Když interaktuji

25. března 2016 v 11:38 | Milllhause |  Bulharské dny
To jsem jednou obědval ve fastfoodu. Když jsem kousnul a přežvykoval, sledoval jsem pokoutně dění okolo a několikrát během jídla jsem se střetl s očima dívky, která jedla u jiného stolu se svou kamarádkou. Nicméně jsem dojedl a donesl tác k tomu klasickému stojanu, kde nejdřív vyhodím věci z tácu do koše a tác pak nechám na stříšce. Ten den mi na tácu zůstalo dost kečupu, a když jsem tác vložil dovnitř té odpadkové budky, udeřily mě do ruky takové ty sklápěcí vrátka a já si tak namočil prst do toho kečupu. Protože šlo o můj kečup na mém tácu a prst nepřišel do kontaktu s ničím jiným, kečup jsem z prstu olíznul.
Ta holka viděla jen to, jak jsem strčil ruku do odpadkového koše, vytáhnul ji a olíznul cokoli, co se mi na ten prst mohlo v koši přilepit. Vyděšený výraz na jejím obličeji, toho času zdobeným vykuleným výrazem, byl k nezaplacení.

"Hraje Vám televizor?", zeptala se mě dáma v letech, které jsem právě pomohl otevřít vchodové dveře, když jsme se v nich potkali. Byl večer a nevím, odkud se vracela ona, ale já přišel z práce. Nechápal jsem, o čem mluví. Nikdy předtím jsem ji totiž neviděl a v takových případech mluví lidi spíš o počasí. Nicméně jsem ji přitakal, že ano, že můj televizor hraje.
"Můj televizor semtam nehraje," řekla jen a sledovala mě téměř zklamaně. Pokrčil jsem rty jako odpověď. Nevěděl jsem, že jsem byl právě částí rozhovoru, jehož první polovinu ale ta paní vedla s mou ženou dříve toho týdne. Máme totiž stejného dodavatele, kterému ale vypadává spojení (vím, že nám padá internet, ale na televizi zase tak moc nekoukáme).
Byly doby, kdy jsem se zpotil už po chvíli ticha v podobném hovoru, ale momentálně si to docela užívám. Chvíli jsem ji nechal váhat, až řekla:"Tak nevím," a obešla mě cestou k výtahu.
"Možná jim zavolejte o radu," snažil jsem se říct aspoň něco, ale to jsem už skákal po schodech patry vzhůru a vlastně utíkal.

Nedávno jsem jel vyzvednout naši malou baletku z další hodiny tance na palcích. Došlo ale k chybě v komunikaci, takže tam kromě mne čekal taky Magiin otec se svým otcem. Podali jsme si ruce a jako vždy v té situaci, jsme jen s úsměvem jak se to mohlo stát pokrčili rameny.
"Pořád lépe, než kdyby se tu neobjevil nikdo," podotknul jsem. Všichni jsme se zdvořile zasmáli a Magiin otec šel Magi pomoc se převléknout. Upřímně myslím, že radši utekl hovoru o ničem (ještě upřímněji mě přeběhnul o pár vteřin). Přišel na řadu rozhovor, o kterém jsem myslel, že nikdy nepřijde na řadu, tedy s otcem expřítele mé ženy. Usmáli jsme se na sebe a šli na to opatrně.
"Magi je stejně výborná holka," řekl a já jsem souhlasil. Opravdu je, pomyslel jsem si. Ale co, řekl jsem si. Řekni to.
"To teda opravdu je," pronesl jsem. Oba jsme koukali před sebe, ke dveřím do šatny a přemýšleli, jak daleko se v převlíkání asi dostala.
"V matice by ale mohla zabrat," pokračoval ten vlastně docela milý chlapík.
"Ne, že by neuměla, jen je někdy zbrklá," souhlasím s ním.
"To teda opravdu někdy je," řekl on po chvíli.

Jakobych potkal sám sebe za třicet let a snažil se zabít nekonečné dvě minuty, než si jeden z nás opraví stroj času. Probrali jsme matematiku první třídy, řidiče a úroveň cest v Sofii, než nás Magi rozdělila. Kdo ví, až se potkáme příště, bude to už možná jiný svět, nicméně svět se stále se cyklicky opakujícími zádrhely v komunikaci.
 


Komentáře

1 slunecnyden slunecnyden | Web | 25. března 2016 v 16:14 | Reagovat

Někdy se prostě daří.

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 25. března 2016 v 20:29 | Reagovat

Hih :D
Nejvíc mě pobavil asi ten první :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama