Únor 2016

Experiment

23. února 2016 v 18:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Zrovna jsem vyzvednul Magi ze školy, do baletu zbývala asi hodina a půl a protože bylo hezky, šli jsme na prolézačky. Magi si hrála s ostatními dětmi a kousek dál ode mne štěbetaly matky. Byla polojarní únorová středa a protože jsem tam seděl sám, naskytla se mi možnost se (opět) zamyslet.
Několikrát v životě jsem se cítil jako jediný v hloučku jiných, koho nepozvali na nějaké školení. Ten pocit se mi vrátil při pozorování dětí v tom parku a pomohl mi dojít k prozření. Vše začalo malým klukem s kameny. Na dětském hřišti to vypadalo přesně dle rčení holky spolu a kluci sobě; tohle se od mého dětství nezměnilo.
Kluk s kameny byl červený v líci, jak běhal okolo a sbíral všechny ty kameny nebo kousky rozbitých dlažebních desek. Jak je tak seskupoval pod klouzačkou vedoucí do díry po písku, začal zajímat i okolo skotačící holky. Jedna z nich se po chvíli osmělila, přistoupila k němu a chvíli jej shůry sledovala. "Co to děláš?" zeptala se a poklekla. Neslyšel jsem odpověď, ale musela být geniální; představuju si Život nemá smysl, nebo tak něco. Hned na to se okolo něj totiž shlukly všechny ostatní holky, a zatímco on vyrážel na další a další výpravy za dalšími kameny, ony se staraly už o donesené šutry. Po ostravsky sem čuměl jak puk.

Pamatuju se, jak mi kdysi říkali, že nejjistější způsob, jak sbalit holku, je si jí nevšímat (i noticed you noticing me noticing you). Samosebou jsem to vyzkoušel, ale nedostalo se mi žádného výsledku. Holky, ať už jsem to zkoušel v hospodě, nebo na zastávce, si toho vůbec totiž nevšimly; tedy toho, že si jich nevšímám. Možná jsem na to šel špatně. Nebo jsem neuspěl, protože na dva metry daleko vidím hovno a nepoznám, kam se kde holka dívá (na mě, nebo sloup za mnou]. A možná mi to špatně vysvětlili a nejde o to si jí nevšímat, ale udělat se zajímavým; zrovna jako ten mladý kameník.

Když jsme s Magi z parku odcházeli, měli jsme pořád čas zastavit se ještě v jiném parku blízko baletní školy. Přišel čas experimentu. Cestou jsem Magi, která měla další den narozeniny, řekl, že mám pro ni doma připravený jeden dárek, který uvidí už ten večer, protože jsem ho neměl jak zabalit (přestěhoval jsem jí pokoj).
"Proč jsi ho nezabalil?"
"Je to nemožné, je příliš velký," dráždil jsem hada bosou nohou. Magi ta indicie úplně pobláznila a hned se s tím po příchodu do parku číslo dvě svěřila ostatním baletkám, které se na mě sesypaly jako vosy. Najednou jsem byl hvězda a to hlavně proto, že jsem jim neprozradil, co za dárek to je. Jen jsem pomalu přidával pod kotlem a házel na ně Vyrobil jsem jej vlastníma rukama nebo Je naprosto nemožné jej odnést.
Takže nejde o kameny, protože ty holky v parku číslo jedna netušily, proč je ten kluk sbíral. Nejde ani o to si jich nevšímat. Jde o to udělat se zajímavým. Došlo mi to pozdě, ale přece.

Dítě animovaného filmu

21. února 2016 v 15:46 | Milllhause |  Film
Mám rád rým z písničky Woman od Johna Lennona. Zpívá tam Woman, I know you understand the little child inside of man.
Nevím, co by na to řekli ostatní klukomuži, ale já se v tom vidím. Pořád musím krmit duši dítěte, takže když mám třeba nervy v kýblu, nebo se zrovna dodívám na dospělácký film o zneužívání dětí, musím se spravit animovaným filmem. Poslední dobou mám ale pocit, že se témata dětských a dospělých filmů tak trochu stmelují a už není kam utéct.

