Březen 2016

Očividně slepí

29. března 2016 v 14:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Svět se zbláznil, ale roční Emě jsme to zatím neřekli. Od minulého týdne tak už krokuje první (deka)metry. Zatím se teda stále přidržuje rukou a stolů, ale ten pokrok kroku tam je. Přemýšlím, co bude to první z kruté reality, které si najde cestu do jejího života a ty její nožky ji rozechvěje. To, že Ježíšek je vlastně tajné hnutí celé rodiny, které se schází jen na pár týdnů ročně?
Vezmem se, řekli jsme si s ženou a dali si pusu. Dohodli jsme se na datu, dali o tom vědět a nyní jsme už v takovém tom mechanickém stroji, do kterého jsme zapletli i jiné šťastlivce a doufáme, že se to celé nerozsype pod rukama. Dumáme nad zbarvením ubrusů, složením menu a množstvím fermentovaných rostlinných nápojů. A bojíme se chvíle, až někdo jen tak mimochodem pronese:"Hele, a jak vůbec vyřešíte něco," tedy něco, na co jsme zapomněli.
Magi je už v první třídě. Má za spolužačku jakousi Patricii, která je o hlavu menší (ona většina dětí je o hlavu menší než Magi) a tahleta Patricie si moc troufá. Je to andílek debílek, co škádlí a zatahujuje do problémů a pak na to sama upozorňuje. Had z rajské zahrady. Nám s ženou se tak vybavují různě zbarvené vzpomínky na vlastní dětství (ona vesele mlátila, zatímco já na budku dostával). "Braň se!" říká Magi prakticky ona. "Klidně potom do ředitelny přijdu," dodává jí odvahu hned nato. "Hele, v každém místě, do které kdy vejdeš, se najde aspoň jeden debil. Teďka se jmenuje Patricie. Za pár let na jiné škole se bude jmenovat jinak," filosofuju naopak nepraticky já.

Zatímco se snažíme ukrýt neexistenci Ježíška a existenci debilů, s přehledem koordinovat přípravy na letní veselku a nakonec příliš nezasahovat do dětských sporů, zavolala nám minulý pátek Magdalenina třídní a řekla, že ve škole probíhá evakuace. "Bylo by možné okamžitě přijet? Na záchodech v prvním patře bylo nalezeno větší než malé množství krve. Policie je už tady," dodala na uklidnění, ale ženu to neuklidnilo.
Když je chvíli dobře, máme tendenci být časem až očividně slepí, takže nám všechny malé kraviny přijdou předůležité. Jsme jako špatný podnikatel; počítáme halíře, ale ztrácíme milióny. Na to mě upozorní čas od času sám vesmír. Jako když jsem si před lety v práci na moje narozeniny vzal o hodinu dřívější směnu, po práci odjel z autobusové zastávky busem, a najednou do ní za hodinu vpálil ožrala za volantem, který zabil tři lidi. Nebo když na sekretariát základní školy zavolá nějaký debil a řekne, že je tam někde bomba. Žádná krev v záchodě, ale bomba.
"Žádná bomba v té škole nebyla, že ne?"
"Ovšem, že ne. Jsem voják, ne zrůda."
Zřejmě šlo o telefonát idiotského studenta, nebo prostě jen idiota (falešné hlášení o bombě jsou v Bulharsku bohužel dost populární). Ani nevím, jak takový osten reality osmiletou holku ovlivní. Ale aspoň zase chvíli nebudeme slepí.

Když interaktuji

25. března 2016 v 11:38 | Milllhause |  Bulharské dny
To jsem jednou obědval ve fastfoodu. Když jsem kousnul a přežvykoval, sledoval jsem pokoutně dění okolo a několikrát během jídla jsem se střetl s očima dívky, která jedla u jiného stolu se svou kamarádkou. Nicméně jsem dojedl a donesl tác k tomu klasickému stojanu, kde nejdřív vyhodím věci z tácu do koše a tác pak nechám na stříšce. Ten den mi na tácu zůstalo dost kečupu, a když jsem tác vložil dovnitř té odpadkové budky, udeřily mě do ruky takové ty sklápěcí vrátka a já si tak namočil prst do toho kečupu. Protože šlo o můj kečup na mém tácu a prst nepřišel do kontaktu s ničím jiným, kečup jsem z prstu olíznul.
Ta holka viděla jen to, jak jsem strčil ruku do odpadkového koše, vytáhnul ji a olíznul cokoli, co se mi na ten prst mohlo v koši přilepit. Vyděšený výraz na jejím obličeji, toho času zdobeným vykuleným výrazem, byl k nezaplacení.

