Březen 2016

Očividně slepí

29. března 2016 v 14:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Svět se zbláznil, ale roční Emě jsme to zatím neřekli. Od minulého týdne tak už krokuje první (deka)metry. Zatím se teda stále přidržuje rukou a stolů, ale ten pokrok kroku tam je. Přemýšlím, co bude to první z kruté reality, které si najde cestu do jejího života a ty její nožky ji rozechvěje. To, že Ježíšek je vlastně tajné hnutí celé rodiny, které se schází jen na pár týdnů ročně?
Vezmem se, řekli jsme si s ženou a dali si pusu. Dohodli jsme se na datu, dali o tom vědět a nyní jsme už v takovém tom mechanickém stroji, do kterého jsme zapletli i jiné šťastlivce a doufáme, že se to celé nerozsype pod rukama. Dumáme nad zbarvením ubrusů, složením menu a množstvím fermentovaných rostlinných nápojů. A bojíme se chvíle, až někdo jen tak mimochodem pronese:"Hele, a jak vůbec vyřešíte něco," tedy něco, na co jsme zapomněli.
Magi je už v první třídě. Má za spolužačku jakousi Patricii, která je o hlavu menší (ona většina dětí je o hlavu menší než Magi) a tahleta Patricie si moc troufá. Je to andílek debílek, co škádlí a zatahujuje do problémů a pak na to sama upozorňuje. Had z rajské zahrady. Nám s ženou se tak vybavují různě zbarvené vzpomínky na vlastní dětství (ona vesele mlátila, zatímco já na budku dostával). "Braň se!" říká Magi prakticky ona. "Klidně potom do ředitelny přijdu," dodává jí odvahu hned nato. "Hele, v každém místě, do které kdy vejdeš, se najde aspoň jeden debil. Teďka se jmenuje Patricie. Za pár let na jiné škole se bude jmenovat jinak," filosofuju naopak nepraticky já.

Zatímco se snažíme ukrýt neexistenci Ježíška a existenci debilů, s přehledem koordinovat přípravy na letní veselku a nakonec příliš nezasahovat do dětských sporů, zavolala nám minulý pátek Magdalenina třídní a řekla, že ve škole probíhá evakuace. "Bylo by možné okamžitě přijet? Na záchodech v prvním patře bylo nalezeno větší než malé množství krve. Policie je už tady," dodala na uklidnění, ale ženu to neuklidnilo.
Když je chvíli dobře, máme tendenci být časem až očividně slepí, takže nám všechny malé kraviny přijdou předůležité. Jsme jako špatný podnikatel; počítáme halíře, ale ztrácíme milióny. Na to mě upozorní čas od času sám vesmír. Jako když jsem si před lety v práci na moje narozeniny vzal o hodinu dřívější směnu, po práci odjel z autobusové zastávky busem, a najednou do ní za hodinu vpálil ožrala za volantem, který zabil tři lidi. Nebo když na sekretariát základní školy zavolá nějaký debil a řekne, že je tam někde bomba. Žádná krev v záchodě, ale bomba.
"Žádná bomba v té škole nebyla, že ne?"
"Ovšem, že ne. Jsem voják, ne zrůda."
Zřejmě šlo o telefonát idiotského studenta, nebo prostě jen idiota (falešné hlášení o bombě jsou v Bulharsku bohužel dost populární). Ani nevím, jak takový osten reality osmiletou holku ovlivní. Ale aspoň zase chvíli nebudeme slepí.

Když interaktuji

25. března 2016 v 11:38 | Milllhause |  Bulharské dny
To jsem jednou obědval ve fastfoodu. Když jsem kousnul a přežvykoval, sledoval jsem pokoutně dění okolo a několikrát během jídla jsem se střetl s očima dívky, která jedla u jiného stolu se svou kamarádkou. Nicméně jsem dojedl a donesl tác k tomu klasickému stojanu, kde nejdřív vyhodím věci z tácu do koše a tác pak nechám na stříšce. Ten den mi na tácu zůstalo dost kečupu, a když jsem tác vložil dovnitř té odpadkové budky, udeřily mě do ruky takové ty sklápěcí vrátka a já si tak namočil prst do toho kečupu. Protože šlo o můj kečup na mém tácu a prst nepřišel do kontaktu s ničím jiným, kečup jsem z prstu olíznul.
Ta holka viděla jen to, jak jsem strčil ruku do odpadkového koše, vytáhnul ji a olíznul cokoli, co se mi na ten prst mohlo v koši přilepit. Vyděšený výraz na jejím obličeji, toho času zdobeným vykuleným výrazem, byl k nezaplacení.

"Hraje Vám televizor?", zeptala se mě dáma v letech, které jsem právě pomohl otevřít vchodové dveře, když jsme se v nich potkali. Byl večer a nevím, odkud se vracela ona, ale já přišel z práce. Nechápal jsem, o čem mluví. Nikdy předtím jsem ji totiž neviděl a v takových případech mluví lidi spíš o počasí. Nicméně jsem ji přitakal, že ano, že můj televizor hraje.
"Můj televizor semtam nehraje," řekla jen a sledovala mě téměř zklamaně. Pokrčil jsem rty jako odpověď. Nevěděl jsem, že jsem byl právě částí rozhovoru, jehož první polovinu ale ta paní vedla s mou ženou dříve toho týdne. Máme totiž stejného dodavatele, kterému ale vypadává spojení (vím, že nám padá internet, ale na televizi zase tak moc nekoukáme).
Byly doby, kdy jsem se zpotil už po chvíli ticha v podobném hovoru, ale momentálně si to docela užívám. Chvíli jsem ji nechal váhat, až řekla:"Tak nevím," a obešla mě cestou k výtahu.
"Možná jim zavolejte o radu," snažil jsem se říct aspoň něco, ale to jsem už skákal po schodech patry vzhůru a vlastně utíkal.

Nedávno jsem jel vyzvednout naši malou baletku z další hodiny tance na palcích. Došlo ale k chybě v komunikaci, takže tam kromě mne čekal taky Magiin otec se svým otcem. Podali jsme si ruce a jako vždy v té situaci, jsme jen s úsměvem jak se to mohlo stát pokrčili rameny.
"Pořád lépe, než kdyby se tu neobjevil nikdo," podotknul jsem. Všichni jsme se zdvořile zasmáli a Magiin otec šel Magi pomoc se převléknout. Upřímně myslím, že radši utekl hovoru o ničem (ještě upřímněji mě přeběhnul o pár vteřin). Přišel na řadu rozhovor, o kterém jsem myslel, že nikdy nepřijde na řadu, tedy s otcem expřítele mé ženy. Usmáli jsme se na sebe a šli na to opatrně.
"Magi je stejně výborná holka," řekl a já jsem souhlasil. Opravdu je, pomyslel jsem si. Ale co, řekl jsem si. Řekni to.
"To teda opravdu je," pronesl jsem. Oba jsme koukali před sebe, ke dveřím do šatny a přemýšleli, jak daleko se v převlíkání asi dostala.
"V matice by ale mohla zabrat," pokračoval ten vlastně docela milý chlapík.
"Ne, že by neuměla, jen je někdy zbrklá," souhlasím s ním.
"To teda opravdu někdy je," řekl on po chvíli.

Jakobych potkal sám sebe za třicet let a snažil se zabít nekonečné dvě minuty, než si jeden z nás opraví stroj času. Probrali jsme matematiku první třídy, řidiče a úroveň cest v Sofii, než nás Magi rozdělila. Kdo ví, až se potkáme příště, bude to už možná jiný svět, nicméně svět se stále se cyklicky opakujícími zádrhely v komunikaci.

Sám s Vili

20. března 2016 v 13:11 | Milllhause |  Povídky
Vili se právě probudila svázaná ve sklepě. Ve snu se jí promítnul kopanec do břicha, kterému se pokusila vyhnout, až pod ní zavrzala žídle. Ve sklepě seděla na znecitlivělém zadku třetí den a na práci měla jen počítání záchvatů kašle. Nachladila jsem se, pomyslela si a naštvala se sama na sebe, že si všímá kašle víc, než modřin na těle.
Zavřel ji tady manžel, který se předevčírem vrátil z práce dřív, než slíbil. Ještě než ten večer vešel do domu, zaslechnul, jak Vili křičí. Znervózněl (dlouho ji tak křičet neslyšel, a to po něm ječela celkem často) a radši obešel dům, aby se oknem ze dvora podíval do útrob domu. Oknem zpozoroval jednoho nahého útočníka.
Vilin manžel se pyšnil jménem Karel Sám. Vlastnil benzínovou stanici, kterou postavil na tak dobře zvoleném místě, že se už potom nemusel o nic starat; snad jen aby nespadla na zem. Vili tam vzal na brigádu, a protože není větší afrodisiakum než moc, vzali se ani ne do čtvrt roku.
To bylo loni na jaře. Že kromě moci nad benzínkou Karel nevládne už ničím jiným, zjistila Vili až po svatbě. Došlo jí to, když si přečetla rozhovor s ženou, která si vzala rockovou hvězdu. Ta žena zmínila, že s rockovou hvězdou ale člověk doopravdy žije jen pár prvních dní; pak už je sebevětší rocker prostě jen chlap a majitel benzínky jen muž, co je cítit benzínem.

"Copak," zeptala se Vili a hodila okem po Karlově odrazu v zrcadle, zatímco si sundávala v koupelně make-up. Byla už noc, několik hodin potom, co se nahý muž obléknul a odešel. Karel ho trpce sledoval z rohu vlastní zahrady, zhluboka dýchal a po chvíli vešel do domu. Teď se na Vili v zrcadle jen usmál a snažil se potlačit slzu v oku. Bylo mu smutno a nechtěl ji zabít, ale trubka od vysavače se mu nepříjemně chvěla v ruce. Sám se sám sebe bál.
Vili neomdlela kvůli té ráně do temene hlavy, ale z šoku. Karla považovala za břídila, kterému byla hodnou ženuškou před světem, nikoli již v jejich domě. Když řekla slovo Copak, ani to nebyl dotaz. Vydechla to slovo jako stokrát přežvýkaný text a nezajímala ji odpověď.
Karel si byl poměrů v domě vědom a tak ani neodpověděl. Jen čekal, až se k němu Vili otočí a ukáže mu tu studenou masku namísto obličeje, který se k němu ještě nedávno (nebo před pár lety?) lísal do kanceláře a kouřil mu ho pod stolem. Bylo před půlnocí, svět už dávno ztichnul, Karel nechal Vili kolem sebe projít směrem k ložnici, a když k němu byla zády, máchnul plastovou trubkou a poslal ji k zemi.

Nahý muž, kterého Karel ve svém domě viděl, se jmenoval Oliver. Ten platil za slušného děvkaře už na střední škole a Vili poznal v kině uprostřed filmu, zrovna když okomentoval dění na platně, což Vili sedící řadu pod ním rozesmálo. Když Oliverova dívka odešla na záchod, nemarnil čas a k Vili se nahnul. Požádal ji o telefonní číslo a pozval ji na kafe, na které si zašli ještě ten večer. Takový drajv bylo něco docela jiného než rozhovory o tržbách. Takový tah na branku na Vili zabíral. Takový přístup Vili začala brzy oceňovat, zvlášť když zjistila, že Oliver žije ve vlastním malém domku na konci její ulice.
Právě do tohoto domku přišel Karel Sám třetí den potom, co Vili přivázal k židli. "Sám Karel Sám," přivítal ho Oliver ve dveřích a zasmál se. Karel s úsměvem přikývnul a střelil Olivera do obličeje revolverem, který sebral ten den ráno z vlastní pumpy. Před lety jej naaranžoval pro bezpečnost pod pult pokladny a právě jej vůbec poprvé použil.
Opatrně obešel Oliverovo tělo a sednul si do pohovky v obýváku. Z nuly na vrchol a střemhlav zpět pod zem. Karel slýchával, že až po řadě seancí s vězeňským psychologem a letech v kriminálu dokáže člověk rozklíčovat důvody vlastního pádu. Když tak Sám seděl na pohovce, už nyní věděl, že mu zlomila vaz pýcha a ego úspěšného pumpaře, který sice ziskem strčil do kapsy veškerou konkurenci, ale okolo prstu si ho omotala brigádnice, která z něj navíc udělala blbce, když si začala se sousedem.
Potěšilo ho, že pohovka byla pohodlná a čekal, až nějaký proaktivní soused zavolá policii, která určitě za chvíli vyrazí dveře. Čekal, až policie vtrhne taky do jeho domu a vejde do sklepa. Čekal, až v mu řeknou, v jakém stavu našli jeho ženu. Užíval si poslední zbytky téhle části jeho života.

Ve sklepě byl najednou hrozný rámus. Vili vyjekla a až teď si všimla malé přenosné televize v zatemnělém rohu, která se zničehonic rozsvítila a spustila zpravodajský kanál. Karel televizi do sklepa donesl minulou noc a nastavil spuštění na dvě hodiny odpoledne (k Oliverovi měl v plánu zajít brzy ráno). V televizi zrovna ukazovali reportáž z terénu, z místa činu vraždy. Vili viděla žlutou policejní pásku, tiskovou mluvčí v hezkém policejním kloboučku a nakonec číslo 27, které mluvčí vykukovalo zpoza levého ramene. Dvacet sedm. "Mně je dvacet sedm," řekla kdysi Oliverovi, když ji poprvé bral k němu domů a ona si všimla čísla jeho domu.
Vili v televizi viděla, jak z domu odvádí v poutech muže s kuklou na hlavě a v Karlově košili. Několikrát zopakovali slova zavraždil a z neznámých příčin. O pár vstupů později viděla v televizi Karlovu pumpu a nakonec i jejich dům. Stejná tisková mluvčí později téhož dne (už bez kloboučku) vysvětlovala, že policie prohledala Sámovu benzínovou stanici a taky jeho dům od půdy po sklep. V reportáži zaznělo nové slovo nezvěstná a taky vteřina obrázku jejich sklepa z kamer zásahové jednotky. Vili se dokonce otočila, aby se ujistila, že je ve sklepě sama. "Kde teda sakra jsem?" zeptala se nikoho, když na televizní obrazovce viděla svou fotku nadepsanou jako archivní snímek.

"Kde sakra je?" zeptal se taky detektiv Karla Sáma, který nepopíral, že ví, kde Vili je. "Řeknu to pozítří," odpovídal. Jestli dostane jedno doživotí za Olivera, nebo k němu přičtou i jedno další ještě za Vili, mu už bylo fuk. Když pozítří konečně promluvil a odkázal je k ruině domu u výpadkovky na dálnici, Vili už dávno zpravodajský kanál nesledovala.
Když Oliverovi před několika dny v telefonu oznámila konec, objevil se v jejím domě jako blesk z čistého nebe. Připadalo ji, jako by se to stalo před sto lety. Vzpomínky se jí smrskly do útržků. Slyšela svůj hlas, když Oliverovi na samém začátku řekla, že šukat se bude jen v sedmadvacítce. Když ji pak v jejich dveřích prosil a opakoval slovo naposledy, nechtělo se jí ho vzdát. Namísto zavření dveří popadla zápěstí Oliverovy ruky, které natočila k sobě a zkontrolovala čas na jeho hodinkách. Pamatovala si Oliverův úsměv hned na to. A slyšela samu sebe později téhož večera říkat Copak.
Kolotoč vzpomínek a hlasů se opakoval pořád dokola, až se postupně rozmělňoval a vzdaloval, stejně jako vybíjející se baterie v televizi skryly všechny obrázky z reportáží za temný odraz obrazovky. Když do místnosti konečně vtrhla banda mužů v kuklách, postřehla, že ani jeden nemá na sobě Karlovu košili. "Copak," zeptala se přesto naposledy.

Jak jsem zabloudil na dámský záchod

11. března 2016 v 15:04 | Milllhause |  Bulharské dny
Minulý týden jsem se v jednom obchodním domě šel vyčůrat na dámský záchod, ačkoli nejsem úchyl; jen jsem neporozuměl označení D a H. D pro dámy, ale k čemu H, notabene v Bulharsku? Zvolil jsem D, jen tak pro tu výzvu, a když jsem v kabince už s úsměvem vypouštěl, uslyšel jsem zvláštní zvuk; jako když podpatek klepne o podlahu. Může to být žena?, pomyslel jsem si, ale jistý jsem si nebyl.
Víte, před lety jsem pracoval v Olomouci na Riegrově ulici, která sestává z kamenné dlažby. Jednoho dne jsem uslyšel klapot, těšil se na koně a nakonec ulicí prošla dáma. Od té doby zvuku klapotu tolik nevěřím.
Přesto, nevěřil jsem, že bych měl to štěstí na pánském záchodě potkat muže na podpatcích (nebo koně). Je to žena, věděl jsem. Žena s podpatky vyšla z kabinky a došla k zrcadlu. Nestál jsem o skandály a radši čekal, až ta dáma opustí toaletu; co když je jí dvanáct, nebo sto dvanáct? Ať tak, nebo onak, zřejmě by se lekla.
Snad bych nakonec v kabince vydržel, kdyby žena nepřestala podpatky klepat o podlahu po dobu pěti minut. Tam a zpátky. K zrcadlu a od zrcadla. Jak vypadám zblízka, jak vypadám zdálky. Zničehonic jsem vystoupil ze stínu a ženě ve středních letech se ukázal; cukly ji ruce jako dítěti, které jsem načapal u čokolády před dobou večeře. Dopadlo to ale dobře, neudala mě. "Spletl jsem si dveře, viďte," řekl jsem u mytí rukou a ona jen uznale uznala, že jsem tak chytrej a přišel na to. Přesto nevím, proč v Bulharsku označujeme dveře toalety francouzskými Dame a Homme.

Divné je, že se mi to stalo už potřetí. Jen jednou jsem dámy použil s povolením, to když jsem navštívil hospodu, která byla vytvořena namísto bytu. Tedy namísto bytu, ve kterém jsem vyrostl a strávil v něm 19 let. Ocitnul jsem se toho dne mezi stěnami, ze kterých jsem se deset let zpátky odstěhoval a mezi kterými jsem dělal první kroky, dospíval a dodnes mám o tom místě sny; teď jen tam jen v obývacím pokoji 5 stolů pro místní pivaře. Servírka mi tehdy snad pro tu nostalgii v mých očích dovolila si na můj exzáchod zajít, ačkoli už jej mohou používat jen dívky. To v Olomouci to bylo trošku jinak.

Olomouc. Pracoval jsem tam tři měsíce a každý den chodil na oběd do takové sklepní studentské hospody (název si nepamatuju), která byla od Riegrovy ulice jen kousek. Záchody tam měli v mezipatře, a pokud si dobře vzpomínám, označeny nebyly. Jen troje bílé dveře v zářivkami osvětleném koridoru; vyber si. Tak jsem si vybral první dveře u schodů, ale ty nereagovaly. Za druhými dveřmi nebyl dokonce ani záchod. Jen ty třetí jsem dokázal otevřít. No co, řekl jsem si, studentská hospoda; jeden záchod pro všechny.
Na ten záchod jsem potom chodil tři měsíce čtyřikrát týdně, až přišel poslední den služby, než mě z firmy převeleli do Brna. Zase jsem si zašel na oběd (vařili tam fakt dobře) a jako vždy si zašel na záchod. Když jsem se blížil ke dveřím, vyšla z nich mladá holka. Viděla mě, ale přesto dveře přede mnou zavřela, načež odešla zpátky do hospody. Proč by to udělala?, zarazil jsem se. Obrátila se ke mně světlá chvilka a šel jsem zkusit zase ty první dveře u schodů. Chtělo to zatáhnout trochu prudčeji, ale nakonec jsem ten pánský záchod otevřel.

Zapomněli jsme klíč v zámku

5. března 2016 v 11:28 | Milllhause |  Povídky
Příběh osmi opilců
Kamarád si kdysi dle hesla postav dům-zasaď strom jeden dům postavil. Pozval nás potom, abychom se v něm opili. Přemlouvat nás sedm statečných moc nemusel, a tak jsme se v pátek u jeho dveří objevili s tím, že zůstaneme rovnou do neděle. Krom pití a ingrediencí na sobotní kotel guláše jsme donesli taky airsoftové bouchačky, protože není nic lepšího, než se opít a pak se v blízkém lesíku navzájem postřílet; bez toho by nám ten guláš ani nechutnal.
Plni kocoviny jsme se ve slunečném podzimním sobotním dopoledni nasoukali do maskáčů, popadli zbraně (zdálky připomínající samopaly) a vydali se poloblátivým polem k místu určeném pro boj; tam jsme po sobě nějakou dobu stříleli. Ukojení vřavou lesíkové bitvy a myšlenkami na guláš jsme to asi za hodinu odpískali a vrátili se zpět k domu. Když jsme ale zatáhli za kliku domovních dveří, dveře nepovolily. Ten, kdo měl na klice ruku, věděl, že je zle. Věděl, že odemknout se mu nepodaří, i když to jakoby zkoušel a doufal v zázrak. Strach mu nicméně nedovolil se prozradit.
"Já to otevřu," řekl najednou jeden z nás. "Musím se ale dostat do škodovky. Najděte mi drát," poručil a šel čekat ke své bílé Die Schade. Drát jsme v bordelu po stavařích fakt našli a vše tak bylo připraveno k obrázku, který ten cyklista nikdy nevyžene z hlavy.

Příběh cyklisty
Ten kamarádův dům stál na kraji vesnice jako vůbec poslední v řadě; hned za dvorem domu se začínala rozléhat severomoravská pole. Jistý muž toho dne z rána s nadšením zpozoroval, že babí léto ještě zdaleka nevzalo za své, a tak se nasoukal do cyklistické kombinézy, naplnil flašku proteinovým nápojem a dokonce si do minibaťůžku přibalil dlouhý trikot pro případ, že by se zvrtlo počasí. Cítil se připravený na vše.
Vyrazil tak ze svého domku blízko návsi pozvolným tempem směrem k přírodě. Když se blížil k posledním domkům vesnice, všiml si několika lidí motajicích se na dvorku toho nového domu, který dokončili teprve před pár týdny. Vybavilo se mu, jak mu v hospodě říkali, že se jedná o náplavu; nikdo tady tu rodinu neznal.
Jel ale dále ve svém tempu, až se ocitnul u posledního domu v ulici. Obrázek, který viděl, se mu vpálil do paměti. Čtyři muži v maskáčích se dobývali do domu. Další čtyři muži v maskáčích se snažili jakýmsi drátem otevřít na dvorku zaparkované auto. Pár samopalů bylo opřeno o zeď domu, zbytek arzenálu byly rozvěšen po ramenech individuí, kteří si ho zprvu ani nevšímali. Když se ale dva z nás překvapeně po cyklistovi ohlídli, vystřelil jako Lance Armstrong po trojité dávce erythropoetinu a tichým sobotním polednem uháněl pryč doprovázen jen sípavým zvukem svého dechu.

Epilog
A potom? Měli jsme v našich řadách hasiče, který se do domu prosmýkl střešním oknem, kde hbitě vyskákal použiv lešení. To on jako první zjistil, že odemknout se nám nedařilo, protože byl z vnitřní strany ve dveřích klíč; ten klíč, který zapomněl vyndat vojín, který předstíral snahu odemknout. Dostal za to jednu airsoftovou kuli do zad.
Když se pak osmice opilců propíjela sobotní nocí, cyklista snad stále někde šlapal a váhal, zda se konečně ohlídnout.

All good in the hood

2. března 2016 v 11:38 | Milllhause |  Bulharské dny
V kalifornském Burbanku se narodili Tim Burton, Ron Howard nebo Bob Hope, po kterém v malém městečku pod hollywoodskými kopci dokonce pojmenovali letiště. Burbank, řekl jsem si. Znělo mi to zajímavě a tak jsem začal snít v bdělém stavu a představil si, jak tam žijeme. Hned jsem se po Burbanku podíval na mapách internetu a dopřál si pár procházek náhodnými ulicemi či centrem. Ne že bych viděl rozdíl mezi jinými americkými městy, jako Oklahoma, Miami nebo dokonce předměstí Las Vegas. Stejné ulice, stejné domy, stejné křižovatky.
Což, domky se mi v Burbanku líbily a hory okolo taky, tak jsem se podíval, co říkají místní realitky; netrvalo to dlouho a našel jsem si vanilkový dům s dvorkem a domem pro hosty, nicméně bez bazénu. Bazény z Burbanku pomalu vymizely, protože jinak než historie káže, se lidi pro jednou poučili. V minulém století musel každý na světě napsat nějakou knížku a v Los Angeles musel mít každý bazén. Každý rok ale přicházely sucha a lidi si ty bazény neměly čím naplnit. Tohle nakonec vedlo k tomu, že se se v sedmdesátých letech jacýsi Z-boys do těch bazénů vrhli ze svými skateboardy, kterými ty betonové díry brázdily, až se z nich staly legendy. Já na svém dvorku ale budu maximálně tak grilovat.

Kousek od mého domu na 2307 Jolley Dr je kolmo vedoucí ulice rovnou k horám, kde se svěží ranní chůzí ocitnu do dvaceti dvou minut. A k čemu mi je bazén, když jen 30 mil od mého dvorku je Pacifický oceán, u kterého se budeme s holkama během víkendů válet na plážích Santa Monicy. To v případě, že se naše děti nasytí Disneylandu v Anaheimu, který je od mého dvorku pro změnu hodinku cesty; tedy v případě, že objedu centrum LA přes Pasadenu.
Taky jsem se podíval na české hospody, ale moc slavné to teda není. Našem jsem jen jednu, Milan's Grill, který tam sice dělá kachnu se zelím a knedlíkem, kterou budu dokonce moci spláchnout Plzní, ale je to zase až v Anaheimu.
Pokud jde o práci, tady to začíná být trochu komplikované. Pokud nechci někde umývat záchody, měl bych asi výrazně zapracovat na jazycích nebo psaní, což jsou pro mě zřejmě jediné možnosti slušného výdělku. Jako každý, kdo kdy přišel do LA, i já pošlu svůj životopis do každého filmového studia s dovětkem, že jsem zrovna náhodou volný, kdyby mě zrovna náhodou potřebovali. Přímo v Burbanku jsou studia Disney a Warner Bros., takže dělat zrovna pro ně by mi nevadilo. Jsem skromný.

130 mil do Zoo v San Diegu, 290 mil do Las Vegas a k Hooverově přehradě a nějakých 400 mil do San Franciska. Sousedům budu na výraz What's up odpovídat All good in the hood a v nejbližších ulicích budeme vyhlášeni českými buchtami a bulharskými banicemi. A fakt, že nebudu moci do telefonu říct:"Asi zabiju čas před projevem prezidenta, když jsem se tak bombasticky rychle vysral," bez toho, že by mi u domu začala parkovat podivná zmrzlinářská dodávka, budu prostě jen ignorovat.