Když jsem byl malý, koukal jsem na Kačery a Gumové medvídky. Nebyla tam žádná smrt, žádné sociální drama. Když ale sleduju ty dětské filmy teď, stane se, že znejistím, jestli některé pasáže do těch filmů patří. Zřejmě patří, ale to neznamená, že jsem nepokrčil obličej, když se ve filmu Vzhůru do oblak objeví ta slavná pasáž Married life, ve které se dvě malé děti během tří minut promění v jednoho starého vdovce. Říkal jsem si, jak to takové děcko snese?
Když třeba Luis C.K. poučil svou osmiletou dceru, že jednou umře, prý to s ní zamávalo, a to se jen zeptala, jestli bude Země navždy kroužit okolo Slunce. "Jo, do chvíle, než Slunce vybuchne," řekl jí. "Ale klid, to stane, až hodně dlouho potom, co budeš mrtvá. A spolu s tebou všichni, které miluješ."

Nedávno jsem slyšel popis filmu, kterak v první scéně zabijí matku s většinou jejich dětí. Přežije pouze manžel a jeden syn; manžel je ale poznamenaný fobiemi ze všeho, co existuje a syn je invalida. Když syn trochu vyroste, unesou ho a jeho otec se tak vydává na dlouhou cestu spolu s jednou schizofreničkou, aby syna vysvobodil. To se nakonec opravdu stane, ale třeba vraha jeho ženy nevypátrají. Jmenuje se to Hledá se Nemo.
V jedné z posledních scén ve filmu Toy Story 3 hlavní hrdinové skončí ve spalovací peci. Pokouší se zmatečně dostat ven, ale po chvíli jim dojde, že tohle je vážně konec a smíří se se smrtí; chytnou se za ruce a čekají, až to přijde. To v příbězích z Kačerova myslím nikdy nebylo, a i kdyby, vždy jsem věděl, že ten pád letadla Rampa Mekkvak přežije.

Sám sobě hned ale namítnu Moment, to přece není pravda. Co nájemná vražda Sněhurky, nebo smrt Bambiho matky? Vždyť všechny ty bratří Grimmů pohádky nebyly pohádky, ale horory. Takový Jeníček a Mařenka je příběh pro parádní drama, potažmo thriller.
I Honza málem králem mi momentálně přijde dost aktuální. Líný syn, hovící si v mama hotelu, je konečně vykopnut do světa. Tam s mírnými kotrmelci (jak to tak bývá) uspěje. Příběh odkáže na karmu (když dá Honza buchtu chudákovi, který se potom zničehonic objeví v lese a ukáže Honzovi popadané stromy) a taky napoví, abychom nevěřili ve sliby, i kdyby byly natištěné černé na bílém (když Honza přiměje mluvit princeznu a měl by dostat jak ji, tak i půl království, načež mu král hezky vysvětlí, že ho vyplatí, protože tu pro něj není místo). Nakonec vše skončí zpátky u matky, kde si navíc Honza nakvartýruje holku. Klidně to mohli natočit dneska.

Takže pohádky ve své podstatě drsné byly vždycky; vždycky říkaly dětem hezké příběhy s pomyslně zdvihnutým ukazovákem ve druhém plánu, jen už se jim neříká pohádky, ale dětské filmy. A já jsem zřejmě jen měkejš potažmo hnidopich a prdlouš.

Má to cenu!

15. února 2016 v 15:17 | Milllhause |  Bulharské dny
Když mi bylo 20, jediné, co mělo opravdu cenu, bylo se dobře opít. Třeba i dvakrát za večer. Když mi je teď 32, jediné, co má opravdu cenu, je usnout večer s vědomím, že v poklidu spí i všechny holky v bytě. Ale když jsem byl pidiškvrně, jediné, co mělo opravdu cenu, bylo něco roztřískat a pořád a znovu zkoušet hranice rodičovské trpělivosti. Mám ten dojem, že se malá Ema nachází právě v této fázi.

Ema je omámena technikou. Když byla ještě docela malá, nemohla odtrhnout oči od lamp; jako malý komárek sosala očima světlo nebo se jen kochala uměleckým ztvárněním a visícím potažmo nepadajícím motivem.
Jak rostla, přesunula svou pozornost k žehlicímu prknu. Kdykoli mohla, bouchala do něj a všelijak se radovala z jeho přítomnosti v pokoji. Jejich vztah jsem musel ukončit poté, co se Ema začala sama přesouvat po bytě, a hrozilo, že jí ten vztah spadne na hlavu, protože prkno pořád podkopávala chodítkem.
Čekal jsem, že pozornost tak konečně přesune k hračkám, ale chyba lávky. Jediné, co může ukojit její zvědavost, je technika. V obchodech nabízí už opravdu všemožné výmysly, jak dítě zabavit, ale nic se nevyrovná šňůrce. Ema si myslí:"Taková šňůrka, potažmo kabel, má hned dva konce. Může viset, ale taky různě ležet nebo se kroutit. Je možné na ni udělal uzel, ale zároveň je možné na ni uzel neudělat. Ani nezmiňuji to, že se některé šňůrky dají někam strčit a že některé zvlášť speciální šňůrky mají dokonce konce tři."

Potom jsou tady dálkové ovladače a telefony. Tlačítka dávají okusit pocit neomezené škály možností a tak je zběsile mačká a skotačí napříč universem televizních kravin. Potom na stole zahlédne telefon, ale to už má Ema smůlu, protože se mi nechce kupovat nové mašiny, když jsem ty staré ještě nesplatil. Nemůže tak s nima práskat o zem.
Vůbec nevím, odkaď se její láska k technice bere, když třeba já mám k technice nenávist, protože mám důvodné podezření, že mě pravidelně zesměšňuje. Proč se mě počítač třikrát ptá, když chci něco zkopírovat, zatímco když omylem stisknu restart, je za vteřinu vše ztraceno?

Někdy nezbyde nic jiného, než pračka; zvlášť program 4 pro barevné prádlo, kde skutečně akce střídá akci. Ema dokáže před pračkou stát nehnutě i několik desítek minut (vyzkoušeno). Jakoby ji barevné oblečení během ždímání dodávalo až surreálný zážitek. Je ale potřeba pečlivě odhadnout Eminu náladu. Například minule jsem pračku přecenil a pustil program 2; skutečně nudnou záležitost bílého prádla. Program 2 je taková režisérská verze programu 3; oba jsou zde pro bílé prádlo, ale program 2 nabízí spoustu dalších momentů, které jsme viděli jinde a v barvě. Neříkám, že je vyloženě špatný, ale člověk na něj musí mít náladu. Ema ji neměla a dala to hned najevo, že tohle už pro ni nemá cenu.

Co v takové chvíli zbývá? Vytáhnout zcela poslední eso z mozku. Nejdříve člověk musí prověřit, zda jsou zataženy záclony. A potom přijde kreace kroků, tance a skoků, prakticky kombinovanými se zvukovým doprovodem a Eminým nadšeným skandováním, protože je svědkem toho, co vidí jen jihoameričtí indiáni, když jejich šaman povstane a křečovitým tancem okolo ohně se rozhodne přivolat déšť. Chovám naději, že si to Ema nebude pamatovat v dobách, kdy se její cenový žebříček začne měnit.

