Listopad 2015

Nikdy více po stopách Billy Pilgrima

27. listopadu 2015 v 13:54 | Milllhause |  Bulharské dny
Když už fyzika říká, že cestování časem by šlo leda dopředu, a to ještě s hodně dobrou světlem poháněnou raketou, chtělo by to utěšit poptávku něčím trochu jiným a podobným. Nedávno jsem měl to štěstí a dostal se ke Kurtu Vonnegutovi, kterého kdysi napadlo cestovat tam a zpátky alespoň v rámci vlastního života. Člověk by mohl zavřít oči jako dvanáctiletý, načež by stejné oči otevřel pětačtyřicetiletý muž, který by zrovna slavil sedmé výročí svatby se svou druhou ženou.
Člověk by se mohl ocitnout kdekoli na lince svého života, ať už by to byla ta podzimní vyjížďka na kole v pubertě spolu s Eliškou z vedlejšího vchodu, nebo oslava vlastních šedesátých narozenin anebo bych mohl magické mrknutí oka provést v pondělí osm ráno a přenést se tak k pátečnímu pivku.

Možnost mít vzpomínky na dobu, kterou jsem ještě neprožil, mě nadchlo, protože jsem si jako vždy neuvědomil důsledky. Co když se třeba zítra rozhodnu oslavit svou padesátku? V hlavě se naprogramuju na rok 2034 a mrknu; po otevření očí ale budu pořád tam, kde jsem byl. Zkusím to znovu a soustředěněji, ale magie pro rok 2034 nebude fungovat. V uších mi bude znít, že tohle datum je nedostupné. Zkusím tedy 2033 se stejným výsledkem. Zkusím 2032 a potom každé další datum směrem k dnešku, až se dostanu k roku 2022, které bude konečně fungovat; nakonec mi dojde, že do dalších let se nedostanu, protože v roce 2022 se setkám se zubatou, což není veselé.
Nicméně, nakonec to dopadlo dobře a byl jsem schopný se dostat až k roku 2051. Ocitnul jsem se v sobě, když jsem zrovna šel na radnici pro novou občanku. Pro mou poslední, jak jsem pochopil záhy; na dokladu nebude vytištěné datum platnosti. Jinými slovy mi ten kousek plastu vydrží až do smrti. Ten den v roce 2051 prosedím na lavičce u řeky a každou chvíli se budu očima vracet ke kartičce v ruce a k té pomlčce místo řady čísel pro datum expirace. Vůbec poprvé se budu cítit smrtelný.

O takové vzpomínky z mé budoucnosti nestojím!, vzepřel jsem se. Moc jsem se v mém senilním a neurotickém mozku roku 2051 neohřál a skočil do roku 2025, kdy mi bude jedenačtyřicet a kdy bych měl mít dle mé brožury Neposer to! život pevně ve svých rukou. Opět jsem ale pohořel. 21. června roku 2025 se mi bude moc špatně dýchat. Z části kvůli strachu, z části kvůli romu roubíku v puse a taky kvůli ranám do týla.
Co se tedy stalo. Vzpomínám si na plesnivou nahnědlou zeď s nápisy ve španělštině. Vzpomínám si, že okénkem ve zdi se na kousky stěny promítnou paprsky odpoledního slunce, když ke mně zezadu přistoupí ten Mexičan a dá mi okusit pocit, který nebude muy bien. Ano, v roce 2025 naleznu sám sebe v jihoamerické base. Než abych zjišťoval, jak jsem se tam dostal, rozhodl jsem se vzít myšlenky na ramena a utéct jinam.
Kvůli důkladné Mexičanově práci to dalo fušku se soustředit, ale nakonec jsem zvládnul utéct z vězeňského pekla rovnou do bezpečí mého dětství, do roku 1994; do skvělých časů, ve kterých mě prdel bolela jen v krajních případech a jen po úderu matčiny ruky. Než jsem otevřel oči, uklidnil jsem se a popadnul dech. Zvednul jsem víčka a viděl stíny vlastních malých rukou, kterak se sveřepě drží ohrádky postele. Ohrádky? Něco se mi na tom nezdálo. Trhnul jsem s sebou, když jsem navíc uslyšel šum a vzdychy dalších lidí v pokoji. Ty jsem ale neviděl, protože byla noc a v oknech byly zatažené závěsy.
"On nespí!" vykřikla zničehonic žena mně povědomým hlasem. "Ale. To si stejně nebude pamatovat," odpověděl jí můj otec a já si uvědomil, že jsem přehodil v letopočtu osmičku s devítkou, takže mi není deset let, ale jen pět měsíců a nacházím se v ložnici mých rodičů. Bláto jsem vyměnil za louži.

