Prosinec 2015

Vyčistila bys mi zuby?

30. prosince 2015 v 10:30 | Milllhause |  Bulharské dny
Pokud budu jednou starý, rád bych se stal poťouchlým. To je jediné předsevzetí, v jehož splnění věřím. Bude mi třeba zrovna 64, jako v té písničce od Beatles a jaro a léto a raný podzim budu trávit na chatě v lesích spolu s mou ženou, toho času babkou Bubou. Ta bude vyhlášena po celé vsi, jaké umí péct parádní buchty a taky pro její svatou trpělivost s pološíleným neurotikem. A mně nikdo neřekne jinak než dědku.
"Cos to zase zkoušel, dědku?" bude se mě ptát mladý pihatý vrchní v roubené hájence, která bude půl kiláku daleko od mé chaty a kde se objevím v sobotu deset ráno, jen když ve mně bouchnou saze. Ten den ráno se třeba pokusím opravit viklající se lavičku. Se speciálními nástroji pro nemotory, které se začnou vyrábět za nějakých patnáct let, se pustím do zpevňování prken. Babka Buba bude zadělávat na těsto, když uslyší mocné kurva a tak jen rutinně vyhlédne z kuchyňského okýnka a uvidí mne, jak s vyhrnutými rukávy spílám ztrouchnivělé lavičce, zatímco nářadí mám pečlivě seřazené na trávníku.

"Posraná lavička," odplivnu si slovy jako odpověď pihatému vrchnímu, usadím se na židli pro štamgasta s nápisem děděk a vychutnám si hořkou chuť chmele. To, že jsem štamgast, bude jeden z vrcholů mého stáří, protože mít vlastní židli v nějaké fajnové hospodě, nejlépe v pohoří Beskyd, to se hned stárne jinak.
Všechny děti ze vsi budou chodit k nám, jen když tam nebudu, a když tam budu, budou pečlivě našlapovat. Docupitají k okýnku do kuchyně, kde budou na parapetu čekat buchty a za nimi Buba s úsměvem. Pod oknem do kuchyně bude malé sklepní okénko a tam budu čekat já, polodementní dědek s nasazenými upírskými zuby, připraven chytat děti za nohy a děsit je k smrti, protože mi chodí na buchty.
V mé hlavě budu samozřejmě veselý stařík, tolik oblíben všemi. Romanticky se budu po ránu mé krásné babky ptát, zda by mi nevyčistila zuby, zatímco jí budu s nataženou rukou zpoza peřiny podávat protézu. Úplně to dobu vidím před očima.

Povánoční nálada

28. prosince 2015 v 10:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Každý rok se učím něco nového a včera jsem se dozvěděl, že Bulhaři mají stejné tradice jako my, jen je praktikují jindy. Taky v prosinci jedí kapra, ale sní ho už na Mikuláše. Štědrý večer je pak ryze veganský; dokonce opovrhují i českým vánočním salátem, protože jsou v něm vejce a majonéza. Jím ho tak sám a v noci když už všichni spí, z ledničky ujídám šunku.
Když jsem jim vykládal o velikonočním šmigrustu, jen na mě podivně mrkali. "Kluk popadne větev jalovce a tím bije jakoukoli holku, co se namane. Holky jsou pak na různých místech země různě máchány ve vodě a jako výraz díků potom klukům dají najíst, napít a někdy jim i zaplatí." - "To je úplně pitomé," prohlašuje sedmiletá Magi, nakonec se ale ukázalo, že na Nový rok probíhá mrskání i v Bulharsku; jen s tím rozdílem, že kusu dřeva se chápou děti a mlátí s ním rodiče.

Jak děti rostou a jejich mozek jim otevírá dveře k novým argumentům a spekulacím, je čím dál těžší vysvětlit způsob práce jak Dědy Koledy, tak Ježíška. Proč nechává jednomu dítěti dárky na sedmi různých místech a ne na jednom?
"Protože už má své roky a nechce se mu všechny dárky vláčet tam a zpátky. Taky už mu moc neslouží hlava," říkám. Jenomže je to, jakobych drakovi useknul hlavu a z díry se vylíhly dvě nové. "Proč má ta sukně štítek? To Ježíšek nosí dárky i ostatním Bulharům? A co třeba Číňanům?"
Takový sedmnáctiletý Rudy Citron se jednou prodíral dárky pod vánočním stromkem, až se dostal k dárku, k jehož koupi se nikdo nepřiznal. "Kdo mi to dal?" ptal se, ale všichni se jen usmívali a prohlašovali Ježíšek. Nakonec Rudyho začali podezřívat, že si dárek nadělil sám a jedná se jen o další z řady jeho nedotažených vtipů.
S podarovanou knihou Rudyho cesta k osvícení začal obcházet knihkupectví, ale ani jedno nikdy neslyšelo o podobné edici, ani nakladatelství. Rudy se tak na detektivní práci na čas vykašlal a čekal. Čekal, až se přihlásí vtipálek, který mu dal knížku, kterou Rudy mezitím přečetl hned několikrát a která mu otevřela oči a uši; jenomže k přiznání se Ježíšek nikdy moc neměl a u toho taky zůstalo.
Včera jsem viděl smutný živý obrázek, kterak Děda Koleda seděl na lavičce v plném nákupním centru a nikdo mu nevěnoval pozornost. Děda Koleda tři dny po Vánocích, čekající na stížnosti dětí, které nedostaly to, co chtěly.

Tuhle veselou příhodu lze snad přebít jen ohlášením, že Ema už stojí na svých, roztomile se u toho tetelí a v dobré náladě umí vyhrknout větu aide tata, tedy hajdy taťko.

Vánoční mlha

20. prosince 2015 v 14:15 | Milllhause |  Bulharské dny
Na Sofii padla mlha; je slunečno, ale je mlha. Když je zamračeno, není po mlze ani památky, ale když je slunečno, má mlhy každý dostatek. Pro ilustraci nálady: za dvaapadesát měsíců v Bulharsku je tohle už třetí (!) článek s mlhavým motivem. Pamatuji si dva roky zpátky, jak jsme tady měli ultimátní mlhu po tři krásné slunečné týdny. Přivolal ji na nás zřejmě nějaký makedonský šaman, protože jen co se tehdy po třech týdnech paní mlha odebrala ze Skopje, usídlila se o dva dny později v údolí zvaném Sofie. Teď na tom tak špatně ale nejsme, protože se mlha zpravidla během dne rozpustí, potažmo rozežene. Zpravidla se tak děje kolem čtvrté hodiny odpoledne, tedy zpravidla ve chvíli, kdy slunce začne zapadat.
Po sněhu asi jako všude jinde v Evropě není ve městě památky. Jen jednou přišel mrak, po dva dny objímal vrcholek Vitoši a zanechal po sobě bílou čepici. Jo a ke konci listopadu jsem jeden večer venčil psa, když z nebe začaly padat malé sněhové vločky, ale spíš takové jehličky; nepřežily ani do rána. Vypadá to tak na další suché Vánoce, které si já osobně vždy užiju více než svátky na blátě. Pisálek říká: buďto sníh, nebo sucho.

Vánoce. Za čtyři dny dojde ke Štědrému dni a tak mě napadlo, že bychom si mohli pořídit vánoční stromek. Protože ale v rodinném životě není nic příliš jednoduché a každý má potřebu říci svou, žádný nemáme. Můj návrh byl vzít jeden z živých stromků, co prodávají kousek od Nového slatinského trhu, kde trhovci postávají na chodnících ohraničených mladými jedlemi. Ty stromky už jsou stejně na cestě k uhynutí a tak chci jejich úhynu dát smysl. Jenomže potom moji milou napadl krásný nápad koupit stromek, který bychom mohli po svátcích vložit zpátky do země, tedy stromek s kořeny, který ale u toho Nového trhu neprodávají. Tím ta konverzace skončila. Měl jsem strach tam zajít na vlastní pěst a jeden stromek koupit, ale vzmužil jsem se a požádal o svolení. Povolení jsem skutečně dostal (spolu s rozpočtem) a dnes tak pro něj zajedu. Problém číslo jedna "vánoční strom" jsme tak vyřešili jednou provždy pro tyhle Vánoce.
Problém číslo dvě "ozdobení stromku" stále visí ve vzduchu. Určitě ho budeme chtít nazdobit, pro kteroužto příčinu jsme už loni koupili celou sadu rozmanitých předmětů, které na stromek hodláme naházet. Všechna ta zdobítka a cetky jsem po loňských svátcích hodil do jedné tašky, aby se nám něco nepoztrácelo, letos ale nemůžu najít tu tašku a tak se nám neztratilo něco, ale všechno.
Ačkoli nebudou moc vidět, mohly by to přesto být ideální Vánoce.

Ideálně v Sofii

18. prosince 2015 v 14:09 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsem to naposledy kontroloval, a kontroluji to každý den, tak nám před domem neprojížděly tanky. Cestou do práce jsem potom narazil na jedinou barikádu, ale ta už na stejném místě leží celá léta; opuštěná dělníky se stala součástí našich životů. Jediní vojáci v ulicích jsou ti, kteří nesměle vykukují z kasáren, které se kousek od mé práce opravují a renovují a vůbec začaly vypadat jako sanatorium křížené s nákupním centrem.
Lidé se v ulicích nenapadají bezdůvodně kvůli zvolenému účesu nebo víře a pokladní v obchodech se vžy ptají, jak se mi nakupovalo. Odvoz odpadů funguje bezchybně na denní bázi, ať už pro odpad přijede zelený náklaďák, nebo člověk s povozem. Nebýt těchto třídičů, v odpadcích bychom se na některých místech města brodili.
Na internetových mapách vyšly nové fotky Sofie, takže je vidět, jak je zde všechno stejné jako na předešlých snímcích. Dokonce jsem tančil okolo google auta, když kolem mne projíždělo; žel na internet jsem mou vkusně oplácanou figuru nedostal a pro ukojení pocitu být viděn musím pokračovat ve vkládání těchto terapeutických textů na jedno použití.
Letos bylo teplo a hezky. Každou letní noc jsem trávil na balkóně při pohledu na hvězdy v tiché čtvrti Slatina, popíjel studené pivko a povídal si s družkou, zatímco naše děti pokojně oddychovaly v postelích a lámaly si hlavu nad způsoby, jakými mě zítra naštvou. Zkouší podle nich nové triky a neví, že ty triky byly prohlášeny za staré, ještě když Karel IV. řídil Evropu. Rodičovství je jako práce operátora, který má na svém malém stolíku manuál se všemi položenými otázkami a odpověďmi na ně. Přesto mě dokážou zaskočit. "Proč tě vůbec zajímá, co chci a jak je to drahé, když mi dárek donese děda koleda?"
Život se tedy jeví jako ideální, pokud na to má jeden vybavené oči.

Jako Forrest Gump

13. prosince 2015 v 18:52 | Milllhause |  Bulharské dny
Říká se, že kdo si pamatuje šedesátá léta, tak v nich nežil. Většina lidí, co znám, by se v nich asi hodně bavila, nebo protestovala, nebo sexuálně experimentovala, nebo střílela, nebo záhy umřela. Já bych ale zřejmě chodil do práce od devíti do pěti a kupoval si vinyly. Takhle divoce bych to pojal a až po letech bych si možná uvědomil, v jaké době jsem doopravdy žil. Mám pocit, že stejně slepě žiju na Balkáně.

Mezi lidem se vedou řeči, že žijem ve svobodném státním aparátu jen do chvíle, než si někdo otevře ústa. V politice se ale nevyznám a v té bulharské už vůbec ne. Nedávno jsem byl zase v taxíku, kde si sedám dozadu (protože se tam cítím důležitě) a ten taxikář u poslechu nočních zpráv začal štěkat na rádio.
"Kreténi, sami už nevědí, koho chtějí odtama (z parlamentu) vyrazit, a koho tam dosadit," rozčiloval se. "Protesty..!" zvolal sarkasticky a nechal to slovo viset ve vzduchu, jakobych na něj měl navázat vlastním monologem. Být zaujatý Bulhar a vědět o čem je řeč, snad bych se i přidal. Protože jsem ale blbeček z Moravy, který si o politice už radši ani nečte, protože má pak špatné spaní, mlčel jsem.
Přitom znám lidi, kteří v Bulharsku vystudovali univerzitu, ale léta čekají na titul, protože krom studia nahlas vyřvávali proti způsobu řízení republiky. Mluví se i o případech, kdy policie vlezla některým aktivistům v noci do bytu, zmáčkla je tam a před celou rodinu jim obuškem vyslala zprávu, aby tolik nemluvili. Sám nevím, kdy a čemu mám jak moc věřit, a tak chodím do práce, poslouchám muziku z těch šedesátých let a připadám si jako ve filmu Forrest Gump.
Robert Zemeckis říkal, že když ten film dělali, nechtěli z něj dělat politické prohlášení, ačkoli se dotýkal rasových nepokojů v Alabamě, Vietnamu nebo hippie protestů. "Ukázali jsme tu dobu tak, jako by ji viděl Forrest Gump," řekl zhruba. Někdy si tak připadám taky, a nejen proto, že mi na střední škole opravdu přezdívali Forest a mé družce odmala nikdo neřekne jinak, než Buba, což by si někdo mohl vyložit dokonce jako znamení.
Ale co. I kdybych životem opravdu proběhnul po gumpovsku a ze všeho důležitého zaregistroval jen ždibec a to ještě špatně, taky to nebude k zahození.

Ve stínu a bez koulí

3. prosince 2015 v 6:54 | Milllhause |  Bulharské dny
Moje krejčí si zřejmě myslí, že mám velké koule. Dokonce mi už ani nevydává potvrzení o přijetí zboží. "Já si tě pamatuju," říká vždy, když přijímá k opravě další potrhaný kousek oblečení a nemá se k podepsání lístku. Jednou jsem k ní během krátkého období donesl několik mých kalhot, vždy s dírou v rozkroku. Od chvíle, co jsem donesl už asi čtvrtý rozpáraný model, se začala usmívat způsobem, jako by mě chytla při inkognito pojídání dortu v zastrčeném koutku cukrárny v cizí čtvrti v době, kdy jsem byl na dietě, a rozhodla se, že o tom nikomu nepoví.
Když si na mě někdo cizí vzpomene, lichotí mi to. O mně se říká, že by si mě nezapamatoval ani třídní učitel. Splývám poklidně v davu, jako jedno z těch veselých dětí bez tváře v klipu Another Brick in the Wall od Pink Floyd. Jak byl ale Chandler Bing najednou sexy ve státě Oklahoma, já se zřejmě stal zapamatovatelným v Bulharsku. Nutno přiznat, že tomu sám přihrávám tím, že mluvím bulharsky jako rodilý Afričan česky. Mou rozdílnost mi zvěstovala i moje milá; říkala, že na balkáně budu za exota už jen jako blondýn.

Tak moc jsem chtěl občas udělat na někoho dojem, že jsem sabotoval původní záměr. Jednou mě pozvali na pohovor do call centra pro jednu banku. Vedli se mnou diskusi na téma telefonátů s nabídkou produktu, a tak jsem se rozhodl, že směle prohlásím, jak ty telefonáty nenávidím. Dodnes si pamatuji, jak jejich obličeje znejistěly, protože podobně debilní prohlášení od aspiranta na pozici v call centru ještě neslyšeli. Pohovor proběhnul v září, jednalo se o práci na celý říjen a v listopadu mi napsali, že mě neberou.
Byl to jen měsíc předtím, co jsem na jiném pohovoru dal vědět, že o tu práci moc stojím a že plánuju v budoucnu opustit zemi a cestovat (nevzali mě ani tam). Jakoby ego chtělo kopnout do dveří a navzdory průseru se proměnit v nezapomenutelnou osobu se jménem. Ukázat, že mám velké koule a na chvíli překročit vlastní stín. Není to ta cesta, po které se vydali lidi jako Andreas Lubitz, James Holmes a každý z puberťáků, co do školy donesli samopal?