Experiment

23. února 2016 v 18:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Zrovna jsem vyzvednul Magi ze školy, do baletu zbývala asi hodina a půl a protože bylo hezky, šli jsme na prolézačky. Magi si hrála s ostatními dětmi a kousek dál ode mne štěbetaly matky. Byla polojarní únorová středa a protože jsem tam seděl sám, naskytla se mi možnost se (opět) zamyslet.
Několikrát v životě jsem se cítil jako jediný v hloučku jiných, koho nepozvali na nějaké školení. Ten pocit se mi vrátil při pozorování dětí v tom parku a pomohl mi dojít k prozření. Vše začalo malým klukem s kameny. Na dětském hřišti to vypadalo přesně dle rčení holky spolu a kluci sobě; tohle se od mého dětství nezměnilo.
Kluk s kameny byl červený v líci, jak běhal okolo a sbíral všechny ty kameny nebo kousky rozbitých dlažebních desek. Jak je tak seskupoval pod klouzačkou vedoucí do díry po písku, začal zajímat i okolo skotačící holky. Jedna z nich se po chvíli osmělila, přistoupila k němu a chvíli jej shůry sledovala. "Co to děláš?" zeptala se a poklekla. Neslyšel jsem odpověď, ale musela být geniální; představuju si Život nemá smysl, nebo tak něco. Hned na to se okolo něj totiž shlukly všechny ostatní holky, a zatímco on vyrážel na další a další výpravy za dalšími kameny, ony se staraly už o donesené šutry. Po ostravsky sem čuměl jak puk.

Pamatuju se, jak mi kdysi říkali, že nejjistější způsob, jak sbalit holku, je si jí nevšímat (i noticed you noticing me noticing you). Samosebou jsem to vyzkoušel, ale nedostalo se mi žádného výsledku. Holky, ať už jsem to zkoušel v hospodě, nebo na zastávce, si toho vůbec totiž nevšimly; tedy toho, že si jich nevšímám. Možná jsem na to šel špatně. Nebo jsem neuspěl, protože na dva metry daleko vidím hovno a nepoznám, kam se kde holka dívá (na mě, nebo sloup za mnou]. A možná mi to špatně vysvětlili a nejde o to si jí nevšímat, ale udělat se zajímavým; zrovna jako ten mladý kameník.

Když jsme s Magi z parku odcházeli, měli jsme pořád čas zastavit se ještě v jiném parku blízko baletní školy. Přišel čas experimentu. Cestou jsem Magi, která měla další den narozeniny, řekl, že mám pro ni doma připravený jeden dárek, který uvidí už ten večer, protože jsem ho neměl jak zabalit (přestěhoval jsem jí pokoj).
"Proč jsi ho nezabalil?"
"Je to nemožné, je příliš velký," dráždil jsem hada bosou nohou. Magi ta indicie úplně pobláznila a hned se s tím po příchodu do parku číslo dvě svěřila ostatním baletkám, které se na mě sesypaly jako vosy. Najednou jsem byl hvězda a to hlavně proto, že jsem jim neprozradil, co za dárek to je. Jen jsem pomalu přidával pod kotlem a házel na ně Vyrobil jsem jej vlastníma rukama nebo Je naprosto nemožné jej odnést.
Takže nejde o kameny, protože ty holky v parku číslo jedna netušily, proč je ten kluk sbíral. Nejde ani o to si jich nevšímat. Jde o to udělat se zajímavým. Došlo mi to pozdě, ale přece.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama