Duben 2016

Zachráněn zelenou

26. dubna 2016 v 11:00 | Milllhause |  Bulharské dny
Neděle ráno, Sofie, čtvrť Slatina, plískanice. Druhý den se občané srovnávali s tramvajovou výlukou ve čtvrti Družba, kvůli čemuž byly tramvaje zpožděné všude jinde ještě více, než normálně. Protože v neděli v práci nemusím platit parkoviště (parkoviště patří obchodnímu domu), jezdím v neděli do práce autem. Během cesty do práce jsem stál na křižovatce jako první v řadě, pustil pravý blinkr (zatáčel jsem doprava) a čekal na zelenou.
Na téhle křižovatce je hned pod semaforem tramvajová zastávka. Nějaká paní tam čekala na tramvaj, která ale stále ne a ne přijet. Nevím, jak dlouho zvažovala, co udělat, ale nakonec na mě přece jen začala mluvit přes zavřené dveře spolujezdce. Otočil jsem se k ní a okem kontroloval světelený stav semaforu. Zavrtěl jsem hlavou, jako že neslyším. Paní, okolo šedesáti, v aparátním kloboučku a kabátu do psího počasí, udělala dva kroky napřed a dveře otevřela. Ani jsem nemrknul. Neznal jsem její plán. Skočí mi do auta a vychrlí ze sebe roztodivnou historku o útěku před zákonem? Je pomatená? Nebo jen unavená z čekání na tramvaj?
"Hodíte mě někam?" zeptala se a v ruce držící tašku posunula směrem do útrob auta. Na semaforu blikla zelená. "Ne," odpověděl jsem nechápavě. "Já jedu," zavřela dveře. "..doprava." doplnil jsem pro sebe a rozjel vehykl. Hned jsem se ale usmál; tohle se mi ještě nestalo.

Taky jsem byl na oční prohlídce. Přišel čas si zajít pro nové brýle a ještě předtím na test. Usadil jsem se v křesle v očním kabinetu, podíval se kukátkem do obří bílé mašiny a potom očařka rozsvítila tabuli s písmeny a čísly. Očařka v letech nepůsobila vlídně, ale já mám vlídnost rád. Jinak se v takových situacích citím, jako by mi zase bylo pět let.
"Přečtěte horní řadu," řekla mi klasicky a já tabuli klasicky přečetl blbě. Oba jsme věděli, na čem jsme; oba jsme už v téhle situaci byli. Jenže potom očařka vytáhla nové eso z rukávu a rozsvítila jeden červený a jeden zelený panel, oba popsané stejnými znaky. "Na kterém panelu se Vám to čte líp?" zeptala se. Četlo se mi to líp na červeném.
"Na červeném," odpověděl jsem. Očařka vyměnila sklíčko v brýlích. "Teď?"
"Na červeném," řekl jsem znovu, ale tak jistý jako prve jsem už nebyl. Věděl jsem, že jde do tuhého. Ona zase rutinně vyměnila sklíčko a řekla: "Teď?"
"Nevidím rozdíl," neviděl jsem rozdíl. Výměna sklíčka. Teď?.
"Teď je to zase lepší na červeném," přikývl jsem spokojeně a ona prudce zavrtěla hlavou. "Špatně," řekla. "Mělo by to být lepší na zeleném," povzdychla si a začala celý test provádět znovu. Sklíčko po sklíčku, až byly najednou znaky na červeném a zeleném pozadí stejně viditelné. Ani jsem nedutal a zas a znovu hledal rozdíly mezi dvěma panely. Očařka mě chvíli sledovala, až řekla:"Čekám odpověď stejné."
"Tak stejné," přitakal jsem a uvolnil se. Věděl jsem, že po průhledu dalším sklíčkem bude správná odpověď zelená. Následovala výměna sklíčka a otázka Teď? visící ve vzduchu.
"Zelená," řekl jsem okamžitě, ona přikývla a ukončila test. Dvakrát během jednoho víkendu mě zelená spasila před dámou.

To se málo ví: Sebevražda před kamerou

19. dubna 2016 v 14:49 | Milllhause |  Seriály
"Prosím, opusťte sál, pokud by to na vás mohlo mít vliv," řekl, otevřel obálku z festovního papíru a vytáhnul revolver Smith & Wesson Model 27. Byl čtvrtek dopoledne, 22. ledna, 1989. V Pensylvánii byla toho dne svolána konference Robertem B. Dwyerem, místním politikem, který byl nařčený z braní úplatků, což do konce života odmítal. Reportéři na konferenci přišli pro zachycení Dwyerovy rezignace, ale namísto toho Dwyer dostál svého dávného slibu, že po tomhle procesu dá novinářům příběh desetiletí.

V raných osmdesátých letech přišli v Pensylvánii na omyl, kvůli kterému bylo státním zaměstnancům odváděno z výplaty na pojistném více, než by mělo (v součtu šlo o milióny dolarů). Stát tak začal po firmách vyžadovat čísla, aby mohli refinancovat poškozené zaměstnance a vrátit jim peníze. Jak to tak bývá, někdo to zneužil a jak to tak bývá, někdo to udal. Anonym, který kontaktoval guvernéra Dicka Thornburgha, hovořil o úplatku v rozmezí $4.6 milionu, přičemž prst ukázal na Budda Dwyera, v té době znovuzvoleného pensylvánského pokladníka, tedy šéfa nezávislého úřadu, který hlídá a nakládá se státními financemi.
Dwyer jakoukoli vinu kategoricky odmítal a taky proto odmítnul návrh státního návladního na přiznání se, což by znamenalo pět let vězení, rezignaci na post pokladníka a plnou spolupráci s vládou. Dwyer chtěl k soudu, kde chtěl dokázat svou nevinu. To měl však stížené tím, že spousta svědků spojena s úplatkářským skandálem nebyla u soudu vůbec přítomná; soudu se účastnili pouze přímí obvinění. V prosinci 1986 byl Dwyer dle očekávání uznán vinným a odsouzen k 55 letům vězení a pokutě $300,000. Odsouzení bylo naplánováno na 23. ledna 1989; den po neslavně slavné konferenci.

"Ne, ne, nedělejte to, tohle někomu ublíží," řekl Dwyer směrem k několika mužům, kteří se k němu začali přibližovat, zatímco máchal zbraní. Před malou chvílí rozdal tři obálky třem lidem ze svého týmu (v obálkách byly poslední vůle a dopisy rodině). Po dokončení skoro hodinového monologu a rozdání obálek tak vložil hlaveň pistole do úst a stisknul kohoutek. Celou situaci sledovaly desítky reportérů v sále spolu s pěti kamerami. Napodobil tak Christine Chubbuck, která se zmítáná depresemi zastřelila v živém televizním vysílání v roce 1974 (a stala se inspirací pro film Network).
Dwyer nejspíše ale na nic podobného nemyslel. Přesvědčen o své nevině neviděl jiného východiska (jiný obviněný William T. Smith po letech přiznal, že ve výpovědi lhal o Dwyerově roli v kauze za příslibem nižšího trestu). Jeho rodinu táhlý soudní proces téměř zruinoval a právě kvůli jeho doživotnímu setrvání ve funkci mohla Dwyerova žena a dvě děti dostat náhrady (ve výši více než 1 milionu dolarů). Většina přátel se shodla, že toto mohla být hlavní pohnutka. V roce 2010 o Dwyerovi vzniknul díky rodině a dobré vůli několika lidí z úplatkářské kauzy všeosvětlující dokument jako taková tečka za tímhle smutným případem.

Sobotní kapučíno

16. dubna 2016 v 8:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Je sobota, já jsem v práci a piju druhé kapučíno. Minulý týden rozjel nový business v oblasti potravinářství jakýsi Ronald Ronaldson. Jeho firma bude do konce tohoto století největší na světě, její vedení se bude rovnat malé vládě. Tenhleten Ronaldson v této chvíli pronáší řeč ke 234 zaměstnancům, kteří budou postupem času vnímáni jako pionýři a za 100 let budou v hlavních kancelářích firmy figurovat na zažloutlých snímcích lemujících stěny. Ronaldsonova dnešní řeč vejde do dějin firmy a HR manažeři z ní budou citovat ještě jedno století při nabírání nové pracovní síly. Útržky z této řeči budou dokonce vypsány na stěnách kanceláří poboček po celém světě. Je to velká chvíle, ačkoli to ještě nikdo neví.

Můj pravnuk bude pro tuhle firmu pracovat jako řadový míchač těsta. V sobotu 20. srpna 2089 přijde trochu dříve na ranní směnu, a tak se bude motat kancelářemi, až vejde do kuchyně, kde si poručí od přátelského robota Antonína jedno kapučíno.
"Jaká, Antoníne?" zeptá se ho a Antonín zavrní, jako že se má dobře. Můj pravnuk zkontroluje hodinky zabudované do kůže a zjistí, že má pořád ještě více než půhodinu času. Rozhlídne se a teprve poprvé od příchodu do firmy se začte do jednoho z citátů na stěně. Pod citátem bude napsáno kurzívou Ronald Ronaldson, 16. 4. 2016. Pokud ho napadne, co v ten slavný den dělali jeho předkové (já), tak věz, chapče, že tvoje babička Ema přiváděla k šílenství tvou prababičku Bubu skřípáním čtyř zubů, zatímco tvůj pradědek v práci přemýšlel o tom, jestli si na něj vzpomeneš a strašně mu bude záležet na tom, co budeš dělat ty a jak vlastně bude Antonín vypadat.

Mé obě kapučína mi dnes naservíroval úplně nudný bezejmenný automat, který nikdy nereaguje na pozdrav. A protože si vždy dává na čas, rozhlídnul jsem se tohle sobotní ráno po stěnách firemní kuchyně a spatřil natisknutý citát zakladatele naší firmy. Citát je z roku 1955, kdy mí rodiče ještě plavali v kulích mých dědů. Co ale dělala moje babička, které bylo 14? Co dělal děda, kterému bylo 16? Musím se jich zeptat při první příležitosti.

To se málo ví: Jasnovidec

15. dubna 2016 v 16:31 | Milllhause |  Seriály
Morgan Robertson byl člověk, který žil čtyři životy. Ve druhé polovině 19. století strávil jedenáct let putováním po moři. Na moře se coby synek lodního kapitána (Robertsonův otec brázdil lodě vodami Velkých jezer v Severní Americe) dostal už v pěti letech. V začátcích měl malý pišišvor funkci stevarda, ale postupem času z jezer přesídlil na moře, kde to nakonec dotáhnul až na prvního důstojníka.

V semdesátých letech jej život na hraně omrzel a v šestnácti letech dal rozhoupané vodě vale. Ač bylo jeho zálibou psaní povídek (zejména s námořní tématikou, pro kterou měl moře inspirace), rozhodl se učit klenotnictví v New Yorku; začal pracovat jako seřizovač diamantů, ale mezitím psal do šuplíku a alespoň na papíře se vracel k námořnímu životu.
Po deseti letech klenotnické práce se Robertsonovi začal rapidně zhoršovat zrak. Po vodním světě tak byl nucen opustit i ten diamantový a vrhnul se vší silou na třetí kapitolu svého života; na psaní. Povídky mu po čase začaly tisknout prestižní magazíny a po tvrdším začátku spisovatelské části života se postavil na vlastní nohy. Tehdy zrovna překročil třicítku a drtivá většina jeho prací se zabývala mořskými dobrodružstvími. V roce 1898, když Robertsonovi bylo sedmatřicet, publikoval povídku Futility; Marnost. Tahle krátká novela ho předurčila k poslední a nejkratší části života, ve které ho svět nazýval jasnovidcem.

Úplný název povídky zněl Marnost, aneb vrak Titanu. Povídka vyprávěla o zdiskreditovaném námořníkovi Johnu Rowlandovi, který se dal na pití a spadnul na dno společnosti. Rowland si našel práci coby plavčík na největší lodi své doby, Titanu. Byla to loď, která byla postavena ze železa a při své vůbec první cestě narazila v půlce dubna v Severním Atlantickém oceánu do ledovce, což loď poslalo ke dnu spolu s většinou cestujících, protože Titan nedisponoval dostatečným místem v záchranných člunech.
Potopení Titanu byla jen polovina příběhu povídky, která poté popisovala, jak Rowland během lodní katastrofy zachránil dceru dávné milenky, přepral ledního medvěda a nakonec začal pracovat pro vládu. To ale po 14. dubnu 1912 mnoho lidí nezajímalo.
Po katastrofě Titanicu, která jakoby opsala děj čtrnáct let staré povídky, se o Robertsonovi začalo záhy mluvit jako o jasnozřivém spisovateli. On sám pojem jasnovidec odmítal. "Prostě píšu o tom, co znám," říkal. Ve stejném roce ve znovuvydané edici povídky Marnost vydal taky povídku Beyond the Spectrum, která popisovala budoucí válku mezi Japonskem a USA. V povídce Japonsko nevyhlásí válku přímo, ale zaútočí na americké základny na Hawaii (ano, tam co je Pearl Harbor), na což USA odpoví Japonsku ukradenou zbraní.

