Slepec z podchodu

12. února 2016 v 11:16 | Milllhause |  Bulharské dny
Dneska ráno jsem viděl něco, na co nikdy nezapomenu. Vypadá to, že nikdo jiný ten úkaz nezaznamenal, ale já se otočil po směru toho člověka a zůstal stát na schodech podchodu jako opařený. Najednou se mi vrátily myšlenky z mých šestnácti let, kdy jsem hltal knížku Stephena Kinga Srdce v Atlantidě. Někdo říká, že je o traumatech z Vietnamu, někdo že je o dětství; mnou nejvíce cloumala ta tenká hranice, mezi tím se zbláznit nebo nezbláznit, když mi osud podkopne nohy.
Byla tam pasáž o (bílém) chlápkovi, který měl ženu a dům. Každé ráno přišel v obleku do své kanceláře, šachtou se potom přesunul do jiné kanceláře, zde se zamaskoval a šel žebrat na ulici coby slepý černoch. Takhle si vydělával a zároveň sám sebe trestal za hříchy z mládí. Od té doby jsem už z hlavy nikdy nevytěsnil myšlenku, jako moc daleko od ulice jsem já sám. Dvě výplaty? Jednu tragédii? Nebo stačí být lenivý? Je možné, že na ulici skončí pracovitý člověk? Kdo ví, třeba na to nikdy nepřijdu.
Několik lidí z ulice si pamatuju; třeba muzikanta z podchodu banky v centru Ostravy, kterého jsem tam vídal denně v roce 2003. Jedno ráno se tam ale neobjevil a od té doby jsem ho neviděl. Třeba se přesunul do jiného podloubí, třeba ho náhodou načapal kolega z olomoucké firmy, kde ve skutečnosti tento chlápek píchal odpolední směny.
Musím přesmýšlet, kolik z těch lidí opravdu musí na té ulici být a kolik z nich to chápe jako zajímavý přivýdělek. Když se narodila Ema a my jsme si ji vyzvedávali z porodnice, cestou k autu na parkoviště nás doprovázel zpívající cikán, který doprovázel sám sebe na heligonku. Vadil mi, ale peníze jsem mu stejně dal, protože oceňuju to, že nekrade, ale něco dělá, namísto aby jako většina ostatních měl plnou pusu řečí, jak něco nejde.

Ale zpátky k dnešnímu ránu. Čtvrtým rokem dělám ve firmě, která sídlí vedle nákupního střediska. K tomu se mohu po výstupu z autobusu dostat jedině podchodem. Na schodech do tohoto podchodu vídám takřka pravidelně slepce. Stojí vzpřímeně a nehnutě hledí vpřed, zatímco drží v pravé ruce umělohmotný kalíšek z automatu, do kterého mu kolemjdoucí vhazují drobné. V levé ruce drží bílou slepeckou hůl a při cinknutí další mince v kalíšku vždy uznale pokývne, poděkuje a popřeje pěkný den.
Dnes jsem ho viděl, jak obratně a mávajíce slepeckou hůlkou vyskakoval schody. Zastavil jsem se a sledoval ho. Na chodníku u podchodu, kde je budka a lidi čekající na spoj, se orientoval bez potíží, aniž by slepeckou hůl použil. Ten člověk není slepý, věděl jsem, když se zrovna vyhnul lidem, kteří mu zkřížili cestu. Byl jsem překvapený asi tak, jako může být jen slaboduchá hladová pornoherečka, která právě pochopila, že od produkce nedostane k obědu sendvič, ačkoli se to slovo zcela jistě vyskytovalo ve smlouvě.
Možná má ten slepec trauma jako ta postava z knížky a stáním na ulici sám sebe trestá. Nebo jen to opravdu jen podvodník, který mě stál tři leva. Tak jako tak, není třeba být zvlášť uražený, protože jsem jen titěrná vedlejší postava; příběh falešného slepce není můj příběh.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama