím srazil se mi v šuplíku?

5 nezapomenutelných šoférů

24. října 2015 v 14:02 | Milllhause |  Bulharské dny
Cítím se nesvůj v přítomnosti řidiče autobusu. Myslím, že šoféři městských autobusů musí mít nervy nadranc všude na světě, ale v Sofii člověk aby dobře naladěného řiditele pohledal. Jednoho znám osobně a vím, že do důchodu odešel ještě před šedesátkou.

Takové kupování lístků. Já si lístky kupuju vždy u řidiče; pokud je nemá, jedu zadarmo. Nedávno jsem si to po nástupu do autobusu opět namířil k řidiči. Pozdravil jsem (ačkoli to v Bulharsku není zvykem) a požádal o lístek. Protože řiditel klikal ještě na všechny ty barevné čudlíky rozseté po palubní desce, položil jsem minci v hodnotě jednoho lva na pultík. On mezitím rozjel vehykl a řekl:"Do ruky."
Nevěděl jsem, co myslel. Zeptal jsem se a on mi zopakoval, že minci chce dostat do ruky. To už lístky vrátil na své místo a brázdil bulvár. Ani jednou se na mě nepodíval. Já zvednul minci a podal jsem mu ji.
"Pozdě," řekl jen a sledoval nehnutě cestu. Protože jsem takový rozhovor vedl vůbec poprvé v životě, nejistě jsem stál vedle něj. Jakmile jsme dojeli na další zastávku, zamával jsem mu mincí před obličejem. "Takto?" zeptal jsem se. "Teď mi prodáte lístek?"
"Ne," řekl skálopevně a dával si pozor, aby o mě nezavadil pohledem.
"Vy mi neprodáte lístek?" - "Ne," potvrdil a daroval mi tím jízdu zdarma.

Větší legraci si ale užiju s taxikáři, protože nikdy nevím, kdo na mě uvnitř taxíku čeká. Mladý navoněný borec, starý zakomplexovaný mindrák nebo metalová mánička. Jeden z těch lepších na mě hned po pozdravu vyhrknul:"Polsko?" Řekl jsem, že ne a tak to zkusil znovu:"Čech?" Uznale jsem pokývnul a řidič začal jmenovat:"Hašek, Švejk, Havel, Dubček!" Ani jednou neřekl Jágr, ale asi nesledoval hokej, což v Bulharsku není povinnost.
Jindy mě domů vezl chlápek, který mě zničehonic začal učit řecky. "Myslím, že řecky trochu umíš. Každý umí řecky, jen o tom neví," vedl hovor. "Jak se řecky řekne srdce?" zeptal se. Nevím, říkám. "Ale víš," nedal se. "Kardio! Jako kardiochirurgie, to přece znáš, ne?" - "Se ví," říkám. "Tak vidíš," dodal spokojeně a než mě dovezl domů, nasypal do mě ještě několik výrazů.
Taky jsem narazil na mladého borce s účesem, jako ho má Roman Holý. "Nebude ti vadit, když pustím muziku?" zeptal se. Proti muzice nikdy nic nemám a tak jsem svolil. Ohulil hlasitost až na dřeň a pustil do chuděrek bendýnek nějaký murder rapeyourmother metal. K tomu začal tančit a mávat rukou. Mezitím mě vždy tak po očku s úsměvem zkontroloval, aby věděl, co jsem zač. "Tobě se metal nelíbí?" zeptal se potom zklamaně. "Ale líbí," nechtěl jsem, aby se rozplakal. "Jen ne ten, cos pustil."

Kolega Švéd říká, že ve Švédsku víceméně nelze sednout do taxíku s podobně podivným řidičem. Taxikáři jsou tam vždy korektní, přátelští a jejich taxíky jsou na vysoké úrovni. Slyšel jsem, že třeba v Liverpoolu je každý taxikář pořád samý vtípek. Jakoby to chtělo vlézt do taxíku, aby člověk zjistil, do jaké země se opravdu dostal. Podle sebe soudím tebe, podle záchodu hospodu a podle taxikáře zemi. Takový Hugh Laurie jednou nasednul do taxíku na Ruzyni a nechal se odvést do centra Prahy. Když mu řidič řekl cenu, odvětil, že nechce koupit celý taxík, ale jen zaplatit za cestu.
První taxikář, se kterým se v Bulharsku setkal tenhle Švéd, byl zloděj. Cesta stála deset lvů, Švéd řidiči podal dvacku a ten ji schoval do peněženky. To bylo všechno. Po chvíli trapného ticha Švéd špitnul lámanou bulharštinou:"Dal jsem vám dvacet leva." - "Já vím," řekl taxikář a čekal, až Švéd vypadne z vozu. Ať už mi někdo prodává salám, nebo mi ukazuje město anebo mě někam veze, vždy platí, že není nad to, nechat se obsloužit člověkem, co má úctu k řemeslu.

Ema, astronaut

22. října 2015 v 19:09 | Milllhause |  Bulharské dny
Tento týden je už tísící šestistý třicátý druhý, co jsem na světě. Pondělí je moje neděle, protože jsem se narodil v úterý. Ema je na světě teprve čtyřiatřicátý týden a vypadá na typ holky, která půjde vždy tou trnitou cestou, než aby si z vesela vyšlapovala životem.
Pár hodin potom, co se vyklubala a poprvé si pořádně zařvala, chytila první virus, co letěl okolo. "Pocem!" řekla a chňapla po něm. Zatímco jsme tak byli už týden doma, ona ještě stavěla do řady celé páté patro porodnice. Jsme už v osmém měsíci a tak přichází na řadu zuby. Ema si ale nechala narůst rovnou špičáky, tedy klofáky, které měly začít růst až příští léto.
Není to ale jen týden zubů. Ema nás začíná zásobovat také prvními slovími, kdy už párkrát krom klasických Gu, Gingi nebo Buf vyhrkla i mocné Tata. Nevím, jestli ví, co to vlastně řekla, ale na tom nesejde; řekla to.

Nevím, čím jednou Ema bude, jen se prodírám v hlavě různými možnostmi. Přece jen je na světě teprve chvíli. Tak třeba kousek jejího pupku putuje po Evropě. Dle bulharské tradice se po porodu uštípne kousek pupeční šňůry a tento se pak dá někde na střechu. Pokud jej dáte na střechu nemocnice, bude z ní třeba lékařka. Pokud jej z helikoptéry odhodíte na střechu Carnegie Hall, bude operní pěvkyně. Pokud si vyberete obyčejný dům, bude zřejmě žít v obyčejném domě (což je víc, než dost).
Emin pupek putuje po Evropě v obálce, která je na cestách v držení mých rodičů, případně sestry. Doufám tak, že uvidí kousek světa. Doufám, že se to neobrátí úplně jiným směrem a život neprožije jako průvodčí na trase Ostrava-Vídeň.

Znejistěl bych, kdyby mi řekla, že chce v rámci letní brigády dělat pokojskou na zaoceánském parníku. U takové práce člověku výrazně spadne mínění o lidech; výjimkou prý není najít posranou záclonu. Znejistím, ať už bude chtít dělat pokojskou kdekoli. Mám kamaráda, který dělal pokojského v telefonní budce a i tam se to hovno někdy našlo. Rozmazané po skle. Vypadá to bohužel tak, že jakmile člověk není nikomu na dohled, mění se v prase.
Dle jedné ankety je nejtěžší povolání astronautka. Být odkázán sám na sebe v nekonečném vakuu, zatímco člověk musí pro přežití zvládnout trojrozměrnou matematiku zkříženou s fyzikou, chemií a kdoví čím ještě, je skutečně práce jen pro statečné a fyzicky statné bedny.
Vůbec by mi ale nevadilo, kdyby se Ema jednou astronautkou stala. Ačkoli vesmíru nerozumím, jsem jím nadšen a tak by mi mohla spoustu věcí vysvětlit. Proč čas teče jen jedním směrem, proč gravitace může ohnout čas a co se honí hlavou člověku, když ve volném prostoru pozoruje Zemi.
Všechny problémy se mu můžou zdát najednou menší, povrchní a pomíjivé. Díky vesmíru tak může získat nadhled a životem potom projde jako vyrovnaná persóna. Jsou lidi, co to umí, aniž by se jejich pupek vesmíru jen přiblížil. Asi to ale nakonec nechám na ní.

10 klišé, kvůli kterým nečtu sportovní rozhovory

19. října 2015 v 12:36 | Milllhause |  Bulharské dny
Jsem líný doběhnout třebas jen autobus. Protože když běžím, nevypadá to dobře, navíc se mě, jakožto kancelářské kryse, lehce natáhnout šlachy a bolí mě pak kotníky. Takže bych vůbec neměl psát o tom, co říká sportovec, který dře a oproti mně se za něčím žene. Sportovní rozhovory mi ale čím dál víc připadají na jedno brdo, protože se v nich opakuje jedno klišé za druhým a to obrovsky, potažmo strašně moc.

Tak třeba v hokeji a basketbalu a vodním pólu je možné všechno. Alespoň to spousta hokejistů a basketbalistů a vodních pólistů říká. Většinou je to ale podané tak, jakoby to v jiných sportech možné nebylo; otočit výsledek, nebo aby David (zase jednou) porazil Goliáše. Nezapomenou pak zmínit, že hokej se hraje 60 minut.
Takový je fotbal, takový je volejbal a takový je golf, říká fotbalista, volejbalista nebo golfista, když prohraje, nebo se mu nepodaří sezóna.
Nikdy to neskončí, dokud to doopravdy neskončí, říkal už Rocky a tak ho parafrázují třeba tenisté a šipkaři. "Tenhle sport je krásný v tom, že zápas končí až po posledním míčku, nebo vhozené šipce."
Sprinter, skokan na lyžích a plavec mohou říct nejpoužívanější sportovní frázi:"Kdyby mi někdo předtím řekl, že bych se mohl takhle umístit, myslel bych si, že se zbláznil."
A boxer a zápasník a plavec si jdou finále užít, protože už semifinále bylo nad plán. Basketbalisté, lyžaři nebo žokejové jedou pak překvapit a nabrat zkušenosti.
Ale nevymlouvám se, podmínky byly stejné pro všechny, řekne takový motokrosař, maratonec nebo skokan o tyči. Gymnasta, krasobruslař a skokan do vody nakonec mohou říct, že takové rozhodčí ještě neviděli.

Stejně to jsou ale frajeři a vůbec nesejde na tom, co řeknou poté, co se vyždímou na dřeň a vyzvrací předtím, než můžou dát rozhovor moderátorovi, který do sebe během zápasu hrkal jedno kafe za třetím. Přičemž myslí na to, jak se dát rychle dohromady, protože za dva dny celý kolotoč začne znovu.
Proč s tím teda otravuju? Abych vás dojal, ukradnul pro sebe pár minut nebo vám zpříjemnil chvíli na záchodě.

Co jsem dělal, když jsem ještě nemyslel

15. října 2015 v 16:17 | Milllhause |  Bulharské dny
Poprvé jsem z domu utekl ve čtyřech letech. Byl jsem proti nastoleným pravidlům a tak jsem popadnul svůj bílý kufřík s třešničkami a nacpal do něj angličáka a čepici s kulichem. Rodičům jsem dal poslední šanci před východem z bytu, aby souhlasili s mými podmínkami, ale jejich odpověď byla, že prostě zavřeli dveře. Mohli se pak popukat smíchy, když mě sledovali kukátkem, zatímco jsem na chodbě činžáku zamyšleně pozoroval bytové dveře. Sklopil jsem tehdy uši a za několik minut zaklepal. Naštěstí mi otevřeli.

Poprvé jsem se opil, když mi bylo asi šest let. Babička pořádala v bytě jednu z řady oslav čehosi. Protože nás tam bylo hodně, byly sklenice s nápoji všudemožně rozházené, až nikdo nevěděl, kde co má. Postupem večera se všichni divili, co se to se mnou děje, že jsem jak utržený z řetězu, ale nakonec se asi shodli, že jsem prostě nadšený z další oslavy. Věřili tomu do chvíle, než se strýc napil svého rumu:"Kdo mi tady nalil čaj?' zeptal se, ale odpovídat už mu nikdo nemusel. Prostě jsem si spletl sklenice a nikomu to neřekl.

Poprvé jsem si zakouřil během jasné noci na Balatonu. Seděl jsem opřený o karavan a byly mi asi čtyři. Na balatonu jsem byl na čundru s rodči a strejdou, ke kterému jsem vzhlížel, protože kouřil, což na mě, jako na kluka z nekuřácké rodiny, udělalo dojem. Když držel cigaretu mezi ukazovákem a prostředníkem, podpíral si vousatou bradu palcem stejné ruky. Navíc měl karavan.
A tak jsem se jedné noci jako tajný agent a s cigaretami v ruce vytratil od táboráku a pohodlně se usadil z druhé strany karavanu. Romantická pohoda mi nevydržela dlouho, protože se rada starších začala ohánět po cigaretách a po mně (myslím, že v tomto pořadí).
"Co tady děláš?" zeptala se mě máti, která mě lokalizovala díky cucavému zvuku, jak jsem se snažil nasát nezapálenou cigaretu. Podivil jsem se nad absurditou otázky se zjevnou odpovědí. "Kouřím," odpověděl jsem klidně.
Někdy si přeju, abych měl pořád ten drajv z dob, kdy jsem nepromýšlel věci do důsledků. Jó, to byly časy.

Taekwonbalet

13. října 2015 v 12:21 | Milllhause |  Bulharské dny
"Prašť mě! Poď!" křiknul jsem na kamaráda, zatímco mě jenom zmateně pozoroval. Křičel jsem na něj během standardní pijanské páteční noci, kdy jsme my tři švarní opilci zavolali čtvrtého kamaráda, aby nás z druhé strany města přijel vyzvednout autem. Protože by pro nás jen tak nepřijel, řekli jsme mu, že jsme se poprali s bandou ožralů. "Jedu!" nezklamal a heknul do telefonu. Jak jsme tak ale na něj čekali, došlo nám, že pro věrohodnost historky bychom měli mít pochroumané obličeje. A tak nás napadlo, že si je navzájem rozbijeme.
Pavel (100), Tomáš (95) a já (64) jsme se postavili do kruhu s tím, že si s každým vyměníme jednu ránu pěstí. Vzhledem k tomu, že čísla v závorce vyjadřují naši tehdejší gramáž v kilech, Tomáš mi nabídnul první ránu. Tu jsem mířil na pravou líci, ale po dopadu mé pěsti to vypadalo, jako by mu na tvář dopadnul právě spadlý dubový list; tedy se nestalo nic.


"Prašť mě, poď!" řekl jsem mu, když byl na řadě on. Tomáš na mě ale jen němě zíral. "Vždyť tě právě praštil," hlesl Pavel.
"Jak to? Nic jsem necítil," nevěřil jsem. Řekli mi, že mi skutečně jednu natáhnul a já se okamžitě svalil k zemi. Tak tam nad bezhybným mnou stáli několik minut, když jsem se zničehonic postavil, podíval se Tomášovi do očí a zařval na něj:"Prašť mě!" Dodneška se mi ta rána nevybavila, ale pamatuju si, že jsem pár dní nemohl jíst teplé jídlo. Přihlášku do Fight Clubu bych tak důsledně zvážil.

Na svá valčící léta jsem si vzpomněl nedávno, protože se naše sedmiletá rozhodla pro krok, ke kterému se kdysi odvážil i Ross Geller. Ten se jednu dobu věnoval krásnému, ale smrtelnému sportu Karate Dó; byla to kombinace karate a tance. Ačkoli se Magi ještě k Přátelům nedostala, dospěla k rozhodnutí, že tahle kombinace není špatný nápad a přihlásila se na hodiny Taekwonda.
Podle všeho nepůjde o žádnou srandu-kopandu; tréninky povedou chlapci z CSKA, kteří na úvodní hodině dali všem dětem (a rodičům) najevo, že hlavní je disciplína a nějaké nimrání tady nebude mít místo. Sedmileté školačky přesto zůstaly stát na místě a nerozutekly se, ačkoli možná jen čekaly na tu první, která vystartuje ze sálu.

Tréninky taekwonda tak bude Magi střídat s baletem a já se nemůžu udržet v představách, jak tuhle kombinaci bude moci jednou zúročit. Vidím třeba otravu, kterého Magi právě kopla do břicha, a zatímco se bude trubec svíjet v bolestech, ona mu vykouzlí jedno elegantní Pas de bourrée.

Naše kvetoucí Sofie

8. října 2015 v 13:38 | Milllhause |  Bulharské dny
Ani Řím nepostavili za den, ale když ho nakonec dostavěli, byla to civilizace na takové úrovni, že se k ní dalších tisíc let zbytek světa jen přibližoval. Ve svém povrchním průzkumu jsem se dočetl, že měli spoustu státních svátků, během kterých se nepracovalo, měli systém sociálních dávek, spousta peněz šla do školství a samozřejmě do armády (odkud se denáry ale hojně vracely hned, jak Římané vykastrovali nějakou zemi) a vůbec se jim tam žilo dobře, dokud měli republiku.
Jak to tam ale vypadalo před volbami do krajských zastupitelstev?, ptám se. Začal se vždy Řím tři měsíce před volbami podivuhodně zkrášlovat a měnit? Obyvatelé se nestačili divit, když byla díra v zemi na cestě vedle školy najednou zasypána a vydlážděna. Zatékající střechy porodních domů byly zničehonic opraveny. Možná dokonce na čas pozastavili zákon proti nošení drahých šatů (Lex Oppia sumptuaria) a tak se mohly dámy, které na to měly, vyparádit.