Robertson zemřel v březnu 1915, 26 let před skutečnými útoky na Pearl Harbor, takže nikdy nezjistil, že alespoň trochu jasnozřivosti v něm přece jen bylo. Sám chtěl získat uznání jen za vynález periskopu, který se objevil v jeho povídce z roku 1905, The Submarine Destroyer. Sám údajně sestrojil i model periskopu, ale patent mu odmítli, protože jiný model preiskopu byl námořnictvem použit už v rce 1902; tři roky před vydáním povídky.

Transsexuální večer

12. dubna 2016 v 19:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Včera z večera jsem zjistil, že bulharské slovo večer je (doslova) transsexuální. Je ženského rodu, přesto Bulhaři říkají Dobrý večer. Když pak změní tón a způsob přání, řeknou Přeji pěknou večer. Zeptal jsem se Proč, ale nikdo si to neumí vysvětlit. Pohlaví večera se tak každou chvíli mění a já se každou chvíli učím něčemu novému.

Zajímalo by mě, jak by se dnešní přecitlivělá společnost stavěla k otázce zastrčení selfie tyče do něčí řitě. Nechci být nedůrazně vtipný, ale jsem v práci a celý den sleduju kolegyni, jak tou tyčkou máchá v roztodivných úhlech, zastavuje lidi a pořizuje fotky. Otravuje mě, i když není součást mého života a nikdy s ní nemluvím (ani ona se mnou).
Žárlím, že nezastavila přímo mě? Jsem jako jeden z těch lidí, co si pořád představují, jak někomu dalšímu říkají Ne a užírá je, že jim k tomu nikdo nikdy nedá příležitost? Nechci tě. Nelíbíš se mi. Nevyfotím se s tebou. Nnne.
Připadá mi to jako dožadování se pozornosti. Jako když nám přijde návštěva a pozornost se tak pro změnu netočí kolem dítěte. Dítě nejdřív dělá opičky, aby zaujalo hosty. Pak pokládá otázky, aby bylo součástí hovoru. Nakonec mě naštve, abych k němu obrátil část pozornosti, i kdyby to měla být pozornost, kterou nikdo nevidí, ale takovou, kterou cítíme jen my dva. Dítě ví, že ač si povídám s lidmi v obýváku, ve skutečnosti myslím na dítě sedící v pokoji.

Má to ale význam. Kolegyně s tyčí (prozatím stále jen v ruce) je alespoň chvíli na očích všech. Dítě je na chvíli částí hovoru "dospělých". Pisálek s transsexuálním tématem je chvíli čten. O tom to asi je.

Minimalistická historka o návštěvě banky

8. dubna 2016 v 14:02 | Milllhause |  Bulharské dny
O tom, jak jsem vešel a vyšel z banky ve 424 slovech

V Sofii už máme skutečně teplo, a protože za teplých dnů skutečně nesnáším kalhoty, nazul jsem si šmrncovní kraťásky. Kalhoty neboli pantalóny jsou jedno z vůbec prvních slov, které jsem se v Bulharsku naučil. Slovo mě naučila tehdy čtyřletá Magi. Pantalónki, řekla a já se pak chlapům pochlubil, když jsem si nové pantalónki koupil. Nevěděl jsem, že říkám kalhotky, jako by mi byly čtyři. Ale to píšu jen tak pro zasmání.
S kraťásky jsem vyrazil vstříc instituci zvané Bulharská Národní Banka (BNB), do které se vchází velkými těžkými dveřmi. Těmi jsem opravdu vešel a ocitnul se ve foajé. Viděl jsem pár členů ochranky, sál s vysokými stropy a takový ten letištní skener, kterým je potřeba projít bez klíčů a vůbec. Než jsem to udělal, tak si mě k sobě povolal místní Clint Eastwood, tedy ochranka. "Kdo tě poslal?" přistoupil a zeptal se, ale nedíval se na mě; díval se do strany a stanovil tak úroveň našeho vztahu; on si o mě bude myslet, že jsem hovnař, zatímco já ho budu jen nenávidět.
"Jak to myslíte?"
"Kdo tě tady poslal?" zeptal se znovu a podíval se na mne svým způsobem tvrdě. Stával se z toho zážitek, který bych nepřál ani nejlepšímu příteli mé ženy.
"Poslali mě z banky," říkám pravdivě a strkám mu před nos bankovní dokument, kdyby mě chtěl označit za lháře. Sjel mě pak od hlavy k patě a řekl, že v takovém oblečení mě dále nepustí. Že do BNB se chodí v pantalónech. Takové nařízení je typické spíš ve starých sofijských chrámech, ale ne v bance.
"Udělám ale výjimku," řekl nakonec, pustil mě a já propípnut skenerem prošel dál. Z foajé do hlavní haly banky vede široká řada čtyř schůdků a několik majestátních vrat. Vešel jsem vratama nejvíc vpravo a první, na čem mi po vchodu do haly spočinul zrak, byl muž v kraťasech, který čekal u jedné z přepážek. Zavrtěl jsem hlavou nad tou nespravedlností a vyřídil jsem si, co jsem potřeboval. Za chvíli jsem tak opět vycházel stejnýma vratama (protože byly nejblíž) zpět do foajé, kde mi Clint řekl, že jsem udělal další chybu.
"Použil jsi špatné dveře," ukázal zpět ke dveřím. Na dveřích byly pravda nápisy Vchod a Východ, ale přede dveřmi ani za nimi nebylo žádné zábradlí nebo pásek, který by naváděl konkrétně ke vchodu nebo východu. "Máte tady spoustu pravidel," odpovídám mu.
"Pravidla se musí dodržovat, pane," odpověděl mi a já z banky vyšel ven. Tam jsem si na vratech přečetl obrázky, kde na jednom z nich byly červeně přeškrtnuté kraťasy. Zase jsem se jednou vztekal neprávem.