Když jsem výrazně otřesen opět mrkal a vracel se do mé bulharské přítomnosti, věděl jsem, že jako scifi hrdina jsem významně pohořel. Cestování ve vlastní hlavě tak nechávám jen na Billy Pilgrimovi z Jatek číslo pět. Vzpomínky na budoucnost se pokusím vytěsnit a svým osudem se nechám nadále jen mile překvapit. Třeba tím vyhraným zájezdem do Tijuany.

Telecí léta

23. listopadu 2015 v 20:40 | Milllhause |  Bulharské dny
Ema se ráda koulí po bříšku a brzy se překulí do desátého měsíce. Za těch devět měsíců se naučila čím dál méně spát a čím dál více skuhrat. "Já nešťastná," říká jakoby velkýma očima, kterýma se u nás snaží nabudit právě ten dojem. Není se co divit, špičáky z vesela klíčí a první plyny zmateně pobíhají v nezkušených střevech. Nelze tak jinak, než si pořádně zařvat, nebo někoho (mě) praštit.
Bije mě s čistou radostí; oblíbila si zvuk facky a myslím, že ji dělá dobře i ten pocit, když se její malá dlaň opře do mé líce. Ema je nápaditá a nezůstala jen u toho; taky po mně ráda zvrací. Může to být hned po jídle, a nebo kdykoli jindy. Jednou jsem se vrátil domů, vešel jsem k holkám do obýváku a spatřil Emu v kočárku, jak na mě kouká. Já koukám na ni a oba se na sebe smějeme. Skoro bych ji vzal do rukou, ale..
"Kdy jedla?" zeptal jsem se.
"Před hodinou," řekly mi a tak jsem vzal ratolest do rukou a ona mě ohodila večeří. Protože je Ema ještě nápaditější, než jsem si myslel, nezastavila se ani u toho zvracení a nedávno mě počůrala. Seděla mi na klíně a já ji držel flašku mléka u pusy. V jeden moment ztuhla, zahleděla se do jednoho místa na stropě, po chvíli se uvolnila a pokračovala v sosání. To je ale teplo, pomyslel jsem si já a najednou jsem to uviděl; kalhoty tak divně zpocený.
Kdysi naše fena vešla do ložnice během pár minut, co v ní nikdo nebyl, ve změti prádla našla moje kalhoty a ty mi pochcala. Řekli mi, že to udělala, protože mě miluje. Pomyslel jsem si: co udělá, až mě bude nenávidět?

Jednou mě budou nenávidět taky Ema a Magi. Najednou ve mně uvidí jen prdlouše, který nerozumí hudbě jejich oblíbené kapely Rozmanité varle a který nedůvěřivě zpoza křoví tajně sleduje každého kluka, kterému zamávají. V těch dobách už nebudeme nejlepší přátelé na světě; tedy v dobách, kdy koupím tu speciální lampičku z IKEI, která nepoškozuje zrak a to ani po šesti hodinách výslechu. Výslechy pak budu už zřejmě pološílený provádět pokaždé, co se jedna nebo druhá budou vracet z těch diskoték a rockoték a víkendových chatoték.
Nedávno jsem viděl film, ve kterém armáda implantovala pod kůži vojákům malý čip, který kontroloval jejich vědomí a vůbec. Říkal jsem si, jak příšerný vynález to je, jaký to je nehorázný zásah do soukromí a jak jedinečný instrument to je pro lepší spaní během telecích let mých dcer.
Najednou se situace otočí. Já budu ten, co bude skuhrat a dělat oči, aby dcerky udělaly to, co v nich uvidí. Lidé jim budou říkat, že jen protože je miluju, dělám všechny sledovačky. Ony mě budou svým způsobem nenávidět a prohlašovat, že snad by bylo lepší, kdybych je zase tak rád neměl. Ano, pokud něco neudělám, jednou se z toho zblázním.

To se ze mě mluví Listopad

22. listopadu 2015 v 8:46 | Milllhause |  Bulharské dny
Bude to překrásný den, řeklo si dítě. Brzy jej čekalo podzimní focení pro školní kalendáře na příští rok. Prvňačka Magi se vyparádila do té míry, že se okolo ní během dne sletěly ostatní děti a vychválili ji do nebes; čemuž nikdy neodporovala. Až si v té chvíli pomyslela, jak je život vlastně bezvadně kouzelný. Dokonce si vůbec neuvědomila, jak bude jednou platit účty.
Ve stejné chvíli jsem stál ve frontě jednoho muže, abych jiným předal peníze, které mi celých dvacet sedm hodin říkaly pane. Čekání na bulharských úřadech není kouzelné ani trochu; čekání trvá o to déle, že se tady mnohdy nehraje na fronty, nýbrž na větu Kdo je poslední?. Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc lidí se tak rádo hlásí k tomu, že právě oni jsou poslední. Je to velký rozdíl oproti tomu, než když mi bylo deset; tehdy byl poslední málokdo.
Jediná místa, kde nemusím vystávat frontu, je tam, kde platím daně, nebo teplé trubky; připadá mi, že jsem jediný, kdo za tyhle maličkosti cvaká, protože jsem na těchto místech nikdy frontu nezaznamenal.

Kdysi, když jsem trávil poslední kouzelné dny na střední škole, zeptal jsem se spolužáka Luboše, proč tady vlastně jsme. A on, aniž by o tom dlouze přemýšlel, pronesl:"Abys dostal papír, díky němu práci, platil daně, živil rodinu, zestárnul a zemřel." Nyní se v Lubošově plánu nacházím někde mezi třetím a čtvrtým bodem. Neodbočuji z plánu a jsem tak v klidu.

Taky v Bulharsku nastal mírný klid a moc se toho neděje, až na protesty u parlamentu, ke kterým dochází týden co týden. Někdy se protestuje proti snižování platů státním zaměstatncům, někdy proti státní televizi, jindy proti čemukoli ostatnímu. Na výběr toho mají občané dost a pořád probíhá čekání na to, až někdo nový neotřelý mávne kouzelným proutkem a celá politická mašinérie se začne hýbat pravým směrem k lepším zítřkům, přičemž ze sebe při nastartování setřese všechny bídáky.
Dobráci, bídáci anebo ti, co si ještě nevybrali tým, se ale všichni večer vrací domů, kde si poslechnou zkazky, kterak to dítěti dneska slušelo a jak mimořádně senzační bylo focení, druhá přestávka nebo cesta domů, kam dítě spěchalo, aby se mohlo samo pochválit. Na to po dnu mezi byrokraty člověk někdy zapomene. Po pár minutách doma ale kouzel zbavený den ve čtvrté fázi Lubošova plánu najednou nebolí.

Formován rozvitými větami

12. listopadu 2015 v 15:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Dokázal bych hodinu vykládat o ničem, zvlášť když požiju dvě tři piva. Protože alkohol zabíjí nejpomalejší buňky v mozku, stávám se postupem večera velice moudrým. Druhý den ráno se proto musím zpravidla kousat do pěsti, když si vzpomenu, kolik jsem toho zase nakecal. Taky proto umím ocenit, když někdo mluví jako postavy ve filmech Sergia Leoneho; tedy k věci a jen to, co je nezbytně potřeba. Takové věcné poznámky pak už většinou nezapomenu.