Slepec z podchodu

12. února 2016 v 11:16 | Milllhause |  Bulharské dny
Dneska ráno jsem viděl něco, na co nikdy nezapomenu. Vypadá to, že nikdo jiný ten úkaz nezaznamenal, ale já se otočil po směru toho člověka a zůstal stát na schodech podchodu jako opařený. Najednou se mi vrátily myšlenky z mých šestnácti let, kdy jsem hltal knížku Stephena Kinga Srdce v Atlantidě. Někdo říká, že je o traumatech z Vietnamu, někdo že je o dětství; mnou nejvíce cloumala ta tenká hranice, mezi tím se zbláznit nebo nezbláznit, když mi osud podkopne nohy.
Byla tam pasáž o (bílém) chlápkovi, který měl ženu a dům. Každé ráno přišel v obleku do své kanceláře, šachtou se potom přesunul do jiné kanceláře, zde se zamaskoval a šel žebrat na ulici coby slepý černoch. Takhle si vydělával a zároveň sám sebe trestal za hříchy z mládí. Od té doby jsem už z hlavy nikdy nevytěsnil myšlenku, jako moc daleko od ulice jsem já sám. Dvě výplaty? Jednu tragédii? Nebo stačí být lenivý? Je možné, že na ulici skončí pracovitý člověk? Kdo ví, třeba na to nikdy nepřijdu.
Několik lidí z ulice si pamatuju; třeba muzikanta z podchodu banky v centru Ostravy, kterého jsem tam vídal denně v roce 2003. Jedno ráno se tam ale neobjevil a od té doby jsem ho neviděl. Třeba se přesunul do jiného podloubí, třeba ho náhodou načapal kolega z olomoucké firmy, kde ve skutečnosti tento chlápek píchal odpolední směny.
Musím přesmýšlet, kolik z těch lidí opravdu musí na té ulici být a kolik z nich to chápe jako zajímavý přivýdělek. Když se narodila Ema a my jsme si ji vyzvedávali z porodnice, cestou k autu na parkoviště nás doprovázel zpívající cikán, který doprovázel sám sebe na heligonku. Vadil mi, ale peníze jsem mu stejně dal, protože oceňuju to, že nekrade, ale něco dělá, namísto aby jako většina ostatních měl plnou pusu řečí, jak něco nejde.

Ale zpátky k dnešnímu ránu. Čtvrtým rokem dělám ve firmě, která sídlí vedle nákupního střediska. K tomu se mohu po výstupu z autobusu dostat jedině podchodem. Na schodech do tohoto podchodu vídám takřka pravidelně slepce. Stojí vzpřímeně a nehnutě hledí vpřed, zatímco drží v pravé ruce umělohmotný kalíšek z automatu, do kterého mu kolemjdoucí vhazují drobné. V levé ruce drží bílou slepeckou hůl a při cinknutí další mince v kalíšku vždy uznale pokývne, poděkuje a popřeje pěkný den.
Dnes jsem ho viděl, jak obratně a mávajíce slepeckou hůlkou vyskakoval schody. Zastavil jsem se a sledoval ho. Na chodníku u podchodu, kde je budka a lidi čekající na spoj, se orientoval bez potíží, aniž by slepeckou hůl použil. Ten člověk není slepý, věděl jsem, když se zrovna vyhnul lidem, kteří mu zkřížili cestu. Byl jsem překvapený asi tak, jako může být jen slaboduchá hladová pornoherečka, která právě pochopila, že od produkce nedostane k obědu sendvič, ačkoli se to slovo zcela jistě vyskytovalo ve smlouvě.
Možná má ten slepec trauma jako ta postava z knížky a stáním na ulici sám sebe trestá. Nebo jen to opravdu jen podvodník, který mě stál tři leva. Tak jako tak, není třeba být zvlášť uražený, protože jsem jen titěrná vedlejší postava; příběh falešného slepce není můj příběh.