"Hraje Vám televizor?", zeptala se mě dáma v letech, které jsem právě pomohl otevřít vchodové dveře, když jsme se v nich potkali. Byl večer a nevím, odkud se vracela ona, ale já přišel z práce. Nechápal jsem, o čem mluví. Nikdy předtím jsem ji totiž neviděl a v takových případech mluví lidi spíš o počasí. Nicméně jsem ji přitakal, že ano, že můj televizor hraje.
"Můj televizor semtam nehraje," řekla jen a sledovala mě téměř zklamaně. Pokrčil jsem rty jako odpověď. Nevěděl jsem, že jsem byl právě částí rozhovoru, jehož první polovinu ale ta paní vedla s mou ženou dříve toho týdne. Máme totiž stejného dodavatele, kterému ale vypadává spojení (vím, že nám padá internet, ale na televizi zase tak moc nekoukáme).
Byly doby, kdy jsem se zpotil už po chvíli ticha v podobném hovoru, ale momentálně si to docela užívám. Chvíli jsem ji nechal váhat, až řekla:"Tak nevím," a obešla mě cestou k výtahu.
"Možná jim zavolejte o radu," snažil jsem se říct aspoň něco, ale to jsem už skákal po schodech patry vzhůru a vlastně utíkal.

Nedávno jsem jel vyzvednout naši malou baletku z další hodiny tance na palcích. Došlo ale k chybě v komunikaci, takže tam kromě mne čekal taky Magiin otec se svým otcem. Podali jsme si ruce a jako vždy v té situaci, jsme jen s úsměvem jak se to mohlo stát pokrčili rameny.
"Pořád lépe, než kdyby se tu neobjevil nikdo," podotknul jsem. Všichni jsme se zdvořile zasmáli a Magiin otec šel Magi pomoc se převléknout. Upřímně myslím, že radši utekl hovoru o ničem (ještě upřímněji mě přeběhnul o pár vteřin). Přišel na řadu rozhovor, o kterém jsem myslel, že nikdy nepřijde na řadu, tedy s otcem expřítele mé ženy. Usmáli jsme se na sebe a šli na to opatrně.
"Magi je stejně výborná holka," řekl a já jsem souhlasil. Opravdu je, pomyslel jsem si. Ale co, řekl jsem si. Řekni to.
"To teda opravdu je," pronesl jsem. Oba jsme koukali před sebe, ke dveřím do šatny a přemýšleli, jak daleko se v převlíkání asi dostala.
"V matice by ale mohla zabrat," pokračoval ten vlastně docela milý chlapík.
"Ne, že by neuměla, jen je někdy zbrklá," souhlasím s ním.
"To teda opravdu někdy je," řekl on po chvíli.

Jakobych potkal sám sebe za třicet let a snažil se zabít nekonečné dvě minuty, než si jeden z nás opraví stroj času. Probrali jsme matematiku první třídy, řidiče a úroveň cest v Sofii, než nás Magi rozdělila. Kdo ví, až se potkáme příště, bude to už možná jiný svět, nicméně svět se stále se cyklicky opakujícími zádrhely v komunikaci.

Jak jsem zabloudil na dámský záchod

11. března 2016 v 15:04 | Milllhause |  Bulharské dny
Minulý týden jsem se v jednom obchodním domě šel vyčůrat na dámský záchod, ačkoli nejsem úchyl; jen jsem neporozuměl označení D a H. D pro dámy, ale k čemu H, notabene v Bulharsku? Zvolil jsem D, jen tak pro tu výzvu, a když jsem v kabince už s úsměvem vypouštěl, uslyšel jsem zvláštní zvuk; jako když podpatek klepne o podlahu. Může to být žena?, pomyslel jsem si, ale jistý jsem si nebyl.
Víte, před lety jsem pracoval v Olomouci na Riegrově ulici, která sestává z kamenné dlažby. Jednoho dne jsem uslyšel klapot, těšil se na koně a nakonec ulicí prošla dáma. Od té doby zvuku klapotu tolik nevěřím.
Přesto, nevěřil jsem, že bych měl to štěstí na pánském záchodě potkat muže na podpatcích (nebo koně). Je to žena, věděl jsem. Žena s podpatky vyšla z kabinky a došla k zrcadlu. Nestál jsem o skandály a radši čekal, až ta dáma opustí toaletu; co když je jí dvanáct, nebo sto dvanáct? Ať tak, nebo onak, zřejmě by se lekla.
Snad bych nakonec v kabince vydržel, kdyby žena nepřestala podpatky klepat o podlahu po dobu pěti minut. Tam a zpátky. K zrcadlu a od zrcadla. Jak vypadám zblízka, jak vypadám zdálky. Zničehonic jsem vystoupil ze stínu a ženě ve středních letech se ukázal; cukly ji ruce jako dítěti, které jsem načapal u čokolády před dobou večeře. Dopadlo to ale dobře, neudala mě. "Spletl jsem si dveře, viďte," řekl jsem u mytí rukou a ona jen uznale uznala, že jsem tak chytrej a přišel na to. Přesto nevím, proč v Bulharsku označujeme dveře toalety francouzskými Dame a Homme.

Divné je, že se mi to stalo už potřetí. Jen jednou jsem dámy použil s povolením, to když jsem navštívil hospodu, která byla vytvořena namísto bytu. Tedy namísto bytu, ve kterém jsem vyrostl a strávil v něm 19 let. Ocitnul jsem se toho dne mezi stěnami, ze kterých jsem se deset let zpátky odstěhoval a mezi kterými jsem dělal první kroky, dospíval a dodnes mám o tom místě sny; teď jen tam jen v obývacím pokoji 5 stolů pro místní pivaře. Servírka mi tehdy snad pro tu nostalgii v mých očích dovolila si na můj exzáchod zajít, ačkoli už jej mohou používat jen dívky. To v Olomouci to bylo trošku jinak.

Olomouc. Pracoval jsem tam tři měsíce a každý den chodil na oběd do takové sklepní studentské hospody (název si nepamatuju), která byla od Riegrovy ulice jen kousek. Záchody tam měli v mezipatře, a pokud si dobře vzpomínám, označeny nebyly. Jen troje bílé dveře v zářivkami osvětleném koridoru; vyber si. Tak jsem si vybral první dveře u schodů, ale ty nereagovaly. Za druhými dveřmi nebyl dokonce ani záchod. Jen ty třetí jsem dokázal otevřít. No co, řekl jsem si, studentská hospoda; jeden záchod pro všechny.
Na ten záchod jsem potom chodil tři měsíce čtyřikrát týdně, až přišel poslední den služby, než mě z firmy převeleli do Brna. Zase jsem si zašel na oběd (vařili tam fakt dobře) a jako vždy si zašel na záchod. Když jsem se blížil ke dveřím, vyšla z nich mladá holka. Viděla mě, ale přesto dveře přede mnou zavřela, načež odešla zpátky do hospody. Proč by to udělala?, zarazil jsem se. Obrátila se ke mně světlá chvilka a šel jsem zkusit zase ty první dveře u schodů. Chtělo to zatáhnout trochu prudčeji, ale nakonec jsem ten pánský záchod otevřel.

All good in the hood

2. března 2016 v 11:38 | Milllhause |  Bulharské dny
V kalifornském Burbanku se narodili Tim Burton, Ron Howard nebo Bob Hope, po kterém v malém městečku pod hollywoodskými kopci dokonce pojmenovali letiště. Burbank, řekl jsem si. Znělo mi to zajímavě a tak jsem začal snít v bdělém stavu a představil si, jak tam žijeme. Hned jsem se po Burbanku podíval na mapách internetu a dopřál si pár procházek náhodnými ulicemi či centrem. Ne že bych viděl rozdíl mezi jinými americkými městy, jako Oklahoma, Miami nebo dokonce předměstí Las Vegas. Stejné ulice, stejné domy, stejné křižovatky.
Což, domky se mi v Burbanku líbily a hory okolo taky, tak jsem se podíval, co říkají místní realitky; netrvalo to dlouho a našel jsem si vanilkový dům s dvorkem a domem pro hosty, nicméně bez bazénu. Bazény z Burbanku pomalu vymizely, protože jinak než historie káže, se lidi pro jednou poučili. V minulém století musel každý na světě napsat nějakou knížku a v Los Angeles musel mít každý bazén. Každý rok ale přicházely sucha a lidi si ty bazény neměly čím naplnit. Tohle nakonec vedlo k tomu, že se se v sedmdesátých letech jacýsi Z-boys do těch bazénů vrhli ze svými skateboardy, kterými ty betonové díry brázdily, až se z nich staly legendy. Já na svém dvorku ale budu maximálně tak grilovat.

Kousek od mého domu na 2307 Jolley Dr je kolmo vedoucí ulice rovnou k horám, kde se svěží ranní chůzí ocitnu do dvaceti dvou minut. A k čemu mi je bazén, když jen 30 mil od mého dvorku je Pacifický oceán, u kterého se budeme s holkama během víkendů válet na plážích Santa Monicy. To v případě, že se naše děti nasytí Disneylandu v Anaheimu, který je od mého dvorku pro změnu hodinku cesty; tedy v případě, že objedu centrum LA přes Pasadenu.
Taky jsem se podíval na české hospody, ale moc slavné to teda není. Našem jsem jen jednu, Milan's Grill, který tam sice dělá kachnu se zelím a knedlíkem, kterou budu dokonce moci spláchnout Plzní, ale je to zase až v Anaheimu.
Pokud jde o práci, tady to začíná být trochu komplikované. Pokud nechci někde umývat záchody, měl bych asi výrazně zapracovat na jazycích nebo psaní, což jsou pro mě zřejmě jediné možnosti slušného výdělku. Jako každý, kdo kdy přišel do LA, i já pošlu svůj životopis do každého filmového studia s dovětkem, že jsem zrovna náhodou volný, kdyby mě zrovna náhodou potřebovali. Přímo v Burbanku jsou studia Disney a Warner Bros., takže dělat zrovna pro ně by mi nevadilo. Jsem skromný.

130 mil do Zoo v San Diegu, 290 mil do Las Vegas a k Hooverově přehradě a nějakých 400 mil do San Franciska. Sousedům budu na výraz What's up odpovídat All good in the hood a v nejbližších ulicích budeme vyhlášeni českými buchtami a bulharskými banicemi. A fakt, že nebudu moci do telefonu říct:"Asi zabiju čas před projevem prezidenta, když jsem se tak bombasticky rychle vysral," bez toho, že by mi u domu začala parkovat podivná zmrzlinářská dodávka, budu prostě jen ignorovat.