Před Římem, během Říma i po Římu; už 7000 let existuje město Sofie, ačkoli se tak vždy nejmenovalo. Civilizace odcházely, přicházely, svět se hroutil i vzkvétal, až jsme nakonec došli k tomu, že díru v cestě, která vede okolo Slatinské festivalové haly k parku Reduta, zalepili a spravili teprve, když se přiblížily krajské volby.
Nezůstali jen u toho. Po celé Sofii se opravují zastávky, léta neměnné zkroucené asfalty okolo tramvajových kolejí byly přeasfaltovány a po parcích se pořádají mítingy, během kterých se rozdávají balónky a vafle. Vzdáleně mi to připomíná jedno pražské sídliště, kde prý nedávno okolo tří paneláků vysázeli sedmdesát dva laviček. "Berte, dokud dávám!"
Okolo našeho domu vedou tři ulice, z toho dvě jsou v katastrofálním stavu. Jako by si tam nějací kluci hráli na válku s opravdovými tanky. Jednu z těch dvou ulic pravda před létem oblili trochou asfaltu, takže už tam mohou projet i řidiči osobních aut, ale zasypané to je způsobem, jakoby jim trocha asfaltu zbyla po jiné šichtě a tak si řekli:"Ale tak jim s tou cestou trochu pomůžeme." Možná se taky domluvilo pár chlapů z domu hned vedle té ulice a řeklo si, že se složí dohromady, koupí asfalt a sami si to zasypou, jenomže ten, co měl spočítat kubíky, to spletl, protože započítal jen délku a šířku cesty; ne její hloubku.

Skoro doufám, že ty volby odloží třeba napřesrok, aby toho stihli opravit co možná nejvíc. Všichni víme, jak to bude vypadat další čtyři roky po nich.

Hoax

2. října 2015 v 16:06 | Milllhause |  Bulharské dny
Někteří Číňané říkají, že konec světa nebude tak úplná katastrofa. Jakmile se jednoho sobotního odpoledne zkrvaví nebe, případně se začne propadat země, nebo z nebe začnou padat zelenkavé trakaře, postačí odjet do Bulharska, které je ve vývoji o padesát let pozadu. Vždyť už když Bůh tvořil Zemi, na Bulhary zapomněl (a tak jim dle pověsti dal ze všeho to nejlepší).
Bulharsko jde řečem o svém opožděném vývinu naproti. Nedávno zde začaly sílit řeči o tom, že když je pondělí, tak se vůbec nenacházíme v pondělí, ale v minulém čtvrtku. Sofijský vědecký institut (který shodou náhod sídlí právě ve Slatině (kde sídlím (zatím) i já)), přepočítával poslední dva roky (dvakrát) dny od počátku Anno Domini (AD), tedy od úmrtí Krista Ježíše. Na co nepřišli? Na to, že jsme o čtyři dny vedle, neboli napřed (a ne pozadu, jak tvrdí Číňani).

Proč by vůbec někdo přepočítaval dny? Jeden z průkopníků babrání se v minulosti je německý vědec Heribert Illig, který se ale nezastavil u dnů, nebo let a rovnou tvrdí, že doba mezi rokem 614 až 911 po Kristu nikdy neexistovala. Jednoduše bylo 31. 12. roku 614 a den na to už bylo 1. 1. Léta Páně 911. Tento obří historický podvod má podle Illiga na svědomí tehdejší papež Sylvester II, Otta II (tehdejší vládce Říma) a v neposlední řadě vládce Byzantie Konstantin VII.
No jo, ale proč? Aby si mohli užít oslavy výročí prvního milénia a taky aby mohli vymyslet heroickou figuru pro stmelení davu, tedy Karla Velikého (ano, ten ve skutečnosti neexistoval) a historii ohnout dle libosti. Illig říká, že cokoli, co se stalo v období mezi rokem 614 až 911, se dělo jindy a týká se to všeho: staveb, knih a jiných významných lidí té doby. To ostatní se nestalo vůbec.

Nyní, dnes v pátek 2. 10. 2015, je tedy příští úterý 6. 10. 1718. Já, který jsem se najednou ocitnul ve středověku, budu se cítit zvláštně, zatímco z mého pondělí budu sdělovat dojmy z víkendu lidem, kteří se ještě pachtí ve čtvrtku. Až jednou konec světa začne (pořád ho někdo slibuje, ale furt nic), tak se Číňané ani nebudou stačit divit.