Všude dobře

10. února 2016 v 19:33 | Milllhause |  Bulharské dny
Venku bylo hezky a tak moje milá popadla naši dcerku a šly na procházku. Tedy, šla jenom jedna; druhá (ta menší) se jen vezla, protože ještě nemá rok a její krok je stále nejistý. Venku bylo docela teplo na to, že byl leden a docela hezky na to, že ještě ráno nebylo vidět na krok. Krok střídal krok, až se zanedlouho ocitly v parku; v místě naplněném klábosícími matkami, pokud sem zavítáte v dopoledních hodinách. Štěbetárna, tomu někteří říkají.
Dítě se jí ztratilo ani ne za dvacet minut po příchodu, ačkoli ztratilo není správný výraz; někdo nám malou ukradnul. Kočárek stál na stejném místě. Milá jej stále houpala a po delší urputné řeči s kamarádkou Ninou ledabyle, jako stokrát předtím, do kočárku nahlédla. V té chvíli ji na moment přestala cirkulovat krev v žilách, protože kočárek zel prázdnotou. Odkopaná dečka a ožužlaná hračka motýlka. Nic jiného po malé nezůstalo.
V té chvíli milá uslyšela hysterický řev MAMO. Jenomže se ozýval odevšad; milá nebyla schopná určit směr. Vykašlala se na kočárek a rozběhla se směrem, kterým byla zrovna otočená. Zaostřila oči, až ji bolely a snažila se najít toho, kdo s malou utíkal, jenomže v parku byl klid, až na ten vřískot nesoucí se vzduchem. Vřískot, co se pomalu vzdaloval, až se najednou ztratil; jakoby někdo zničehonic zvednul jehlu kroužící po vinylu. Najednou bylo v parku ticho a slyšet byl jen šelest větru ve větvích spolu se štěkotem venčících se psů. Oni mi unesli…, pomyslela si.

Milá zbrocena potem poskočila, a ačkoli mi radila, abych nikdy po probuzení neskákal hned z postele, tak vystřelila jako pružina. O vteřinu později už se shýbala nad postýlkou a pozorovala dcerku, kterak bezstarostně a s nožkou na peřině pokojně chrupká. Milá zvedla hlavu a pohlédla na mou stranu postele, kde jsem s hlavou vecpanou pod polštář snil, kterak vládnu Etiopii. Potom ještě přešla tiše spícím bytem k dětskému pokoji a přikryla druhou menší malou.
V té chvíli najednou nezáleželo na ničem; všude dobře, doma dobře, ale nejlíp s náma.

Měnit plínku s Mickey Rourkem

5. února 2016 v 15:34 | Milllhause |  Bulharské dny
Tak jo, změnil jsem se. Považoval jsem za hrdinství a vyspělost, že se umím s chutí pohádat s bankovní úřednicí, nebo s babičkou, co mě předběhla na přechodu, na kterém odmala vždy s ostatníma soutěžím ve sportu zvaném přirozená rychlochůze. Poslední dobou se cítím dospělý, protože se s nimi (s těmi zlými lidmi) chci pohádat, ale nakonec to neudělám. Před pěti lety to ještě byla zbabělost, teď je to jen dospělost.
Taky na internetu nehledám videa s čůrající ovcí, ale ocením spíš kousky, kterak uklidnit řvoucí dítě, nebo jak to dítě přebalit v letadle.

Letos zřejmě s ročním dítětem letadlem poletím. Co vše se může stát a kolik lidí mne bude znenadání nenávidět, aniž by se mnou kdy vypili pivo? Tipuju to na celé letadlo. Herečka Anna Faris jednou putovala se svým tehdejším batoletem (dnešním dítětem) letadlem a všichni se na ni prý jen mračili. Jeden člověk z předních sedadel směrem k ní a směrem ke křiku z několikaměsíčního hrdla pronášel intenzivní pšššt. Po chvíli zjistila, že to není nikdo jiný než Mickey Rourke.
Anna o tom poté řekla své matce, která ji udiveně pověděla, kterak jednou jedla v restauraci a asi se zrovna příliš dobře bavila, když na ní někdo taky udělal pšššt. Otočila se a taky tam byl Mickey Rourke. Jakoby chodil světem a s potěšením uklidňoval lidi, protože ho bolí hlava po další z tísíců kocovin.
Když se ale Ema směle posere a Mickey zrovna bude poblíž, rád bych byl připraven. Nevím, jestli by mu vadil i smrad, nebo je to jen o nadšeném dětském kříku. Každopádně se s ním dospěle nepohádám. Jen se na něj usměju a hrdě mu ukážu hovno mé dcery a ještě na něj mrknu. Pro tyhle eskapády mne baví žít.