Postřehnutý

2. dubna 2016 v 15:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Jestli někdy zažiju svých 15 minut slávy, zajímalo by mě, jak to bude vypadat. Rozšíří se video, kterak opilý kadím v nočním parku, vynaleznu lepší vanu, nebo mi zavolá Spielberg, že by chtěl zfilmovat Bulharské dny?
Před několika měsíci jsem v práci vylepil na pánských záchodech návod Jak použít záchodovou štětku. Když už vedení firmy považovalo za nutné u umyvadla vylepit návod (s dvanácti kroky) Jak si umýt ruce, proč tam nedat návod na zacházení se štětkou, pomyslel jsem si. A tak jsem dal s kolegou dohromady plánek s obrázky a sedmi kroky.
Za tři měsíce ode dne V(ylepení) jsem neslyšel jedinou reakci, až jsem se sám zeptal právě kolegy, co mi to pomohl sepsat. Zjistil jsem, že to bylo přijato jako skvělý nápad a přímo šéfem dáno za příklad, jak s humorem reagovat na to, co se nám nelíbí. Prožil jsem tak úspěch, jen mi to nikdo neřekl.

Sousedi a sousedky každým dnem posedávají na lavičkách před domy a během svých interaktivních setkání mluví o jiných lidech; o těch, co se přistěhovali do jejich baráku, kdo si koupil pračku a kdo pračku pustil o půl jedenácté večer a co ho k tomu vedlo. To se sice ví, jen jsem nevěděl, že bulharští sousedé kdysi nasadali sledovačku taky na mě (ne, že by mi to nelichotilo).
Jednou jsme s ženou odjížděli na dovolenou, a když jsme odcházeli s kuframa z domu, žena plakala, protože se musela na čtyři dny rozloučit s tehdy ještě (na takovou cestu) malou dcerkou. Den po návratu ženu na chodbě paneláku zastavila sousedka.
"Škoda, že to nevyšlo, že," řekla soucitně.
"Prosím?"
"Že jste se rozešli s tím Čechem," doplnila. "Viděli jsme, jak odchází s kufrem a jak pláčete.."
"..no jo," přerušila ji žena a vysvětlila ji pravý stav věci. Sousedka prý vypadala docela zklamaně a musela tak na příštím symposiu vše vysvětlit.
Až se po své vlastní smrti nechám spálit, rád bych byl rozsypán se semeny sekvoje, abych viděl svět i za tisíc let. Zajímá mě totiž, jestli jsou klepy stejně věčné, jako třeba blbost.

Jinak do Sofie dorazilo teplo a tak jsem včerejšek mohl strávit v parku spolu s naším pomalu chodícím batoletem. Park Reduta je za teplého počasí během dne napakován matkami a kočárky a vůbec. Když jsem coby pyšný tatík (a jediný muž s kočárkem okolo) procházel mezi stromy a obsazenými lavičkami, sledovali mě, jakobych měl na hlavě hovno.
Matky si přestávaly na dvě vteřiny povídat a batolata rukou kynula matkám, aby s flaškou vody chvilku počkaly, zatímco si mě (ta batolata) měřila. Dokonce i někteří psi na chvíli přestali běhat a srát. Konečně jsem si mohl užít chvíli, kdy mě někdo postřehnul a já byl u toho.