Leden 2016

Nudný leden

27. ledna 2016 v 16:25 | Milllhause |  Bulharské dny
Než čekat na to, až prožiju něco zajímavého, budu psát o tom nezajímavém. Tož..
Bulhar říká: na konci ulice zatoč nahoru. Neznamená to zapnout trysky a s autem vzlétnout, ale zatočit; třeba doleva, nebo doprava. Bulhaři totiž slova nahoru a dolů používají jako určení směru stejně jako doleva, nebo třeba rovně. Očevidně mu všichni rozumí. Když postavíte deset Bulharů na rozcestí a pošlete je nahoru, vyjdou stejným směrem, zatímco já budu jen koukat zleva doprava. Až jednou pochopím tento navigační pokyn, budu si moci směle říct, že už umím bulharsky. Zatím tak jen vždy letmo vzplanu, když mi někdo řekne, abych šel dolů, zatímco žádné opravdové dolů okolo není.

Chvíle pro veselou historku: Nikdy jsem si nepotrpěl na prášky a léky, ale někdy není zbytí. Protože jsem v lednu kašlal jako zkušený kuřák, který spí s marlborkou přilepenou k zubům, naordinoval mi doktor tři prášky. Dva jsem měl brát jednou denně, a ten třetí třikrát denně a všechny jsem měl spolknout na prázdný žaludek, přičemž mezi užitím jednotlivých pilulek jsem měl nechat alespoň tříhodinové okno a po požití ještě držet půl hodiny půst. V lékárně mi spolu s léky nedali zároveň algoritmus, podle kterého bych si naplánoval požívání stravy; zabralo mi tak pár dní, než jsem si naplánoval tři dvacetiminutová okénka, ve kterých jsem se musel rychle najíst; jinak bych byl hlady až do večera.

Zatímco v takové Zimbabwe začali před pár lety instalovat první eskalátory, v Bulharsku začínají čím dál více instalovat mašiny pro pořadové lístky. Na více a více místech už se nemusím ptát, kdo je poslední, ale jen čekat, až na tabuli pípne moje číslo. Myslím, že to je geniální nápad. Stejně tak počítač času, kterých na křižovatkách ukazuje, za jak dlouho se rozsvítí zelená, nebo na zastávkách, za jak dlouho přijede který autobus. Přesto se najdou zastávky, kde není nejen počítač času, ale ani jízdní řád. Stejně tak jsou místa, jako banky, nebo čekárny u doktora, kde se nestojí ani fronta. Lidi prostě čekají různě rozmístěni po ploše. Většinou jsem ale jediný, koho to stresuje.

Z domova: Malá jedenáctiměsíční Ema už stojí. První dny jsme se dmuli pýchou a celá ta věc nám připadala roztomilá. Když ale ani po dvou pohádkách a v deset večer nehodlá usnout, ale naopak se nadšeně drápe po stěnách postýlky, ztrácí tenhle pokrok kouzlo. Čím víc ztrácím nervy, tím je štastnější. Ema ale nejenom že stojí, ale taky umí říct r, respektive rrrrrrr. Nevěděl jsem, že v tomhle věku je možné tohle písmeno vyslovit, ale už to tak bude. Jaký je další krok? Jedině zvukomalebná řiť.

Protože je z toho letos leden, na který si za třeba takových sedmadvacet let ani nevzpomenu, dá se vždy mluvit alespoň o počasí. V Sofii nasněžilo, pak to zamrzlo, teď to taje, a co stane v budoucnu, se neví. Sám jsem předpověď počasí přestal sledovat. Jediné, co ale téměř vždy funguje, je kontrola počasí v České republice. Když jsem do Bulharska odjížděl, říkali mi, ať se připravím na jiné klima:"Studenější zimy, teplejší léta," povídali, že mu hráli. Když je třeba v pondělí v Ostravě bouřka, vím, jak se v Sofii ve středu obléct do práce. To, co se děje ve středu Evropy, se děje na Balkáně o cca 52 hodin, nebo 20 let, později. Ale tiše; lidi na to ještě nepřišli.

Poslední veselé dny

4. ledna 2016 v 13:14 | Milllhause |  Bulharské dny
Rozhodit se nechám snadno. Je to jednodušší, pokud dá člověk na sny, ba co hůř, na pocity. Měl jsem poslední dobou pocit, že se něco stane. Jenomže jsem nevěděl co, a tak jsem se sevřeným žaludkem jen opatrně našlapoval po světě, jakoby na mě za každým rohem čekal jeden nadržený zubař.
Pak mě ale zničehonic napadl první rým do mé nové (první) básně haiku. Zní Mám něco v prdeli, zdá se, a zřejmě byl inspirován jedním snem o Bradu Pittovi. Zdálo se mi totiž, že si Brad vyjel se svou ženou Angelinou pod stany do zamlžené horské krajiny. Když šel ale Brad Pitt pro vodu, znásilnila ho tlupa horských nýmandů a to rovnou před Angelininýma očima. Od té doby bylo všechno v jejich rodině jinak. Dokonce jim nepomohl ani ten starý Indián, který v horách tu vodu prodával. Po setkání Brada Pitta s indiánem jsem se vzbudil, ale zvláštního pocitu a myšlenek na pochroumaný anál jsem se nezbavil.
A nakonec jsem šel dneska do práce a od rána mě skutečně bolí prdel. V Sofii nám trochu nasněžilo, mé boty (na podrážce kluzké) si v obchodním domě nerozuměly s pásem pro sestup do nižšího podlaží. Navíc, snad jako praktický vtípek, byl ten pás puštěný poprvé v opačném směru. Vešel jsem na pás jako tolikrát předtím a pro zlepšení nálady se před potěšenými zraky kolemjdoucích pustil do imitace zloděje Marva z filmu Sám doma 2, kterak tančí v louži rozlitého oleje a snaží se zachytit balanc. Stejně jako Marv jsem to nezvládnul a prásknul s sebou o zem. Těžko pak nedat na pocity, když jsem poslední dny měl pocit, že se něco stane a nakonec jsem si tu řiť opravdu narazil.

Taky mám pocity a vidění, že žiju na vrcholu blaha a to že jednou skončí. Obědvám mezi tlupou neznámých tváří v restauracích různých fast foodů v obchoďáku a představuju si, jak třeba za rok tam nikdo rotovat nebude, protože bude válka. Žádná veselá nákupní hudba, ale rozbité okenní tabule a rozkradené butiky. Ve firmě nás namísto dvou set lidí bude pracovat jen třicet a to půjde vesměs o dobrovolníky. Většina kolegů bude rozeběhlá po světě, ať už u svých rodin, nebo na frontách.
Hamburgery na oběd, pokojné usínání v tiché čtvrti nebo možnost se projít beztrestně po ulici se bude najednou jevit jako sen. Ale třeba nebude hned tak zle.