Můj otec mi řekl, že do hospody chodí na čas jen voli, což směřoval přímo ke mně, když viděl, jak spěchám na pivo. Taky mi před jedním rande-vouz vysvětlil, že:"..pokud na tebe nepočká hodinu, tak tě nemá ráda." Nakonec jednou dodal, že golf a sex jsou jediné záliby, které si lze užít, aniž bych je nějak zvláště dobře ovládal. Všechno tohle mi jako poklad svěřil před patnácti lety a stále jsem to nezapomněl.
Při vzpomínce na sex a golf mi vždy vykvete v hlavě hláška Jacka Nicholsona z Přeletu nad kukaččím hnízdem, kterou McMuprphy pronese poté, co se mu nepovede vyrvat ze zdi hydroterapeutickou konzoli:"Alespoň jsem to zkusil." Ani nebudu zabíhat do detailů, při jakých příležitostech jsem už tu větu použil.
Stejně tak se dalším oslím můstkem překlenu k Johnu Irvingovi. Přečetl jsem několik jeho knih a sám se snažím psát. Při tápání mě k dalšímu psaní čehokoli postrkává právě poznámka Irvingova zápasnického trenéra z mládí. Ten jej sledoval při trénincích a pronášel:"To, že v něčem nejsi nejlepší, ještě neznamená, že toho máš nechat, Johny." Nevím, kolikrát jsem tohle řekl sám sobě, ať už jsem psal, nebo se na minigolfu snažil dostrkat míček do díry při skóre PAR +27.

Mám rád nová témata hned v počátcích, kdy je vše řečeno obecně; předtím, než se začnou množit výjimky z pravidla. Jako když mi řekli, že jedna plus jedna jsou dvě. Stačí mi vědět tohle; nepotřebuju vědět, že v 3D do sebe zakrouceném vesmíru to vůbec nemusí být pravda. Často se tak vracím na začátek a postesknu si:"Kdysi jedna a jedna daly dohromady dvě a tím to haslo."
Abych se v tomto světě neztratil, musím využívat lehce zapamatovatelných berliček. Nejez žlutý sníh; nekopej svou sestru do břicha; brambory vař se solí a kmínem; nechoď v noci opilý pozpátku; hned se ze všeho neposer.

Listopadové Bulharsko

9. listopadu 2015 v 18:07 | Milllhause |  Bulharské dny
Mezi bulharským lidem se traduje, že je na tom Bulharsko stejně jako Řecko, jen si toho zatím nikdo nevšimnul. Ceny rostou, zatímco výplaty se hrnou vzhůru jen velice nerady a k tomu denně dochází k fatálním byrokratickým přehmatům. Takže co se stane, když úřednické mlýny melou nejen pomalu, ale k tomu i blbě?

Radomir Radlev zemřel před osmi lety. Zanechal po sobě dceru a pro tu dceru byt. Nějakou dobu před skonem měl přítelkyni, vztah jim ale nevyšel, ačkoli spolu už žili na hromádce. Dnes, o téměř desetiletí později, chodí na adresu bytu pořád pohledávky plateb na jméno expřítelkyně zesnulého otce, takže dnes už dospělá dcera chodí léta vysvětlovat, že s tou osobou nemá nic společného.
Nebo jiná příhoda. Ludmila Lebeda měla kdysi byt, ve kterém žila se svým synem Ivanem Lebedou. Dostali se do finančních potíží a tak byt prodali Cvetance Stojanové. Cvetanka Stojanová o osm let později přepsala byt na svou vnučku Lanu. O další tři roky později Lana byt přepsala na svou (ještě nezletilou) dceru. Dnes, o další dva roky později, soud na adresu bytu poslal upozornění, že za dva týdny si exekutor přijde po movité předměty Ivana Lebedy, který už ale na adrese deset let nežije.
Policie říká, že to je věc soudu. Soud říká, že když Lebeda na adrese kdysi žil a nová adresa je neznámá, nemá na výběr. Víc soudce neřekl.

Mimochodem, policie. Policisté jsou v těchto dnech vynervovaní jindy než více. A více než jindy. Policisté mají v Bulharsku směšné výplaty. To je fakt; pobírají asi 700-900 Leva měsíčně, tedy asi dvanáct tisíc a tedy asi jen o 100 leva víc, než má pokladní v Kauflandu, nebo chlápek na benzínce. Nikdo se tak nediví, že se rozhodli protestovat, když se vláda rozhodla jim snížit platy a prostestovat se rozhodli způsobem, který by skutečně mohl vládu donutit platy nesnižovat. Zatarasili cesty na Orlově mostu v centru města. Tím tak způsobili kolaps v celém centru a taky na bulvárech Tsarigradsko Shosse a Bulváru Bulgaria, což jsou jedny z hlavních tepen města.
Velice jsem se divil, když jsem čekal za jasného odpoledne na autobus domů právě na Tsaigradsko Shosse. Od Orlova mostu jsem byl pět kilometrů daleko, ale přesto doprava stála. Nechápejte mě špatně; podobná zácpa není neobvyklá, zvlášť když už sedm minut prší, ale opakuji, že bylo jasno.
Ukázalo se, že ani v Bulharsku (tak jako u nás) nemají státní zaměstnanci právo konat protesty. Když minystryně vyšla z parlamentní budovy, aby to tisícovce policistů připomněla, dostalo se jí odpovědi, ať tedy zavolá policii, nebo armádu; vojáci protesty už plánují taky. A stejně tak je plánují lékaři, kteří by dokonce měly peníze vracet za to, že příliš mnoho lidí poslali na státem placené léčebné zákroky.

Přesto je venku krásně a Ema řekla první slovo TATA, což ale mohlo být i DADA. Nevím tak, jestli mě volá, nebo jen nadšeně s čímsi souhlasí.

Montér Tolja

5. listopadu 2015 v 18:34 | Milllhause |  Bulharské dny
Montér Tolja, švarný hošík.
Sežral vrbu, vysral košík.

Že mám obě ruce levé se v České republice obecně ví, v Bulharsku na to přišli docela nedávno. Nejnověji jsem pomáhal tchýni prostrčit zdí (bílý) kabel, který její pes toho dne v zápalu hry vytrhnul a ona tak byla bez televize a internetu. Vědom si mého telekomunikačního vzdělání jsem ji přišel na pomoc a začal strkat kabel do malé díry, kterou procházel ještě jeden malý káblík.
"Ten to nepřežije," říkám ji.
"Hlavně tam vecpi tenhle." Oukej, pomyslel jsem si a začal šroubovákem prohlubovat tunel ve stěně. Malý kabel opravdu dlouho nevydržel a hlavní kabel jsem do díry stejně nedostal. Takže mě překvapilo, když jsem zjistil, že bílý kabel ve zdi nebyl už léta, a jen ležel schovaný za lištou. A že ten malý kabel, který jsem rozšlehal šroubovákem, měl právě na starost spojení se světem. Jen jsem pokrčil hlavou nad další z mnoha příhod.

Nemám rád komiky, kteří celou legraci zakládají na tom, že neumí pustit moderní pračku, nebo spláchnout záchod. Nicméně když už o tom mluvíme, tak má funkce coby spouštěče pračky se ze všech funkcí omezuje jen na program 3 (bílé) a 4 (barevné) a výběr teploty. Zbylých 37 funkcí směle ignoruji.
Chvíle muka nastanou, když se objevím opět v bytě rodičů. Tam se nachází mnohem výkonnější pračka a já se v dobré víře třeba rozhodnu pověsit prádlo. Jak se do takové pračky dostat? Přirozeně vycházím z principu fungování mé vlastní pračky, kde prostě zmáčknu tlačítko ON/OFF. Moje pračka po stisknutí ON/OFF povolí a vydá mi prádlo. Matčina pračka se bez upozornění rozhodla prádlo znovu vyprat. Opět jsem jen pokrčil rameny.

Říkám si, že jestli existují strážní andělé, tak ten můj je určitě veselá kopa. Jsou ale chvíle, kdy ho přestane to řechtání se bavit, povzdychne si a posvítí mi na spoje v hlavě. Onehdá jsem koupil skřín. Vysoká do pasu, čtyři šuplíky a na každé straně jedny dvířka. Dal jsem se s chutí do práce a pečlivě ji sešrouboval. O padesát hodin později skříň stála a smontované šuplíky čekaly na straně na velkou chvíli; těšily se na magickou chvíli zásunu.
Nepasoval ale ani jeden. V tu chvíli mi bylo už opravdu smutno; ani pokrčení ramen mě nerozveselilo. "Snažil jsem se!" sděloval jsem marně plánku, podle kterého jsem postupoval.
Stejný večer jsem dcerce a ženě vyprávěl pohádku, kterak si Čech Bulharku našel. A jaká to byla sláva, než si Bulharka všimla dvou levých rukou na čechových pažích. "Bylo nebylo a levoruký Čech se pustil do smontování malé skříně. A když bylo vše hotovo, jen do skříně zastrčil jeden šuplík po druhém," vyprávěl jsem a vstal. Vybral jsem jeden ze čtyř šuplíků, anděl mi nasvítil spoje a šupleto vjelo do skříně jako nůž do másla. Zarazil jsem se. Váhavě a tiše jsem popadnul druhý šuplík a nedůvěřivě přistoupil ke skříni. Šuplík opět bez problému zajel do kolejí. Oba zbylé šuplíky postup opakovaly.
Jestli jsem předtím jen přehodil pořadí, nebo šlo o zázrak, nevím. Každopádně jsem alespoň jednou zakončil den jako hrdina.

Volím, sčítáš

3. listopadu 2015 v 10:31 | Milllhause |  Bulharské dny
Co je nového, krom toho, že oholili holého. V Sofii proběhly městské volby. Bulhaři volili starostu Sofie a potom spoustu dalších starostů do městských částí. Měsíce tak na lidi vykukovaly různé obličeje z plákátů, aby daly na vědomí, že jsou jedněmi z nás. Nebo že jimi kdysi byli (ale teď že jsou na plakátu).
Hlasy sofijského lidu se sčítají pro všechny okrsky a celou Sofii vždy na jednom místě. Po prvním kole tak nahnali do haly Armeec na 6 000 lidí, aby to všechno sečetli. Všichni tihle dobrovolníci příšli počítat, ale nepočítali s tím, že se celé to sčítání malinko protáhne.

Protože žijeme tam, kde žijeme, jsou lidé už velice hákliví na to, když se objeví třeba jen náznak volebního podvodu. Jako onehdá, když se najednou objevil pytel s 300 000 vyplněnými lístky. Bylo to zvláštní, protože se ještě ani nezačalo volit. Tehdy šlo o volby do parlamentu, ale ani "menší" volby nejsou brány na lehkou váhu.
Když se tedy přešlo ke sčítání, zamkla policie moderní multifunkční halu na několik západů a nikoho nepustila ven. Ačkoli zákon říká, že lístky jsou neplatné 24 hodin po dokončení voleb, lidi byli zavřeni uvnitř dva dny a dvě noci. Na průhledných dveřích haly se tak začaly objevovat nápisy jako Pomoc a Zavřeni už druhý den.
Vůbec největší problém bylo nedostatečné zásobování vody a jídla. Lidi tak neměli možnost si zajít pro jídlo, které jim ani nikdo nepřinesl. Krom několika hospitalizací je největší tragédie potrat ženy ve čtvrtém měsíci. Určitě nikoho nepřekvapí, že za celý tenhle fatální cirkus není nikdo odpovědný.
Minulý týden se konal protest proti národní televizi, která se během celého incidentu omezila na zprávy "Probíhá sčítání hlasů", aniž by slovem zmínila, co se v sále doopravdy dělo (jako soukromé televize, s reportéry spícími na místě).

Vzpomínám si, že to nebyl ani týden po mém příjezdu do Bulharska, když kamión na přechodu kousek od našeho domu srazil mladou matku s dítětem. Matka dítě před nárazem ještě odhodila, čímž mu zachránila život, ale sama zemřela. Její manžel nedlouho poté na křižovatku dorazil s pistolí, připravený řidiče popravit (na poslední chvíli jej zastavila policie).
Nedivil bych se, kdyby podobně zareagoval i manžel matky, která potratila kvůli aroganci ať už policistů nebo organizátorů. Myslím, že to je jedna ze zamlžených cest, odkud vycházejí maniaci, kteří vezmou do ruky samopal, vejdou do kanceláře nebo na úřad a začnou střílet kolem sebe. Aniž bych to schvaloval, pomalu jim začínám rozumět.