V jednom videu ta paní řekla, že s jejími tipy nebude žádná výměna plínky v letadle žádný problém. Bez váhání jsem na to kliknul a dozvěděl se, abych si nezapomněl vzít před výměnou plínku, náhradní oblečení a mokré kapesníky (a dítě). Tedy věci, bez kterých jsem se beztak posledních 11 měsíců nehnul. Zapomněla sdělit, jak mám s dítětem manipulovat na úzkém záchodě po čas turbulence, ale na to asi přijdu až deset tisíc metrů nad jedním ze srbských polí. Některými dveřmi na cestě k dospělosti musí člověk projít sám.

Utkání s byrokraty

2. února 2016 v 16:02 | Milllhause |  Bulharské dny
Ppoommaalluu přichází jaro, Bedřichu a tak přijdou další okamžiky v mém životě, kdy se budu potácet mezi kolečky byrokratické mašinérie. Letos se pokusím vyjednat to, že budu krom Čecha taky Bulhar. To není jednoduché. Člověk musí mluvit se spoustou nepříjemných lidí. Navíc mnohdy ani nejde o rozhovory jako takové, spíš o mé nadechnutí k otázce a jejich následném monologu.
"Dobrý den, já se přišel zeptat ohledně.."
"Doklad totožnosti."
"Tady.. Ale já se chci jen zeptat.."
"Moment pane! Vidím, že vám letos vyprší platnost. Takže potom k nám přijdete si doklad vyměnit. Jasné?"
"Ano. Mohu se zeptat?"
"No co?"
"Ohledně bulharské národnosti, jaké dokumenty budu…"
"Běžte na ministerstvo spravedlnosti, my děláme jen doklady."
"Ale, dle Vašeho názoru.."
"Běžte na ministerstvo spravedlnosti, my děláme jen doklady."

Tak jsem je poslechnul. V prvním kole mě už počítali, ale zvednul jsem se; nevzdal jsem se. Došel jsem na ministerstvo a zeptal ochranky, stojící venku kontrolujíce bulvár.
"Dobrý den," říkám.
"Dobrý den," říká on.
"Ohledně bulharské národnosti.." povídám, ale výraz v jeho obličeji se rázem změnil. Zdvihnul levou ruku a ukázal mi směr.
"Za rohem. Skleněná budova." A už jsem neexistoval. Dva nula.

Poslechnul jsem jej a šel po směru jeho ukazováku za roh. Jak jsem šel podél stěny ministerstva a kolmá ulice, ke které jsem se blížil, se stávala širší a širší, spatřil jsem najednou frontu desítek lidí, kteří stáli před vchodem. Každý držel pas a nějaký dokument. Protože jsem ale chtěl jen informaci, řekl jsem si, že nebude vadit, když rovnou vejdu.
Tak jsem se poslechnul a vešel a spatřil bránu, jakou svlečený procházím na letišti. Na pravé straně seděla příjemná pohledná dívka v dresu ochranky. Nalevo stála hora svalů. Rozhodnul jsem se mluvit radši s tou dívkou.
"Dobrý den, promiňte, nevíte.."
"Dobrý den, pane, co hledáte?" řekla hora a postavila se deset centimetrů ode mne, až mi zastínila světlo zářivek.
"Jen informaci ohledně bulharské národnosti.."
"Venku máte frontu."
"Já vím, já chtěl ale jen vědět, co budu potřebovat.."
"Venku je fronta pane," přistoupil ještě blíž. Tudy to nepůjde, tohle je K.O., které už bolelo, protože jsem cítil docela malý. Celý den mi tak v hlavě zvučí Lennonův rým as soon as you're born they make you feel small a nechce se mu ven.

Nicméně jsem opět poslechnul, ale do fronty se nepostavil. Cítil jsem se vděčný, že nejsem v kůži uprchlické, protože bych byl na těchto byrokratech přímo závislý. Vždyť zas tolik nehoří, pomyslel jsem si. Bulharem se stanu jindy. Třeba příští úterý, kdy na ty byrokraty budu mít celý den.